Nechci mít dítě

Jediné štěstí pro ty tvé tzv.haranty,že nepříjdou na svět.Než takovou mámu,to raději kuli do hlavy.Co na to tví rodiče?Že se jim narodil takový HARANT?

Victorie, samozřejmě, já jsem také Alicino právo na odmítnutí mateřství nijak nezpochybnila, naopak jsem doporučovala nenechat se do něj vnutit proti svému cítění. Ovšem i její manžel má svá práva, především na férové jednání a pravdivé vylíčení skutečnosti, na základě kterého bude mít možnost vše zvážit a rozhodnout se. Žádný slib není nezrušitelný, nicméně jeho porušení zpravidla mívá své následky, obvykle zklamání a znatelnou ztrátu důvěry. Proto by měl člověk dobře rozmýšlet, než něco slíbí a zvážit, jestli opravdu může svému slibu dostát. Ona celá ta dohoda je přinejmenším zvláštní. Alicin manžel se zřejmě domníval, že jeho žena po dítěti také touží a chce jeho narození pouze odložit na vhodnější dobu, ale ze strany Alice bylo přistoupení na tuto dohodu hodně nerozvážné, zejména pokud už tehdy nebyla o dítěti přesvědčená. V tak důležitém rozhodnutí, jakým je zplození dítěte, není příliš prostoru manévrovat tak, aby to někomu z partnerů neublížilo.

Dita 2: Máš vcelku pravdu, ale Alice má právo změnit názor a to, že se před pár lety s manželem dohodli, že budou mít dítě, až udělá atestaci, bych nebrala jako nějaký nezrušitelný slib. V tomhle směru má žena právo veta, ona bude těhotná, ona bude rodit apod. Muž má ale samozřejmě právo najít si jinou, která dítě chtít bude. Záleží, jestli je pro něj důležitější mít dítě nebo Alici. Existují i případy, kdy se muž toužící po dítěti kvůli partnerce téhle své touhy zřekne, ale asi to není moc časté. Dítě je natolik zásadní záležitost, že by se v této otázce partneři měli shodnout, rozhodně bych na místě Alice manželovi už nic dalšího neslibovala a promluvit by si měli každopádně.

Alice, myslím si, že manžel má trochu právo se zlobit. Ne proto, že nechceš děti, ale proto, že máš v úmyslu porušit Vaši vzájemnou dohodu. Vím, že v době, kdy k oné dohodě došlo, sis spoustu věcí představovala jinak, ale stalo se. Nemyslím si, že je rozumné se doslova vnutit do mateřství, nepřineslo by to štěstí nikomu z Vás. Je ale potřeba sdělit manželovi, jak se věci mají a dát mu tak možnost rozhodnout se. Je možné, že manžel dá přednost svojí touze po dítěti před Tebou, ale snažit se udržet si ho nekonečnými sliby je hodně nefér. Oba máte právo na svůj postoj a oba máte své důvody, které Vás k němu vedou, jediný problém je ten, že se vzájemně neslučují. Mám pocit, že v tak zásadním rozhodnutí, jako je zplození dítěte, Vás ústupky mohou učinit jen nešťastnými. Pokud mažel vyhoví Tobě, bude se dál trápit nenaplněnou touhou po dítěti, pokud ustoupíš Ty, budeš se pak trápit také. A pocit sebeobětování žádnému vztahu neprospívá. Sdělte si oba upřímně své pocity a můžete se pokusit najít kompromis, který by vyhovoval Vám oběma. Řešením by mohl být například již zmiňovaný odchod manžela na rodičovskou dovolenou namísto Tebe. Pokud ale ne jen péče o dítě, ale už samotná jeho existence spolu s těhotenstvím a porodem je tou zásadní věcí, bude velmi obtížné Vaše představy skloubit k oboustranné spokojenosti.

