Sebevražda

D.: Malé upozornění....Martine,
co třetí varianta: přijde sem číst člověk, pro kterého by sebevražda byla např. zachování lidské důstojnosti a konec utrpení. Přečte si vaše "oživovací názory" a rozhodne se plácat život dál, jen proto, aby později litoval, že se vůbec narodil.
Hluboká otázka je, jestli je vůbec dobro psát výchovně: co se týká např. politických systémů, tak ty, které preferovaly výchovnou mediální masáž napáchaly na společnosti nejvíc zla. Dle mého skromného názoru by lidé měli mít možnost psát a mluvit "svobodně", protože v rozdílnosti názorů prostě svoboda je.

Máš pravdu, filozofování...N., souhlasím s Tebou. Jde asi o to, že jsem sám zažil dost krizovou situaci a podobné "úvahy" by pro mě v dané době mohly být dost nebezpečné. Zdá se mně, že o tak vážných věcech by se mělo diskutovat velmi opatrně. Pokud by mně někdo tehdy potvrdil, že "pokud to zabalím, tak to bude čistě má osobní věc", tak bych tu už asi nebyl. Naštěstí se mnou nikdo nefilozofoval, ale všichni kolem byli tvrdě proti.

D.: Malé upozornění....Máš pravdu, filozofování o sebevraždě je ale něco jiného než když sem píše někdo, kdo je v situaci, kdy je sebevraždě jako řešení velmi blízko. Mnohokrát jsme sem psali daleko nebezpečnější a jaksi krvavější výkřiky. Jenže to je odvrácená strana takových volných diskuzí. Stejně jako úchylárny nebo provokace na jiných diskuzích zde , je nutno brát s rezervou i příspěvky zdejší

Sebevražda je vyjádřením nejvyšší svobody, ale i jediným možným dalším krokem a řešením (bez ohledu na své nejbližší a s vědomím co to pro ně bude znamenat). Takový člověk vůbec nepřemýšlí o nějakém znovuzrození, posmrtném životě a seskupování částic, jak tady píšete. Nejde mu o žádné filozofické nebo etické hledisko,ukončení svého utrpení je pro něj silnější než láska natož zodpovědnost

technická: D., ta změna je úmyslná? Nějak tě nepoznávám

D.: Malé upozornění. Píšeš zde své názory, které se mohou lišit od jiných (například od mých). To je samozřejmě v pořádku, diskutovat se musí. Má to ale jednu výjimku, a to v diskusi o sebevraždě na doktorce.cz.

Představ si, že:
1) nemáš pravdu,
2) vstoupí sem někdo v těžké životní krizi a přečte si Tvé příspěvky. Může se stát, že to bude poslední kapka v jeho přemýšlení a rozhodne se k sebevraždě.

Takže. První bod vyžaduje z Tvé strany velkou osobní moudrost, druhý je ale zcela alarmující. Osobně bych si nikoho na svědomí nevzal.

Na sebevraždu existuje...Dobré ráno. D.snad není trapné, že opět musím přikývnout tomu, co píšeš. Líbí tvé myšlenky, podle mne jsou jasné, pádné a přijatelné
bez výhrad.
Zajímalo by mne tvé stáří (mládí). Kvůli tomu "záběru". Když nenapíšeš, nevadí.

Na sebevraždu existuje nespočet názorů.
Ale jedna z myšlenek mi přijde klíčová: život je dar. Naprosto souhlasím s tvrzením, že život je dar a jako s darem má člověk se životem zacházet.Tzn, že pokud se tento dar stane trýzní, přináší pouze samou bolest a utrpení, je na místě takový dar vrátit a říci: ne, děkuji, ale o tento dar já nestojím-to je totiž ta sebevražda. Vždycky nedostáváme dary, které jsou přínosem a život leckdy přináší trýzně takové intenzity, že je otázka zdravého rozumu (nikoli patologického jednání), ale zdravé úvahy o takový život nestát.
Pak mi ještě vadí společenská tlačenka na téma: žít se musí. Ne, nemusí. Za svůj život je zodpovědný každý sám tak i za ukončení života. Každý vlastní svůj život, tak by snad měl mít právo naložit se svým životem, tedy i s ukončením života, dle svého uvážení. Nikdo s námi neprobíral zda se vůbec chceme narodit a k tomu ze všech stran je slyšet ono nesmyslné: žít se musí.
Nemusí: a pokud to zabalím bude to čistě má osobní věc!

