Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Ahoj všichni,
asi mam taky něco jako OCP, podle mě, kdyz vas prepadavaj myslenky nekomu ublizit, je to vetsinou clověk, ktereho nadevše milujete, je to tak?? aspon u mě jo, neni tech myslenek mnoho, sem tam mi to problejskne hlavou, co kdyz bych nekomu neco udelala, fuj...ta myslenka se mi nelibi,ale myslim ze my vsichni mame jedno spolecne....pricinou tady toho není vůbec to, že bychom byli zlí a chtěli ublížit,ale máme toho dotyčného hrozně rádi a nechteli bychom byt bez něj.Takové myšlenky myslim napadají spoustu lidí,ale ti ,co si je připustí blíž k tělu, jsou na tom hůř a bojí se sami sebe. Možná problém tkví v tom,že neznáte pořádně sami sebe, možná tak často měníte názory a pohled na svět, jako třeba já, že si pak říkáte a kdo vlastně sem?? a pak kdyz prijde ta myslenka, tak si reknete: co kdyz je nebezpečná, co kdyz sem nebezpečná já?? ve skutečnosti to tak není, ve skutečnosti jsme jen přehnaně citliví a dokážeme přehnaně milovat a strachovat se o sebe a své blízké.

Aha, tak snad to bude oukej,asi si taky koupím kilo banánů :-)jsem ve druháku na výšce a tohle období mě pěkně štve a když už neřeším to,co ty, tak je to smysl života atd...

Ano, možná je to i tím, byl jsem zvyklý na celou svou rodinu nablízku, ikdyž jsem jel někam pryč, tak jsem věděl, že to je jen dočasně a za chvíli budu zase s nejbližšíma, ale ty myšlenky přišly, když jsem byl právě doma, teď se to jen na chvíli zhoršilo v tomhle období osamostatňování. Mě to naštěstí nedošlo do téhle fáze, kdy bych se třepal nebo nemohl spát, spánek mám naštěstí ještě dobrý, pokud už mi začíná být moc zle, tak začnu dělat nějaký sport a tím se dostanu do přiměřeně únosné míry. S tou třezalkou nevím, ale jak už jsem psal, banán mi docela pomůže na chvíli, prostě cítím, že se mu neříká nadarmo ovoce dobré nálady..

Ano, možná je to i tím, byl jsem zvyklý na celou svou rodinu nablízku, ikdyž jsem jel někam pryč, tak jsem věděl, že to je jen dočasně a za chvíli budu zase s nejbližšíma, ale ty myšlenky přišly, když jsem byl právě doma, teď se to jen na chvíli zhoršilo v tomhle období osamostatňování. Mě to naštěstí nedošlo do téhle fáze, kdy bych se třepal nebo nemohl spát, spánek mám naštěstí ještě dobrý, pokud už mi začíná být moc zle, tak začnu dělat nějaký sport a tím se dostanu do přiměřeně únosné míry. S tou třezalkou nevím, ale jak už jsem psal, banán mi docela pomůže na chvíli, prostě cítím, že se mu neříká nadarmo ovoce dobré nálady..

A ta třezalka...nevím nevím.Když jsem měla tyhle problémy,nemohla jsem spát,klepala jsem se a život pro mě byl celkem utrpení,nevím jak jsem to nakonec mohla dát...s tabletkama to je o sto procent lepší.

Aha,no já tě neznám,tak nevím,to si musíš uvědomit sám v sobě.Ale prý je to možné u osob,které máme nejvíc rádi.Nebo nebude to třeba tím,že ses musel osamostanit,jsi na koleji?Tohle období je dost složité,protože se člověk osamostatňuje a hledá se, neví, kdo vlastně je.Já jsem to měla právě jak jsem byla s matkou.Jsem pořád někam jezdila,hlavně abych nebyla doma.Teď už to je v pořádku.Když se ti zdá,že bude lepší mu o tom neříkat,tak mu to neříkej ne?? Je fajn,že to řešíš aspoň s kámošem.Já o tom řekla příteli,který to vzal v pohodě a taky to dost pomohlo:-)

