Sebepoškozování

ahojky,Anilko,výčitky nejsou na místě, nekaž si tu malou radost, kterou můžeš mít, nauč se chválit sama sebe a nevyčítat si neúspěchy, neporovnávej se s ostatními, nesnaž se hledat, co je normální a co ne, jsou to umělá měřítka, kterým propadla naše společnost. je těžké, když tě rodiče nechápou, ale nauč se rozumět sama sobě.pamatuj, že všichni tady jsou jistě s tebou, alespoň v myšlenkách říká semi to lehce, ale vím, že to tak není, potácím se sama v sobě, hledám, padám a snažím se vstát, najít cestu, i když to nejde moc dobře. slíbila jsem si s řezáním přestanu, taky jo, ale pekla jsem buchtu a ,,omylem" jsem zapomněla ruku na žhavém pekáči. jsem cvok. Vím, jen nevím, co s tím. taky se někdy bojím vyjít ven, vyjdu, ale zamotá semi hlava popadne mě strach a já se musím vrátit, nyní je to horší blíží se konec semestru, učím se, ale do hlavy to neleze, cítím, že začíná kulminovat to napětí, mám strach, vymyká se mi to z rukou, nekontroluju to. tak moc bych chtěla tomu poručit, cítím se strašně sama, pohlcená v černé díře, jakoby mezi mlýnskými kameny, ráda bych to vykřičela, někomu se vybrečela, ale není nikdo, komu bych mohla naložit tuhle tíhu, protože tohle by neměl nikdo nést se mnou.bojím se, vážně se bojím, že mě to tentokrát přimáčkne ke zdi a já se od ní už neodlepím, díky všem, kteří tolerují moje uplakané vylévání srdce Dráža

Já čtu čas od času to co sem píšete a teď mi to nedá. ANILO nejsi špatná protožr jksi se nedokázala zvednout a jít do školy. Je to poměrně normální. Tak jsi nešla do šloly no a co? Přestane se snad točit zeměkoule?

Pajko, ne, nezasloužím si nic... Zase jsem selhala, nedokázala jsem se ráno zvednout a dojít do školy. Jednoduše řečeno zase jen neschopná... Pokusila jsem se na sobě hledat pozitiva, ale vždy to dopadá naprosto opačně. Žádné nevidím a přijdu ještě na další věci, kvůli kterým si můžu přidat ke své ubohosti. Ano, každý člověk má pozitiva, kromě mě... Moji rodiče vůbec neví, o co jde. Nic nechápou... Pro ně jsem jen potvrzený blázen a feťák, který musí brát léky... Vidím na nich mé selhání...

Potřebovala bych poradit nějakou literaturu o sebepoškozování a pokusech o vraždu. Nevíte o něčem takovém?

Anilo, chválím Tě stejně jako Tvoje doktorka. Tu louku zvládlas bravurně!!! :) umím posoudit, jak je to těžké včetně výčitek, že pro ostatní je to přece normálka... Zasloužíš si odměnu, sukni i knížku. Tvůj problém je směr, kterým se ubírají Tvé myšlenky. Pokusila ses aspoň někdy hledat na sobě pozitiva? Každý člověk je má! Jsi velmi rozumná. Až se Ti podaří i tenhle krůček, budeš o kus dál! Nauč se pochválit, být hrdá, žes něco dokázala... Nevím, jestli Tví rodiče chápou o co jde, ale jednají tak, jak to potřebuješ. Tvé vyhýbání se škole nebo lépe řečeno ráno vstát a jít do akce by mě popudilo taky. Vzdáváš tím svůj boj. Ano, mně nemusíš vysvětlovat, jak je to těžký, únavný, vysilující boj. Nesmíš přestat. Je to stejný jako s tou loukou. Tehdy nechtělas vidět její rozlohu, odmítla ses vzdát. Ale některá rána prostě vzdáváš a na svou "louku" nevstoupíš. Máš z toho sama výčitky a necítíš se tím, žes nevyšla ani líp ani silnější...

