Sebevražda

Otázka D. je velmi pěkná a mohu na ni reagovat. Co člověka zastaví od takového činu? Obávám se, že můj případ není zcela typický. U mě se nejednalo o nějakou životní krizi, ale o postupnou manifestaci duševní poruchy. I proto jsem byl tak "rozrušený" při výše probíhající diskuzi a rozhodle jsem se z ní odejít. Člověk, který je duševně nemocný, už neuvažuje normálně, je zcela mimo realitu. Pokud má někdo šťastnou rodinu, zaměstnání, bydlení a dobré fyzické zdraví, a přesto se chce urputně zabít, tak tu něco nehraje.
U mě to rozhodně nebylo nějaké náhlé procitnutí na poslední chvíli. Byly to dvě poněkud zvláštní úvahy. První byla znepokojivé zjištění, že už nemám sílu provést svůj složitý likvidační plán a že to v náhlém afektu ukončím dost tvrdě doma. Druhá úvaha byla také logická. Bylo mně stále vykládáno, že jsem duševně nemocný. Tomu jsem samozřejmě vůbec nevěřil. Uznal jsem ale, že mně na druhé straně nic nebrání to prostě nevyzkoušet. Když si to ostatní myslí... Psychiatrovi jsem hned úvodem řekl, že jsem tam na přání jiných a že jeho léčba mně stejně nepomůže. V úvodním dotazníku jsem zcela otevřeně vyplnil kolonku o sebevražedných uvažování, takže je mně trochu záhadou, proč mně nenabídl PL. Dostal jsem ovšem AD a tím můj popis končí. S nesmírným úžasem jsem se začal probouzet do reality. Asi jako když vycházející slunce ozáří ztemnělou krajinu a zahladí noční stíny. To byl pro mě rozhodující okamžik, kterým začal následný boj s mou nemocí. Jak jsem už jednou napsal, tak již zápasím přes deset let a nelituji toho.
Omlouvám se, ale opravdu si začínám uvědomovat, že se do této diskuze nehodím. Myslím si, že se zde jedná hlavně o zkušenosti lidí, kteří prochází těžkými životními zkouškami a musí se s nimi nějak vyrovnat. Těm jsem tímto příspěvkem vůbec nepomohl. Nepomohl jsem ovšem ani těm, kteří jsou pod tlakem podobné nemoci. Ti mně pro změnu neuvěří, že je takový obrat k lepšímu možný.
A dost, už mě bolí ruka :-).

Pročetla jsem si tady vaše...D., jsem ráda, že jsi položila tyto otázky.
Zkusím i já odpovědět, jen budu mít trochu času.
Ještě žiju a tak jsem v práci. Zdravím všechny přispívající.

i tohle je řešení.

Pročetla jsem si tady vaše...Já sem o sebevraždě nikdy neuvažovala. Ale z nedávného dna mi pomohl někdo, do koho bych to neřekla a přitom stál celou dobu vedle mě. Je to jeden z lidí, kteří dokáží opravdově podržet. A jsem za něj vděčná.
Spoléhejte více na anděly ve svém okolí :-)

Pročetla jsem si tady vaše...obyčejný pud sebezachovy

D.,
hodilo by se napsat...Pud sebezáchovy. To byl zřejmě ten strach?
Já kdybych měla jednat čistě logicky (a to nedělá žádný člověk, neb jsme zároveň intuitivními živočihy), dávno už na tomhle světě nejsem.Ale pocitově jsem, dýchám a trpím...

Pročetla jsem si tady vaše...D.,
hodilo by se napsat něco patetického, co člověka odvede od takového skutku v poslední chvíli...
Za mě tedy-velmi přízemní a prostý strach byl tím, co mě nedovolil svůj čin dokonat.
Nicméně způsob mám jednou vymyšlený, a třeba ho ještě použiju, třeba ne. Nevím.

