Debaty o politice ničí vztahy i psychiku

Možná už jste zažili ten pocit, kdy se u stolu rozprostře napětí. Je vůbec možné mluvit s blízkými o veřejném dění před volbami v klidu, s respektem a bez toho, aby z místnosti někdo uraženě odešel? Tipy, jak se s rodinou bavit o politice a ideálně nenarušovat vztahy, přináší Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka působící na online psychoterapeutické platformě Hedepy.

Politika pro mnohé není jen názor. Pokud ji berete vážně a aktivně se o ni zajímáte, je to kus vaší identity. Proto politické rozhovory v rodinách většinou nejsou jen o politice. „Střetávají se v nich hodnoty, zkušenosti, loajalita i potřeba cítit se přijímaný. Proto bývají tyto rozhovory tak křehké. Dotýkají se toho, čemu věříme, a tím i toho, kým jsme,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová, psychoterapeutka z Hedepy, a dodává, že proto mohou jakékoliv protichůdné názory v těchto rozhovorech člověku způsobovat pocit ohrožení, zvláště, když přicházejí od blízkého člověka. „V rodinách se k tomu navíc přidává dlouhá historie vztahů zahrnující nevyslovená očekávání, staré spory nebo potřebu mít pravdu. To vše může způsobit, že se debata vyostří.“ 

Rodinné politické debaty bývají tak vypjaté mimo jiné proto, že se v nich narušuje pocit sounáležitosti. Evolučně jsme nastavení tak, že odlišný názor uvnitř blízké skupiny, třeba rodiny, může působit jako ohrožení jednoty. „Ve skutečnosti tak nejde jen o střet názorů, ale o střet dvou životních světů, které si přestávají rozumět, ačkoli jsou si stále blízké,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová. Navíc do celé situace vstupují i rodinné role. „Rodič má často potřebu vysvětlovat a předávat rady, zatímco dospělé dítě chce projevit vlastní názor a vymezit se,“ dodává. Taková debata pak snadno sklouzne k boji o moc a uznání, namísto aby se stala skutečným rozhovorem. Psychika na to reaguje podobně jako na jiné hrozby, tedy zvýšeným napětím, obranným postojem, někdy i útokem.

Klidný rozhovor se dá vést, pokud se nesnažíte „vyhrát“

Někdy je lepší se rozhovorům o politice zcela vyhnout. Pokud začne stoupat hlas, pocity hněvu nebo frustrace, pravděpodobnost příjemné a obohacující debaty je malá. Pokračovat má smysl, když si obě strany ještě zvládají naslouchat, reagovat bez ironie, ponižování nebo osobních útoků. Ale jak to udělat, aby rozhovor skutečně v poklidu proběhl? 

„Klidný a respektující rozhovor je možný, pokud si obě strany udrží vnitřní záměr nevyhrát, ale porozumět si. To vyžaduje vědomý respekt, protože v okamžiku, kdy vnímáme ohrožení vlastních hodnot, mozek přechází do obranného módu,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová a doporučuje se vždy krátce nadechnout, pojmenovat si své pocity a až poté reagovat.

Jaké techniky mohou podle terapeutky pomoci?

• Aktivní naslouchání – nejen mlčet, ale opravdu se snažit pochopit, jaký význam má pro druhého to, co říká. To může znamenat i pokládání doplňujících otázek: „Řekneš mi víc, proč to vidíš takhle? Zajímá mě to.“
• Formulace z pozice subjektivní zkušenosti – namísto obecné, „neprůstřelné“ pravdy říkejte: „Můj názor je…“, „Já to vnímám takto… Neříkám, že je to obecná pravda.“ To druhému dává prostor zůstat s vlastním pohledem, aniž by cítil, že je označován za někoho, kdo se mýlí.
• Pojmenování odlišnosti bez odmítnutí – „Rozumím, že to vidíš takto. Já to mám odlišně, protože…“ Tento způsob staví most, místo aby kopal příkop.
• Hledání motivace za názorem – někdy není důležité, co druhý říká, ale proč to pro něj znamená tolik. Ptejte se: „Co pro tebe tato myšlenka symbolizuje?“, „Jakou zkušenost máš, že je to pro tebe tak silné?“