Ivo... Ale, nejsi to Ty... Nesnaž se zhubnout. Přiděláváš si další problém. Já jsem díky tomu, že nemám tak časté mé přejídací záchvaty, zhubla zpátky o 10 kilo... A víš co? Nic se nezměnilo. Mám jen o číslo menší kalhoty a jinak nic. Pořád jsem to já. Nedívám se na sebe jinak a ani okolí se na mě nedívá jinak. Jsem to pořád já - ta, která si připadá neschopná, ošklivá, hloupá a ubohá... Není to o hubnutí. Zhubneš, ale nic se nezmění. Měla by ses s pomocí Tvé psycholožky naučit mít se ráda, ať jsi jakákoliv, protože mít se rád je to nejdůležitější... Mrzí mě, že Ti bylo špatně a neužila jsi si ani o víkendu chvilku odpočinku. Není divu, že Tě bolí žaludek, dělá se Ti špatně a je Ti stále zima, když se takhle zbytečně trápíš hladovkou. Neříkej, že Ti nerozumím. Chápu, jak Ti asi musí být a proč chceš za každou cenu zhubnout... a možná i chápu, že se jakoby chceš fyzicky zničit... Tak ráda bych Ti pomohla, poradila, ale není to v mých silách. Mám Tě ráda. Prosím, netrap se takhle... Anila

Ahoj všichni,měla jsem hrozný víkend. Bylo mi šíleně blbě. V sobotu to ještě šlo, ale v neděli jsem měla šílenou depresi. A navíc mi bylo špatně i fyzicky. Ale můžu si za to sama svojí hladovkou. Nevím kolik vážím, ale kalhoty mi jsou čím dál volnější.Z toho mám velikou radost. Jsem blázen, že?Nevím, co to včera bylo, ale nemohla jsem dýchat, byla mi pořád zima a když jsem se přikryla dekou, tak zase hrozný vedro. Děsně mě bolel žaludek. A já jen ležela a nemohla nic dělat. Dostala jsem nějakou paniku, nebo co to bylo a psala dost divný SMS známým. Potřebovala jsem pomoc. Ale zároveň jsem si jí odmítala. Michalovi jsem jenom řekla, že mám depresi. Ale jak mi ve skutečnosti bylo jsem mu neřekla. A tak jsem vzala odpoledne několik léků na spaní a hodila je do sebe. A tak jsem spala a spala.Párkrát jsem se vzbudila, došla si na záchod - projímadla pořád působila, zakouřila si a zase šla spát. Dnes ráno se mi nechtělo vůbec vstávat. Ale musela jsem jít do práce. Ráno to bylo ještě trochu divný, motala se mi hlava a byla a pořád je mi děsná zima.Když jsem v práci uklízela, tak se mi nachvíli zase udělalo špatně. Koukla jsem se na sebe do zrcadla. A popravdě se trochu lekla. Měla jsem úplně modrý rty. Ale dokola jsem si říkala, že jsem přeci v pohodě. Teď je krátce po poledni a mě je docela dobře. Akorát mi je děsná zima. Venku svítí sluníčko a tak se tam chodím zahřívat, ale moc to nepomáhá...Je mi akorát hrozná zima, jinak jsem v pořádku, nejsem nemocná, nemám depresi....Ale...