Nejdříve k první reakci, právěže ty myšlenky přicházejí, jen když ho nevidím, ale když už spolu jsme, přijde mi to v pohodě.. Ve společné domácnosti s rodiči žiju, ale teď jsem na výšce v Brně, tak část týdne bydlím tam. Kamarádovi už jsem se s tím svěřil, ale nevím, zda to bylo to pravé, aspoň mě ale pochopil a stojí teď při mě a snaží se mi pomoct. Četl jsem si kousek knihy od Práška a je tam psáno, že tyhle myšlenky má každý, jenže Ti, co mají ,,zdravé´´ prostředí v mozku (asi dostatek serotoninu), tak je prostě zahodí, protože je hned vyhodnotí jako nesmyslné, naopak ti co ho zdravé nemají, tak si je pustí k tělu, a pak to tak dopadá. Jani, tahle myšlenka mě nejvíc deptá, protože taťka mě nijak neštve, ani v podvědomí (aspoň si to myslím), ale neštve. Mám k němu nejbližší vztah z celé rodiny, a proto tahle myšlenka přesně věděla kam zaútočit, aby mě ranila. Když mě to napadne k jiným lidem, tak to dokážu zničit, že se dál neprohlubuje a vymizí, jenže tady to nedokážu, mám taťku natolik rád, že se mi to v hlavě pořád motá dokola, jak můžu být schopný takhle myslet, a tak dále. Vybitá agrese, to se mi taky moc nezdá, já nemám chuť do ničeho bodat nebo tak, to prostě ne, sportem se docela vybiju, takže myslím, že tady problém nebude.. Problém bude asi ta jedna přihlouplá myšlenka, kterou jsem si jednoho dne nechal přistoupit k tělu a už se to veze.. Zkouším teď tu třezalku a vitamín B k ní, třeba mi to za těch uváděných 14 dní pomůže a když se k tomu nebudu pořád vracet, tak by se to mohlo zklidnit, jinak budu muset navštívit nějakého lékáře. Chtěl bych to vyřešit tak, aby o tom taťka nevěděl, prostě nemám chuť mu o tom říkat, rád bych si to ujasnil sám, myslíš, že je to možné? Dovedu si představit, že bych mu řekl například o tom, že mám sebevražedné stavy nebo něco podobného, ale o tomhle mu vykládat nechci, nezdá se mi to vůči němu ani trochu fér.

Díky Jani za povzbuzení. Ty...Řeknu ti to tak,je to běh na dlouhou trať.Určitě by ti pomohly AD,to ti zmírní ty myšlenky,úzkosti,strach,agresi.Možná se toho bojíš, že tě to otupí,budeš plácat blbiny,budeš "jiný".Ale ne,jen ti to pomůže.Když jsem o tom matce řekla,byla z toho špatná.Ale pak jsem jí dala nějaké knížky od Praška,vzala to.Hodně jsme si spolu začly povídat,vyříkaly jsme si hodně věcí.Pomohl mi i psycholog.Tam jsem si nějak v hlavě ujasnila,že moje máti mě má strašně ráda,dělá pro mě první poslední a já jsem jí i trochu křivdila.Máme doma totiž složitější vztahy,mám psychicky nemocného otce,a já byla na mamku naštvaná jak se k němu chovala atd.Myšlenky zmírníš tak, když si řekneš,že člověk se ze dne na den nestane vrah,že se takhle prostě nezmění.Je to jenom ta ocd,jsou to jen myšlenky,které máš pod kontrolou a že tohle je právě ta podstata ocd.Máš pocit,že ty myšlenky tě ovládají a určitě to uděláš,ale neuděláš.Přijmi to.Neboj se těch myšlenek.Jestli máš chuť do něčeho bodat, do něčeho kopat,je to asi potlačená agrese.A to je normální.Tak tu agresi vybij.Prostě hlavní je být autentický sám k sobě a nebát se svých myšlenek.Přijmi se takový jaký jsi :-)Jestli máš myšlenky na to,že ublížíš otci,asi tě nějak štve ne? A o tom to je, tyhle myšlenky mají nějakou příčinu. To samé ti řekne i psycholog na terapii, tak dej kdyžtak vědět jak na tom jsi:-)Jo,ještě by možná bylo dobré kdyby sis o tom něco přečetl. Třeba ten Praško,nebo třeba něco od Junga o temné stránce naší duše:-). Jinak na mě by taky nikdo nepoznal,že mám tyhle problémy.Jsem samé akce, shopping,sranda :D ale pak přijdu domů a depkaaa :-/Jasně,že ze začátku jsem taky byla jen doma,zahrabaná s pocitem,že nikdy nevyjdu ven a jednoho dne určitě skončím ve vazbě,ale fakt nejhorší je sedět doma a myslet na to.