Pročetla jsem si tady vaše příspěvky a nedalo mi to: vrátila jsem se. Nebudu tu už tak otevřeně psát své názory, pokud by snad mohly uškodit (myslím si, že by to bylo velmi vzácné, ale raději se rozepisovat nebudu). Zároveň mě napadá, že tato diskuze může být vysloveně i pomáhající:
CO PŘIVEDLO VÁS, KTEŘÍ JSTE UŽ BYLI NA HRANICI SMRTI, ZPĚT K ŽIVOTU? CO VÁS OD SEBEVRAŽDY ODRADILO? A CO VÁM DALO SÍLU V MOMENTĚ, KDY JSTE SI MYSLELI, ŽE JSTE DEFINITIVNĚ VYČERPANÍ?

Za sebe já uvažuju o sebevraždě jako o posledním svobodném řešení. S Martinem. souhlasím, člověk má povinnost bojovat obzvlášť tehdy, kdy jsou na něm ostatní závislí.

Pampeliško, nemáš pravdu....Tak Martine, promiň, jestli jsem mluvila i za ostatní, či to tak vyznělo. Mluvila jsem spíše obecně, generalizovala jsem, popisovala ducha společnosti. Já se tedy se svými plány na sebevraždu nikdy moc nesvěřovala jinde než na netu, kde jsem měla pocit, že mohu. Říct to svým blízkým, vyděsila bych je. Pochopitelně. nechtěla jsem nikoho děsit, chtěla jsem se jen zbavit utrpení. jsem ráda, že moji rodiče odešli ze života, aniž se dozvěděli skutečnou pravdu o mých stavech a plánech.

Asi jsi, Pampeliško, nikdy...Ahoj, o smyslu života jsem přemýšlela, to víš, že jo. Jsem ve věku, kdy jsem už nejednou bilancovala.Bylo by to na jinou diskuzi.
Píšeš o osudu, nevěřím na osud, který by mohl existovat bez našeho (na jisté úrovni) schválení nebo srozumění s ním.
Takže se nepovažuji za člověka ve vleku osudu, ale za bytost, co si tohle postavení v životě z nějakého důvodu vybrala. Třeba i ten průchod sebevražedným obdobím.
Bývala jsem šťastná. Aktivně šťastná, dokonce tak, že jsem si štěstí užívala v tu chvíli, a děkovala za tu krásu co mohu prožít. Myslím, že jsem opravdové štěstí prožila. Jsem za to ráda. Připadám si bohatá. Přesto už bych se ani na minutu nevrátila do mládí, a ani do těch šťastných chvil. Je to pryč. Prostě nemám potřebu lpět na minulosti. Žijme teď. A teď, dnes, se, zdá se, nezabiju. Co bude zítra, naučila jsem se příliš neřešit. Můj postoj je spíše fatalistický, i když jsem si vědoma své moci řídit svůj život.

> Ne každý má pocit,...D, nestraš lidi. :-)
Není tak snadné někoho zbavit způsobilosti jen proto, že mluví o sebevraždě.

Pampeliško, nemáš pravdu....> Ne každý má pocit, že musí tajit úmysl sebevraždy. Já jsem se svým rozhodnutím nijak netajil a bylo mně už zcela jedno, co si o tom jiní pomyslí.

Jsou tu i prakticke ohledy. Sverime-li se lidem, ze planujeme sebevrazdu, hrozi minimalne dve rizika:

- budou nas povazovat za psychicky labilni a nespolehlive, coz se nasledne promitne do nasich vztahu k nim v pripade, ze sve sebevrazedne plany nakonec vzdame, nebo se nam nezdari, a my nebudeme mit odvahu pokus o sebevrazdu znovu v dohledne dobe opakovat;

- pokusi se nam nase sebevrazedne plany prekazit tim, ze nam pripravi nuceny pobyt na psychiatricke lecebne (pricemz nas soucasne nechaji zbavit i zpusobilosti k pravnim ukonum), pripadne nam i polezou do nasich osobnich prostor a veci, budou v nich smatrat a slidit, hledat v nich dukazy nasich sebevrazednych priprav, a nicit ci krast/zabavovat pomucky a nastroje (leky, heliove bomby atp.), ktere jsme si k realizaci nasich sebevrazednych planu jiz stacili opatrit.