Ahoj všem, dlouho jsem nepříspívala, protože mi nešel net. A co je nového? Snažím se zbavit panické poruchy a chodit na procházky. To je to, čeho jsem se tolik bála a možná ještě bojím. Už mi nevadí projít lesem nebo polní cestou, i když mám někdy mrazivý pocit kolem žaludku. Minulý týden jsem v pohodě prošla les a za ním byla louka. Nevím, co mě to napadlo, ale řekla jsem si, že ji přejdu. V půlce té louky mě to chytlo. Nevím co... Byl to hrozný strach a panika. Nemohla jsem nikam. Louka byla široká a já byla v půlce. Ani zpátky ani vpřed. Chtělo se mi plakat, ale sklonila jsem hlavu k zemi, abych neviděla to široké prostranství kolem sebe a došla ji celou. Má psycholožka mi při příštím sezení tvrdila, že je to velký úspěch, za který bych se měla pochválit, ale mě to tak nepřipadá. Vždyť přeci každý dokáže přejít louku..., jen já jsem ta ubohá, která u toho skoro brečí. Také už pěkně dlouho jsem si neublížila. Dokonce mám všechny jizvy zahojené. Nejhorší je to večer, když se s tím uvnitř sebe peru. Je to hrozné nemoct nebo spíše NECHTÍT si takhle ublížit. Toužím po tom pocitu úlevy. Pocit, který mi tolik chybí. Chybí mi to zapomnění pod kouřem zápalek, pod uhasínající zápalkou u mé ruky. Drásá mě to uvnitř, ale chci se tomu ubránit... Jenže nevím, kde na to mám brát sílu. Možná tomu neodolám a bude to o to horší... Minulou středu jsem zůstala doma. Nemohla jsem ráno vstát z postele. Bylo mi špatně. A kvůli tomu se mnou máma další dva dny nemluvila. Dnes je to to samé. Včera dopoledne jsem se hrozně přejedla, abych zahnala myšlenky na zápalky a večer jsem měla úzkostný záchvat. Snad celé dvě hodiny jsem brečela a pak jsem dokázala přestat jen vysílením a pořád mi tekly slzy. Točila se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Proč to vždycky uvnitř tolik bolí?? Vyčítala jsem si i to, že jsem si koupila novou sukni, která v tom obchodě měla zůstat. Měla tam zůstat pro někoho hezkého a ne pro mě. Vyčítala jsem si novou knížku, která měla být pro někoho chytřejšího a ne pro mě. Vyčítala jsem si, že ostatním přidělávám jen trápení. Že rodiče mrzí, když mě vidí, že je mi špatně a že zase celý den jen proležím anebo probrečím. Toužila jsem po zápalkách. Ulevit si a potrestat se. Za to všechno a za to, že jsem si troufla zadoufat, že by mohlo být líp, protože já si nezasloužím, aby bylo líp. A čím víc jsem na to myslela, tím více jsem brečela. A dnes se mnou nikdo nemluví, protože jsem nešla do školy. Je tu hrozná atmosféra. Jsem prostě neschopná. Měla jsem se překonat a vstát dříve, aby mi splaskly opuchlé oči od včerejšího pláče, na které jsem skoro neviděla, zbavit se té střepiny v hlavě ještě po záchvatu a jít do školy. Vždyť jsem tam chodila i v horších stavech, tak proč jsem to nedokázala dnes?! JSEM TAK NESCHOPNÁ!... Nedokážu nic udělat správně!... Nesnáším se za to, že jsem to nedokázala... Nesnáším se za to, jaká jsem a za to, že jsem... Všechno dělám jen špatně... Zatím se s vámi rozloučím s přáním hezkého dopoledne. Anila

"Proč já? Copak nemůžu nic udělat tak,aby mně za to nikdo neseřval,abych někomu neublížila nebo aby to bylo aspoň trochu správně?"Misko, jeste bych chtel dodat, ze to moc prehanis. Nejsi tak zla. Takovyhle ulety ma kazdej. Ja treba dal svy bejvaly slecne jednou facku, protoze mi brala pivo. Moc "hrdej" na to nejsem. Nedelej s komara velblouda ;o) Stalo se, no.... Zkus to napravit radeji, nezli se trestat. Jestli to bylo jenom jednou, tak by Dan, podle myho nazoru, nemel nijak silet. Zas tak moc se nestalo. Dej mu cas (trochu) aby to "vydejchal" a zkus s nim mluvit. Ne abyste to kazdej zvlast v sobe dusili.

Jako for to bylo DOST blby, Misko, vazne, a z "nudy" jeste horsi (zejmena vuci tomu, kdo Ti ma byt nejblizsi), bych se asi taky nasral a to tak ze poradne, ale na druhou stranu kdyz jsi se pak omlouvala a priznala svou chybu, tak si myslim, ze by to Dan mohl preci vzit bez nejakejch vaznejsich problemu.... Mno ale jestli mu provadis takovyhle kousky casteji, coz nevim, tak pak bych se nedivil, ze uz toho ma trochu dost. Jestli to bylo poprve, tak se preci tak moc nestalo ... Hlavne s nim zkus mluvit, jinak ty emoce ve vas obou zustanou. Zkus si s nim promluvit. Jak mi rikala Pajka ;o) Zadna kase se neji tak horka, jak se uvari. Tak to zkus nebrat zbytecne moc tragicky a zkus zlepsit, co zlepsit pujde. Preju Ti hodne stesti a drzim palce.Dan

