Sebepoškozování

PRO VŠECHNY A HLAVNĚ PRO ANILU!Když slunce zapadádívám se k východuNa modravé oblozenezůstala stopapo oběžné drázeA přece paprskemslova a úsměvuvyleptalo snaddo krajiny srdcípomněnku milosrdenstvíA někde v nedohlednumožná i pro teberozkvetla vděčná sedmikráska.

Ahoj Pajko,uvědomila jsem si vztahy v rodině.Co pro mě z toho vyplynulo?Že jsem samostatná, svéprávná bytost, která má právo říct si svůj názor.Že ikdyž má máma velké problémy, ať je to chlast nebo neplacení nájmu a soudní vystěhování, tak že já za to nenesu žádnou vinu. Už vím, že máma je taky dospělá a svéprávná a nese zodpovědnost za své problémy. Do teď jsem byla jako já matka a ona moje dcera. Byla jsem zdrcená z jejích problémů, snažila jsem se jí pomoci třeba půjčkou 30 000 Kč, které stejně propila. Vždy, když měla nějaký problém, vzala jsem si to na sebe a snažila ho vyřešit. Teď vím, že já jsem já a moje matka je moje matka. Jsme obě jiné. Ale svéprávné a káždá zodpovědná ZA SVOJE PROBLéEMY!Tohle jsem si tam uvědomila. Bylo to hodně těžké odpoutat se takhle od matky. Ještě teď někdy mám pocity viny, že má velké problémy a já jí v tom nepomohu. Teda pomůžu, ale jen tak, jak můžu já a né jak poručí ona.Jak dostávám ze sebe vztek, který cítím? No jak kdy. Poslední dobou pozoruji, že když mě něčím štve Michal, tak mu to prostě řeknu. Není to teda pravidlo, ale někdy to tak prostě udělám. Jinak v tomhle mám ještě problémy. Většinou ten vztek dusím v sobě. Někdy to vypíšu, někdy vymaluju. Ale většinou ho dusím v sobě. Je to špatně, já vím.Jestli se na sebe dokážu podívat zvenčí? Jestli si dokážu pomoci?NEVÍM. Někdy se na sebe koukám očima toho druhého a vidím dost bláznivou holku. Ale pomoci si neumím.To je pravda, pomoci si neumím.Asi je to problém,viď?Co jsem záviděla té anorektičce? Skoro všechno. Teda hlavně její postavu. To jak byla hubená. A hlavně asi to, že měla tak pevnou vůli nejíst. Že to dokázala. To jsem jí asi nejvíc záviděla.Jakou hodnotu má pro mě Michal? VELIKOU!!!Moc ho miluju a nechci ho ztratit. Vím, že mě má rád a jen to někdy neumí dát najevo.Nebo to dává najevo způsobem, který mi nesedí.Např. mi něco vytkne, řekne, že jsem to udělala špatně apod. Já jsem pak naštvaná, ale pak si uvědomím, že to myslel dobře.Celou noc jsem nespala a psala jsem dopisy a po dlouhé době zase složila pár básniček. Také jsem koukala na fotky a vzpomínala. Bylo mi z toho smutno. Řekla jsem si, že s tím vším musím něco udělat. Hned ráno jsem zvedla telefon, že zavolám svému psychiatrovi a vše mu řeknu. Ale sestřička mi řekla, že má dovolenou. Docela mě to srazilo. Jsem k němu objednaná až na 1.7. Tak fakt nevím, co mám dělat. Navíc mi došli léky na spaní a potřebovala jsem zkonzultovat jeden lék. Je to myslím důležitý lék.Beru tu nejnižší dávku, ale stejně jsem po něm hodně utlumená a navíc vždy, když si ho vezmu, tak se večer počůrám. Ale když ho neberu, tak mi není zrovna nejlíp. Tak nevím.Nevím Pajko, jestli jsem Ti odpověděla na Tvé otázky dost dobře.Kdyžtak se ještě zeptej a já to upřesním. Jinak Ti moc děkuju.

