Sebepoškozování

Ahoj,pokusím se popsat, jak jsem se sebeničením skončila...je to docela těžké, protože to byl takový plynulý přechod...nevím. Dostala jsem se nakonec do obrovskejch problémů, depresivní porucha, bulimie, ubližovala jsem si i jinak- např. tím neustálým zvracením. Po několika letech jsem vyřešila - aspoň jakž takž bulimii, léky na depresi beru pořád, ale i tady je to docela OK, pna psychoterapii jsem chodila, ale nikdy jsem neřekla, že se poškozuju, že moje úrazy a někdy i nemoci jsou způsobené mnou. Dala jsem se tedy do kupy, pomocí lidí si sebe i víc vážím, a tak nemám potřebu se poškozovat - teda spíš si lidé víc váží mě. Není to ale úplně pryč, myšlenky na to, jak si ublížit, občas přijdou, jen tu není ta potřeba to udělat. Bude to asi dost věkem (je mi 31), taky mi dnes docela vadí moje jizvy. A taky se za to, co jsem dělala, dost stydím, mám výčitky, je to jak temná minulost,ale naprosto nevím, jestli vůbec se s tím dokážu někdy víc svěřit - tohle je poprvé, co o tom píšu. Mívám pocit, že kdybych se svěřila někomu, ke komu mám důvěru, bylo by mi mnohem líp, někdy mě to tak dusí, že mám pocit, že už s tím žít nedovedu. Mám takového človíčka, lékařku - psychiatričku, nyní už moji kamarádku...nevím, jestli tu odvahu seberu. Zase je tu pocit, že se před ní neskutečně shodím.Takže se sice nepoškozuju, v tomto cítím obrovskou úlevu, ale venku ze mě to není. Zjednodušeno- přestala jsem se poškozovat tehdy, když jsem se zbavila problémů, kvůli kterým jsem se nejspíš poškozovala (deprese, bulímie, nízké sebevědomí, pocit, že jsem špatná, konflikt s matkou).Ale ráda si o tom popovídám - už proto, že je to pro mne poprvé a od těch nepříjemných pocitů a výčitek to pomáhá...ahoj.

ahojky, tak dědeček snad bude v pořádku, starala jsem se nyní o babičku a do toho ta zkouška, tu jsem teda ukecala a všechno vlastně přežila, jsem ale, jak ráda zlečuju, ořezaná jako pastelka a připálená jako topinka. je mi tak divně.zlehčuju to a jakobych sse vysmívala sama sobě a snažila se nalhat si, že s tím vším můžu kdykoli seknout, když budu chtít, že jsem vlastně v těžké pohodě, dost mě to děsí, mám pocit, že v tomhle stavu si dokážu udělat cokoli....jakobych ztratila to, co mě přece jenom trochu drželo zpátky.připadá mi to nyní spíš jako hra, jakobych byla trochu nalitá. hloupé, děsné, mám z toho hrozný strach, nemám to komu říct a stejně, kdo by věřil, když jsem vše zvládla. no, nevím...fakt nevím, jestli tohle nyní ten stav, po kterém nenásleduje úplné zhroucení.pády z takové podivné euforie byvají hodně hluboké a z té propasti se těžko leze ven. splnila jsem, co jsem měla a co se ode mě čekalo a teď?ahojky Simčo, jak jsi dokázala přestat,po tak dlouhé době, muselo to být opravdu něco velkého, že tě to dokázalo změnit, jestli by ti to nevadilo, mohla by ses zmínit díky.všem tady přeju krásný a doufám, že i klidný víkend, díky, že mě aspoň někdo ,,vyslechne" moc to pro mě znamená

Ahoj holky,dnes jsem náhodou narazila na tuto stránku a hlavně na toto téma, pročetla jsem to jedním dechem a hlavně s myšlenkou, že v tom nejsem sama. Dnes je mi 30, už se nezohavuji, ale trpěla jsem tím zhruba od 15 asi do 28. Nějaké říznutí mi nestačilo, musela jsem pořádně, aby to bylo na šití - tam jsem si pak vymýšlela, jak se mi to stalo (nikdy se na to nepřišlo). Deptá mě to dodnes, tato část mé minulosti, už jen proto, že jsem nikdy nepřišla na to, proč. Proč to dělám. Nejspíš - šlo o to samé, co u vás - nulová sebeúcta, komplexy,atd.Přešlo mě to, ani nevím jak, vzpomenu si, jasně, ale už mě to neláká. Ale musela jsem si vyřešit nejdřív své problémy, o kterých jsem moc mluvit nechtěla. Dnes mě na tom tíží hlavně to, že je to věc, o které jsem s nikým nikdy nemluvila - a toto tajemství mě tíží. Jako bych si potřebovala ulevit, už jen tím, že se svěřím. Že přijdu na to, co se to se mnou vlastně dělo.Nebylo to totiž je řezání, ale i píchání si vody pod kůži, do kloubu (to bolelo nejvíc). Uf, jsem šťastná, že je to za mnou a snad bez následků...

