Sebepoškozování

Ahojky,včera jsem byla u psychiatričky.Většinu času jsme si pvídaly o filmech a nechutnech estrádách na Nově,myslím,že bych si s ní měla co říct i jako s ženskou.Dala mi lehčí sedativa na zklidnění,abych se neměla šanci pořezat,protože napětí je ve mně většinou večer,tak abych na to neměla sílu.Ale nechce se mi to jíst,protože nechci bejt natolik otupělá,abych mohla zvládnout se na ten sešit z konstrukce oděvů alespoň podívat...A teď přijde to hlavní.a Smíchově jsem prošla většinu obchodů,koupila jsem si tričko,sjela jsem do centra pokoukat po kalhotech a skončila jsem na výstavě v městký knihovně,kde jsem tři hodiny zírala na díla Antonína Slavíčka a byla jsem z toho unešená...A hlavně-zvládla jsem to.Jela jsem sama tramají,metro bych asi ještě nezvláda,dokázala jsem sama obejít potřebné,sama jsem byla mezi lidma a přežila to!s kapkou strachu,ale ne jako tehdy,kdy jsem se schovávala za sloupy,aby nikdo neviděl,jak jsem šílená...Večír jsme s mým novým objevem(známe se od narození:-))vyazila do čajovny,dala si vodničku a do rána jsme seděli na kampě.A to bylo taky po dlouhých měsících,kdy jsem si uvědomila,že jsem šťastná,že nemám chuť to skončit,že neplánuju jak se totálně zničím a jak dám všem najevo,jak jsem šílená tím,že se rozřežu...Byla jsem schopná ho pohladit,přijmout polibek bez toho,abych se rozklepala,podat mu ruku bez paniky,že mi zase ublíží...Zní to asi dost blbě,ale bylo to krásný.´Banální věc,kdy jsem konečně pochopila,že svět není na sebevraždy madejch holek zvědavej...Jenže,jak bude tohle dlouho trvat...Než i zase někdo ublíží nebo kdy se podívám do zrdcadla a uvidím tu odvrácenou stranu sama sebe...Tu správnou,ve který se nenávidim...

Tak jo, posilam dalsi pokracovani toho co me napadlo po precteni Pajcina prispevku...

jak psala Iva, že pomáhá to ze sebe vykřičet, zkoušely jste někdy malovat? dát na papír, to co cítíte. někdy se objeví opravdu otřesné kresby, ale je to lepší než kdyby to zůstalo uvnitř, můžu to alespoň opravdu vidět.ač je to občas traumatizující, stále lepší, než zahnisané rány, s kterými nelze jít k doktorovi, jen čekat, jestli se to srovná a mazat to vším možným

Ahoj Ivo,přiznám se, i když to čtu průběžně, nevím co napsat. Příjde mi jako by ta terapie měla jen dočasný účinek. Možná, že se trochu pozapomnělo na to hubnutí a tak jsi odjížděla sice s trochu napraveným pohledem na sebe,ale zaroveň s granátem v kapse o kterém jsi nikomu neřekla. A ten teď bouchl a jsi tam kde jsi byla. Aspoň to tak vidím. Jinak by sis přeci neublížila. A co na to přítel, když Tě teď vidí opět s jizvami. Není mu to líto? Co když bude příště zase namítat abys nikam nejezdila, protože se teď přesvědčí, že to nemělo smysl? Snad je tu kapaka naděje, že za půlroku máš v úmyslu tam jet znova. Ale ještě víc je optimistické, že máš chuť to řešit :-) A s tím hubnutím se na to vážně vykašli ... myslím, že ve váze to není. Věř tomu co tu bylo napsáno. Až zhubneš tak se nic,ale vůbec nic nezmění. A co budeš dělat potom ? Hubnout až na kost ? :-) Občas (často) když jsem dole tak si v duchu s větší a větší intenzitou říkám "Já už nemůžu,já už nechci,já to tak nechtěl" Nikdy jsem na žádnou terapii nechodil,ale předpokládám, že to je přesně to co jsi tu psala,že má pomáhat. Tak jsem k tomu asi došel nějak intuitivně sám :-) A občas to pomáhá. Kdo nezkusil ať zkusí :-)Mějte všichni příjemný víkend :-)