Ivo, jenom se snažím odkrýt, co za Tvým sebedestruktivním chováním je...Dobrá, uvědomila sis tam vztahy k rodině. Co pro Tebe z toho vyplynulo?Nějaké ponaučení, změna v chování, úleva... to mám na mysli...Jak tedy dostávat ze sebe vztek, který cítíš? Praktikuješ to? Umíš poslouchat i své problémy a dokážeš si pomoci? Myslím tím, jestli se na sebe dokážeš podívat zvenčí a poradit si tak, jak bys poradila jinému ztrápenému člověku?Cos záviděla té anorektičce? Pokus se vyjmenovat všechno, cos jí záviděla...Nepovažuju Tě za totálního blázna. Ráda bych, abys o pohnutkách svého chování přemýšlela a byla schopna dělat závěry.Jakou hodnotu má dnes pro Tebe Tvůj přítel? Jeho spokojenost, jeho kondice, zdraví, jeho láska k Tobě? Jakou roli hraje dnes ve Tvém životě...P.S. Myslím si, že bys měla jít aspoň ke své obvodní lékařce. Běž tam.

krásné dny vám všem...čtu vaše příspěvky a přes to teplo venku mne mrazí... vždycky jsem si říkala jak blbé je že si ubližuju, jak všechny ty jizvy křičí, ale pochopila jsem že je to u mne jen odvar toho co se sebou dělají některé z vás, jako Iva nebo Anilka, děsí mne to. je hrozná ta bezmoc že vás člověk nemůže vzít za tlapky a pomoci, ale to je asi cesta každého zvlášť... a člověk buď chce nebo nechce... vím že zjednodušuji, člověk často chce ale nemůže ale někde vevnitř to chtění je...

milá Anilko,moc moc děkuju za tvoje slova, je to jako pohlazení,kde beru sílu? sama nevím, je to pro mě tak přirozené dávat se do posledního kousku někomu, kdo je na tom špatně,ne-li hůře než já.asi proto studuju,to co studuju. tenkrát když jsem začala studovat a všichni mě zrazovali, jsem řekla, že mi nevadí, jestli mě to semele a umřu,občas mám pocit, že se to pomalu vyplňuje.možná, že je to spíš sobecké, než z dobroty srdce,že se rozdávám až do úplného vyčerpání. dává mi zapomenout na mé problémy.když píšeš, že jsi v útlumu, já přecházím do fáze, kdy nejsem schopná vydržet chvíli naprosto nehnutě, neustále musím hbat třeba i jen prsty i rukou, je to hrozný přetlak, večer padám do postele snad už spící, no nic. měj se moc krásně a pamatuj, že na těchto stránkách hodně dáváš- mě i ostaním. díky DrážaMilá Ivo,zkusila jsi se nědky nakreslit, jak se vlastně vidíš, nemusíš být umělec,stačí jen skica a pak to porovnej s obrazem v zrcadle. mě ten rozdíl tehdy moc vyděsil, možná, že to byl jeden ze zlomů, kdy jsem si uvědomila, že dál s hubnutím už nejdu. máme o sobě hodně pokřivený obraz, jak o zevnějšku, tak o vnitřku,nejsme dokonalé, ale ani zavrženíhodné, můžeš namítnout, že se tak ale nechovám, že se taky ničím, ale možná právě to, že to vím, mi mnohdy pomůže ztlumit mojí agresi proti sobě, takže následky nejsou tak drastické, jak se mi honí před očima.přeju strašně moc síly,je stejně těžké zlomit to a nejíst a ještě těžší je naučit se znovu přijímat potravu. a ještě přeju hodně teple v jakékoli formě-sluníčko, pohlazení, dobré slovo. Dráža