Jde o dvě osoby. Já sem...Presne tak.

zalistovala jsem zpátky,...Jde o dvě osoby. Já sem začala psát jako D., ten další člověk, který tady se mnou diskutoval se označil jako D

> Není to tedy nakonec...Je to zajímavé, moc, byť trochu příliš sofistikované na mne, obyčejnou.
Ale když to rozšifruji, opět souhlasím, mám stejné pocity a strachy při myšlenkách na smrt. I proto i já beru "vezdejší bídu". za svou. Je v ní jistota toho, že to jenom
tady a teď ďůvěrně znám.

Posmrtný život je buď...> Není to tedy nakonec tak, že máme být rádi za onu "vezdejší bídu" a užívat si pozemské těžkosti a trápení, protože po smrti budeme trpět ještě víc?

Neni to uplne vylouceno. Pamatujete si - jako aktualni shluk mikrocastic, kterym nyni jste - jaky byl modus vaseho byti pred par mesici?

Pred par mesici zcela jiny shluk mikrocastic nesl vase jmeno a prijmeni - a mikrocastice, ktere vas formuji nyni, byly rozptylene po cele planete.

Darilo se jim tehdy - pojimame-li je v nasi lidske abstrakci jako mnozinu - "lepe", "hure", ci "stejne" jako nyni?

Co je na jakekoli smrti mucive je prave to, ze se jedna o krok do takrka absolutniho neznama.

Jiste je jen a pouze to, ze mikrocastice, ktere nas ve kterykoli okamzik formuji, nasi smrti nezaniknou, nybrz pouze zmeni svoji prostorovou konfiguraci, vzorce sveho pohybu a podobne.

"Vnitrni zkusenost" techto jinych konfiguraci, existuje-li nejaka, nam vsak dnes jeste neni dana - a az a pokud nam dana bude, uz nebudeme lidskymi bytostmi.

zalistovala jsem zpátky, nemám teď času více to prostudovat, ale ptám se: je D a D. totéž?
Ted jsem si teprve povšimla té tečky.
Ale ať tak nebo tak diskutujete opravdu zajímavě, přitahuje mne to.
Kdo jsi (jste?)

Posmrtný život je buď...To, co píše D v předchozích příspěvcích ,
je i mými názory a její otázky i otázkami mými. V mých očích to ona mí zformulovat výstižně a přesně.
Jsem ráda, že je v této diskusi.
Díky D za to, že jsi tady.
Člověku pomáhá,když se ztotožní, ví,že na to není sám.

Posmrtný život je buď věčnost nebo mezník mezi dalším zrozením: na to má názor každý jiný. Jedno je ale jisté: smrti a posmrtnému životu se nevyhneme. Jednou zemřeme všichni a já si tady pokládám otázku nakolik opravdu MUSÍME absolvovat tento zdejší pozemský život až do tzv. přirozeného konce. Jsem toho názoru, že když se nedaří a člověk ztratí i naději na lepší budoucnost nebo už všechno propásl a nic ho nečeká, má mít možnost svůj život ukončit.
"Co když se stav částic, které nás formují po naší smrti bude v některých ohledech podobat obrovskému utrpení": hádám, že máte strach z toho, že posmrtný život může být trýzní. A já se ptám: uniknete trýznivému posmrtnému životu tím, že pozemský život přečkáme přirozeně až do samého konce? Není to tedy nakonec tak, že máme být rádi za onu "vezdejší bídu" a užívat si pozemské těžkosti a trápení, protože po smrti budeme trpět ještě víc? Nebo zastáváte názor, že etikou pozemského života změníme osud svého posmrtného života? A je sebevražda morální nebo ne?-Já si jsem jistá, že rozhodně nejde o nic nemorálního. Naopak by sebevražda měla být respektována jako čin svobodného rozhodnutí jedince.