Ahojky Miško, jsem strašně ráda, že ti to trochu pomohlo. Tvoje slova zase pomohla mě, je krásné vědět, že jsem pro někoho udělala něco, co mu alespoň trochu pomohlo a neublížilo, připadá mi, že nejsem tak k ničemu, jak si představuju. A konečně jsem někomu nepřinesla jen bolest a trápení. Modřiny a škrábance se asi zahojí dříve než raněná duše, ale tělo i duše mají pořád šanci a od nás to chce hodně trpělivosti a přestat si vyčítat každou blbost i naše selhání, utápět se ve výčitkách ....Měj se moc moc krásně, jsem ráda, že tady nejsem sama a můžu se svěřit Dráža

Ahoj holky,včera jsem byla fakt moc,takže bych ty moje kecy nevnímala.Vybrečela jsem se na louce,odkud je výhled na Prahu a tak nějak přemýšlela.Jenže v tý chvilce jsem ani nebyla schpná něco vymyslet na svoje uklidnění.Pajko,obráceně si dokážu představit velice dobře,protože takhle se škádlíme už od malička a já to slízla stokrát častějš než on ode mně,protože na to nemám srdce ho trápit.Když už jsem našla sílu na odplatu,hodně jsem to schytala...Taková blbost,taková prkotina,a já byla najednou na druhý straně toho,co v sobě buduju.Drážo,tvoje slova byla pohlazení.Jsem asi takovej faka,že potřebuju slyšet,že je někdo na mojí straně,takže mně uklidňuje,že alespoň trošku mám právo se jednou na někoho zlobit a prozměnu požadovat omluvu já.Nevím proč,ale dalo mi to velkou sílu.Každopádně,měly jste pravdu.Objevil se.Musela jsem si zakrýt všechny ty škrábance a modřiny,ale po hodině,kdy jsme vedle sebe seděli a naváželi se do sebe,navzájem si neodpovídali to byl jeden z nejkrásnějších večerů,který jsem zažila.Možná se mi vrátilo to trápení,možná jsem za to mohla já...Škrábance a modřiny vyšly na povrch,dostala jsem vynadáno,ale je to dobrý.Horší je,že to nevydržim nikdy bez toho,abych se předně pustila do sebe všema směry.Kde jsou ty doby,kdy jsem dokázala o nějkou říct,to je debil,ten to zkazil...

Miško, asi nejsem ta pravá, která by ti měla kázat a říkat vydrž, přesto bych si moc přála abys to dokázala zastavit alespoň ty, vždyť to nechceš dělat! já už vlastně nevím, jestli to nedělám z nějakého potěšení hlavně, když nic necítím ani duševně ani fyzicky. začni si třeba malovat,mysli na něco jiného, ty vůbec nejsi k ničemu,kvůli něčemu tu určitě jsi. je hrůza, jak v nás ostatní dokáží vzbudit pocity viny, ač jsme nic neudělaly, je to tak trochu psychické vydírání, mě táta před odstěhováním plakal, že jestli odejdu, něco si udělá, není to vůbec stejné s tím tvým, chci jen říci, že asi nesmíme tolik hledět na potřeby druhých, protože mi je máme taky a hledí na ně někdo? to, že je naštvaný je jen jeho problém, ne tvůj. zní to divně ale je to tak. Tak se drž a moc se opatruj. já to dneska už asi nezvládnu, ani nemusím, když jsem se už na sobě vyřádila, takže snad jen předsevzetí na zítřek Dráža ps.kdyžtak to moje plácání pusť z hlavy

Miško, snad by mělo postačit, aby sis celou situaci představila opačně... Ty se těšíš a on si pohrává s Tvými emocemi. Až Tě přidusí u dna a vezme radost, slavnostně Ti oznámí, že je všechno jinak. Pak už zpravidla člověk nemá ani náladu. Kdybys to nezkusila, nezjistila bys, že je to nebezpečná hra, která se nakonec obrací proti Tobě. Jestli jsi inteligentní holka, o čemž jsem osobně přesvědčená :), už to asi v životě nezopakuješ... Jestli je moudrý on a má aspoň trošinku smyslu pro humor, tak se nakonec objeví... což Ti přeju a nedělej hlouposti, zase tolik se nestalo!!!

