alkoholismus

Ahoj Moni a Evi (Holubko používat nechci, zní mi to tak jako nezdvořile), jojo u Filipa na zahrádce, v Záběhlicích... bylo to fajn ale je pravdou, že jsme se nakonec v moc hojném počtu nesešli. Bude záležet na Filipovi jestli by do toho zase šel, ale tak pro sebe si myslím, že šel :).
Zítra je první březen a to datum já beru jako že to zima už má spočítaný; první březen je pro mě už jaro. Já za týden odjížím do Los Angeles (to se nechlubím, jezdíme tam každý rok za synem), tak se už ohřeju a jarně nastartuju; a až se koncem měsíce vrátím, tak už to jaro tu bude cítit ve vzduchu.
Takže.... bude to záležet na Filipovi a vůli účastníků (zájemců); jasně, je ještě čas ale pouvažovat se o tom může.
Pěkný zbytek dne všem, já jdu večer do práce, qua qua:-)

No, nechci dělat nátlak, ale vloni se buřtíci pekly u Filipa na zahrádce. Já se svým strachem z cizích lidí nakonec nedorazila. Ale letos jsem fakt lepší a určitě bych to zvládla. Navíc už znám Martina a Jiřího, tak bych neměla takovej strach.

Moni, napíšu Ti v noci, už čeká auto a veye mě do PRIMY. Sailorre, předsíň jsem nevygruntovala, ale urovnala, což bylo taky užitečný a překvapivý, kolik věcí jsem našla. Zítra začínám s ranními rituály a cvičením, abych byla psychicky připravená na jaro.Pak dám do pořádku kuchyň včetně psacího stolu, jež je její součástí, anšto tu mohu hulit, a až potom teprve skočím sem. Halelujááá!!!Začíná se všechno zase rozmotávat. Těším se na buřty. Máte nápad, kde je opéct?

Jo a Karin, Eva nás pozdravovala z TV, přímo z Českého lva. Tebe jmenovitě, i když vím, že se jmenuješ jinak. Tak co holka, komu se to poštěstí? Vidíš jak se na tebe myslí, tak sakra dej si pohov!! Chci se zeptat, to do těch náboženskejch organizací chodíš nalitá? Vždyť to musí poznat. Nebo jsou až takový, že každá dušička dobrá? Karin, sakra začni normálně žít!!!

No, já chudák opuštěná ženská. Začal mi protékat záchod, je to o nervy ten neustálěj monotónní zvuk. Manžel za chvíli přijede to opravit, teda doufám. Už bych se měla začít učit tyhle věci zařizovat sama, ale když ono je to tak pohodlný, zavolat a starej se.
Evi, to jsi to opravdu neměla lehký. Mému otci je teprve 60, mamce 57. Máma ale byla v dubnu operovaná s rakovinou, byla to hrůza, jídlo ve formě kaše nosem, pak ozařování a skoro 30kg dole. Naštěstí měla přes 90kg, takže to šlo. To já bych asi nevydržela, jsem šedesátikilová. A teď pořád strach jak dopadne další kontrola, jestli to bude dobrý. Měla to na mandli a to je prý jeden z nejvíc prokrvených orgánů, a vůbec všechno co je v oblasti krku je dost na prd. Její muž, náš Vláďa je mnohem starší a má rozedmu plic. Do toho hulí, to je lékař! Je mu 73 a máma je pořád ve stresu, když v noci kašle. Taky dost pije. No v podstatě kromě ranního čaje a kafe jsem ho v životě neviděla pít něco nealko. Ale udělal nám krásný dětství, je to moc hodnej chlap. Začínám mít o ně oba strach, často o tom před spaním přemýšlím. Já si prostě neumím představit, že bych nemohla zvednout telefon a poklábosit s mámou třeba o politice, o tom co bylo ve zprávách, o tom co jí nebo mě trápí. Jednou to přijít musí, bojím se jak čert kříže. Jsem na nich hodně citově závislá.
Ebolo, já jsem si z Bohnic odnesla ještě jeden poznatek o kterém jsem tu nepsala. Často ty holky (a tím myslím od 18-70) které působily, že to vydrží už tam jsou zpátky. A naopak, ty, co si nevěřily jsou pořád dobrý. Já si taky věřila a zlehčovala jsem celej systém. No a recidiva byla hnusná. Teprve poslední měsíc zpětně čerpám z toho, co mi Bohnice daly. Zamýšlím se nad tím a pomáhá mi to. Dnes už bych tam šla opravdu kvůli sobě, ne kvůli manželovi s tím, že se vrátí. A hlavně si začínám uvědomovat, že určitá omezení, která jsem považovala za idiotský byla vlastně příprava na život venku, kde to není jinak i když omezení se liší.
Jo a co se týče Jájínka(to je skvělý pojmenování Evi), tak jsem na sebe pyšná, protože chlastat, tak jsem s ním určitě vlezla do postele. A ráda a teď bych tady kvílela proč nevolá.