D.,
krom toho, že mám...Asi jsi, Pampeliško, nikdy opravdu nepřemýšlela nad smyslem žití. Proč tady jsme a je normální trápit se a plahočit? Neustálé plánování ukončení života sebevraždou jako projev svobodné vůle mi nedává význam, protože si představuji, že se svobodně rozhoduji v rámci života. Jestli budu kritická nebo shovívavá, chápající, soucitná, jestli chci žít adrenalinový a vzrušující život (víc konfliktní) nebo spíš prožitkově klidnější. Co když ve tvém osudu je právě tento úkol - zvládnout nutkavé pocity vše ukončit a najít svoji cestu životem

Pampeliško, nemáš pravdu. Ne každý má pocit, že musí tajit úmysl sebevraždy. Já jsem se svým rozhodnutím nijak netajil a bylo mně už zcela jedno, co si o tom jiní pomyslí.
Jinak se přidávám k D. a ukončuji za sebe diskuzi na téma, zda má člověk právo vzít si život. Je to pro mě citlivá záležitost a stále si myslím, že se zde pohybujeme na ostré hraně.

Na sebevraždu existuje...D.,
krom toho, že mám podobný pohled na otázku života a smrti, oslovila mě tvá věta, že je nám tlačeno do hlavy, že
"Žít se musí"
Ano, máš pravdu, vlastně proč by se muselo? Proto má každý kdo pomyslí na sebevraždu pocit, že to musí tajit, protože by byl nepochopen a odsouzen společnostní(a povětšinou by opravdu byl), protože svobodná vůle jakoby nám byla dána jen z poloviny. Můžeme se svým životem nakládat ,až na to, že ho nemůžeme "vrátit"?
Co by to bylo za svobodnou vůli?
Přimělo mě to přemýšlet, jak je to vlastně prosté. To jen naše myšlenkové systémy, v nichž jsme vyrostli nám nedovolují myslet svobodně bez výčitek.
Děkuji za připomenutí.

Dočetla jsem až k tomuto...Já myslím, D., že by byla výjimka, kdyby se někdo inspiroval tím, co píše druhý.
Jedině nějaký jednodušší jedinec, protože
komplikovaná mysl lidí, svěřujících se tady
na Netu právě v této diskusi o sebevraždě,
se nedá lehce ovlivnit.
Každý jsme za sebe, každý přijme do svých myšlenek jen to, co se mu "hodí".A když se neumí rozmyslet, zda skončit žití nebo přiznat že to nedokáže,
k oběma možnostem si dojde až sám, přečte leccos, ale stejně to jeho myšlení, tak specifické, neovlivní.
Třeba se podle jiných mýlím, ale já jen píšu svůj názor.

D.: Díky za plné pochopení :-)

N., souhlasím s Tebou. Jde...Dočetla jsem až k tomuto tvému, zatím, poslednímu příspěvku a: končím na toto téma, nechci ublížit, pokud by opravdu někdo zafungoval tak, jak píšeš. Trvám si za tím, že smrt může být i pomoc a diskuze jsou proto, aby si člověk názor vytříbil a ujistil se v tom, co si myslí. Ale pokud by se našel skutečně někdo, kdo by neuvažoval a své jednání založil na cizím příspěvku v diskuzi, je lépe toto téma neotevírat.

Martine,
co třetí...PS: dalším důležitým tématem je být vnitřně srovnaný se svým činem. Nejhorší je pocit viny a smyslem každé diskuze je utříbit si názor a ujistit se ve vlastním postoji.