alkoholismus

Ahoj Mončo, tak to je síla-máme toho spolu hodně společného.Ari není tvrdá...ona je realista...a ví svoje...Lidičky, já jsem se dnes podívala na film PŮLNOC NIKDY NEKONČÍ o feťákovi..po dobrym obědě(dělala jsem špagety se smetanovou omáčkou a kuřecími prsíčky-mňam) jsem si zničila náladu, já vám byla tak rozklepaná a nervózní, že jsem šla do lesa a tam jsem to musela rozdejchat...poučnej film...odstrašující...Ale já už takových filmu o závislých viděla a tolik jsem toho přečetla a přece jsem taková jaká jsem...to do smrti nepochopim a nebaví mě - se věčně zabývat jen mnou..já,já,já..alkoholici jsou strašný sobci, vim to, ale můj mozek pořád přemýšlí...co já, co dál...děsnýdělám, co se dá...ostatní pořád říkají NESTÍHÁM...TY BLÁHO..JÁ ZVLÁDÁM MILION VĚCÍ A STÍHÁM VŠECHNO A MÁM JEŠTĚ I ČAS SE TROCHU PONUDIT..to neni normální, od malinka jsem byla hyperaktivní...já se tím chlastem v podstatě tlumim,někdy mám pocit, že se nedokážu unavit...můj šéf(zlatej člověk) se mě ptal-jestli toho na mě nebylo moc, jestli mě nepřetěžoval a já cítila naopak, že by jsme mohli i o víkendu udělat dost práce...Nevyznám se v tom..mám to nějaký pomotanýVždy si toho naberu tolik..a myslim si asi, že to zvládám a pak ..výpadek mozku..a dál to znátenepochopim to..z léčebny jsem si odnesla denní řád a mimo pár věcí navíc se mu nevymykám-tak kde je chyba????????za hrubky se už ani neomlouvámzůza

Nemáš pravdu, Anonymko, já si též musela všechno oddřít, nic mi nikdo nedal zadarmo, zato si umím představit každý den bez alkoholu až do konce svého života. Nepotřebuji ho. Nevím proč.Co ty o mě víš? Tvrdá? V životě jsem ani na jedno z mých dětí ruku ve zlém nepoložila. Nekompromisní? Taky blbost.Jedovaté řeči o prochlastaných mozcích se dotknou jen toho, kdo nerozumí o čem je řeč.

Vian,já, já vím něco (dost) o osamění. Asi moje peripetie neznáš,přispívala jsem sem už dost dávno, teď jen občas čtu. Ale na tvůj příspěvek chci reagovat, protože myslím, že má hodně do sebe. Karinky je mi líto, opravdu líto, myslím, že to dokážu pochopit. Trochu s ní nesouhlasím v tom, že odmítá tu léčebnu - já kdybych neměla práci a neměla teda co ztratit, asi bych to zkusila. Ale na druhou stranu to chápu. Myslím, že ona ještě není ve fázi, kdy se doopravdy CHCE vzdát alkoholu. Doživotně. Definitivně. Je to příliš děsivá a fatální myšlenka. Já vím, že lidem co nemají se závislostí problém teď asi připadám jak debil - ale já to takhle taky cítím. Ke všem těm problémům a trápením, který člověk v životě má, přidat ještě každodenní vyčerpávající boj s touhou nenapít se alkoholu.... A řeči, že abstinencí se problémy vyřeší... Kecy. Něco se možná vyřeší, ale většina ne. Já jsem se k alkoholu dostala právě přes problémy. Strašně dlouho jsem bojovala, chtěla jsem žít normálně, mít rodinu, domeček na venkově, být veselá, oblíbená a přátelská... bla bla bla. Zřejmě mi to nebylo souzeno. Sorry, že se lituju, ale opravdu mě s..e, že někdo si životem proplouvá jak rybička a někdo si musí všechno oddřít. Já prostě nejsem dost silná, zlomilo mě to. A teď se na mě můžou vytahovat lidi jako Ari - tvrdí, silní, nekompromisní, takoví co mají sami sebe příliš rádi na to, aby si dokázali takhle ubližovat a tak jsou na koni a můžou plivat jedovaté řeči o vychlastaných a zdrogovaných mozcích. Taky držím palce Zůze, tvůj zážitek je opravdu šílený. Kdyby ses přežírala a měla pak žlučníkový záchvat, budou tě všichni litovat, ale když se ti stane tohle, tak tebou opovrhují. Taky jsem něco podobného zažila, sice to nebyla tak hrozná situace, ale taky jsem cítila to ponížení. Jinak všem, co si na mě ještě pamatují - bojuju, s většími či menšími úspěchy, už si pomalu zvykám na myšlenku, že budu muset vyloučit alkohol ze života úplně - a kupodivu, přijde mi to jako docela dobrá představa (dříve nemyslitelné). Teď už jen to vydržet :o)