ahojky.myslím,že by ti psycholog hodně pomohl.ano je nutne se objednat i k psychiatrovi.ja si take myslim,kdyby to tvuj otec vedel,hodne by se ti ulevilo.je mozne vzit otce sebou k psychologovi a on urcite rad vysvetli co se stebou deje.ja mela takovy problem,ze muj pritel vubec nechapal co se se mnou deje.vzala jsem ho k pani psycholozce a ta mu vse vysvetlila.ja jsem taky takova,ze jsem to v sobe drzela a nikomu nic nerekla,akorat jsem se bala zase myslenek,ze ublizim sobe.nebo,ze ztratim nad sebou kontrolu a neco provedu.precti si take neco o kbt terapii.mohu s ejeste zeptat ty zijes s rodici ve stejne domacnosti??jestli ty myslenky prichazeji kdekoliv,nebo jenom,kdyz vidis otce??podle meho nazoru,zkus se objednat k psychiatrovi i psychologovi.ulevi se ti,vypovidas se a mozna prijdes na to i kdy a proc ta myslenka prichazi.snazit se ji prestat bat.postavit se ji a rict si ja se te nebojim.cimm vic se clovek,tech myslenek boji,tim casteji prichazeji.verim ti,ze nemas na kamarady naladu,pokus se to v sobe zlomit a najdi jednoho s kym muzes mluvit o vsem.drzim ti moc palecky,vim co prozivas.ale bude lip uvidis.chce udelat krok a zacit to resit,ne se tim uzirat.kdyz to na tebe prijde,zacit delat neco co te bavi a rict si,myslet si ja se te nebojim.vim,rika se to snadno.ja prosla taky hruzou a zmatenosti,nevedela sem vubec co se se mnou deje,nikomu nic nerekla,ale sama sem vyhledala psychiatra a toho sem pozadala o doporuceni k psychologovi.ted musim zaklepat,ale beru AD.

ahojky.myslím,že by ti psycholog hodně pomohl.ano je nutne se objednat i k psychiatrovi.ja si take myslim,kdyby to tvuj otec vedel,hodne by se ti ulevilo.je mozne vzit otce sebou k psychologovi a on urcite rad vysvetli co se stebou deje.ja mela takovy problem,ze muj pritel vubec nechapal co se se mnou deje.vzala jsem ho k pani psycholozce a ta mu vse vysvetlila.ja jsem taky takova,ze jsem to v sobe drzela a nikomu nic nerekla,akorat jsem se bala zase myslenek,ze ublizim sobe.nebo,ze ztratim nad sebou kontrolu a neco provedu.precti si take neco o kbt terapii.mohu s ejeste zeptat ty zijes s rodici ve stejne domacnosti??jestli ty myslenky prichazeji kdekoliv,nebo jenom,kdyz vidis otce??podle meho nazoru,zkus se objednat k psychiatrovi i psychologovi.ulevi se ti,vypovidas se a mozna prijdes na to i kdy a proc ta myslenka prichazi.snazit se ji prestat bat.postavit se ji a rict si ja se te nebojim.cimm vic se clovek,tech myslenek boji,tim casteji prichazeji.verim ti,ze nemas na kamarady naladu,pokus se to v sobe zlomit a najdi jednoho s kym muzes mluvit o vsem.drzim ti moc palecky,vim co prozivas.ale bude lip uvidis.chce udelat krok a zacit to resit,ne se tim uzirat.kdyz to na tebe prijde,zacit delat neco co te bavi a rict si,myslet si ja se te nebojim.vim,rika se to snadno.ja prosla taky hruzou a zmatenosti,nevedela sem vubec co se se mnou deje,nikomu nic nerekla,ale sama sem vyhledala psychiatra a toho sem pozadala o doporuceni k psychologovi.ted musim zaklepat,ale beru AD.