Ahoj Pájo, nevzdávej to a važ si toho kluka, který Ti pomáhá.Opravdu mu na Tobě záleží, tak ho kvůli chlastu neztrať. Já jsem to musela říct skoro všude, v divadle se mocně popíjelo a bylo to divný, že já nechci. Dostala jsem dávku impertinencí, že jsem povýšená, že to je póza, že si myslím, že jsem lepší, než oni...ale taky slova pochvaly a obdivu. Jenže já více slyšela ta hanlivá. Z divadla jsem odešla, kamarády si ponechala jen ty kvalitní a nezávislé nebo ty, jimž můj boj nepřekáží. A vůbec si nestěžuji, kvantitu jsem vyměnila za kvalitu. Samozřejmě došlo k nedorozuměním, ale ta vyřeší čas. Na akcích, kde nebylo vhodné soustředit pozornost na sebe a svůj problém, jsem říkal, nechci, děkuji, mě to posůední dobou nedělá dobře. Na otázku proč, jsem jakoby bez zájmu, říkala, nevím, hlava, žaludek, depky, srdce, vlastně ani nemám chuť. Ale nutit Tě k tomu bude jenom ten, kdo sám je nebo začíná být závislý a chlastáním druhých si ospravedlňuje chlastání svoje. Člověk vyrovnaný s chlastem Tě do ničeho nutit nebude a bude Tě respektovat. Jsem ale zvědavá, jak se budeš s lidmi napuštěnými etanolem bavit, tedy jak Tě to bude bavit trávit kousíček života v jejich společnosti. Napiš o tom.

Karinko, máš pravdu neodepsala, předsíň tedy ještě chvilku počká. Já netušila, že budeš hned dnes na počítači. Já jsem nejprve pila víno, pivo jsem jen ucucávala, poněvadž mám ráda Hrabala a Šabacha a poetiku českých hospod. Měla jsem, teď už stejně jakoby vymizela, lidi často nepijou pivo, ale etanol. Takže dříve nejprve s mírem v duši dobré červené víno, později s ďáblem v těle cokoliv, co obsahovalo alkohol a s kýmkoliv. Třeba s bezdomovci s Hlavního nádraží, které jsem pak vodila domů. Antidepresíva už neberu žádná. Vysadila jsem je naráz, ajk popisuji v předešlé zprávě, ale rok po abstinování. Měla jsem doma ještě pár neurolů, ty jsem si půlila a čtvrtila a vždycky siďobla, když jsem měla před sebou něco, čeho jsem se bála. Tedy ne jeviště, tam jsem šla na vostro, ale třeba přihlašování psa na úřadě.To byl pro mě problém. Šla jsem tam pozdě, už mu byl rok a já se bála, že ...ani jsem nevěděla čeho. Dali mi vyplnit papír, což jsem asi na potřetí zvládla,a bylo hotovo. Mě se pak zbytečně celé odpoledne houpal mozek a ráno jsem měla depresi. Ale pořád jsem svůj stav konzultovala s kamarádem Vackem, jezdila za psychiatrem do Liberce, raději chodila na pavilon sexuologie, než protialkoholní, protože jsem se taky hloupě styděla. A skrytá v koutku jsem si četla vaše příspěvky. Hele, Karin, Ty víš, že si škodíš, že to sama nezvládneš, že bys ale chtěla žít a radovat se, dej už si šanci, dej si novej život, všichni tady na to čekáme, všechny nás to posílí, že do toho jdeš s námi a nikoliv vedle nás. Zavolej na ATlinku, zajdi třeba za Pekárkovou do těch Řep nebo do Bohnic a nech se chvilku vést. Kopni ho do prdele i do tlamy toho ďábla, kterej Ti ničí život. On přileze, tak rychle se ho nezbavíš, ale pokus se o to, vždy znovu a znovu. My všichni Tě v tom budeme rádi podporovat.Udělej to, kočičko, co nejdřív. Pozítří je čtvrtek, zavolej tam hned ráno a odpoledne tam určitě můžeš zajít. Uvidíš, kolik spřízněných duší tam potkáš.

