ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

6 měsíců je braná doba, kdy by dva lidi už měli mít jasno, jestli vztah bude pokračovat nebo ne. Samozřejmě to nejde brát jako dogma, ale něco na tom je. Nejistota šíleně ubíjí a vyčerpává....

Diano, moc dobře ti rozumím jak se dneska cítíš, prostě hrozně. Doufáš, věříš a prostě pak si uvědomíš že 3 měsíce života pryč a výsledek je stejný. Na jednu stranu si říkáš, budu se věnovat sobě atd, na druhou stranu zase se ani tak nechce. To znám, tak takhle se v tom plácám už skoro rok, na jednu stranu mám plno energie a říkám si kašlu na to, začnu znova a pak mě to zase vrátí zpátky, zase čekám a ani nevím na co, vnitřně také cítím že se to nejde jen tak vrátit a začít znova. Prostě pokrok žádný. Můžeš si říkat že třeba kdyby cítil že tě ztrácí tak by se rozhoupal, na druhou stranu ho můžeš ztratit uplně, asi začarovaný kruh. Z kterého nevím co nás dostane. Ale já ti nevím, chlapi jsou asi natvrdlý nebo jim ten čas utíká nějak pomaleji nebo nevím. Ale držím palce, aby ti život neutíkal zbytečně a ty jsi nebyla na místě jako spousta tady nás. Prostě vydrž a jestli zvládněš že se budeš starat o sebe, tak ti přeji hodně síly a energie.

Tos napsala hezky, ale v tomhle případě to byla moje vina, takže...

Jo, půjdu, už jsme na jedný byli, taky v kině a na výstavě a paradoxem je, že pokud se nehrabeme v tomto depresivním tématu, tak nám to funguje bezvadně a cítím, že se mnou ten čas tráví rád. Možná tohle je ten směr, nevím.

Děkuju za přání.

To je fakt, zahrát to nepůjde, když se tak dlouho znáte, asi by se Ti to nepovedlo... Strašně mi je líto, že nemůžu vzít všechny takové lidi, co opouštějí a trápí Ty, kteří pro ně hodně znamenali, něčím po hlavě, aby si to ještě pořádně rozmysleli, než takhle ublíží... moc Ti přeju, aby se Ti povedlo si dát jiný směr, prostě se od něj odpoutat, protože mám pocit, že pak bys ho zase začala zajímat úplně urputně...

Zatím papa... jo a jak je to s tou večeří, jdeš na ni s ním???

Děkuju, máš pravdu, jako nezaujatýmu čtenáři by mi to taky tak přišlo. Hrát? Po 8 letech už mě zná natolik dobře, že nemám šanci cokoliv zahrát. A přišlo by mi to i dost nedůstojný ve vztahu k tomu, co jsme mezi sebou měli...jestli to chápeš.

Taky se snažím neupínat a žít dál SVŮJ život. Daří se mi to jen navenek, ale zaplať pánbůh aspoň za to. Máš pravdu, každý se musí sám snažit.

Diano, tak když nezabírá, že ví, že návrat strašně moc chceš, že bys zahrála, že to teda vzdáváš, že ho nechceš, že si budeš fakt žít dál bez něj, po svém a třeba i s někým jiným??? Mě strašně pomohlo, když jsem se přestala upínat na to, že "se ke mě přece musí vrátit", prostě jsem si řekla, že jím život nekončí, že to je můj život a prostě se musím sama snažit o to, aby za něco stál...

A nemůžu si pomoct, ale opravdu mi ten Tvůj připadá jako hajzl, že si s tebou pohrává jak kočka s myší... ale chápu, že se tady nedá nikdy popsat úplně všechno a že skutečnost může být i jiná, držím Ti palce, aby ses z toho nezbláznila a aby už si to konečně srovnal v hlavě, že bez Tebe nemůže žít, protože to vypadá, že jinak se budeš pořád trápit dál...

Jenže já na návrat nekašlu, ale přeju si ho víc než cokoliv na světě. Chápu, že to takhle působí dost jednostranně, ale není to tak černo-bílý. Nechci ho omlouvat, štve mě maximálně, ale není to žándej hajzl, fakt ne. Taky mi řekl, že ho trápí, že se trápím já, že dobře mu to rozhodně nedělá, ale že neví, co má dělat, že se bude snažit držet si víc odstup.

