Má 15ti letá dcera chce nosit plenky

No, to je dost blbé. Vlastně nechápu, jak by to mohl někdo připustit...vždyť to může kompletně zničit psychiku toho dítěte. Anebo to odnese nějakou úchylkou v dospělosti.
Otázkou je, jak bys to vnímala ty v takovém případě.

Taky mě překvapilo že to tam dali nebo spíš že to rodiče dovolili. Představa je to sice přitažlivá, ale nevím jestli by se mi líbilo přijít po odvysílání do školy, kde by se mi posmívali úplně všichni a věděli by to úplně všichni v okolí. Taky asi záleží na okolnostech té nehody.

Nooo, za těch pár desítek tisíc to asi stalo...
To je tak na změnu školy/bydliště. I když, možná ani to nepomůže. V jedné třídě na základce byl kluk, kterému se stala v hodině jednou nehoda, a od té doby visela na nástěnce ve třídě plínka...snad až do konce základy.

Tak to s tou plínkou by mi zase tak nevadilo.

Jo zrovna ten díl jak se ten kluk pokakal jsem viděla. Tu holku co se počůrala do postele to ne zkusím to někde najít. No asi bych se nechtěla takhle proslavit :0) ale je to mazec co jsou lidi schopný udělat pro 50 tisíc. Každopádně největší úchyl byl asi ten co rozhodl o tom co se dostane do toho finálního sestřihu a co ne.

Taky to ta ženská nemusela nijak komentovat. Jako jak říkám, jako představa dobrý, ale realita asi horor. Asi nezbývalo než doufat, že to spolužáci neviděli.

Souhlasím. Nicméně, určitě to viděli. Takové věci se většinou roznesou rychle.

K té plínce - no, co vím, tak neměl od nich nikdy pokoj. I v hodinách si všichni dělali srandu a mluvili na učitele, že ho budou asi muset přebalit, atp...

To máš asi pravdu, ale měli zasáhnout rodiče a nenechat z těch dětí před celým národem udělat takové ostudy. A k té plínce, to se ten kluk počůral nebo pokadil? Taky záleží kolik mu bylo, ale na všechno se časem zapomene. Třeba zrovna mě by to ve školním kolektivu nevadilo, něco podobného jsem si vždycky představovala.

To rozhodně, ale tam se přihlásí rodina, co zrovna nemá moc peněz, a nějaké počurání ten chtíč neovlivní.
Určitě jen počůral. No 11 nebo 12 tuším. Na tohle zatím nikdo nezapomněl, a kdykoliv se zmíní jeho jméno, tak tohle prostě zazní. Já nevím, jestli bych chtěl být oficiálně pasován na počuránka nebo být “ten, co nosí plínky”. Představy/realita...těžká volba.

To pak můžou rodičům teda pěkně poděkovat. Tak počurání ještě není tak hrozné. Je pravda, že kdykoliv si na tu svoji spolužačku vzpomenu tak se nedokážu oprostit od toho že se jí stávaly ty nehody. Sama pořád myslím na to, jak bych po nějaké takové nehodě reagovala na různé narážky já.

To ano...bohužel.
Taky to tak mám s lidmi, kterým se přihodila nehoda. Když s nimi mluvím, tak to mám pořád v hlavě.
Jako dítě by sis to asi brala jinak než teď. I noční nehody dokážou značným způsobem vyděsit, hlavně když jsou třeba dvě po sobě.
Jeden by si řekl, že ho to pak od všeho snad odradí, ale nikoliv.

Asi to nejde z hlavy úplně vymazat. Určitě bych to viděla jinak, ale mě to přitahovalo už v dětství, takže těžko říct. Pořád jsem o tom snila a představovala si různé scénáře.

No, já to mám od dětství hlavně s plínkami, a pořád se to snažím nějak pochopit. Kdy jsi měla naposledy nějakou nehodu?

Taky jsem si dřív představovala, že musím nosit plenky. Nehodu? Asi ve 12ti jsem se trochu počůrala do postele, když se mi zdálo že jsem na WC a ten samý rok jsem doběhla ze školy s poměrně dost mokrýma kalhotama. Ve 14ti jsem se trošku pokakala, ale o tom ví jen mamka. A jinak už jsem měla jen párkrát trochu mokro v kalhotkách. Možná jsem se to neměla snažit tajit.

A skončilo jen u představ?
Tak to je pořád přijatelné. A tvé pocity tehdy?
Já měl první až po dvaceti letech a naneštěstí u kamaráda, takže jsem byl dost zmatený, ale spíš jsem se styděl a snažil se vše skrýt.

Ano skončilo jen u představ, i když jsem byla několikrát odhodlána začít se v noci počůrávat, ale nějak jsem to nezvládla. Tak když jsem se počůrala do postele nechtěně tak jsem byla taky zmatená, ale to utajit nešlo. Pokakání už vůbec ne, to jsem se strasne styděla, ale samo o sobě to nebylo nijak strašné. Když jsem došla mokrá ze školy, tak mě vidělo jen pár cizích lidí a pak mamka. A sem tam mokro v kalhotkách, tak vždycky jsem se styděla, ale přišlo mi to docela příjemné. Možná kdybych to neskrývala tak už jsem mohla mít taky nějakou pěknou přezdívku.

Prý je to nevratný proces, anebo možná se to jde zase odnaučit, ale vezme to mnohokrát větší úsilí než když jsi dítě.
Kdyby to šlo nějak na týden nebo měsíc vyzkoušet, tak by možná i člověk zjistil, že mu to za to nestojí.

To věřím. Ale kdo ví, jak by vypadal tvůj život. Třeba bys toho naopak litovala.
Myslíš na to každý den?

Slyšela jsem, že se to dá zase naučit, ale už to není nikdy stoprocentní. To už nikdy nezjistím jak by můj život výpad, ale myslím na to pořád.

Můžeš si to zkusit najdi si nějakého odborníka a nech se třeba na týden cévkovat a můžeš to zkoušet jak budeš chtít

Zitule klidně něco zkus, stejně už pak nic nenaděláš a když tě to tak přitahuje je škoda to nevyužít. Já toho i přes trapas nelituju.