Vian a co ty? taky jen bla bla. Uvědom si, že tady spousta lidí řeší nelehkou situaci a máme co dělat sami se sebou. Zůzo, tys mi dala. Jak jsi psala, že tvoje mamka měla úraz, tak ta moje zase rakovinu a já se taky opila... No, nejsi náhodou mé virtuální dvojče?

Bla,bla,bla...Co vy víte o osamění?Všichni z vás tu mají někoho"rozumného"kdo jim v léčbě pomohl,podržel,podpořil...Koho má Karin?Jak se odvažujete ji odsuzovat?Kdo Vám dal právo?Kdo z Vás(kteří mohou a jsou blízko)zvedl svůj zadek od klávesnice a jel se"dát"?Jedině Argus.Bohužel-s omylem,že láska přemůže závislost.Zaplatil.Jediný.I za to mu dík.Dnes už ví...Tak taky něco obdržel.Byla to dobrá zkušenost.A ostatní?Bla,bla,bla...

Zdravím, stavila jsem se tu jen, abych si vše vytiskla od pátku, je to tu 60,-za hodinu, to alespoň v čítárně je to 30,-, ale pro mě je i to drahé. Napíšu v pondělí ráno, zahlédla jsem jen, jak Jiří píše, abych napsala popis v léčebnách.Ano, napíšu to, kupodivu si to i docela pamatuji, zajímavé zkušenosti. Jinak dnes je to 6. den, co abstinuji, fyzické problémy už nemám vůbec, ale samozřejmě, že se necítím nejlépe, to ani nejde vzhledem k mým dalším existenčním problémům.Ostatní příspěvky přečtu dnes doma a napíšu všem v pondělí, to budu mít 3 hodiny času. Mějte se.

Jo, ještě k tomu, jestli je ochoten léčit se, či nikoliv - jasně že si to žádný ožrala nepřipustí, že je závislý a navíc, když se jedná o chlapa okolo 50-tky. Ale už jen z ješitnosti a chlapské hrdosti do poradny šel, podle mně jen proto, aby dokázal, že to s ním vůbec, ale vůbec není tak zlé, jak to podávám já. On si řekl své, já řekla své a rozhodl stejně názor psycholožky, že tedy pití je pro někoho hračka a pro jiného problém. Manželovo pití označila jako problémové, takže mu nezůstalo i tak nic jiné, než se smířit s faktem, že prostě pít neumí! Na to, co tomu předcházelo, radši ani nevzpomínat, ale to vy znáte, zkrátím to na jedno slovo - armageddon.Nemám vůbec vyhráno, tohle je jen jedna z možností, kterou třeba využít, a když selhá, začnu uvažovat o další, anebo jestli to má vůbec smysl, protože nemáme už 20 a zabývat se manželovou závislostí zas a znovu na úkor dětí, by mi připadalo jako zbytečná ztráta času. Uvidím. Ano, Jiří, jsem RELATIVNĚ úspěšná, opravdu jen relativně. Protože mé úsilí dostat ho na léčení dostalo na frak. No, připravím další recept z mé kuchařky pro alkoholiky a budu se vám věnovat, až dám do pořádku dítě a rajčata!