Ja myslím,že není žádná ostuda,když se hnedka nepřiznáš,že už prostě pít nechceš a nebudeš!Já jsem pár měsíců na mejdanech tvrdila,že beru léky na žaludeční vředy,a pít prostě nemůžu.Byl pokoj.Kdežto,kdybych začala s tím,že už pít nechci a vytasila své morální důvody,celý večer se zvrtne,budu muset každému zvlášť a všem dohromady vysvětlovat,že si s nima prostě skleničku nedám atd.atd.Až když jsem se fakt cítila pevná v kramflecích a lidi si pomalu zvykli,jsem prostě řekla,že už nepiju a basta!Představte si,pár mých bývalých "kamarádů"mě například docela hnusně napadlo,že jsem se určitě dala k nějaké sektě!Nemáme to lehké...Abstinent je v naší společnosti něco jako méněcenný ubožák,tato společnost opravdu víc toleruje,pokud je někdo denně našrot,než denně střízliv! A my to musíme změnit!Aby naše děti neměly takové problémy,jako my.
Moje kámoška byla před třemi lety v léčebně v Bohnicích.A když se vrátila,prostě jsem měla hroznou radost,že se dala dohromady a nepije.Naše aktivity jsem změnila z návštěv hospůdek na návštěvy výstav,toulky po ZOO,procházky-A ačkoliv jsem sama ještě byla konzument alkoholu a ona tvrdila,že jí vůbec nevadí,když si dám na procházce v zahrádce pivo,nechtěla jsem a nedala jsem si.Je už tři roky "čistá",a mimo jiné i ona mě inspirovala,i když její martyrium bylo mnohem horší,měla ještě i lékovou závislost,kvůli pití přišla o místo,nejedla,nespala,málem umřela..Nikdo jí nevěřil,že to dokáže,ani naši ne.Já jo,a teď mi máma vždycky říká: A pozdravuj Helenku,že je moc fajn holka...Takže,naděje je vždycky,že jo,Karinko?