Díky Jani za povzbuzení. Ty jsi měla tyhle pocity k mamce? Jak to vzala, když jsi jí to řekla. Já mám asi největší depresi z toho, když bych mu to měl říct, nejspíš (určitě) bych brečel a pořád se mi tahle stresová situace teď dokola vybavuje. Nechci, aby všechno to hezké vymizelo a on si o mě myslel, ani nevím jak to napsat co by si myslel. Právěže touha po tom aby se mnou byl ani ne, byl jsem s ním v dětství často, těšil jsem se až přijde z práce a tak, prostě šťastné dítě. Je sice pravda, že se s mamkou občas hádali a jednou se i nějak potahali, špatně jsem to nesl, ale nechápu jak by to mohlo mít takový vliv, když na druhý den, už bylo všechno ok. Prostě ho mám rád a nerozumím si. Kamarády mám, ikdyž teď se s nimi moc nevídám, nemám na ně náladu, koníčky taky, sportuju.. Teď jsem si koupil B-complex a třezalku, tak budu zkoušet, zda mi to zmírní mé depresivní stavy. Jak lze ty myšlenky bagatelizovat ? Já se je pořád snažím potlačovat, říkám si, že je to kravina, nesmysl a tak dále, ale nepomáhá to.. Vracejí se pořád a pořád, připadá mi, že vždycky se najde nějaká silnější nádstavba, která mě zničí ještě víc, jako teď například situace, kdy si představuju, že to taťkovi řeknu, ač by to dle mého názoru moc nevyřešilo, akorát bych ho zneklidnil a přidělal mu starosti a to je to co nechci..

Díky za reakci. Já jsem si...Ahoj... já měla naprosto to samé, nevím, jestli je dobré mu to říct, já jsem to svojí mamce řekla, ale pořád to v sobě mám takové nevyřešené. Myslím, že hlavním problémem těchto myšlenek je nějaký problém ve vztahu s rodičem,možná se ti málo věnuje a tím, že máš takové myšlenky se projevuje vlastně ta touha, aby se ti věnoval,byl s tebou.Měl by sis zajít k psychiatrovi,i neobjednaný,ten ti řekne,že máš ocd :-) a pak ti doporučí terapii, kterou ti bude na základě nějakého "nálezu" proplácet pojišťovna. Jsou to fakt jen myšlenky,nikdy to neuděláš, ale hlavně je nepotlačovat,spíš je bagatelizovat.Taky jsem si připadala jako vrah, jednou už jsem fakt měla pocit že to musím udělat a nevydržím to.A teď je to OK.Chce to hlavně něco dělat se sebou, koníčky, zájmy,kamarádi a nějak více si uvědomit PROČ zrovna tuhle myšlenku máš. Nejsi v tom sám, tak buď v klidu :-).

Díky za reakci. Já jsem si myslel, že kdybych se mu svěřil, možná by se mi ulevilo, nikdo z mých blízkých o této mé nemoci neví, všichni si myslí, že jsem v pohodě, nedávám to na sobě moc znát, ale ve skutečnosti se užírám zevnitř, ale na druhou stranu nechci žádnou lítost.. Nejhorší je ten pocit, že si připadám jako bestie, když dokážu na něco takového myslet, je to neskutečně zdrcující, v počátcích jsem si říkal, jsem silný člověk, zvládnu to, ale moc to se sílou společného nemá.. Teď se naprosto ničím myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych mu to řekl, jak by se asi cítil, co by si o mě myslel.. Došlo to už i do fáze, kdy jak na to začnu myslet, tak se mi tlačí slzy.. Nevíš jak to funguje na psychologii nebo psychiatrii, je nutno se tam objednat?

ahojky,chapu te.je to velice tezke.myslim si,ze rict tatkovi,by to nebylo dobre.spise vyhledat psychologa.hlavne si uvedomit to,ze to jsou jenom myslenky,kterych se moc bojime.cim vic se jich bojime,tim casteji prrichazeji.trpim take touto nemoci a dost my pomohlo si o tom precist,i kdyz ad beru.(zoloft)tim,ze ti pomahaji banany,muze to byt horcik.zkus treba zatim bilinky např.třezalka apod.pokud to bude pokracovat dale,neboj se a vyhledej psychiatra.myslim,ze na kratkou chvili ti AD neuskodi.je to opravdu pouze myslenka,ktere se bojime.drzim palecky,at je ti lepe.ano myslim si i ,ze to mohlo vyvolat navaly stresu,tim ze ti je smutno a studium.