My?lím si totéž, co Dan, jen jsem to nestihla napsat. Potřebuješ velmi intenzivní terapii, Ivo. Pustili Tě předčasně :( je mi to líto, že se tak trápíš a myslela jsem si, že se Ti Michal ozve, stejně jako Mišce Dan. Neberte všechno tak vážně a definitivně. Vztahy jsou o tom, že se lidi i občas nepohodnou...

Ivo, nechci se zbytecne moc rozkecavat, jak mam obcas ve zbyku, tak jen kratce. Mozna by jsi si mela se svou psycholozkou promluvit o moznym docasnym pobytu v lecebne. Prospelo by to Tobe i Michalovi. Potrebujes (jak bylo videt z toho seminare, kde jsi byla) mnohem intenzivnejsi terapii, nezli je ambulantni. A mas pravdu, Michal by si mohl promluvit s Tvou lekarkou, urcite by mu to neublizilo. Nezapomen, ze i na Michala je toho hodne (viz ten dopis psanej ve vzteku a asi i v urcitem zoufalstvi) a tak bys mela udelat vsechno proto, aby jsi se z toho dostala co nejdrive a ne treba az za dvacet let. Dvacet let by uz mozna Michal nemusel vydrzet. ;o)

Ahoj všichni,Michal byl za mnou včera v práci a omluvil se mi za ten dopis.Prý ho psal ve vzteku.Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct a jen jsem jako debil mlčela. Bylo mi děsně. I přesto, že se omluvil, tak jsem byla pěkně protivná, ale nevím proč. Mám v sobě šílenej guláš. Připadá mi, že fakt začínám bláznit.Michal je ten nejhodnější kluk, který ho sem kdy poznala. A já mu ještě takhle ubližuju. Nechci mu ubližovat, chci aby to bylo všechno v pohodě. Proto jsem mu napsala ten dopis, jak mi je a jak se cítím. Ale teď vím, že od něho nemůžu očekávat, aby to chápal. Je se mnou přes dva roky a užil si se mnou toho až až.Fakt ho obdivuju. A já jsem kráva, myslím jenom sama na sebe, jsem šílenej sobec.Já vím.Nevím jak to s naším vztahem bude dál.Kdyby se mnou o tom michal aspoň mluvil. Ale on to nechce slyšet.Kdyby se mnou třeba zašel k psycholožce, která by mu vysvětlila proč se chovám tak a tak.No, ale nemůžu chtít od něj všechno.Tak já fakt nevím, co bude dál.Je mi mizerně a nevím, co dělat. Zítra jdu naštěstí k psycholožce, tak tam vše řeknu. Pořádně se vykecám. Zkusím si v sobě udělat trochu pořádek.Ikdyž fakt nevím...No omlouvám se za moje lítostivé řečičky a sebelitování.Jen jsem to musela ze sebe dostat nějak ven. Tak děkuju, jestli jste si to někdo přečetl celý a přitom mě neodsoudil. Fakt děkuju!!!

Ahoj,včera večer mi bylo dost mizerně. Říkala jsem si, že to řeknu Michalovi. Ale nic jsem ze sebe nedostala. A tak jsem mu to napsala - jak mi teď je, že mám problémy s jídlem atd.On mi odepsal, že s tím končí, že se mnou už nebude bydlet, prostě rozchod. Já se mu ani nedivím. Jsem děsnej blázen. Napsala jsem mu to, protože jsem chtěla, aby to věděl, abych mu už dál nelhala.No co dodat, posrala jsem si to. Je mi blbě a je mi všechno už jedno. Teď už pro mě nemá nic smysl.Michal tam toho napsal hodně, ale to se tady nedá psát, je to dlouhý.Jsem nějaká apatická, vůbec jsem kvůli tomu neuronila ani slzu - divný.Asi pro to, že svůj život už vzdávám a teď, když se se mnou Michal rozešel, tak to fakt nemá cenu.Mějte se krásně.