Dobré dopoledne, ne, že bych měla to štěstí a teprve vstávala, ale mám trochu času vlízt si sem.Jen chvilku, poněvadž chci uklízet, abych se večer mohla Sailorrovi taky pochlubit, v půl třetí mě odvezou do Primy a už to jede až do půlnoci. Je to na hovno, takovejhle nepravidelnej život, promiňte, že jsem sprostá, ale potřebovala jsem si ulevit.Tak:
ODPOVĚĎ DO ANKETY: VLAŽNÁ VODA
Každý den se snažím začít zavodňováním organismu. Poradila mi to jedna čínská doktorka, k níž jsem chodila na akupunkturu před třemi lety, kdy jsem se rozhodla vysadit i chemický sračky. Řekla mi : Máš starý a smutný tělo, smutný mozek, smutný játra. Potřebuje zalít, potřebuje vodu, voda váže kyslík, kyslík je jídlo pro mozek. Dej mu vodu, vlažnou, ať jí nemusí ani chladit ani ohřívat. A já od té doby piju po ránu čtvrt litru vody a větrám byt. Taky jsem opět najela na cvičení 5ti TIBEŤANŮ, což je zase založeno na dechu. Pak vlažná sprcha, pečlivé až drsné utírání se froté ručníkem, a potom teprve snídaně. Doktorka mi kdysi zakázala kafe, jedna kvůli srdci, druhá kvůli depresím, třetí kvůli žaludku. Dávám si tedy dobrá anglický čaj s mlékem a kouřím britské cigarety. Ale začínám hulit až po desátý. To je taková moje hra na to, že mám kouření v paži a zároveň nechci hned mozek otravovat nikotýnem.
Moni, já to chápu, že lidi mají ke známým xichtům ostych, já to mám tím letitým alkoholem pochroumaný. Jsem schopná oslovit předsedu všech zelených z celé Evropy, jenom proto, že se mi na jakémsi sympoziu líbil jeho projev, ani moje špatná angličtina mi nezabrání v tom, abych mu neřekla, že jsem sice pouze chudá ženská/původně jsem chtěla říct obyčejná, jenže jsem si spletla slovíčko/,ale jeho projev byl chytrý/chtěla jsem mu dát na jevo, že oslovil i mě, neboť byl vtipný a velmi přehledný, výstižný a srozumitelný-tedy s pomocí překladatele. Ale to je cizinec, neví kdo jsem, je mu to fuk a má tu otevřenost cizinců ze zemí západní demokracie. Znám jí od svých kamarádů, když naši umřeli, já zůstala sama v malém bytě a hodně lidí ze Západní Evropy u mě přebývala při své návštěvě tehdejšího Československa Ale žádný Zimmer frei, ale jako kamarádi nebo kamarádi kamarádů. S nimi jsem poznávala, co to je komunikativnost. To mi v naší společnosti chybí.Sama na sobě cítím tu zapšklost a bojácnost, kterou jsme si přetáhli z totáče. I to bylo motivací mýho chlastounství, putyka, pohoda, každý se baví s každým, písničky, harmonika. Hele, já už se moc rozepisuju a práce mi stojí.
Kiki, to je skvělý, Tvoje příspěvky budou určitě užitečný a zajímavý.Já ten pohled taky trochu znám, ale asi ne tolik, jako Ty. Jeden z mých partnerů měl náběh k alkoholismu, a když se zpil, tak z něj šel děs. Ale neznám to u mámy. Moje máma nikdy nepila a nekouřila, byla jsem její holčička, rozmazlila mě, bala jsem taky mamínek, proto je nesnáším, a kdyby žila, jsem jím dodneška. Jeden z důvodů mého povzbuzování se chlastem ve společnosti bylo nízké sebevědomí způsobené tím, že jsem mezi cizími lidmi neměla tak pevnou a otevřenou pozici, jako u mámy. Ta mi ďobala všechno a já jí za to v pubertě patřičně nenáviděla. Neboť jsem nestála o její obdiv, ale o obdiv mých kamarádů.Styděla jsem se za náš neuklizený, špatně zařízený byt, kam jsem se neodvážila vzít kamarády, ale táta by je z našeho jedna plus jedna stejně vyhodil, protože byl nesnášenlivý.Opovrhovala jsem jí, za to, že trpěla a odpustila tátovi nevěru, a vyčítala jsem jí i to, že mi tak brzy umřela. Ale naštěstí jsem se s ní před jejím odchodem stačila sblížit. Vyzvala mě, abych s nimi jela na dovolenou, že se bojí, že bude naše poslední. Obávala se ale o tátu, u nějž začínal alzheimer, což jsme v té době ani jedna nepoznala. Jela jsem, protože jsem jejím očím málo co dovedla odepřít.Tak jsem se do nich raději někdy nedívala. Procházely jsme se spolu po lese a máma vyprávěla. O sobě, o svém dětství, o svých bolavých nejistotách, ale taky o tom, že život je krásný, učila mě byliny, zpívala písničky, ona vůbec moc ráda zpívala. Vypěstovala u mě lásku k literatuře, především k Boženě Němcové, která jí a tím i mě provázela celý život. Jak literatura, tak Němcová. Vysvětlila mi, jak těžce nesla tátovy zrady, proč s ním