Evi,něco ti povím.Že tě vyhodí z práce,nemusí to být pro to,že nejsi schopná.Znelíbíš se šéfovi kvůli názorům,zrušeji tvůj provozní úsek aby ušetřili,nebo si tam dosaději svýho kámoše.Ono to neni jenom o tom si najít práci,ale musíš platit třeba ubytování,dopravu,nebo jídlo.A pak nakonec zjistíš,že s bídou ušetříš na dovolenou.A kdo bude živit rodinu?Můj postoj neni jenom můj,stačí když se koukneš na zprávy,tam to porád omýlaji,jak stárne populace a proč tak málo mladejch zakládá rodinu.

Taky jedna: To je teda debil. Co je mu do toho, jestli máš stálého partnera a jestli vůbec budeš chtít mít někdy děti. Já už bych k takovému gynekologovi asi nikdy nešla, k lékaři má mít člověk důvěru, a ne se bát, že bude moralizovat.

Nějak zlobí odkazy...

No jo, jenže já nikomu své geny předávat nechci, nemyslím si, že bych opravdu vychovala dobrého člověka, navíc máme v rodine dost psychických problémů a stačí mi to až až. Takže toho své děti ušetřím, prtž žádné mít nebudu... Je mi 24 a už téměř odmala vím, že já rodinu nechci... moje děti by trpěly stejně jako já a polovina mé rodiny.

Do svých 25let jsem si dítě taky nedokázala představit. Teď mi je 27let a říkám si, že do těch 29-30let bych dítě mít chtěla. Mít prostě někoho, komu předám své životní zkušenosti, s kým se budu smát, kdo bude součástí mého a partnerova světa a jednou z něj snad vychovám slušného člověka, na kterého budu pyšná.

Sice se šíleně bojím porodu, ale prostě si říkám, že to zvládnu a určitě to bude stát za to, prošly si to téměř všechny ženský, nedá se nic dělat :-)

Kiki: Nemyslím si, že 35 je nějaký věk. Až bude dětem 20, tobě 55, to je v mém okolí naprosto normální. Děti bud nechci nebo až tak kolem 35 jedno, ale to momentálně neřeším... Partner je na tom stejně jako já, naštěstí. Kdyby chtěl moc dítě a já ne, tak bych to asi ukončila, nestálo by mi to za to, na maminku se fakt necítím...asi proto, že nemám ráda situaci doma, jakou máme. Tím pádem ani o rodině neuvažuji.

Ten gynekolog to bylo hrozný hovado :-)
Skutečně tolerantních lidí je na tomto světě velice málo. Mraky lidí tvrdí, že tolerantní jsou, ale je to spíš přetvářka. Tolerance v pojetí takových lidí vypadá spíš tak, že se od lidí s jiným názorem distancují a pokládají to za toleranci...
To Tamara: muži si potřebují dokazovat, že jsou plodnými samci??? :-)) Bohudík, nikoho takovýho neznám, to musí bejt asi nějaká guma z učňáku :-). Dítě přece nechci proto, abych si dokázal, že jsem plodným samcem, to mě ani nenapadlo :-))).

Viktorie, narážkami gynekologa jsem myslela to, že pokaždé, když tam přijdu, upozorní mě na můj věk, ptá se, jestli mám stálého partnera, a naznačí, že je na čase... Minule jsem řekla, abych se ho nějak zbavila, že nejspíš děti mít nebudu (přitom to nemyslím úplně vážně, jednou snad přijde doba, kdy si je budu přát). Měla bys vidět, jak se potom změnilo jeho chování ke mně. Byl děsně studenej, jak kus ledu. Ale můžu si za to sama. :-)

Mám podobný, dítě do 30 let, pak už nejste tak vitální a přizpůsobivý, děti jsou změna a změny se po 30tce špatně snášej. Manželovi se nedivím, přišel jeho čas, cítí, že je na dítě připraven, ovšem s jeho mladou ženou budou asi často řešit tento spor! Názor, dej mu dítě, jinak půjde jinam ze svého okolí také znám, takže není ojedinělý, záleží, jak moc si chlap potřebuje dokázat, že je plodným samcem!