Pajko,myslím, že pobyt v léčebně mi pomohl si uvědomit vztahy s mojí rodinou, které jsou dost komplikované. Bylo to hodně těžké si některé věci uvědomit a nemít přitom výčitky. Pak mě tam naučili jak dostávat ze sebe vztek, který cítím. Naučilo mě to, poslouchat jiné problémy jiných lidí A zkusit jim v tom nějak pomoci, třeba jen slovem.A jestli se ptáš na to moje hubnutí, tak jsem nad tím dlouho přemýšlela a myslím, že se to nastartovalo taky tam. Už ke konci pobytu jsem tam skoro nejedla. Byla tam totiž jedna anorektička. Moc jsme si rozuměly. A já jí začala závidět její postavu a vzpomněla jsem si na moje anorektický období. Nevím to jistě, ale myslím, že to nastartovalo moje hubnutí. Strašně jsem jí záviděla! Ale nechci, aby to vypadalo, že se nějak vymlouvám, jen se snažím Ti odpovědět na Tvojí otázku. Ale jestli to moje hubnutí nastartovala ta anorektička, tak to nemůžu říct na 100%.Jestli se chceš ještě na něco zeptat, ptej se, budu upřímná.Teda jestli mě nepovažuješ už za totálního blázna.

Ivo, myslíš, že bys byla schopná napsat, čím byl Tvůj pobyt v léčebně pozitivní a naopak, co Ti na něm ublížilo?

Ahoj Drážo,děkuju za to, že si napsala a hlavně, že Tě zajímá, jak se mám. No dnes je to lepší, akorát pořád ta hrozná zima...Víš, já v poslední době někdy vážně uvažuju o smrti=vysvobození. Ale o tom se mi nechce moc psát. Jak už jsem psala v předešlím příspěvku Danovi, tak jsem se rozhodla, že k doktorce nepůjdu. Představa, že se tam budu muset svlíkat a ona uvidí moje šíleně tlusté tělo, mě šíleně děsí. Opravdu. Kdyžtak k ní půjdu až budu hubenější.Tak se měj co nejlíp, myslím na Tebe a ještě jednou děkuju!!!

Ahoj Dane,zrovna jsem včera přemýšlela, co bych vlastně tý doktorce měla říct.A nic mě nenapadalo. Napadlo mě jen to, že mě bude chtít poslat do nemocnice nebo na psychinu. A to já opravdu nechci. Dnes je mi líp, jen pořád ta hrozná zima...Tak jsem se rozhodla, že k nikomu nepůjdu. Stejně: moje váha je docela v normálu.Jinak fakt díky, že si napsal, asi máš pravdu...nevím.

Ahoj Drážo, moc nepřispívám, protože jsem na to moc unavená a nechápu, kde na to bereš sílu Ty a ještě ji ostatním dodáváš. Panické ataky a panické záchvaty jsou hodně vysilující a nemyslím si, že by tahle rychlost emocí byla ještě povolená. Připadám si jako uštavané zvířátko... - Nevím kdy a odkud to na mě zaútočí a jak velké to bude... Posledních pár dní jsem se ani nemyla. Nemůžu, nedokážu to... překonat se a šáhnout na sebe. Na ten hnus... Už to nějak nedokážu ovládat, a tak celý den raději prospím, abych zapomněla... Jsem ráda, že s Tvým dědečkem to dopadlo dobře. A také dobře vím, jak těžké je to všechno zvládat a přitom uvnitř trpět... Myslím na Tebe a moc Ti přeju, aby Ti bylo lépe, zasloužíš si to... Anila