mám strach, vymyká se mi to z rukou, nekontroluju to. tak moc bych chtěla tomu poručit, cítím se strašně sama, pohlcená v černé díře, jakoby mezi mlýnskými kameny, ráda bych to vykřičela, někomu se vybrečela, ale není nikdo, komu bych mohla naložit tuhle tíhunejsem schopná se mít ráda!Nedokážu to.Jsem debilní, mogor, blázen....mohla bych o tom napsat knihu, jak se nesnáším.Bojim se.Nechci...Já už fakt nemůžu...do prdele...nechci být sama a přesto jsem, sama ve své samotě s nevírou v ostatní lidi...... potřebovala jsem to napsat, pusťte to z hlavy... nějak nevím co dodat T

Miško, jsi skvělá,má radost, z toho, jak si vedeš. Ivo, prosím tě ukonči to, vím jaká je zima, tahle tě přímo sežere, nic tě nezahřeje,musíš mít jiskřičku v sobě.přijmi se jaká jsi. vím, moc dobře to nejde,jsem taky pořád na dietě.taky nesnáším svoje tělo a s menstruací mám problémy5 let,ale řešení to není spíš hodně pomalá a hodně krutá sebevražda.myslela jsem, že to nějak i s těma zkouškama zvládnu,ale dnes odvezli do nemocnice dědečka, je pro mě strašně moc, víc než táta-mnohem, úplně mě to vzalo, měla bych být silná, pro něj a já mezitím myslím na to, jak přehlušit tu bolest, která mě trhá, strach, že mi odejde, napadá mě, že bych chtěla umřít dřív než on. Jsem vážně k ničemu, myslím jen na svou bolest. Bojím se, že umře a zároveň toho jak dlouho ho mohou doktoři držet na živu a on přitom bude živořit, kolik takových lidí jsem po nemocnicích viděla v očích měli jenom prosbu, abychom je nechali jít, to je teprve bolest, bolest, kterou si nosím domů, kterou tam absorbuju,nevím, co mám nyní dělat, nikdy jsem do ničeho nekopla,nahlas nekřičela, dneska ano. hraju si se svým životem dnes a denně, chtěla bych umřít,ale najednou, když je ta zubatá tak blízko lituju všeho, co jsem udělala a přesto to chci opakovat a opakovat,otupit bolest..nechci být sama a přesto jsem, sama ve své samotě s nevírou v ostatní lidi...potřebovala jsem to napsat, pusťte to z hlavyDráža

Mě zajímá, jak se jmenují ty vaše léky na spaní...Miško, co se léků týká, trpět při jejich užívání výčitkami, je blbost. Některé léky je třeba brát pár měsíců, než člověk zesílí, začne si věřit a vrací se do normy. Závislost poznáš podle toho, že Ti přestane stačit běžná dávka, máš tendenci přidávat a stále se to stupňuje, prostě jako u drog. No a pokud se ocitneš bez nich, máš velmi nepříjemné až bolestivé fyzické příznaky. Nemyslím, že Ti doktorka předepsala něco silně vedoucího k závislosti. Tvá psychika je oslabená a spánek, třeba jen léky vyvolaný, potřebuješ. Co mě zaráží je ten chlast. To je fakt s léky vražedná kombinace a ve Tvém věku si koketuješ o další průšvih. Závislost na alkoholu je vyšší, čím je člověk mladší, ženy zejména. To bych nechala bokem. Rozhodně žádný tvrdý alkohol, max.1 pivko nebo deci vína. Předpokládám, že jsi rozumná holka.No a Iva: myslím, že jsem už všechno napsala. Jestli ji nezastaví vlastní pud sebezáchovy, tak naše sebelépe a láskyplně míněné řeči, jak je vidět, asi ne :(

Ivo, ja mam dojem, ze Ty bys mela hlavne opet vypadnout co nejdriv z toho svyho zabehlyho kolotoce. Vzdyt se na to podivej. A to nejlip do lecebny a nejmin na pul roku. Potrebujes nebyt na to tak sama. Potrebujes se lecit a ne jen bastit prasky. Vis, ze Ti ty terapie preci aspon trochu pomohly. Bylo to jen pro Tebe prilis kratke. Sama na to nestacis, to je videt, ale taky bylo videt, ze kdyz se dostanes do toho spravnyho prostredi, tak je Ti lepe. "Magor" nejsi, jsi jen dlouhodobe nemocna. Tak aby jsi se uzdravila, zkus nejakym zpusobem zopakovat to, co Ti pomohlo. Drzim palecky. Dan

Misko, vo tech praskach to hlavne rekni svy doktorce a s chlastem to neprehanej, aby se Ti nakonec neudelalo zase psychicky hur. Chlast rozhodne moc nepomaha. ;oD Ale jestli chces, aby Ti bylo zase blbe, tak se klidne nalevej od rana do vecera.