Přátelé plněné papriky se mi fakt povedly. Chtěla bych ještě reagovat na příspěvek monči. Já jsem celá léta říkala manželovi o pití vždycky v klidu, prosila jsem ho, abysme spolu sli k odborníkovi, že mu ve všem pomůžu, budu mu oporou, ale vždycky říkal, že on žádný problém nemá, že je to můj problém, abych se nad tím zamyslela. Začala jsem být na tuhle jeho větu alergická a dnes už nedokážu být na něj hodnýá. Takže proto chápu Mášu a ostatní, keré chytí vztek, když se blízký napije a nereaguje na nic. Já už to teď takhle mám vypěstované.Už jsem vyzkoušela tolik věcí a stále manžel pije.Kiki

Ahojky všem, tak vařím oběd a odbíhám k počítači, protože příspěvek Jiřího je fakt dobrej.Můžu tuhle "rekonstrukci osobnosti" potvrdit vlastní zkušeností. Přestávala jsem kouřit asi 10x, zapojovala jsem se do různých soutěží, aby xh měla motivaci přestat,ale pokaždé jsem si po čase zapálila. Pak jsem šla na operaci štítné žlázy, bála jsem se samozřejmě. Ráno před příjmem v nemocnici jsem si zapálila svou poslední. Něco se mi přecvaklo v mozku a já si řekla, že kouřit už prostě nechci a tak to bylo 1.dubna 4 roky, co nekouřím. Za tu dobu jsem měla chuť asi 2x, ale překonala jsem ji celkem lehce.A teď k mému postupu, jak bojuju s tím, aby se manžel šel léčit. O tom, že, netahám manžela z průserů jsem psala. Občas pořádám víkendové výlety pro známé, sestavím itinerář, cesty a vyrazíme. Po jednom takovém výletě, kdy se tam zmatlal, jsem mu řekla, že na můj výlet pojede jen tehdy, když celý víkend vydrží bez pití. No a tak přestal jezdit.Nevím, jestli tím, že jsou ženy více emotivnější, proto více působí strach ze ztráty blízkých. U mého muže toto nefunguje. Další krok, který jsem minulou neděli podnikla je, že jsem požádala jeho sestru o pomoc. Kdysi vyprávěla nějaký příběh alkoholičky, a přitom se zmínila, že má nějakého známého lékaře, který se zabývá závislostí. No a tak jsem jí řekla, že manželovo pití je už neúnosné pro mě a pro děti a že už má i nějaké zdravotní problémy a jestli by mě a manžela nemohla objednat k tomu známému. Byla hodně šokovaná, neurčitě řekla, že se pokusí, ale bylo vidět, že to pro ni byla ťafka. Celý týden se neozvala a tak si myslím, že se tím nějak prokousává a nebo možná, že mi vůbec nevěří. Uvidím jak se tahle cesta bude ubírat dál. takže když si to přečtete, asi si řeknete stejně jako já, že moc úspěšná nejsem. Nevím čím to je, pokud byste na něco přišli, budu ráda za každou myšlenku. kiki

Holky, dík za Vaše osobní zkušenosti.- Možná to budou tipy pro zoufalé lidi, kteří hledají způsob, jak jednat se svým závislým blízkým.

Má strategie může mít název třeba sabotáž. Zatím nevím, jestli je vhodné to tu rozpisovat dopodrobna, ale klidně podobně jako Kiki, pro začátek napíšu, že jsem taky spekulovala s budíkem. I když si ho ještě dokázal nastavit, já mu ho jednoduše vypla. A protože manžel ráno do 7.00 musí posílat hlášení do Hannoveru, klidně jsem ho i za cenu průseru vzbudila až v 6.30. Ty fofry si neumíte představit, ta panika, hledání klíčů... On je totiž normálně v práci už v 5.30, aby si připravil materiál na odeslání. Mezitím jsem mu láskyplně vařila bylinkový čaj a podávala mu každou 1/4 hodinu jednu polévkovou lžíci mateřídoušky celý den. A samozřejmě jsem nemlčela a začala o tom hovořit nahlas a bez rozpaků. Je fakt, že ho hodně nutili i synové, hovořili s ním o tom, kdy to jen bylo možné, protože já takový úspěch u něj neměla. O tom ostatním zase příště.

Jiří,já taky chodila na biblioterapii k MUDr Remešovi - bavilo mě to, ale vždy jsem se tam hrozně rozčílila a on mi skoro pokaždé jako první dával ten dřevěný meč, abych mluvila a já ten meč kolikrát ani nechtěla poslat dál a byla jsem schopná - tím mečem - i pár lidí vzít po hlavě:))On mi říkal vždy no vítejte..to zase bude živá debata...Jo a doktor Nešpor s námi jednou týdně dělal jógu, ten jeho smích - jak šel až do kolen a na zem mě dostal, doteď ho slyším.Ještě dodám, že mi dr Remeš říkal, že mám velice kritický postoj k mužůma že si jich nevážim, že jestli jednou najdu správnýho chlapa..tak to bude velká osobnostA měl pravdu..já ho našla a je to těžký charakter..moc si ho vážim...i můj otec, kterému nikdo nebyl dobrý..ho má moc rád a tykají si!!!!!!! to sem nezažila