Taky jsem dostala jasně najevo, že ví o mém přání se vrátit, ale jeho přání to teď není, tak co s tím nadělám, nechce, nechce.

Diano, to je hrozné, mám pocit, že si ten chlap z Tebe snad dělá srandu! Že má v hlavě zmatek a vnitřně se necítí na návrat? Ve Tvém případě bych to asi zkusila už razantně, buď Tě chce a pak jsou pochopitelné růže, večeře a tak anebo ruce pryč, připadá mi, že to je od něho strašné, takhle Tě trápit - náznaky a pak krok zpět, to je vysloveně kruté. Asi bych mu ty růže omlátila o hlavu, že když se vnitřně necítí na návrat, tak Ty se necítíš na to, od něho cokoli přijímat a na jeho návrat že kašleš!

Ten můj je aspoň natolik chlap, že mi nedělal žádné poloviční nabídky, ze kterých by se pak stáhnul... od chvíle, kdy jsem projevila, že bych ho ráda zpátky, tak mi dával dost jasně najevo, že si toho váží a že je to taky jeho přání, které teď pomalu uskutečňujeme... Ale ten Tvůj je drsňák tím, jak s Tebou jedná...

MM, moc ti to přeju, opravdu a držím palce, aby byl ten "nový" vztah mnohem lepší!!!

Nějak mi nejde zvednout hlavu, v sobotu to byly už 3 měsíce a já jsem opět na bodu 0. Dnes mi řekl, že vnitřně to na návrat stále necítí ... že má v hlavě zmatek. Za hodinku dorazil s kyticí 5 rudých (!!!) růží (mám dnes význ. den) a pozváním na večeři, vždyť i kamarádi a kolegové chodí na večeře, abych ho citovala. Jestli on má v hlavě zmatek, tak nevím, co tam mám já, už mi docházejí síly to řešit. Kašlu na to, život jde dál, budu se věnovat práci, škole, sobě a co se má stát, to se stane...ale bolí to moc. Pořád.

Opravdu ti moc gratuluju!!!

Diano, hlavu vzhůru a deprese pryč!

Holky, o víkendu jsem se po měsíci setkala s mým přítelem a vypadá to, že se dáváme znova dohromady!!!! Jsem z toho tak nějak opatrně šťastná, nemám v to ještě důvěru, tak doufám, že to tím nezničím... S tou druhou se rozešel, sám prohlásil, že to byla chyba a asi nějaký obranný mechanismus před návalem zodpovědnosti, který měl pocit, že na něho spadne... Takže teď mi držte palce, ať to vyjde, já se snažím na to moc neupínat, protože tomu sama ještě úplně nevěřím... nicméně musím říct, že když jsme se objali, tak mi bylo tak strašně hezky a cítila jsem se zase celá..., že to snad musí vyjít

Díky za optání, mám se špatně a přežívám jen tak tak. Ty jsi v té první fázi, ta je nejhorší. Pak nastane ta zoufalá otupělost, kdy se organismus akorát zvládne bránit, aby se z toho nesesypal. Občasný záchvaty paniky, smutku, pláče a nechutenství jsou akorát "vítaným zpestřením" tohohle odpornýho stavu. Tak nějak se mám.

Taky na Aurelii občas myslím a taky doufám, že sem nepíše proto, že je někde šťastně zaláskovaná a ne proto, že je na tom stejně jako před x lety.

Promiňte, dnes mám depresivnější náladu než obvykle.