čtu si a vytahávám si věty které mě zaujaly. A najednou čtu Danuv příspěvek a ... jsou tam přesně ty samé věty co jsem si připravil abych k nim něco řekl. Takže je tu jenom zopakuju a nic k nim přidávat nebudu ... asi mluví za vše samy. Přeji všem hezký den. A věřtě, že i když je tu mrtvo a vypadá to že tu nikdo není tak tu přesto je a čte vše co napíšete :-) Hodně síly ...Copak nemůžu nic udělat tak,aby mně za to nikdo neseřval,abych někomu neublížila nebo aby to bylo aspoň trochu správně?Já nevím,co jsemkomu udělala...Zadna kase se neji tak horka, jak se uvari. JSEM TAK NESCHOPNÁ!... Nedokážu nic udělat správně!... Nesnáším se za to, že jsem to nedokázala... Nesnáším se za to, jaká jsem a za to, že jsem... Všechno dělám jen špatně... Není to o hubnutí. Zhubneš, ale nic se nezmění.naučit mít se ráda, ať jsi jakákoliv, protože mít se rád je to nejdůležitější... Všem hezký den a Ivě hodně sluníčka a tepla ...

Je mi zima.Šílená, hrozná zima.Jsem strašně unavená a chce se mi spát, ale vím, že neusnu.Je to šílený kolotoč a já z něj nemůžu ven. Já vím, můžu si za to sama. tak právě kvůli tomu to ukončím. Už to fakt nemá cenu!!!Mějte se co nejlíp.

Ahoj Miško,s těma lékama ti moc rozumím, protože já jsem na tom skoro stejně. taky mám předepsaný na spaní sedativa - dost silný.A taky bez nich nemůžu být.Jak mi bylo o víkendu blbě, tak jsem je polykala jak bonbony. No a teď už skoro nemám. Taky nemůžu usnout ikdyž jsem unavená a taky mě zachraňují právě ty léky. Úplně se v tom vyžívám, když si je vezmu a pomalinku upadám do hloubek spánku.Víš, tady to asi nikdo neví, ale v 17 letech jsem skončila na drogách. Brala jsem 2 roky perník.A taky dost experimentovala s lékama. Vzala jsem si třeba 20 - 30 Rohypnolů, ale pak už jsem neusla, jen byla tak příjemně omámená.No a bojím se, že to tak dopadne i teď. fakt mám strach.Nechci se litovat, protože na to nemám VUBEC právo, ale všechno se sere a sere a já chci umřít.To tu už dlouho nebylo...Já už fakt nemůžu...do prdele...

Ahojky děvčata,nějak jsem se k vám dřív nedostala.Je mi docela dobře,ale kdy už všechno ustává,musí přijít něco horšího...s Danem to dopadlo více než ideálně,až jsem se lekla toho,že jsem najednou šťastná?co to je?Ale je mi hezky,i když se začínám bát,že se to zkazí...Včera jsem psala reparát z matiky.Myslim,že jsem se alespoň vynasnažila-hodně jsem se učila,přemýšlela jsem a všechno ostatní jsem vytáhla.Doufám,že už je tomuhle konec...Poslední týden tohohle šílenýho školního roku,v pátek jedu do chorvatska a bude mi dobře,protože se vrátím až dva dny před vysvědčením a pak už budu jenom ležet na chalupě,kouřit a chlastat...A co je tedy ten problém...Dostala jsem od psychiatričky léky-sedativa.Jsou na večer,kdy mám chu't se nejvíc řezat,a hodně uspávaj.A já nemůžu spát,i když jsem v klidu,nemůžu prostě spát,nemůžu usnout a když si ten prášek nevezmu,tak usínám utrápená ve čtyři a vzbudím se v pět...Máma mně za to braní seřvala,jsem hodně silný,usneš během chvíle jak v komatu¨.Řikala jsem si o.k.,o.k.,nebudu to žrát,nevadí.Jenomže to nejde.Musím spát,protože když jenom půl hodiny nemůžu usnout,jsem nervözní a brnim si k usnutí ještě víc.Někdy si beru jeden,někdy dva,to je fakt ale trochu umrtvovací.Je to strašně příjemný,když můžu najednou vypnout a krááááááásně si spinkat.Jenže už to bez těch prášku nejde.Neusnu v jakoukoli hodinu i kdybych byla sebevíc unavenější.A navíc cítím,jak na tom začínám být hodně závislá...Na tom,jak si vemu ten prášek a on mi pomůže...Podle mně je to srovnatelný s drogou,je to skvělej stav,kterej pořád a pořád vyvolávám a nemůžu bez něj fyzicky i psychicky bejt...Bojim se.Nechci...