zůstala. Nestačila mi vypovědět všechno. Já se připravovala na státnice na DAMU a umiňovala jsem si, že hned po promoci se musíme s mámou ještě více sblížit. Jenže jsme to už nestihly, nedožila se ani promoce. A já tu zůstala s nemocným tátou. K němu jsem si našla cestu jen díky jeho kruté nemoci, která se ale postavila mezi nás, tátovi vzala mozek a často mě nepoznával. Zemřel za dva roky po mámě v blázinci v Bohnicích. Bylo to hrozné zůstat tady jako skoro třicetiletý sirotek. Čas a můj boj s alkoholismem, moje hledání víry, smyslu života, můj vítězný pokus dívat se na existenci z nadhledu, to vše mě smířilo se sebou, a dovolilo částečně pochopit a ocenit životy a vztah mých rodičů. I když, jakmile na mě skočí depky, mám samozřejmě pocit, že jako dcera i jako matka stojím za hovno. Úplně mi zatrnulo u srdce, když jsem si přečetla Kateřininu zprávu. Kačenko, nedělej si výčitky, že mámu nechápeš, ona zase nechápe Tebe, nemáme právo po vás, dětech, chtít abyste nás chápali, abyste nám odpustily, můžeme jen doufat, že se takových selhání vyvarujete ve svém osobním životě, že svým dětem připravíte dětství bez chlastu, a možná při jejich výchově si na nás vzpomenete. Není to totiž vůbec jednoduché být rodičem, já se stala matkou ve 33 letech. A jako vy si nevybíráte nás, my si nevybíráme vás. Představovala jsem si své děti jinak, představovala jsem si i instituci rodičovství jinak. Boj o duši mě učí pokoře. Ta se výborně hodí i v přístupu k druhým, tedy i k dětem. Dnes jsem vděčná, že jsou takové, jaké jsou, že nemám ambice je předělávat k obrazu svému, že se snažím je pouze vést k hodnotám jako je pravda a láska k bližnímu. Mým cílem je vychovat z nich cítící a citlivé bytosti,pracovité, samostatné a sebevědomé občany demokratické společnosti. Co z nich bude, jakou budou zastávat profesi, kde budou žít, to je jejich věc. Větší problém mám s respektováním a chápáním svého partnera, ale snažím se. Já byla k mámě často nespravedlivá, což si nemyslím o Tobě, píšu to proto, že jsem si mnohokrát hledala vzory v jiných ženách.Pokračovala jsem v tom, i když jsem jí ztratila fyzicky. A hlavně v literárních postavách a spisovatelkách. Pak jsem si začala nacházet i duchovní otce. A tak se mými pomyslnými duchovními rodiči stali vedle Němcové, Matka Tereza, Emily a Charlotte Bronteová, Betty MacDonaldová, Milada Horáková,Peggy Gugenheimová,atd. a z mužů Axel Munthe, Herman Hesse, Masaryk, Komenský, Havlíček Borovský, Churchill, Martin Buber, a další a další... Hrozně bych Ti přála sílu a trpělivost. Jak dlouho se maminka drží? Já to možná v té záplavě informací, jimiž se zásobujeme přehlídla. Koukni se na ty stránky, které jsou zřízeny pro blízké těch, jež jsou závislí. Kdysi se jmenovali ALANON. Já na ně tenkrát zabrousila, ale málem to se mnou švihlo, když jsem si přečetla, jakým způsobem, jsme ublížili svému okolí. Musela jsem je zavřít a nechat odeznít prvotní šok z poznání, ale pak už vyzbrojená větší vůlí jsem se na ně vrátila. Prvotní reakce byla, že už to nikdy nenapravím a že to nemá cenu se trápit. Alibystické já volalo hned po sklence. Na víc jsem upadla do stršlivé deprese. Ale rozchodila jsem to všechno se psem a přistoupila k tomu čelem. Já mám s dětmi výhodu, že byly malé a pudově velmi vstřícné a otevřené mému abstinování. Tím, že jsme doma přiznaly a pojmenovaly problém alkoholismem, děti měly právo i ve společnosti ke mně přistoupit a požadovat ochutnávku toho červeného moku, který jsem držela ve skleničce. A já jim hrdě dávala ochutnat černý rybíz. Adam to dělal taktně, pod záminkou, že má žížu, a úleva byla vidět v jeho tváři. Kája se přiřítila halsně a okomentovala to hlasitě. Okolí to často úpozorovalo úkosem, já s pocitem radosti a zodpovědnosti. Posilovalo mě, že se podílejí na mém boji. A větu: Mami, my jsme na tebe tak pyšný, jsi tady jediná, která není trapná, protože nejsi jediná opilá...tak tuhle větu, tu intonaci, se kterou mi to řekly, oba dva , nezávisle na sobě, takže se o tom asi spolu bavily, tak tu si budu pamatovat, dokud mi bude mozek sloužit.Tak já jsem se zase rozkecala, ale už jsem mezi tím převlékla postel a dala prát cejchy. Teď půjdu vyndat myčku a vygruntuju předsíň.