Viktorie, já myslím, že v 35 budeš už na dítě stará. Bez urážky (je mi 50). Až půjde do školy, mohli by tě považovat za jeho babičku. U chlapa je to něco jiného, to je teď moderní, pořizovat si na stará kolena mimi samozřejmě s mladší milenkou. Optimální věk na dítě si myslím je v dnešní době tak kolem 30 let. Můj názor.

Alice: Manžel nemá být co naštvaný, pokud budete mít dítě, těhotná budeš ty, ne on! Jak tady někdo napsala, spousta chlapů si vůbec neumí představit to, co chce po ženských. Kdyby manžel šel na mateřskou, bylo by to fér, ale jestli očekává, že většina práce zůstane na tobě, tak ať jde do háje. A rady typu "Dej mu dítě, nebo půjde jinam" vůbec neposlouchej, pořizovat si dítě jen kvůli udržení partnera je snad ten nejstupidnější důvod, proč se stávat matkou. Měla jsem přítele o osm let staršího, on děti chtěl, já ne, ale když jsem mu řekla, že např. za 5 let možná změním názor, reagoval, že neví, jestli má tolik času. Tehdy mi bylo 24 let a vůbec jsem si neuměla představit, že bych měla dítě třeba v šestadvaceti nebo v sedmadvaceti, nejdřív ve třiceti, pokud vůbec. A teď jsem skoro o 3 roky starší, do třicítky jen coby kamenem dohodil, tak si říkám, že pokud bych se přece jenom rozhodla dítě mít, tak až v pětatřiceti. V pětadvaceti jsi ještě mladá, nátlak by na tebe neměl manžel vyvíjet, i kdyby ti bylo víc, ale ve tvém věku obzlášť.

Alice: A manzel by na materskou nesel?

Můj názor je zase ten, že manžel Alice má naneštěstí pro sebe ve 36 letech příliš mladou manželku. Chápu, že atestace je pro uplatnění důležitá, ale ještě důležitější bude pro Alici trpělivost, či podřízenost manžela-chcete-li, která nemívá nekonečné meze.

Alice: Hlavně se mu nepodřizuj a udělej to, co cítíš. Já jsem na tom stejně s tím rozdílem, že partner děti naštěstí moc nechce, spíš vůbec. Já myslím, že klidně můžeš počkat tak do 30-ky a časem to přijde. Holt chlap musí počkat...on si tím život až tak nezmění... můj názor.

Dej mu dítě, nebo půjde jinam! Vlastní zkušenost!

Ahoj, taky mám podobný problém. Je mi 25 let, manželovi 36. On dítě chce a moc, já ne. Mám spoustu zájmů, kamarádů a práci, která me baví. Chci žít takhle ještě několik let - jenže asi před rokem jsme se s manželem domluvili, že jakmile si dodělám atestaci, tak do toho praštíme. Já jsem si naivně myslela, že do roka to na mě "vleze". Bohužel "slezlo" i to málo, co tam bylo. Atestaci dodělám asi za 3 měsíce. Čím více se to blíží, tím se trápím víc. Když se o tom s manželem snažím mluvit, je trochu naštvaný, ale podle něj to toleruje, jenže já vidím, jak je z toho špatný. Je okolo toho obrovské napětí. Máme bezproblémové manželství, jen tohle je kámen úrazu. Mám představy, jak bych někdy chtěla dítě vychovávat, ale zatím jsem nedospěla do toho stádia, abych byla ochotna vzdát se zájmů, práce, kamarádů a sedět doma se řvoucím miminem. Nechci to lámat přes koleno, protože vím, že bych byla nešťastná a odneslo by to chudák dítě. Na druhou stranu se bojím toho, že manžela zklamu. Jeho argumenty jsou logické - chce, aby ještě chodil do práce, kdyby děti studovali, vychutnal si je ještě v letech, kdy je vitální...... nevím, co mám dělat