Anilo, pokus se to vydržet!!! Dokážeš to, věř mi!!! A všechny z nás pak budou moc rády, protože budeme mít naději, že to všechno taky dokážem!!! Já mám taky dneska tohle nutkání! V pondělí to bude rok od jednoho pokusu o znásilnění a čím víc se to datum blíží, tím hůř mi je, tím větší chuť mám se rozřezat na cáry! Na malinkaté kousíčky, stejně tak velké, jako mám v sobě!!! Když už jsem rozervaná zevnitř, tak ať se rozervu i z venku! Ale nesmím to udělat!!! Obě dvě to musíme vydržet! A mluvit o tom, co se v nás děje!!! A je jedno, jestli budeme plácat nesmysli, nemusíme vysvětlovat co se v nás děje, aby to ten druhý pochopil, prostě říkat to co nás napadá, co cítíme! Alespoň trochu to pomůže! Rychle si nějakého člověka, který tě bude poslouchat najdi a zavolej si ho k sobě!!! Držim Ti palečky ať to dokážeš!

Mám hrozné nutkání si ublížit. Ani nevím proč, jen si prostě ulevit... Drásá mě to uvnitř, jak se tomu snažím odolávat. Přes slzy nevidím na monitor..., ale nechci to udělat... Asi to v sobě opět potlačím, a pak to uvnitř mě bude ještě horší. Bude mě to nahlodávat a dopadne to jako obvykle. Jenže já už to nechci dělat, už ne... Nevydržím to, je mi zle...

Včera večír jsme se s přítelem opět milovali. já nechtěla, dělala jsem to jen kvůli němu. Orgasmus jsem zase předstírala. Jako vždy se mi vrátily vzpomínky a mě po tom milování bylo docela blbě. Chtěla jsem se pořezat, ulevit si od toho napětí. Jako jsem to dělala vždy. Ale vzpomněla jsem si na tu terapii, kde nás učili řízenému vzteku. To je, když člověk je plný vzteku, ať sám na sebe, na nějakého člověka či konkrétní situaci. No a představí si to,zavře oči a křičí co nejvíc NECHCI a nebo taky CHCI.Ale to " NECHCI " je účinnější. Mě to ze začátku vůbec nešlo, když nás to učili na tý terapii. Ale pak jsem byla jedna z těch, kteří křičeli nejvíc.A tak jsem šla večer ven do lesa a tam si vzpomněla na hnusný vzpomínky a na to jak si chci ublížit a asi 10 min. jsem v kuse křičela NECHCI. A přitom jsem ještě mlátila do země.Je fakt, že ze začátku mi to zase nešlo, ale pak jsem se rozjela. A opravdu mi to pomohlo. To napětí a vztek, který jsem měla byl pryč. No, né zase tak úplně, ale o hodně se to napětí ve mně zmenšilo.Tak vám chci holky doporučit, aby ste to taky zkusily. Je fakt, že zprvu vám to asi nepůjde, budete si připadat jak blázni, ale časem to půjde.A pomáhá to. Teda aspoň mě to pomohlo. Ale je dobrý se v tom trénovat. Zkusit si to, ikdyž na tom nejste tak blbě.Někdy to jasně nepomůže. Taky se mi to několikrát stalo a já se pořezala.Ale myslím, že za zkoušku nic nedáte.Ale je taky fakt, že se na to můžete vybodnout. Já vám chtěla napsat jenom mou zkušenost s tím, že by to třeba aspoň jedný z vás mohlo pomoci.Tak to zkuste.Budu vám držet pěstičky. A když to nepůjde - nezoufejte.I přes to všechno vám moc rozumím a přeji si, aby vám bylo aspoň o malinko líp.

Miško, myslím, že normálka. Hlavně, že to nechceš. Asi se od toho nedá odstřihnout ze dne na den. Výčitky plodí další výčitky, další podceňování se, sebenenávist, další chuť udělat to znovu... Jenom to zase nerozjet, brát to jako ojedinělé selhání, nepočítat s tím, že tím pádem začíná všechno znovu, stahovat to do vytracena, dívat se dopředu... Možná se Ti to stane ještě. Svět se tím nehroutí a ani Ty nejsi o to horší ani lepší. Nejdůležitější je, že s tím chceš vážně přestat a že pro to podnikáš rozumné, cílené a efektivní kroky...