Ari, ano rozhodla jsem se sama, prošla jsem vyšetřením EKG, TK a běžnou prohlídkou.Pro všechny...dnes bude hezký den.Moni, já když to četla, co ti řekla maminka, když jeli na chalupu..nemohla jsem tomu uvěřit..víš, že já to měla skoro do puntíku stejně?Takhle naši přišli kemě(tedy jen máma,táta to neunesl a nemohl mě vidět) já byla sama...strášnej stav...a prosila jsem ji ať si vezmou na chalupu psa..že ho nezvládám vyvenčit..a ona na to ne holčičko..celý život jsme se o tebe starali bude ti pomalu 30 let a taky by jsme chtěli někdy pomoc od tebe my..a pes tě taky potřebuje a odjeli...já prořvala taky celý víkend a plazila se se psem ven-hrůza,pak jsem asi měsíc sekala latinu, ale potom před Vánocema mamina měla těžký úraz a nemohla chodit a já zase začala chlastat a když už jsem ji nemohla přijít udělat ani jídlo a pomoc ji do sprchy zhroutila jsem se a šla za tou psycholožkou...to už jsem psala.Moni, normálně mě to teď rozbrečelo, když jsem tvůj příběh četla partnerovi..Musíme koukat do budoucnosti jinak myšlenky na minulost nás sežerou...a jak jsi psala... vygumovat je alkoholem ..to néééMimochodem jsem si koupila znovu knihu Miluj svůj život od L.L.Hay(někomu jsem ji kdysi pujčila a už ji nevrátil) je to super kniha a tam je napsáno(to mě uchvátilo)-každý z nás si v koutku duše myslí, že nestojí k ničemu, ale je to jen MYŠLENKA A KAŽDÁ MYŠLENKA SE DÁ ZMĚNIT.V TOM JE TEN FÓR ...DO BUDOUCNA...ŠPATNÁ MYŠLENKA SE DÁ ZMĚNIT - to mě hrozně povzbudilo.Jo a tu knihu o tý alkoholičce jsem já i máma četla taky, už nevim přesně její název, ale byla to spisovatelka němka, co žila v Americe a mamiku měla v Německu.....a moje maminka ji četla a říkala to není možný, co ty si musela celou dobu prožívat...já ji raději neříkala, že jsem měla i horší stavy.Moni, to je zajímavé, viď?Jo, a já chodim na skupiny do Hvězdoslavové ulice na Jižnim městě.Pro Antabus začnu od pondělí na Kačerov, mám to blíž.přeji všem-krásný denzůza