Ahoj všichni, rád bych se na Vás obrátil s pomocí.. Před rokem zhruba touhle dobou ( v mých 18-letech ), se u mě objevily strašné myšlenky, že bych mohl ublížit svému taťkovi nožem. Nechápu to a je mi z toho zle, je to člověk, kterého mám nejraději na světě, vždycky byl pro mě oporou, udělá pro mě první poslední. Největší strach, který mě ničí je ta myšlenka, jestli bych to vážně nebyl schopen udělat. I když jsem se snažil na to nemyslet a uzemňovat ty myšlenky, pořád někde ve mě jsou a to je to, co mě naprosto ničí, že jsem nad něčím takovým dokázal vůbec přemýšlet, nebo že se mi to vůbec zrodilo v hlavě. Teď jsem na vysoké škole mimo domov, asi na mě přišly návaly stresu, ale je mi strašně, myšlenky se rozrostly tak moc, až mám deprese, dřív jsem nebrečel, pouze se hryzal vevnitř, teď už i brečím.. Snažím se dost sportovat, trochu to pomáhá, ale stejně to není ono.. Taky mi přijde, že mi trochu pomáhají banány, pokaždé když sním banán, je mi pak trochu líp.. Nejhorší jsou pro mě pondělky, úterky, prostě první dny co odjedu domů, když už jsem doma, je to lepší.. Je možné, že by ty myšlenky tak vygradovaly z toho, že mi je smutno? Vážně už nevím co mám dělat, přežít pondělí a úterý je pro mě docela těžké. Nejraději bych tuto nemoc zvládnul sám, vůli mám docela silnou, ale nevím, jestli až na tolik silnou. Nevím z jakého důvodu, ale nechci se léčit antidepresivy, nechci si asi ničit játra a vytvořit si závislost, taky mám strach z vedlejších účinků, ale na druhou stranu, zbavit bych se toho chtěl moc.. Myslíte, že by bylo dobré, svěřit se o tom taťkovi ? Mám strach, co by si o mě myslel, odsuzuje i psychiatrii, nikdy asi takovými problémy netrpěl, tak mám strach, že by to nepochopil.. Vzpomínám si, že jsem trpěl mírnou OCD už když jsem byl menší, přemýšlel jsem nad tím, jaké by bylo spáchat sebevraždu, jak by to asi vypadalo, jak bych tím ublížil našim a tak.. Dostal jsem se z toho ani nevím jak a najednou přišlo tohle.. Pomůžete mi někdo.. ?

Ahojte.problémy s OCD mám aj ja. prvý krát sa mi takéto myšlienky začali nejako po maturite ke´d som mala 19 rokov a poviem že to čo sa robí v hlavičke málokto pochopí a chorý sa cíti ako najväčšívrah.Já som tak ostaal doma nemala som prácu a v noci som sa zobudila dostala som úskoksť a myšlienka čo keď zabijem rodičov pôjdem do kuchyne a zoberiem nôž.To bol tak strašný pocit na zbláznenie. utekala som za mamou a povedala jej. Ona mala takéto problémy po pôrode so mnou. Zobraal ma ku svojej psichiatričke len já som jej presne nepovedaal o myšlienkach len o úzkosti. dala mi AD. To bolo hrozné já som nežila, cítila som sa ako mimo civilizácie vhodná len niekde sa zatvoriť.odišla som aj ke´d som nechcela už s ex priateľom do anglicka tam mi práca pomohla a postupom času to odoznelo.Až sa mi to zase vrátilo v 25rokoch ke´d som čakala bábätko.Zase myšlienky že dieťa neni jeho to bolo také nutkanie mu to povedať.Ku koncu tehu som braal lieky Serlift na OCD...po pôrode dobre kázali mi kojiť a nepiť ich.V podstate som ich užívala len nejaké 3 mesiace.vrátili sa úzkosti a zase myšlienky. Braal som serlift 2 roky a cítila som sa úžasne za polroka ani myšlienka ani nič drobec je dosť hyperaktívny aj preto.u doktorky som nebola pol roka ale teraz som sa objednaal že už lieky neberiem.Ale dnes v noci mi začali úzkosti a zase hlúposti ale dosť dobre som ich vyhnaal z hlavy. Já som už taká zúfalá mám strach že to všetko sa opäť a opäť bude vracať po vysadený liekov. myslíte že 2 roky sú málo na užívanie serliftu?ak niekto kto má taký problém mi kľudne napíše na [email protected]ý deň. Prajem všetkým pevné zdravie