Naopak, nad vaším...Co kdyz se stav castic, ktere nas nyni formuji, po nasi smrti, bude v nekterych ohledech podobat obrovskemu utrpeni?

Jaksi automaticky predpokladame, ze ten, kdo zemre, se svoji smrti od jakehokoli utrpeni vysvobodi.

Podle jakych kriterii vsak lze porovnat kvalitu "mizerne a pokorujici" lidske existence s kvalitou existence z lidskeho organismu vzesle, rozptylene mnoziny zivou i nezivou prirodu - zemi, vodu a vzduch - penetrujicich mikrocastic?

> Já život a smrt, vy...Naopak, nad vaším příspěvkem jsem tady uvažovala, je o tom můj předchozí příspěvek.
Ale jestli máte pocit, že jsem nepochopila, napište svůj názor podrobněji...

Každý si tady meleme něco...> Já život a smrt, vy máte mikroorganismy.

Pozorne cteni cizich nazoru vam asi moc nekonvenuje, ze ne?

Nicmene v poho. Asi pro tuto chvili opravdu nemate duvod menit svoji optiku.

Každý si tady meleme něco svýho. Já život a smrt, vy máte mikroorganismy. Ale souhlasím s větou: "takovému výsledku dříve či později jistě neunikneme i kdybychom na možnost sebevraždy rezignovali a odkladali okamžik smrti až do posledního možného momentu."
Ano, smrt je přirozeným koncem každého živého tvora a já si pokládám otázku, proč na tomto světě zůstávat v utrpení.
Pro ty mizivé a řídké okamžiky spokojenosti? A pak zase znovu do trýzně...

Sebevražda je především...Smrt je ale i cestou do neznama.

To, v cem nyni spatrujeme nase organismy, nase mozky, nase mozkova centra, v nichz sidli pud sebezachovy, atd. atd. - nic z toho po nasi smrti z universa nezmizi, ale pouze to zmeni svoji formu.

Konkretne se to nejpravdepodobneji transformuje ve velmi fluidni, rozptylenou mnozinu mikrocastic, prolinajicich se s jinymi mikrocasticemi nasi planety, a pozdeji pripadne i jinych vesmirnych teles a hmot.

Takovemu vysledku drive ci pozdeji jiste neunikneme, i kdybychom na moznost sebevrazdy rezignovali, a odkladali okamzik smrti az do posledniho mozneho momentu.

Podle jakych kriterii vsak lze porovnat kvalitu "mizerne a pokorujici" lidske existence s kvalitou existence z lidskeho organismu vzesle, rozptylene mnoziny zivou i nezivou prirodu - zemi, vodu a vzduch - penetrujicich mikrocastic?

Sebevražda je především svobodná volba člověka nejít cestou nutnosti života. Sebevraždu si lze zvolit jako svobodnou cestu a svobodné řešení, narozdíl od zrození a mnohdy bolestného a krutého života. V Asii je dodnes sebevražda považována za akt zachování vlastní cti, pouze v naší "vyspělé společnosti" je vše, co se vymyká stádnímu způsobu uvažování posuzováno za patologii. Smrt může být vysvobození a také řešení krutého životního údělu a určitě je milosrdnější a často také důstojnější nežít než se nechat "oživovat" cancy o nutnosti žít. Zrození na tomto světě jsme si svobodně nezvolili.
Mám za sebou těžký život plný pokoření a myšlenky na sebevraždu mi dávají pocit úlevy a vnitřní svobody.