Takový přístup mění rozhovor o politice z boje o vítězství na zkoumání dvou různých životních zkušeností. Snížíte tak obranné reakce a prokážete empatii. I tak ale může být náročné vyjádřit nesouhlas bez narušení vztahu. K tomu dochází nejčastěji ve chvíli, kdy člověk cítí útok na svou identitu. Zuzana Steigerwaldová z Hedepy doporučuje:

• Mluvit o sobě, ne o druhém – namísto „To je nesmysl“ zvolit „Já to vnímám jinak, protože…“. Vlastní zkušenost a subjektivní formulace dávají druhému možnost zůstat se svým pohledem, aniž by byl nucen bránit svou důstojnost.
• Respektující rámec – začít a skončit ujištěním, že vztah je pro mě důležitější než názorový soulad. Například: „Neshodneme se, ale vážím si toho, že o tom spolu mluvíme.“
• Validace emocí – i když nesouhlasím s obsahem, mohu uznat pocity, které za tím stojí („Rozumím, že máš strach, že… Vidím, že nás oba naše odlišné názory zraňují.“). To pomáhá snižovat napětí.
• Zůstat v rovině „já“ – vyhýbat se obecným soudům typu „Tohle je jasná pravda“ a místo toho zůstat u „Moje zkušenost je…“.

Když na váš druhý útočí, je čas chránit svou psychickou pohodu

Pokud druhý člověk na opačný názor zareaguje útokem nebo odmítnutím vašeho názoru, můžete klidně a s respektem navrhnout, že se o politice bavit nechcete, například větou: „Mám tě ráda a nechci, aby nás tohle téma rozdělilo. Raději se teď bavme o něčem jiném.“ Někdy je nejzralejším krokem rozhovor vědomě neotevírat. A když druhý zareaguje ukončením kontaktu, je důležité si uvědomit, že veškerá odpovědnost neleží jen na vás. Z psychologického pohledu může jít o obranný mechanismus, neschopnost druhého snést odlišnost, nebo o nevyřešené konflikty, které s daným tématem přímo nesouvisí. 

V takové situaci je důležité se na chvíli zastavit a upřímně zhodnotit, zda jste komunikoval s respektem. Zároveň ale není nutné přebírat vinu za reakci druhého, kterou nemáte ve své moci. „Pomáhá zůstat otevřený a dát najevo, že vztah pro vás neskončil a dveře ke kontaktu jsou stále otevřené. Můžete třeba říct: Mrzí mě, že se teď nevídáme. Až budeš chtít mluvit, jsem tady,“ doporučuje terapeutka z Hedepy. Nezapomeňte ale chránit svou psychickou pohodu, zvlášť pokud je druhý člověk dlouhodobě v obranném nebo útočném postoji. Nesouhlas nemusí být koncem blízkosti, pokud ho dokážete vyjádřit upřímně a s úctou. A i když blízký člověk vztah na čas přeruší, vaše vnitřní stabilita a ochota k obnově dialogu jsou vnitřní pojistkou proti zatrpklosti. Zároveň máte i vy vždy plné právo kontakt přerušit, pokud druhý člověk pravidla slušné a respektující debaty nedodržuje. 

Politické rozhovory v rodině zkrátka bývají tak trochu chůze po tenkém ledě. Můžeme se toho hodně dozvědět, ale také narušit vztahy. Klíčové je uvědomit si, proč do nich vstupujete, jestli chcete přesvědčovat, nebo porozumět. Pokud k druhému přistupujete s vědomím, že vaše vztahová vazba je důležitější než výsledek debaty, máte větší šanci projít touto cestou beze ztrát. Protože i když volby jednou skončí, vaše rodina zůstane. A s ní i šance mluvit spolu tak, abyste se navzájem slyšeli.