IVO, me by zajimalo, co bys chtela, aby ta obvodni doktorka udelala? Co ma s Tebou delat? Do nemocnice nechces, na "psychinu" nechces, jist nechces, s projimadlama to naopak vic nez prehanis, v podstate se zabijis, pomalu a dobrovolne, tak mi rekni, co jako bys chtela od te obvodni lekarky? Mas nejakou predstavu? Nebo k ni pujdes, abys mohla nekomu ukazat, jak je Ti zle, sverit se zase nekomu jinemu s trochou svyho trapeni a tak si snad trochu ulevit? Co myslis, ze Ti rekne? Jasne ze Ti rekne, ze mas zkusit zacit opatrne jist, prestat s tema projimadlama, zkusit vyhledat odbornejsi pomoc, nezli je ona, a asi Ti predepise vitaminy a maximalne Te muze objednat na nejaky vysetreni, jestli jsi si tim hladovenim nerozhodila treba imunitni system nebo neco jineho. Ma Te snad objednavat treba na infuze umely vyzivy? To by Te pak stejne nejspis musela doporucit do nemocnice. Jenze tam Ty preci nechces. Co kdyz Ti doporuci odbornika .... Jenze to preci Ty taky nechces... Jak myslis, ze by Ti mohla pomoci? Vzdyt je Ti zjevne blbe nejenom kvuli tomu, co se Ti honi hlavou ale ted jeste kvuli tomu "hubnuti". Mno vono to skonci tim, ze sebou nakonec, jestli s tim "hubnutim" neprestanes, vysilenim placnes nekde na ulici a do tej nemocnice te odvezou stejne a "vykrmovat" Te budou tak jak tak. Ale do ty doby se Ti nejspis povede to, co chces, a presto pritom uvnitr sebe, nekde hluboko, kam sama nevidis, nechces udelat - ublizit nenavratne svymu telu. Snad se Ti to nepovede. Taky Ti preju krasny den.Dan

milá Ivo, vůbec se nemáš za co omlouvat, mě moc zajímá jak se máš. a jestli to patří do jiné rubriky, myslím,že ani ne, jen jsi přešla od jednoho způsobu sebepoškozování k druhému.Vážně tolik toužíš umřít, promiň mi tu otázku, ale mám z toho všeho takový pocit. jizvy by se ti časem zahojily, nebo by zůstaly jako věčná připomínka,ale tohle- při určitém překročení hranice to nejde vrátit, tělo strádá,ale nejen ono, mizí síla,vůle,životní teplo,svaly, orgány i mozek,zní to hrozně,ale poškození, které si můžeš způsobit se třeba již nikdy neupraví. nikdy.myslíš někdy na budoucnost? doufám že ano.Ivo, strašně ráda bych seděla vedle tebe a držela tě za ruku, nevím, zda bys o to vůbec stála,chtěla bych ti aspoň poslat trochu síly, která mi ještě zbývá.Vydrž!!!!!Milá Anilko, opravdu jsi se již dlouho neozvala.neboj se svých emocí, které se hrmou ven, těma práškama to jen zavřeš, ale ono se to potom zase provalí, možná ještě silněji. radím a sama to nezvládám,ale snad právě proto, že vidím svoje chyby, bych tě chtěla před nimi ochránit. proud emocí je hrazně silný a jen těžko se to ustojí, ale takové vybrečení a lezení po zemi, zmítání se v záchvatech třesu a když se tomu nechá volný průběh je to osvobozující. neboj se že šílíš, šílené je nic necítit. Jsem skoro jako filosof, jen doufám, že jsem se tě nějak nedotkla. to bych opravdu nerada. jsi hrozně jemné stvoření,ale i takové bytosti v sobě mají světlo a teplo, které mohou dát i přijímat. ač hodně daleko ,myslím na tebe, opatruj se,jak jen to půjde.a já, kreslím nyní šílené obrázky, to co vidím, co se mi honí hlavou, nedá se n dívat, děsí mě to, co se na nich zhmotnilo,všechny zlé noční můry a já se jim dívám přímo do očí.tohle je silná káva a já selhávám.radím a selhávám, jsem pokrytec,vím.přeju všem hodně, hodně síly a abychom zvítězily nad našimi démony. Dráža