Ahojky,opravdu je tu nějak mrtvo.Vůbec je nějak mrtvo.Měla jsem se docela dobře.Dostala jsem povolení jet do Chorvatska,kde bych si konečně mohla trochu odpočinout s jediným háčkem,že v plavkách,a krom těch anorektickejch keců docelá dobrý.S přítelem jsme domluvili vynikající víkend,až naši odjedou na chalupu.Nemohla jsem se dočkat,protože jsem do sebe potřebovala dostat nějakej optimismus.Pohořelo to na tom,jak jsem hrozná.Z nudy jsem mu napsala,hlavně spíš z důvodu,abych se zabavila,podráždila ho tím a možná i zjistila,jak bude reagovat.Poslala jsem mu textovku,že jsem jela s našima,že mně to mrzí,ale víkend padá,protože jsme za jížní spojkou,zatímco jsem seděla na zahradě,četla si noviny a pokuřovala.Dan je malinko výbušnější typ.Po pár smskách,kdy jsem přiznala,že si dělám srandu a připsala k tomu ty kecičky,jak se těším,se urazil,řekl mi ať ho nechám bejt a že je u ségry a nepřijde,ať ho nečekám.Prosila jsem ho,omlouvala jsem se,brala jsem to jako vtip,do doby než mi zavolal,řekl mi že se mnou nehodlá jednat,ať ho už neotravuju a jdu do...Hodinu jsem brečela,hodinu kouřila,teď sedím,klepu se jak v mínus dvaceti a drápu si nehtama stehna,abych se utvrila v tom,že jsem tu jenom proto,abych všechno zkazila,že jsem tu k ničemu,že se se mnou nikdo nebude bavit a že nestojím nikomu ani o chvilku jeho času.Už mi teče pořádně krev,což bude potom na pláži a v moři docela pochuť,ale nejde to.Proč já?Copak nemůžu nic udělat tak,aby mně za to nikdo neseřval,abych někomu neublížila nebo aby to bylo aspoň trochu správně?Já nevím,co jsemkomu udělala...Už to že existuju a že jsem doposud nenašla ten správný způsob,jak neškodit je průser...Copak je to tak moc jedna zpráva,jedna blbá sranda z nudy,jedno poslaní do prdele a třísknutí telefonem?Který zkazí všechno,co mně mohlo zachránit přesně od toho,co jsem si udělala na nohách a toho,co přijde...?

ahojky všichni, je tu trochu mrtvo, skoro jako ve mně. zkoušky na krku,a já si samozřejmě připadám naprosto neschopná a ještě to nenávidím- ostatně Miško, jsi vážně kádr, žasnu, co všechno jsi už dokázala,stres a do toho mám pocit, že snad ani já nejsem já, ale něco, co musím bezpodmíněčně zničit. je to hodně silné, nevím, jestli si mám svázat ruce nebo co vlastně. jdu po sobě opravdu tvrdě. a někde uvnitř se něco hrozně klepe strachy jakoby se bálo toho co můžu udělat,hrozně to bolí. snad se máte všichni mnohem lépe. Anilko, jak to jde, dlouho jsi se neobjevila,nějak mi tu chybíš.bylo moc zajímavé číst příspěvek od muže, snad je to poprvé, co jsem se s tím setkala, podobné to bylo, když jsem poprvé viděla anorektika.nemyslím si, že muži jsou tvrdší, ale spíš utíkají k něčemu jinému, možná se stávají agresivnější vůči okolí než proti sobě.já to nedokážu i když jsem naštvaná na jiné ublížím sobě.mám strašné sny, ve kterých mi táta, s kterým již5 let nežiju všemožně ubližuje, probouzím se vystrašená a přemýšlím, zda by toho byl schopen,(protože jsem od něj nic takového nezažila pokud vím) což moje vnitřní napětí dost zvyšuje, no dneska jsem napsala pěkně chaotickej canc, je přesně jako já, omlouvám se. mějte se všichni moc fajn, držím palečky, ať všechno klape jak máDráža