No, když už nespím, tak alespoň napíšu Jiřímu a ostatním jak přesvědčilo okolí mě, že mám problém. Manžel se obrátil na mé rodiče, kteří nic netušili. Nastala hrozná doba, kdy jsem pila a lhala. celá rodina jela na chalupu a mě s sebou nevzali. Dodnes si pamatuju jak mi máma řekla, máme tě moc rádi, ale nechceme být s tebou a stresovat se kolik toho vypiješ, chceme si ten pobyt užít a ne zabývat se tvým pitím. Koukej se sebou něco dělat a budeme rádi, že jsi s náma. Do tý doby ne, ale to neznamená, že nejsi naše holka a že nám na tobě nezáleží. Proplakala jsem celý víkend a v pondělí zavolala mámě, jestli by se mnou nešla k mé psychiatričce pro doporučení na léčbu a začla jsem. Cítila jsem, že mi hrozí ztráta blízkých, to že mi nikdo nenadával neosočoval, ale šli na mě v dobrým byl ten hlavní popud. Možná proto mi vadí, když se tady Karin nadává, ne že bych sama neměla chuť jí někdy poslat někam( promiň Karin). Prostě vím, že manželovy útoky a řvaní mě nachávaly naprosto chladnou. Zůzo, ty chodíš k Apolináři? Taky k sestřičce Benešový na drink? (drik=antabus).Kdy máš skupinu? Já v pondělí. Ten tvůj šéf je úplně zlatej, je úžasný mít kolem sebe takový lidi. Moc Ti fandím, jsi statečná. Když jsem si četla tvůj popis toho průšvihu, úplně jsem trpěla s tebou. Moc dobře jsem si uměla představit, jak ti bylo den poté, no a vidíš, už je určitě líp. A ten antabus je opravdu velká pomoc, protože si nebudeme namlouvat, že chuť se napít nepřijde. Já mám chuť se napít ve chvílích, kdy nechci přemýšlet. Normálně si chci vědomě vygumovat mozek. Nepřemýšlet o zítřku, nespřádat své katastrofické scénáře na téma nemám děti, jednou budu umírat opuštěná. Jo a ještě ke Karince, já Zůza a Liliana máme oporu ve své rodině, Zůza má přítele, který má pro ni pochopení, já mám úžasnou kamarádku, když jsem se vracela před měsícem k Apolináři, šla se mnou, vzala si dovolenou ale Karin nikoho takovýho nemá. Má to dvojnásob těžké a včera pátý den nepila. Nesrážejte jí na kolena. A abych řekla pravdu, radši bych byla v kůži Karin, než být takovej nenávistnej člověk jako je Máša nebo Linda. Ari je v pohodě, těším se na její břitké poznámky. Jinak mě napadlo, že když už pracuju v tom antikvariátě,pokud bude někdo z vás shánět nějakou knihu, jsem k dispozici. Tu knížku, co čte Karin jsem jí doporučila já, je to hodně drsný popis boje se závislostí. Mně osobně hodně pomohla. Moje máma ji také četla a pomohlo jí to hodně pochopit. A také je to o tom, že léčebna opravdu není pro každého. Já sama vím, že bych to nezvládla. vadilo by mi už třeba spát s cizím člověkem v jedné místnosti, i doma spíme odděleně. Lidi se kterýma se chci stýkat si vybírám sama, nesnesla bych nějaké přidělené. Neplánuju nic dopředu, jsem člověk okamžiku. Nesnáším jakýkoli režim. Co se bude dít zítra budu řešit až zítra. Naprosto v tomhle Karin chápu. Co ale nechápu je, proč si aspoň nezajde na ambulanci. Já bych to bez téhle pomoci nezvládla. A myslím, že to Karinko nezvládneš ani ty. Přijde první problém a lítáš v tom znova. Jo a ještě poslední poznámka. Pokud na nás Marek nezanevřel a bude ještě nějaký sraz, ráda bych vás poznala. Doteď jsem si neodpustila, že jsem nedorazila. Tak loučím se, abstinentům a rozumným konzumentům přeji krásný víkend a těm ostatním aspoň přežít. Jiří, vidíš, už jsem skoto tak stručná jako ty.

Manžel se předevčírem vrátil do Čech, doma se neukázal. Je mi těžko. Antabus teď u mě opravdu funguje jako pojistka, včera jsem dokonce litovala, že na něj chodím, takovou jsem měla chuť pít. Radši jsem to zaspala, tak tu teď straším od tří. Teď jsem za ten anťák šťastná. Jinak je mi děsně. Chci svého muže zpátky, chci zpátky svůj život. Jsem smutná. Zasranej chlast.