... i když bych dodala ,že...ahoj
tak mam podobny pocity jako ty.vis je tezke radit jestli mas brat AD.nekdo je snasi,jiny ne.mozna by jsi potrebovala jen nejakou psychoterapii,kdyz pises,ze mas vice lepsi obdobi nez to horsi.ja si sama o sobe neumim predstavit byt bez AD.asi bych se zblaznila.dost mi pomahaji na uzkosti i na ty myslenky i kdyz mam ted takove obdobi,ze je mi fakt na nic.jsme na tom stejne s tou zenskou co zabila ty deti.myslim si treba jestli nejsu to stejny co ona a od te doby se muj stav hodne zhorsil.porad mi to srotuje v hlave.tak jak ti radim,pokud nejses v uzkostech porad,tak bych vyhledala radeji nejakyho psychoterapeuta.mozna by ti to pomohlo.tak kdyztak napis.ahojky

... i když bych dodala ,že teď mám zrovna ty lepší dny,když příjdou ty horší tak si nemyslim,že bych AD nepotřebovala

caute lidicky,chtěla bych se s vámi podělit o své zážitky a taky trochu poradit,momentalně jsem objednaná k doktorovi.všechno to zaclo asi ve 12 kdy jsem přehnaně kontrolovala sporák,vodu atd. přehnaně se bála nemocí a doma potajnu brečela jestli nemám náhodou rakovinu,skákala u skřině a u toho počítala jinak bych tu skříň ani nemohla zavřit :),v puberte jsem uz jen kontrolovala,a pak jsem otehotněla to mi asi poprvé začli ty vtirave myšlenky co kdyz diteti ublížím,co když mu někdo jiny ublíží a po porodu to byly hotove muka zavíraní oken,schovávání nožu,strach že mu někdo něco uděla nebo ja a manžel,po vysazeni antikoncepce a ukončeni kojeni byl na pár měsíců klid ale ted zas mám občas vtirave myšlenky zřídka i uzkost,ale vetšinou jen hrozne pocity a strach,nekdy se probudim a pripada mi že mam takovou lehkou uzkost cely den.jinak strach když jdu někde bez malé,že mě srazi auto a už ji nikdy neuvidim,ted jsme meli jit na akci ve měste, no mě prvni napadlo co když tam bude nejaky psychous co bude strilet do lidi.vubec se me strašně dotykaj ty tragicke udalosti v televizi,na zpravy se už radši moc nedivam,ted jak ta matka zabila ty svoje 4 deti,tak jsem se nekolik dni mela hrozny pocit aby mi treba nesvihlo v hlave a neudělala to taky,no hrozny pocity furt sem se ujistovala ze bych to nikdy neudelala.casto počitam kdyz se nudim ruzne veci ve tvaru obdelniku a podobne,taky jsem si všimla,což jsem předtím nedělala,že si v duchu řikam slova ,které někdo řekl a píšu si je v hlavě.ve směs sem tu napsala všechno,nechcu vypisovat různé případy.po dvoutydenním odhodlaní jsem to řekla manželovi ten mi řekl že ma taky určite svoje věci,ktere děla že to má každy,některě věci mu normalní nepřišli.ja vim že ty ujeté věci nejsou normalní,ale nepříjde mi že se s tím nedá žít,asi už jsem si zvykla a tak se sebe sama ptám jestli opravdu potřebuju AD.mám víc dobrých dní než těch špatných.
ráda bych slyšela vaše názory.děkuji...

Hrozně moc by mi pomohlo,...Ahoj Janulo,
jestli budeš chtít tak písni, meil [email protected] jsme na tom dost podobně, tak můžem pokecat :)