Ahoj Holky. Je zaujimave, ze tu je velmi malo prispevkov od muzov. A ked sa nejake najdu, tak to su prispevky od ludi, co asi neprezivaju sebaposkodzvanie na vlastnej kozi. Su muzi tak nezlomni, ze ked sa takyto jedinci vyskytnu medzi nami, nedkokazu o tom hovorit? Alebo maju strach z odhalenia ich "slabosti"? Pred pol rokom som sa zacal reazt. Ani neviem ako to zacalo. Som clovek s komplexom menejcennosti. Stale mam pocit, ze nie je nic, co by som dokazal robit tak dobre ako iny ludia. Stale mam pocit, ze na svete nebudem nikomu chybat ak odydem. Mam hrozne rad ludi, hrozne rad sa s nimi zhovaram, ale trpim pocitom osamelosti. "Clovek je na tomto svete uplne sam, az na to, ze je odsudeny zit s ostatnymi." Nemozem sa stazovat na to, ze by mi zo strany rodiny nebola dana dostatocna podpora. To nie. Dali mi vsetko, co som potreboval, naucili ma vazit si zivot a ludi, mat respekt pred peniazmi ale cestu v zivote si musim hladat sam. Nenadiktovali mi moju buducnast a to je dobre. Alebo nie. No to je jedno. Trpim vsak. Pred pol rokom som sa nestasne zamiloval a hrozne som sa trapil. Bol som pre okolie nevysvetlitelny pripad a nikto nechapal moje nahle zmeny nalad. Chvilu som mal radost, usmieval som sa a chvilu nato som sa uplne uzavrel, s nikym nekomunikoval, odmietal plnit akekolvek povinnosti... A potom to prislo. Vzal som ihlu a zacal som si doruky vyrivat obrazky. To by bolo v poho. Tyzden na to ma to neuspokojovalo... nejak to nemalo grady vobec som sa necitil lepsie. Vzal som teda ziletku a... vyrezal som si kriz... potom vzdy ked som mal depku som tu ranu vzdy obnovil a citil som sa neskutocne uvolnene ked som videl ako mi steka krv po ruke. Aplikoval som to i na druhu ruku... Ludia z okolia sa ma pytaju co to mam. Neskryvam to. Nemam sa za co hanbit ale zas to ani neukazujem zamerne. Proste zijem uplne rovnako ako predtym, az na to, ze je na mne nieco nove. Ak sa ma niekto spyta, co to mam na rukach, tak to nejako zatiahnem do inych sfer. Uz som to ale viac ako mesiac neurobil. Asi je to tym, ze som sa rozhodol svoje problemy zacat riesit. Vyjasnil som si s holkou to co ma trapilo a dosli sme ku kompromisu. Hoci nemam to, po com som neskutocne tuzil, jej lasku, zivot ide dalej i ked nie vzdy podla predstav. Tym ze si clovek ublizuje, ublizuje i inym, svojim najblizsim a kamaratom, ludom ktorym na nom zalezi i ked to ti luda nadaju na javo. Oni si to ozaj nezasluzia. Tak ak vam na nich zalezi, neublizujte si! Ked uz nie kvoli sebe, tak aspom kvoli nim. "Ak clovek po niecom tuzi, cely vesmir sa spoji, aby mu pomohol jeho tuzby vyplnit."Majte sa krasne.

Ahojky Ivčo,když jsem to teď četla,co jsi psala,bylo mi z toho smutno.Jsem na tom stejně.Dívám se do zrsdcadla a nejradši bych to ze sebe strhala,všechen ten hnus co mám na sobě.Jsou ale i dny,kdy se dokážu pohrabat v krámech,koupit si na sebe něco a třeba jít i ke kadeřnici,kde se na sebe těch pár hodin vydržim koukat do toho hroznýho zdrcadla,jenže to je vždycky ta hranice,po níž přijdu domu,pořežu se,brečím,najím se a jdu zvracet nebo nejím radši vůbec,abych na tom nebyla ještě hůř.Namlouvám si v hlavě takový věci,kterým sama ani nevěřím.Tyhle období mívám třeba i několik dní.Pamatuju si na minulý léto.Byla jsem domluvená s klukama ze zíkladky,že pujdem na pokec.Ten den jsem celý proležela v posteli.Když jsem se zvedla,naprosto dojebaná,malovala jsem se a oblíkla se.Když jsem se viděla,jak vypadám,dostala jsem ten nejhysteričtější záchvat co jsem kdy měla,kdy jsem do sebe mlátila,řvala,brečela a po chvíli omdlívala tim,jak jsem se vyřídila.Byla to fakt síla.Myslím že tehdy jsem na tom byla daleko hůř než kdy jindy potom,kdy se teprve všechno rozjelo.Pak se to teda fakt rozjelo.Během dvou týdnů jsem ztratila pátnáct kilo,včetně několika tisíc vlasů,nádhernejch nehtů,čistý tváře a snědý pleti po menstruaci.A to nejhorší bylo,že jsem ztratila na tom záchodě když jsem zvracela,vedle postele když jsem se řezala,na ulici když jsem obdlívala samu sebe a hlavně ty skvělý lidi okolo mně,kteříneměli sílu na to m pomoct,což chápu,byla jsem mimo.Připadala jsem si dobře,což bylo to nejhorší.Byla jsem řádně zničená,ušetřila jsem spoustu peněz když jsem si nekupovala jídlo na máminy peníze,když byli naši pryč,všechno ze mně padalo a všichni na mně koukali jako na pořádnou trosku.Byla jsem sama pro sebe pořádná hvězda.Dokázala jsem ze sebe alespoň trochu sundat tu hrůzu,nejedla jsem a dokázala sem se pořádně potrestat tím,jak mi bylo neuvěřitelně špatně.Ani nevím,jak to skončilo,najednou jsem se zaměřila spíš na sebezničení nž na to,jak vypadám,to už asi nemělo cenu řešit,nejsem schopná se na sebe zadívat,i kdybych měla čtyřicet kilo.Nevím o co mi jde.Jestli se zničit,nebo vypadat úžasně,aby mně měli lidi rádi?Asi jo,jak kdy.Myslím že na tom,že se snažíš být pro všechny neviditelná ve spojitosti se sneužíváním,určitě neco je.Četla jsem o tom a sama na sobě to cítím,ačkoli jsem nezažila to,co ty,je to podobnýho,ač lehčího rázu a mám to v sobě,stejně jako ty a jako ty to i cítím,jak mně to užírá...