Hezké odpoledne všem, potřebuju se jen tak vypovídat, a tak píšu sem. Od čtvrtka se potácím mezi depresí, úzkostnými záchvaty a panickými atakami. Ve čtvrtek jsem se pokoušela jít na procházku, ale už se mi dělalo špatně jen ze samotné cesty. Vadila mi i ta polní cesty a i ten les a při pohledu na louku se se mnou točil celý svět. Nedokázala jsem zvednout hlavu od země, když jsem šla domů, a pak už to šlo od jednoho záchvatu ke druhému. V sobotu jsem měla tři panické ataky, úzkostný záchvat a zbytek dne jsem prospala, protože jsem byla naprosto vysílená a protože nemělo cenu cokoliv dělat. Proč bych něco dělala, když všechno dělám špatně, když jsem tak neschopná /?/... Neděle nebyla o moc lepší a já jen spala, nebo brečela v psychické křeči a nemohla jsem přestat anebo se plazila po podlaze, točila se mi hlava, lapala jsem po dechu, chtělo se mi zvracet a zase jsem jen brečela... Dnes jsem kvůli tomu jela za svojí psychiatričkou, i když jsem nebyla objednaná. Řešila to se mnou přes půl hodiny a nevěděla co se mnou. Říkala, že už takhle beru tolik antidepresiv, že mi nechce nic zvyšovat. A to jsem se přiznala k tomu, že beru místo 4,5 mg Neurolu denně 5,5 mg, vynadala mi za to, ale i tak jsem zalhala, protože někdy beru až 7 mg denně. Několikrát se mě ptala, jestli opravdu beru všechny léky a jestli se nestala nějaká událost, která to mohla spustit? Odpověděla jsem, že o žádné situaci nevím, ale když se nad tím zamyslím, je tu něco, co by to mohlo spustit, jen jsem si to možná nechtěla přiznat. No, takže už jen se smířit s tím, že stačí maličkost k tomu, aby mě to vykolejilo a hodilo zase zpátky... Doktorka počká do příští návštěvy, kdy mi upraví léky a když to nezabere, tak mě čeká nejspíše hospitalizace... Už se jí ani tolik nebojím... Po dvou hodinách pláče jsem opět šáhla po Neurolu a napsala tohle. Dlouho jsem tu nebyla a ještě jsem nepřečetla všechny předcházející příspěvky a dnes to už ani nezvládnu. Jsem unavená a půjdu si lehnout... Mějte se alespoň vy moc hezky, Anila

Ahoj všichni,tak jsem se rozhodla, že ve středu si dojdu k obvodní doktorce.Je mi čím dál hůř díky nejezení, velkému množství projímadel, občasného zvracení. Teď jsem v práci, motá se mi hlava a mám zimnici.Jen doufám, že mě nepošle do nemocnice- to odmítnu.Ale já už fakt nemůžu. Jsem tak posedlá svou váhou, že to není normální.Pomalu začínám opravdově bláznit.Teď si všichni myslíte, že patřím na psychinu, ale tam nejdu už vůbec.Stejně by se mě snažili jen vykrmit a nic jinýho by se mnou nedělali. už takovou zkušenost mám.Omlouvám se, že to píšu sem, asi to patří do jiné rubriky.Tak se všem moc omlouvám!!!Mějte se krásně!

