smysl diskuzí na doktorce

No. Nemám co dělat a tak píši. Doktorka je příliš obrovská a vlastně nudná. Myslím si, že co nevidět zanikne jako Blog cz. Nemám co psát a tak končím.

Takže sbohem na věky.

Když jsem psal na psacím stroji povídky, bylo to pouhé psaní pro psaní. Teprve na počítači jsem se naučil psát, když jsem potřeboval něco říct. Ale když tady to nikdo nečte.

Což o to. Vypovídat se mohu. Nebo když chci říct něco někomu. Otázka je, s jakým účinkem.

No. Nemám co dělat, tak píši. Nemám co sát, tak končím. Budu raději číst, co jsem napsal a co napsali jiní.

Tak když něco slíbíš, tak to taky splň.

Nech na hlavě a smekni. Ale máš pravdu. Jenomže v tom jedeme všichni tři já jeden,

Někdy se člověk zastaví u zajímavého komentáře psaného slušně ať už s otázkou nebo odpovědí u kterého by stálo za to se od dotyčného autora ( autorky) dovědět víc. Problém je, že ne každý to vnímá stejně. V zápětí se objevují urážlivé narážky, slovní napadání, že je to tady jen pro omezence s IQ houpacího koně. Dát sem na sebe dotyčnému člověku svůj kontakt pro diskuzi mimo vlákno je jako by si chtěl druhý ihned domluvit rande na večer, přitom ho blíže zajímá dané téma které chce rozebrat v soukromí, bez jizlivých posměšků škarohlídů. 

Ale všeho moc škodí. Stačí jeden komentář a pryč. Jednou se cítím jako introvert a tak se tak snažím i chovat.

A o tom to je.

Vše co s těla odchází, dobrý pocit provází. 

Right!

To člověku vždy připomene, že lidi jsou různí a že je třeba být vždy ve střehu, co se z koho vyklube. Člověk žije ve své bublině a pak vyjeveně kouká, když z ní vypadne

takový exhibiční automozkotrénink

Přesně tak. Berete mi to z úst.