Ari, dovolím si odpovědět za Zůzi. Nasazení Antabusu je samozřejmě možné jen na žádost pacienta. Musí před tím být zdravotně vyšetřen, musí podepsat prohlášení, že si přeje nasadit Antabus. Musí být informován o principu jeho účinkování a možných rizicích, která jsou v případě porušení abstinence opravdu nemalá. Proto jsem si jist, že Zůzu k tomuto kroku nikdo nedonutil. Je to její volba, která je pro ni v dané chvíli opravdu dobrá. Jde o určitou pojistku abstinence. Zůza ví velice dobře, co dělá, její současný stav pokládám za stabilizovaný a její výhled za přiměřeně optimistický. Opírám se při tom, o její výpovědi, z nichž dýchá opět chuť do života a rozumný přístup při volbě svých možností v boji se závislostí. Neuhýbá a jde do toho čelem, jak při komunikaci s blízkými, tak při řešení svého vztahu ze zaměstnanvatelem. To je ukázka, jak to může dobře fungovat. Ví, kdo je, a nebojí se poznávat i zákoutí své psychiky, nestrká je pod koberec a tím jim může snadněji čelit a vyhýbat se rizikům. To je dobré. Přeju hodně štěstí.A pokud jde o Tebe, Ari, nevím, jak přesně konkrétně jsi to dokázala, ale jestli výsledkem Tvé strategie bylo, že manžel je ochoten přistoupit na jakoukoli formu léčby či pozornost odborníka, je Tvůj recept účinný. Možná by bylo pro všechny účastníky diskuse velkou inspirací, kdyby ses o tom rozhovořila podrobněji. - Základní otázkou blízkých bývá totiž vždy: jak přesvědčit partnera (či jiného rodinného příslušníka nebo kamaráda), aby se svěřil do rukou odborníků? Jak ho před tím přesvědčit, že vůbec má problém, když to nechce vidět a uznat? Ty jsi v tomto bodě relativně úspěšná. Můžeš svěřit, jak jsi to dokázala? Samozřejmě asi nepůjde o univerzálně použitelou "kuchařku", protože každá osobnost je jiná a platí na ni něco jiného, ale přesto. Co Ty na to? - Nenutím Tě, pokud nechceš. Neboj, jediné, co Ti hrozí, že Tví odpůrci se budou nad Tvou cestou třeba ošklíbat. Ale ať se i klidně ošklíbají, jak Tě znám, není to pro Tebe problém. :o)