milá Johano, je dobře, že se cítíš líp, s tím věkem mi připadá, že jako takhle ,,stará" bych měla mít rozum, puberta za mnou....a ono nic, zblbnu na ,,stará"kolena.ahojky Simčo,co píšeš je naprostá pravda, chodím nyní na jinou terapii přikláníme se k dg. hraniční porucha osobnosti, což pramení odněkud z dětství, jen nevím odkud, nepamatuju si nic špatného, no, spíš si nepamatuju nic. mívám jen děsivé sny plné násilí, krvea já jsem vždycky obě?t a budím se celá vystrašená a napjatá, což vydrží celý den, bojím se dotyků a svoje emoce, i když to zní divně necítím, ale vidím, vidím, jak jsem vzteklá a rozbíjím třeba hrníčky, jak se řežu na kusy..těmhle obrazům, co mi jsou hlavou je těžké utéct.taky hodně somatizuju, take vešleré mé emoční hnutí, které necítím se zobrazí na těle, takže se necítím fyzicky nic moc, táhne se to už dlouho a strašně to ubíjí.taky podobně jako Iva jsem utíkala zprvu k alternativě nejíst,ale při 38kilech jsem chytla vážnou infekci, následovala hospitalizace a výsledek?nyní si držím46 a stejně si připadám jako meloun, ale už nemám sílu nejíst, takže se to sebeničení vlastně jenom přesunulo do mně dostupnější sféry.ke všemu ještě škola, kde svou bezmoct strašně cítím, nemůžu pomoc lidem, kteří trpí, umírají v bolestech, a tak moc bych chtěla, tohle taky moc bolí a ublížení sama sobě je nejrychlejší a zatím nejefektivnější způsob jak se s tím vyrovnat. jak to všechno ,,zvládnout",a přitom předstírám i sama sobě, že můžu kdykoli přestat,ale jak jsi napsala, dokud se všechno nedořeší nedostanu se z toho kruhu.no, snad jsem vás všechny neunudila k smrti.díky, že jse našla lidičky, kteří jsou schopní to akceptovat a neodsuzovat, myslím na vás na všechny krásný den Dráža

A dodatek: Na moje problémy jsem nepřišla sama, jen tak, že bych je dokázala terapeutce vyslovit, unikalo mi to moc a moc, ale tím, jak jsme povídaly, na to spíš přišla ona, postupem času. Asi máte holky pravdu, že to není o věku, protože kdybych neřešila právě to, co vylezlo na povrch jako problémy, určitě bych v tom pokračovala dál.Bylo to hrozně zamotaný.

Ahoj Drážo,no, jak jsem na problémy přišla...přišlo to tak, že jsem se zamotala do bulimie, přitom se občas poškozovala "úrazy" - nebylo to tak často ani tak "klasické", spíš jsem si byla schopná přivodit něco, co bude mít delšího trvání - špatné hojení atd., pak byl vždy chvíli klid a chytlo mě to zas. Dostala jsem se pak (i vinou zkušenosti s heroinem) do šílených depresí, nebyla jsem však závislá, jen pár vyzkoušení vyvolalo stavy hrůzy, strachu, depresí, paniky,...bylo mi tak, že jsem šla k psychiatričce, pak mě poslala do nemocnice,začala jsem brát antidepresiva. A chodila jsem na psychoterapii, i s bulímií jsem se párkrát léčila...nemluvila jsem o tom, že se poškozuju, to bylo vždy tabu, ale vylezly - tím povídáním u terapeutky - na povrch ty jiný problémy, který jsem měla, sebenenávist, deprese. Vlastně jsme i o poškozování mluvily, protože jsem zvracela takovým způsobem, že to vlastně taky bylo sebepoškozování. Nevím, jestli mi pomohly tolik léky anebo ta terapie, prostě jsem se spíš orientovala na to blití než na kuchání.Nakonec jsem se dostala i z bulimie - na chvíli, protože teď jsem měla pár dní deprese a začala jsem zvracet - i když jen jednou denně - znova. Ale poškozovat se teď, to mě bere fakt jen v občasných myšlenkách.Takže terapie, léky, ale i vztah - jsem zamilovaná a mám jiný myšlenky, určitě v tom sehrál roli i věk - prostě jsem zestárla a možná se i uklidnila - svým způsobem. Přišlo mi to trochu podobné, jako když přejde puberta. Já jsem hodně "utíkala" od reality, nezvládala jsem ji a nebavila mě, o tom jsme mluvili při terapii a já si až později uvědomila, že to moje poškozování bylo taky utíkání. Řešila jsem, proč utíkám a vyhýbám se všemu nepříjemnému, a tak jsem vlastně přitom i řešila sebepoškozování. Byl to ale proces několika let...začala jsem se poškozovat v 15, na psychiatrii jsem se dostala v 26, dnes je mi 31...Myslím si, že je v tomlhle terapeut (spíš-ka)nezbytný, já se chystám té své kamarádce-terapeutce taky svěřit, jestli to dokážu. Chce to důvěru, oboustrannou, musí ti to "sednout", ale ne do toho zobrazovat svůj emocionální "dluh", jako s tím Tvým terapeutem. Napadlo mě, nemáš u sebe také nevyřešené, možná tragické situace v dětství? Já je měla a byl to hodně počátek té sebenenávisti...Jsem ráda, že tento chat existuje, ozvi se, jestli chceš, kdyžtak pokecáme víc.