Ahoj Moni,
děkuju za reakci. Bylo mi 28 a ještě nikdy jsem se neléčila. P.

Pájo, neblbni. Tak dneska už prostě nic. A netrap se, prosím. Myslíš, že já tady kolikrát nebrouzdala se sklenicí v ruce? Víš co je dobrý? při bažení se doslova přepít vody. Mně to fakt pomáhá. A ty jsi se někdy léčila? Jsi asi ještě hodně mladá, viď. No my měli v Bohnicích 23-letou alkoholičku, ona ta závislost když chce propukne hodně rychle.

Já jsem si lidi, kterým jsem to řekla vybrala. Ví to rodina, ví to v práci a má kámoška. Na chalupě naše sousedka. Teď normálně řeknu, že mi to nechutná nebo přestalo chutnat.

Ahoj všichni,
zdravím Vás po probdělé noci kdy jsem opět selhala. Moc jsem litovala, že nemám doma internet, to by byl román na pokračování. Zdravím svoji oblíbenkyni "Holubku",moc mě těší že je tu s námi. Samozřejmě Vás mám všechny ráda. Za tu dobu pasivního pozorování těchto stránek se s Vámi cítím moc fajn. Těch příspěvků se tu vyskytlo opravdu hodně, tak jsem si je zhruba týden zpět vytiskla. Slibovala jsem si tu s Ivou a mnohými dalšími, že dnes opravdu naposledy, zítra to začnu dodržovat. Moc se líbila věta: dnes ne, co bude zítra se uvidí, nebo tak nějak.Vydržela jsem to pár dní po tom,co přítel schoval lahve s alkoholem z baru a řekl mi, že si mě v životě nevezme a ani děti se mnou mít nechce když piju. Včera jsem selhala proto, protože jsme měli v domě schůzi na kterou chodím za naši "rodinku" já a protože nemám ráda jakýkoliv konflikt tak si to tam odposlouchám a jdu domů. Snažím se vyjít s každým a každou mrzutost si strašně moc beru a dokážu se trápit dost dlouho. Jenže teď jsem tam byla s přítelem a ten tam rozpoutal strašnou hádku a diskutovalo se tam opravdu horlivě. Někteří nájemníci odešly uraženě domů. Ve výsledku - jsme černé ovce domu. Já o tom pořád musím přemýšlet, moc mě to trápí. Co jsme měla říct, co jsem neměla a i když už to asi nezměním, tak toho mám plnou hlavu a myslím na to. Přišli jsme domů, já jsem se strašně klepala a nemohla usnout a jako správný alkoholik strašlivě "bažila po panákovi" a začala hledat skrytý alkohol, který jsem našla. Tak jsem tak popíjela a četla si vytištěné stránky od vás a brečela a brečela a brečela. Evo, tvoje slova tesat do kamene. Moc mě všichni držíte. Chci taky přijít ráno do práce a napsat.: Ahoj všichni, včera jsem to vydržela. Dnes to bude snadný, jsem bez peněz, alkohol doma není a to mě docela zatím zachraňuje. Nemám na to jít si něco koupit. Přítel mě finančně docela krotí. Jééé, to jsem se rozepsala ale muselo to jít ze mě. Stejně neumím napsat, jak moc mi pomáháte. Ahoj Pája.

Ahoj, Ebolo, tvé zážitky z alkoholových rande jsou jako opsané z mého života. Taky jsem si jistá, že lidé, kteří mě opravdu mají rádi, zůstanou při mně a ty ostatní eliminuju.
Sailorre, díky moc za podporu, píšeš moc krásně. V sobotu jdu na mejdan, nechci pít. Mám to ale všem rovnou říci po pravdě? Obávám se, že je snad lepší říct. že beru třeba antibiotika, než se přiznat, že chci skončit s chlastem.

Evi, mám pocit, že jsi mi neodepsala na příspěvek ze včera dopoledne, mrkni prosím nato. Jestli jsi odpověděla, tak se omlouvám, ale já si to jen očima prohlížím, jak to stahuju.

Slávko, musím říct, že jsi doslova popsala moje pocity. Víš, ono je hrozně těžké si připustit, co se v mém vztahu k mámě zmněnilo, natož o tom vůbec psát. Ne nadarmo se říká, že alkoholismus je nemocí celé rodiny, ne jenom jednotlivce. Alespoň u nás to tak platí beze zbytku. Máma se ohromě snaží, má můj obdiv a já se rozhodně nevyžívám v tom, že už to není jako dřív. Ano, komunikujeme spolu, smějeme se spolu, ale já ve finále v noci brečím do polštáře, že to není jako dřív... Hrozně se mi odcizila. Ty dva roky lží a bezmoci se na nás strašlivě podepsaly. A navíc není zdaleka vyhráno. Sakra proč my příbuzní a blízkcí alkoholiků musíme být pořád ti silní a chápaví? Když dotyčný pije, musíme mít sílu je přesvědčit k léčbě, když abstinují, musíme se snažit být chápaví a tolerantní a vůbec. Alkoholici mají pití, aby unikli realitě, co máme my? Omlouvám se, asi to na mě dneska nějak padlo..Doporučila jsem mámě několikrát tyhle stránky, pochybuju, že se na ně někdy podívá.. Zatím jí stačí, že bere antabus, myslím, že na sobě nijak nepracuje..