Dvě poznámky, které tu již v průběhu diskuse zazněly, ale je to už dost dlouho, proto je zopakuju.Dědičnost. Dispozice k závislosti na alkoholu je v podstatě stále předmětem určitých úvah a zkoumání. Vím, že se po bouřlivém rozvoji a pokrocích a objevech na poli genetiky objevily zprávy o jakýchsi "genech alkoholismu", ale nejsem si jist, zda byly dosti přesvědčivé a zda je tato teze odbornou lékařskou veřejností zcela akceptována. Z hlediska člověka, který již závislostí trpí, ale už není v podstatě důležité, jak k ní přišel. Z pohledu do jeho budoucnosti jsou stále tytéž možnosti. A nesetkal jsem se nikdy z žádnými výzkumy, které by vypovídaly o tom, že pacienti, kteří měli genetické dispozice pro vznik závislosti, mají v léčbě menší úspěchy než ti, kteří si závislost vypěstovali navzdory tomu, že u nich z genetického pohledu k získání závislosti žádná zvýšená náchylnost neexistovala. Takže to je vlastně dobrá správa pro Vás, kteří trpíte závislostí a máte dojem, že to může souviset se závislostí Vašich rodičů. Šance máte stejné, jako ti pacienti, jejichž rodiče nejsou a nebyli závislí. Být vychováván rodiči, kteří holdují opíjení se, může být ostatně velmi škodlivé pro tvorbu životních postojů bez ohledu na geneticky zděděný materiál. I adoptované dítě, které bude vyrůstat mezi alkoholiky, může svůj sklon k nadměrnému užívání alkoholu opravdu projevit, třebaže mělo geneticky "čisté" rodiče. Z tohoto pohledu je rodina, v níž je alkoholik, být riziková i bez ohledu na genetickou stránku věci. Někdy se stane, že pod odstrašujícím dojmem z dětství z takového jedince vyroste zapřísáhlý nepřítel alkoholu, ale může se stát, že si vypozorované stereotypy "řešení" života naopak osvojí a i když si uvědomuje, že není všechno v pořádku, tak toto "řešení" přinášející "rychlou úlevu", začnou také praktikovat.Vůle. V případě alkoholika je vůle ve službách závislosti. Jestliže nedojde ke kompletní vnitřní změně osobnosti a jejích základních postojů, může se i léčený alkoholik stále potýkat s tím, že "ve skutečnosti" vlastně stále pít chce, a jakoby jen sám před sebou předstírá, že nechce. Toto období, kdy nepije navzdory své lásce k droze, je opravdu pak odkázáno jen na jeho vůli. Ale vzhledem k tomu, že jeho celá osobnost není ještě na straně bezdrogového života a není přebudována pro produktivní vztah ke světu a svému životu, pak se skutečně může stát, že tato jeho vůle za čas zase začne sloužit tomu původnímu, nepřebudovanému člověku a jeho závislosti. Stavět abstinenci na silné vůli tedy není nijak mimořádně úspěšný způsob v boji se závislostí. Odbourat pouhou konzumaci bez změny životního postoje je velmi obtížné, bolestivé, strastiplné a v podstatě v takovém případě jde jen o to, že člověk se stále jen přemáhá k tomu, aby se nedopouštěl toho, po čem bytostně touží. V případě osobnosti, která se úspěšně dokázala transformovat do produktivního životaschopného postoje je ale právě abstinence a život bez drogy to, po čem upřímně touží, takže nejde o bůhvíjak strastiplnou a bolestivou proceduru, jak se mnozí neinformovaní lidé právě mylně domnívají. Mám za to, že mezi ně patří i Karinka. K tomu přestavění priorit a ke skutečné vnitří obrodě je většinou zapotřebí velmi hluboké soustředěné práce sama na sobě, a v tom je právě ústavní léčba nepřekonatelná. Léčebný program je opravdu komplexní a je vytvořen na základě dlouhobých zkušeností, pomáhá právě v tomto transformačním procesu, který bych nazval "rekonstrukcí osobnosti".V civilním životě není zcela dobře možné, abyste se mohli na tři či čtyři měsíce (nebo i déle, dle potřeby) prostě zastavit, zamyslet se nad sebou, účastnit se denně skupinové terapie a komunitních programů, využívat individuálních pohovorů s terapeuty, setkávat se se spolupacienty a prožívat s nimi i svůj volný čas, v němž se vám také leccos může zrcadlit. V případě ústavní léčby je o vás postaráno naprosto všestranně a komplexně: od péče o tělo, přes péči o psychiku až po péči o duchovno. Skupinová terapie, komunitní programy, pracovní terapie, tělesná rehabilitační cvičení, jóga, pracovní terapie, volitelné terapeutické programy, sport, kognitivně-behaviorální nácviky chování, asertivita, odborné přednášky lékařů a terapeutů týkajících se závislostí, setkávání s bývalými pacienty v klubu, docházení na schůzky Anonymních alkoholiků či Anonymních narkomanů, případně jiných skupin, které se později po absolvování léčby stanou doléčovací aktivitou, atd. Sám jsem v Bohnicích navštěvoval velmi zajímavou volitelnou část terapie - biblioterapii, kterou tam vede velice kvalitní odborník MUDr. Remeš, který je nejen velmi erudovaný psychiatr, ale také křesťanský teolog. Rozjímání nad příběhy z bible se dokáže právě v léčbě velmi účinně propojit s osobním prožíváním závislých pacientů a oni si sami nad svým vnímáním těchto příběhů uvědomují, co je na tom kterém příběhu či postavě nejvíce irituje, co jim naopak imponuje, a mají možnost se jednak bezprostředně a jednak do příštího čtvrtka zamýšlet nad tím, proč právě tento postoj mají. Není to tedy vedeno tak, že by někdo musel něco povinně vyvozovat, všechno záleží na vás, není to forma vyhrožování z pozice nějaké církevní autority, ani náhodou, záleží prostě na každém, co si z toho odnese. Někdo do toho svou víru promítá, jiný ne. Ale to jsem možná trochu odbočil do příliš podrobného líčení. Dostal jsem se k tomu ale přirozeně právě tím, co je právě zásadní. Vůle je jen jednou z vlastností. Záleží ale, komu slouží. Můžeme například Napoleona obdivovat, jakou měl pevnou vůli při dosahování svých úspěchů? Anebo máme naopak zatracovat ho proto, že neměl dost silnou vůli a nedokázal své bažení po moci zvládnout a klidně tak způsobil statisíce mrtvých... Vůle slouží celkové osobnosti. Je-li těžiště osobnosti stále pod vlivem závislosti, slouží závislosti. Jakmile se těžiště přesunuto a závislost se již mimo něj, stává se závislost sice stále existujícím, ale okrajovým problémem, a vůle konečně může začít sloužit uplatnění životních sil a jejich radostnému rozvíjení. Ale někdy dochází k tomu, že člověk sám nepozná, že jeho osobnost je stále ještě poplatná vnitřním stereotypům závislosti. Myslí si, že už je naprosto přestavěn anebo dokonce, že už vůbec není závislý. Toho jsme byli svědky před měsícem, kdy Karinka se domnívala, že už není závislá, protože ji Bůh závislosti zbavil. Ale navzdory tomu, že její povrchní přání takové bylo, nešlo o opravdovou osobnostní změnu, nýbrž jen o pouhé přání, aby to někdo zvenčí zařídil. A osobnost byla stále nakloněna k životu s alkoholem. Samotné Karince se to jevilo tak, že "vždyť já si přece opravdu přeju žít bez alkoholu, nelžu vám, přece!" Jenomže to byla jen povrchní část jejího vědomí. Ve skutečnosti pod povrchem těchto jejích přání byla celá struktura stále ta stará a nepřebudovaná. Jen ona o ní nehtěla vědět a také nevěděla. Představme si pověstný ledovec s vyčnívající špičkou nad hladinu - to viděla Karinka. Ale tu masu ledu pod hladinou neviděla. Tu masu ledu pod hladinou je těžké rozbít za běhu, při každodenních starostech, kde se člověk musí přetvařovat před zaměstnavatelem, kde se uchází o práci, před sousedy, před známými, před většinou svých souvěrců. Za takových okolností není dost energie pustit se do roztloukání té obrovské hory ledu, a i kdyby bylo dost dobré vůle, není na to dost možností, protože nemyslete si, že v léčebně si každý hned vidí do svých útrob. Je to dlouhá cesta a často i velmi nepříjemné chvíle, kdy čelíte pohledu zvnějšku, kdy se vám jeví, že jsou proti vám jen zaujatí, ale nakonec poznáte, že mají pravdu a že jejich pohled je pravda, kterou jste jen nechtěli slyšet. Tohle během samoléčebného pseudoexperimentu nemůže nikdo zvládnout, bylo by to jako hrát šachy sám proti sobě, spíš ještě nemožnější. Ambulantní léčba je o tyto výhody 24hodinové denní terapie ochuzena, je odkázána jen na ty pravidelné skupiny, či individuální sezení, při nichž se snaží dohnat tento handicap seč může. U někoho to přesto může stačit... pokud je opravdu zodpovědný a nenechá to stát jen na tom, ale pracuje na sobě i v době mimo tyto kontakty. - Co je ale téměř předem odsouzeno k nezdaru v případě těžkých alkoholiků, kteří již dříve prokázali neschopnost zvládnout to vlastními silami, je právě cesta naprosto bez jakékoli formy léčby, to jest nejen bez ústavní, ale dokonce bez ambulantní. Proto stále melu svou: Karinka se má ústavně léčit. :o)Dobrou. :o)