Ahoj všichni,je mi poslední dobou dost divně. Vlastně je to taková houpačka. Třeba příjdu domů z práce, s michalem si uděláme kafíčko a povídáme si. No a pak z ničeho nic je mi hrozně. Někdy dostanu vztek, někdy mi přijde všechno líto, někdy....michal je ze mně asi nešŤastný, ikdyž to na sobě nedává příliš znát.Možná to je všechno tím, že co jsem přijela z tý psychoterapie, tak jsem ještě nebyla u psycholožky. Ona je z Prahy a sem jezdí jen jednou za 14 dní.No a teď navíc byla nemocná, takže tam jdu až 18.6.Potřebovala bych si sněkým pořádně popovídat.Hlavně o tom jídle, protože nevím, co s tím.Nechci vás tím tady otravovat.Ale já si připadám pořád tak tlustá. Ikdyž všichni tvrdí, že jsem hubená. Ale já se prostě vidím tlustě. No je tohle normální? Není.Pořád na sebe koukám do zrcadla a říkám si jak jsem děsně tlustá.A ještě ke všemu - já nehubnu kvůli tomu, abych byla krásná a všem se líbila. Ale naopak. Abych se nikomu nelíbila. Abych měla malý prsa, neměla menstruaci apod. Nechci být hezká. Já vím, jsem asi totální blázen...Psala jsem o tom na on-line poradnu Linky důvěry. Prý to má velkou souvislost s tím, že jsem byla zneužívaná. Tak já nevím.Ale přitom na jednu stranu chci být hezká. Třeba včera - šla jsem k holiči a nechala se ostříhat a nabarvila jsem si vlasy.Koupila jsem si nový kalhoty a boty.A říkala jsem si, že budu hezká apod.No mám v tom, v sobě pěknej guláš.Každý den myslím na to, že si ublížím.Zatím jsem to neudělala, ale moje napětí se čím dál víc stupŇuje. A já se bojím sama sebe.Je to jako bych v sobě měla dvě Ivy.No já píšu samý bláboly, tak se na mě nezlobte.Jsem prostě blázen!!!Všem přeju hodně energie a síly.

Ahoj Miško,je to moc super, že si dokázala zvládnout tu školu. Je to o to víc cennější, protože máš spoustu problémů. Myslím, že jsi fakt šikulka!!!Píšeš, že si to nezasloužíš.Ale kdo jiný by si to měl zasloužit než právě TY...?Udělala si velký kus práce a to se cení. Já Tě opravdu obdivuju!!!Miško, jsi stejně jako všichni ostatní člověk, který si zaslouží lásku, úctu a pochopení.A když ti třeba připadne, že to od nokoho nedostáváš, tak já Ti tu úctu a lásku na dálku posílám.Jsi úžasný človíček a já Tě mám ráda!!!