ahojzase jsem tu pár dnů nebyla, byl to hektický čas, kdy jsem se vytrhla z toho zničujícího vztahu a odstěhovala zpět do prahy, skončila v práci abych se mohla věnovat jen sobě a terapii. v úterý jdu na první sezení k psychiatričce do stacionáře "ondřejov" tak jsem zvědavá..když čtu vaše příspěvky tak si říkám že jsem na tom docela dobře, ale asi je to dané tím, že u mne je to "pouhá" psychóza a pocity nenávisti k sobě nějak zvlášť neprožívám a ty ostatní příznaky nejsou tak zřetelné... a taky mohu spát, spíš jsem pořád unavená ale je to lepší než nespavost...je pravda, že mám z posledních dnů docela velké řezy po zápěstích až jsem musela mít zápěstí zafačovaná, ale na šití nebo na doktora to ještě nebylo... začala jsem být nějak víc mimo než je snesitelné a v sebepoškozování se to bohužel projevilo taky, ale myslím že to bylo dané tím šíleným tokem událostí a teď když budu mít čas a nic mne nikam nebude honit tak už to bude lepší...pořád beru rispen, teď po 1mg denně, což je ještě málo na nějaké valné výsledky ale nějaké ohlasy bych řekla že jsou, snad to i vyšší dávka trochu zlepšídráži, já si ubližuju větším způsobem taky až poslední dva tři roky a je mi 24 takže ne každý asi začne nutně jako teenagervšem krásný večer a snesitelnější svět

Antidepresiva i třeba ve spojení s tzv. atypickými neuroleptiky (v případě komplikovanějších potíží psychiatrického rázu, např. OCD ve spojení s některými projevy postratraumatické poruchy), nemohou zajistit CELKOVOU léčbu. Kvalitně ordinovaná psychofarmaka, poměrně dobře odstraňují znehybňující pocity hrůzy, hluboké únavy, depersonalizace aj., ale neodstraní vyhýbavé chovaní, které bylo indukováno těžkými např. úzkostnými potížemi. Zde je třeba nového účení se, uvědomování si nových věcí, nových výzev. Toto zcela zvláštní učení je doménou kvalitní psychoterapie.Přemek

Milá Simčo moc ti děkuju za odepsání, vážím si toho, že jsi to napsala. je hodně pozitivní, když vím, že se z toho dá dostat, i když třeba ne úplně, jak píšeš.Chodila jsem na terapii k jednomu doktorovi,ale náš vztah se stal příliž blízký-brala jsem ho jako tátu a on sám přiznal, že mu na mně příliš záleží a ztrácí objektivitu, vždycky jsem mu plakala na rameně a on mi otíral nos- legrační,že? Nikdy jsem mu nelhala, ale nyní když ho potkám a dělám tyhle věci,moc se stydím, tolik mi pomohl a já teď dělám tohle,a lžu mu do očí, že je mi fajn,já jsem vlastně začala hodně pozdě s touhle destrukcí něco se ve mně pootevřelo až ve24letech a nyní nevím, jak z toho ven. jak jsi našla ten problém, který bylo nutno vyřešit, já ho totiž nemůžu podchytit, jakoby mi unikal pod rukama, možná si ho jen nechci přiznat,mívám pocit, že je hodně hodně starý a je strašně těžké přijmout některé věci ohledně rodičů-např svého otce alkoholika nenávidím a zároveň omlouvám, že si za vše můžu sama. jestli budeš mít ještě chuť, tak se ozvi Dráža