Mimochodem...Pořezala jsem se.A mám z toho docela schýzu.Nemám deprese,ale vadím sama sobě.Nenávidim se i když jsem teď s tím nejlepším člověkem a všechno začíná bejt docela v pohodě...Co to je?

Ahojky,to je průser:Co to hodit na CD?Asi dvě CD...Návštěva...hmhm...zajímavá nabídka.ČR je docela rozsáhlá...¨Já jsem z Prahy,teda z menší vesnice v Praze...

Dane, možná, žes nepochopil docela přesně, co jsem chtěla říct...Mě netrápí, že jim nedokážu pomoci právě já, nepovažuju se za psychoterapeuta, jenom jsem toho už dost zažila a na spoustu věcí a jevů dokážu jít s nadhledem. Mě trápí, když se míjí efektem jakákoliv léčba. Léky, ústavní pobyt, psychoterapie... když léčený člověk nepocítí výraznou úlevu. O Anile se mi teď moc hezky četlo, že léčba konečně zabírá. Z podobných stavů, jaké má (bez sebepoškozování) jsem se před 3 lety taky dlouze a těžce dostávala... Nemůžu jim pomoci ne proto, že jsem jenom jedna Pajka, ale právě proto, že hlavní tíha a práce se svou psychickou je na každém, řekněme trpicím jednotlivci. Okolí se může snažit sebevíc, být sebechápavější, bez vůle a motivace konkrétní osoby je to k ničemu.Prostě na mě padla marnost. Znám cenu dobré rady, názoru, postřehu právě na doktroce. Osobně mi to tady hodně pomohlo.Je pravda, že pokud si člověk uvědomí, že i jeho lékař, terapeut, kdokoliv, je jenom obyčejný člověk, který má rovněž své trable, nemoci, slabosti, špatné dny, posune se myšlenkově trošku jinam. K té knížce: nejsem člověk, který by lehce podléhal, byl poddajný. Je pro mě problém absolvovat psychoterapii, příliš mnoho o ní vím (vidím jim do karet) a oponuji :) Ale tahle kniha je napsána zvláštní formou. Není třeba ji číst jedním dechem, naopak. Má tendenci vymýtit všemožná tabu a předsudky, nad kterými člověk rozběhlý životem :) běžně nepřemýšlí. Spoustu věcí jsem si v ní uvědomila a posunula mě k tolerantnějšímu a pokornějšímu chápání světa i sebe. Zbavila mě nezdravých kritických postojů a emocí ke svému okolí i k sobě a tím se mi volněji a jasněji žije. Vše, co je v ní psáno, jsem nevzala bez výhrad... Kafka nebyl vyrovnaná osobnost, v literatuře je uváděn jako člověk, který měl příznaky panické poruchy, promítlo se to samozřejmě i do jeho tvorby...Anilu i Mišku obdivuju za jejich schopnost a snahu radit. Jejich slova hladí a jsou pozitivní. Uvědomuju si, že jejich rady vyplývají z osobních zkušeností a vidím v nich světýlko naděje. Obě se chtějí uzdravit a tvrdě na sobě pracují. Jejich rady jsou nepřímo adresovány právě jim samotným...U MUDr.Plzáka nejsou paradoxní ani tak jeho rozvody, naopak manželský poradce se může dostat k poznání, že je to nejlepší řešení... Tragédií jeho života psychiatra je pravděpodobně skutečnost, že jeho syn spáchal sebevraždu.

Dneska se pokusim natukat aspon cast z toho, co me napadlo po precteni Pajcina prispevku. Bude to napreskacku, ale doufam, ze ne prilis zmatene. ;o) Zacnu proto od konce.Zjevne je videt, Pajko, ze Te moc trapi to, ze lidem tady a nejenom tady v diskusi nedokazes pomoci tak, jak bys chtela, aby byli co nejdrive v poradku. Jenze s tim se neda nic delat, Jsi jenom jedna Pajka, nemuzes se rozkrajet na vic Pajek, a mas i sve vlastni problemy, kterym se potrebujes venovat. A obcas urcity pocit zoufalstvi, beznadeje a unavy padne na kazdyho ... Vsak jsem rikal, ze zase bude lip. A je, vid? Aspon doufam...

miško, bohužel to mám jen v počítači a má to přes dvě giga.. zkusím se zeptat co by se s tím dalo dělat.. a nebo přijď na návštěvu :)