Ivo,čtu a čtu a nějak se to ve mně míchá.Je mi líto že celé tvoje snažení v léčbě se najednou skrylo pod dalším problémem...Když ustalo relatzivně jedno a pokročila,spadla si do něčeho podle mně daleko horšího-pomalinku se zabíjíš...Bohužel vím jak ti bývá špatně a jak se potom cítíš vítězně a zároveň tě to bolí...Prosím tě,přemýšlej o tom,do čeho se řítíš...Přece by jsi jednou chtěla žít hezky,mít děti...a to všechno můžeš ztratit a vyčíttat si to celý život...Zkus to řešit,zkus si o tom s někým poradit kromě nás,kteří ti podáváme svoje laické názory a rady,které ti v těhle chvílích podle mně neomůžou...ačkoli jsme s tebou a mámě tě rádi,chtěli by jsme aby jsi byla šťastná,proto pochop že s tebou alespoň já nesouhlasím a snažila bych së o to,abych tě mohla nějak nakoupnout k tomu,aby jsi byla šťastná v tom pravym slova smyslu...Možná si myslíš,že kecám debilní sračky a že vůbec nevim,já to chápu,ale nevím,co jinýho udělat...Budu o tom přemýšlet.Nezavrhuj prosímtě sebe sama,nech toho...Je to hrozný,píšu jenom nějaký slova a tečou mi slzy...Nevím,co bych měla udělat,jsem bezradná...Tyhle plky ti nepomůžou...

Ahoj Naty,mám doma jednu nejvíc výbornou knížku,když vydržíš,večer jsem pošlu jméno.Ale když zzalistuješ o pár článku a stránek zpět,psala jsem už jeden příspěvek,který jsem opisovala právě z tý knížky a je tam určitě napsaný,kdo to napsal.Mrkni se,je to někdy dateäce březen-duben,možná i květen.Nebo kdyžtak počkej,já to doma najdu.Pa

Ahoj Anilko a Drážo,ne, já nejsem schopná se mít ráda!Nedokážu to.Jsem debilní, mogor, blázen....mohla bych o tom napsat knihu, jak se nesnáším.Co se týče toho hubnutí - hubnu,abych byla hnusná vychrtlina, nechci se nikomu líbit, nechci mít prsa a menstruaci...Anilko, myslím, žes to pochopila dobře, až sem se toho lekla, že by to mohl někdo pochopit...Dlouho jsem se nepořezala - aspoň mě to příjde dlouho.Ale chybí mi to - ta úleva...Ježiši, já píšu samý lítostivý řečičky, tak se moc omlouvám!!!Všem vám držím palce a mam vás ráda!!!

milá Ivo, včera jsem byla zaleděná jen do sebe, ale dnes bych ti ráda něco napsala, i když nejsem povolaná k tomu, abych to dělala, nemůžu ti nikdy plně prozumět, nic jako ty jsem neprožila, ale znám bolest, trápení, zranění....jak jsem ppochopila, máš obrovsky silnou vůli, je velmi těžké potlačit přirozenou potřebu jíst. dokázala jsi umlčet celé svoje tělo.Co bys udělala pro člověka na tvém místě?určitě bys s ním měla soucit, sanžila se ho pochopit, pohladit, uklidnit vystrašenou dušičku, zkus to sama se sebou, dej si šanci, obejmi se, své vnitřní zraněné já, netrestej se za něco, co jsi neudělala a nemohla změnit.podle příspěvků soudím, že se dokážeš vcítit do druhých, prosím tě i do seba. jsi úžasná a jedinečná, ,,olizuj" své rány, neprohluj je. děsí mě, co jsi napsala, tohle tě může zabít, je to plíživé- zima ti bude, tělo potřebuje energii na to aby vytvořilo teplo, potřebuje energii, aby dokázalo vytvořit červené krvinky,potřebuje energii prostě proto, aby v tobě zbyl život.nenech ho prosím utíkat z tebe pryč, vím, co říkám, tečou mi slzy na klávesnici, Ivo ,nebuď k sobě krutá jako všichni ostatní, ty taková nejsi, máš v sobě lásku, tak si ji daruj,dokud máš ještě sílu Dráža