Je to těžké, viď, Zuzi?Moc ti přeju, aby jsi netrpěla a překonala to. Antabus jsi zvolila sama, anebo tě k tomu donutili?Všechno jde, když se chce. A ty jsi rozumná.Také jsem propadala panice, když jsem pochopila, že to není obyčejné pití, ale závislost.Nakonec jsem ze sebe vymačkala poslední zbytky energie a pustila se do práce. Nejsem taková bestie, jak se někomu může tady zdát - násilím se alkoholik nedá donutit k léčení. Nikdy bych ale nevěřila, kolik má člověk v sobě síly, když mu jde o krk. V mém případě tu bylo hned několik krků. Teď ho dokonce ráda doprovázím na terapii, protože tam na něj můžu bonzovat. Kéž by to tak ještě dlouho vydrželo!

Pardon: ne od 17 let, ale zřejmě od 14 , nějak jsem se překlepla.

Karinko, asi budeš reagovat až v pondělí, takže si počkáme přes víkend.Zajímalo by mě stejně jako Jiřího, proč jsi tolikrát byla v léčebně a nevydržela ?Píšeš, že od 17 let - bylo to kvůli anorexii/bulimii/ a poté kvůli depresi? Jiří má dobrý nápad - když zkusíš formulovat, co bylo příčinou toho, že jsi nevydržela, třeba si ujasníš různé vnitřní pochody a tak...A jinak věřím tomu, že Lád?a existuje a ty ho, Karinko, nepíšeš.A když už čteš ty knížku o té ženě, která se dokázala z alkoholu dostat sama, určitě by bylo moc dobré, kdybys sehnala i tu knihu, kterou napsala žena, která byla 15 let závislá na alkoholu, prošla léčebnou a nyní pracuje jako psychoterapeutka v protialkoholné léčebně.Psali o tom ve čtvrteční Mladé frontě - zmiňovala se o tom už Kiki...Držím palce všem!