Ahoj Miško, nemusíš děkovat, moc Ti vše přeju, doufám, že Ti také vše vyjde. Víš, abych se šla léčit, nesměla bych z té nemocnice mít takový strach...Upřímně teď právě zažívám pár lepších dnů... a začíná jich být více než těch špatných, i když to na mě za pár dní zase spadne, není to tak hrozné jako dříve... Pořád bojuju s chutí si ublížit a zatím se mi to daří..., jen mě to hrozně láká... - prostě si ulevit... Moc se to ve mně pere a nevím, zda to napětí vydržím... Včera jsem se byla dokonce projít, což by pro mě dříve bylo nemyslitelné při představě toho širokého prostranství, ale zvládla jsem to... ;o) Měj se hezky a hodně štěstí, Anila

Ivo, Je podstatné, že Ty vnímáš své léčení jako pokrok. Mně se občas stává, že na mě padne beznaděj. Důležité je, že se cítíš líp :)

Ahojky Johanko,a co třeba mi to poslat na kazetě?Jestli to teda máš na videu?Určitě bych ti to vrátila,to se neboj,chtěla bych to hrozně moc vidět a šance na sehnání je nejspíš nulová...Zaplatila bych Ti poslání bálíkem a hnedka poslala zpátky,jinak to nevidim.Jak chceš,jestli mi věříš...Díky

miška:no ten film byl v TV... kdyby ses podívala na centrum.cz - tv programy a do vyhledávání zadala to jméno tak o tom něco najdeš... ale v distribuci videa asi sotva... já si to nahrála, ale dvě giga se fakt nedaj poslat mailem :)

ahoj všichni,v rámci vyuky jsem se dostala na psychiatrii a najednou jsem si připadala hrozně směšná se svými, i když hlubokými, šrámy a popáleninami, když jsem viděla mladé lidi po několikerých pokusech o sebevraždu a čtu vaše příspěvky, kolik bolesti za tím musí být.ta moje se s tím asi srovnávat nedá. jsem asi pouze slaboch, který se všemu moc poddává. možná by stálo za zamyšlení, když člověk řekne, že chce pomoci, zda to myslí OPRAVDU vážně, zda to vychází z hlavy nebo ze srdce. nevyhovuje mi trochu tahle situace? je to krutá a bolestná jistota, ale přeci jenom nějaká. nebojím se příliš změny? není to neschopnost otevřít se a důvěřovat druhým? opravdu by mi nikdo nevěřil?nejsem příliš zahleděná do sebe, do své vnitřní bolesti? některé odvykací terapie se provádí i tak, že když dotyčný cití nutkání, snaží se dělat cokoli jiného nebo si dokkonce má napustit kbelík studenou vodou a dát do něj ruce.možná by to pomohlo.přeju všem mnoho síly a více důvěry v lidi, kteří by nám mohli pomoct Dráža

Ahoj Pajko a všichni ostatní,cítím z Tebe Pajko velikou bezmoc či bezradnost...?Efekt z léčby je. Je fakt, že hubnu a že jsem se zase pořezala. Ale to neznamená, že léčba neměla efekt. Víš, sami doktoři říkali, že to nepůjde ze dne na den.A já jak nad tím vším přemýšlím, tak jsem na tý terapii řešila svoje dětství. Doktorka mi říkala, že jeden pobyt nestačí a že za půl roku mám přijet znova.Na tý terapii jsem hodně mluvila o dětství, o tátovi, ale nevím proč, taky hodně o mámě. A co se týče mámy, tak jsem si tam díky těm skupinám uvědomila hodně důležité věci.Takže si myslím, že to určitě k zahození nebylo.Až tam pojedu za těch půl roku, tak tam budu řešit třeba tu nenávist k sobě a to moje sebeubližování.Ale rozhodla jsem se, že to budu řešit teď s psycholožkou - bude to hlavní věc, kterou budu řešit.

Ahoj Ani,díky,snažilaq jsem se se školou,ale ještě nic není jisté.Snad...Díky za Tvé přání.Měla bych na ¨Tebe prosbu.Jdi se prosím léčit.Jdi někam,kde se o tebe postarají...Zasloužíš si to.Na všechno ostatní už se proboha vykašlat...Prosím...