Slávko, musím říct, že jsi doslova popsala moje pocity. Víš, ono je hrozně těžké si připustit, co se v mém vztahu k mámě zmněnilo, natož o tom vůbec psát. Ne nadarmo se říká, že alkoholismus je nemocí celé rodiny, ne jenom jednotlivce. Alespoň u nás to tak platí beze zbytku. Máma se ohromě snaží, má můj obdiv a já se rozhodně nevyžívám v tom, že už to není jako dřív. Ano, komunikujeme spolu, smějeme se spolu, ale já ve finále v noci brečím do polštáře, že to není jako dřív... Hrozně se mi odcizila. Ty dva roky lží a bezmoci se na nás strašlivě podepsaly. A navíc není zdaleka vyhráno. Sakra proč my příbuzní a blízkcí alkoholiků musíme být pořád ti silní a chápaví? Když dotyčný pije, musíme mít sílu je přesvědčit k léčbě, když abstinují, musíme se snažit být chápaví a tolerantní a vůbec. Alkoholici mají pití, aby unikli realitě, co máme my? Omlouvám se, asi to na mě dneska nějak padlo..Doporučila jsem mámě několikrát tyhle stránky, pochybuju, že se na ně někdy podívá.. Zatím jí stačí, že bere antabus, myslím, že na sobě nijak nepracuje..

Slávko, musím říct, že jsi doslova popsala moje pocity. Víš, ono je hrozně těžké si připustit, co se v mém vztahu k mámě zmněnilo, natož o tom vůbec psát. Ne nadarmo se říká, že alkoholismus je nemocí celé rodiny, ne jenom jednotlivce. Alespoň u nás to tak platí beze zbytku. Máma se ohromě snaží, má můj obdiv a já se rozhodně nevyžívám v tom, že už to není jako dřív. Ano, komunikujeme spolu, smějeme se spolu, ale já ve finále v noci brečím do polštáře, že to není jako dřív... Hrozně se mi odcizila. Ty dva roky lží a bezmoci se na nás strašlivě podepsaly. A navíc není zdaleka vyhráno. Sakra proč my příbuzní a blízkcí alkoholiků musíme být pořád ti silní a chápaví? Když dotyčný pije, musíme mít sílu je přesvědčit k léčbě, když abstinují, musíme se snažit být chápaví a tolerantní a vůbec. Alkoholici mají pití, aby unikli realitě, co máme my? Omlouvám se, asi to na mě dneska nějak padlo..Doporučila jsem mámě několikrát tyhle stránky, pochybuju, že se na ně někdy podívá.. Zatím jí stačí, že bere antabus, myslím, že na sobě nijak nepracuje..

Zdravím všechny. Příspěvků za den a noc přibývá tolik, že je nestíhám číst, jen když si přivstanu a jdu do práce dřív. holubko to je bezva nápad s tím vytvořit osudy lidí podle zde přítomných. Jestli se můžu přidat tak můj pohled je z té strany života s alkoholikem. Mějte všichni hezký den.Kiki.

Ahoj Moni,já mám bohužel jednoho Jáju za manžela,ale už jsem se s tím naučila žít.Tak buď fakt ráda,že to vybalil hned,aspo? víš,na čem jsi.K té nervozitě před schůzkou-já ji mám pořád,mívala jsem takové nervy,trému a třesy,když jsem chodila na první,druhé nebo třetí rande,že jsem si vždycky dávala doma něco "na kuráž".Dost často to dopadlo tak,že jsem už na tu schůzku přišla dost zlískaná,tam se ještě dorazila pak s dotyčným skončila v posteli,někdy i začala chodit.A to byl průser,protože vlastně celý můj náhled na onoho člvěka byl zkreslený alkoholem.Strašně se to stydím říkat,ale se spostou lidí bych se střízlivá prostě nekamarádila..Všechno jsem si uvědomila až v posledním roce,kdy abstinuju..Achjo,snad už je to pryč.Teď holt musím žít s faktem,že jsem kus svýho života strávila v mlze,a snažit se,aby ten další kus už prožila opravdu sama za sebe...