O víkendu jsem si sedla k této diskusi a celou jsem si ji nejen vytiskla (trvalo mi to skoro celý den, to je k nevíře, kolik lidí má stejné problémy), ale i poctivě přečetla. Celou noc jsem si ty příspěvky četla a je v nich spousty rad a pomoci. Když si vzpomenu, jak tuhle diskusi Aurelie začínala a kde je dnes... Už je zřejmě vdaná a má dítě? Ale hlavně je SPOKOJENÁ a už se netrápí. Alespoň doufám. Je to tak Aurelie?????? Chodíš sem ještě?
Nám ostatním nezbývá, než si tady pomáhat, povzbudit se a věřit, že se nám to splní, co chceme. Já jsem se se svým přítelem teď po delší době viděla, povídali jsme si hodinu u oběda. (Pro mně to bylo jako minuta, strašně rychle to uteklo, oba jsme se museli vrátit do práce). Když jsem s ním, jsem nejšťastnější člověk na světě, ale cítím, že on to tak nevnímá a mně z toho bolí srdce. O nás dvou nepadlo ani slovo, jen o práci, o dětech a tak. Navenek to nedám znát, ale večery, noci a dny bez něho jsou k nevydržení. Pořád moc brečím,pořád na něho myslím a pořád hypnotizuju mobil.Slzy mi tečou tak nějak samy,ani je nedokážu ovládnout. Třeba, když řídím. Musím zastavit, protože přes slzy nevidím. Pořád nemůžu pochopit, proč dal přednost jí, když my dva jsme se nikdy nerozešli. Tu jeho větu, že jsme od sebe daleko, s tou se nemůžu srovnat. Dřív mu to nevadilo. Byla jsem i u kartářky (tonoucí se stébla chytá, znáte to). Víte co mi řekla? V minulosti pochybila jen v jednom případě, všechno ostatní trefila na chlup přesně a když jsem se jí zeptala na perspektivu současnýho vztahu odpověděla, že s tímhle člověkem můžu být třeba dva, tři roky, ale v ŽÁDNÉM případě to není partner do dalšího života. Skoro na mě vykřikla, ať se neopovažuju s ním žít do smrti. Samozřejmě, že mě to rozbrečelo. Neměla jsem tam chodit, nechtěla jsem tohle slyšet. Já se fakt zblázním. A co je nového u tebe Diano? A u ostatních? Pište jak se máte a jak přežíváte.

ahoj vsem sklamanym holkam ja jsem se rozesla z pritelem pred 4 mesicma byla jsem s nim rok a pul i kdyz to bylo hrozne tezke musela jsem to udelat byla jsem s nim nekdy hrozne nestastna hned po ctvrt roce co sme spolu byli se ke mne nastehoval a za neakej cas jsem zjistila ze mi ukrad ze spolecne kasicky 8000kc mnel neake problemy bal se ze ho daji na soud a myslel si ze mi to tam vrati ale nemel na to-jak mi to oduvodnil nedokazal mi rict ze ma tenhle problem.Ja jsem ho pochopitelne vzala zamilovana spatky ale je jasne ze jsem mu to nedokazala zapomenout a tahle neduvera nicila nas vztah vsechno mi tajil a lhal i v malickostech i kdyz vedel ze to mozna zjistim.Stale jsem doufala ze se zmeni ale on lhal porad vzdy kdyz mel strach i kdyz by bylo lepsi mi to rict.Brala jsem to od nej jako zradu vsechno delal dookola a nekdy mi to prislo jak naschval jak male dite ktere ti udela schvalne vsechno opacne,chces to tak tak tu mas na just neudelam to a stale jen sliboval a nic nesplnil.Mel asi blok z detstvi.Jinak jsme si rozumeli dost v nekterych vecech a i proto to bylo pro mne tak tezke vzdat se ho myslim ze k nemu porad neco citim a branim se myslence ze bych ho chtela naspatek a vim ze on me chce ale tolik krat mi ublizil a asi by se nikdy nezmenil jedine ze bych zacala verit na zazraky nekdy mam strach ze jsem udelala chybu a ze i tak nenajdu spolehliveho,verneho,citliveho chlapa ktery mi nebude lhat asi cekam na prince na bilem koni tak je skoro mozne ze zustanu vzdy sama.

Ahojky všichni, je to týden co se se mnou rozešel přítel a jestli je to těžké? hrozně, ale taky hodně složité. byli jsme spolu přibližně 7 lee, ale s přestávkami, kdy on s echoval jako nevěrný parchant a neustále se ke mě vracel, před rokem jsme se rozešli a já pořád v sobě živila naději, že se k sobě vrátíme, jelikož jsem si myslela, že je prostě ten nej, pro mě...když jsem se z toho nějak tak trochu dostala, napsal mi email k vánocům a začali jsme si psát, pak jsme se sešli a na konec jsme se dali znova dohromady :( asi ta největší chyba, já se zase zamilovala, nebo spíš obnovila ty city a on si zase liboval v tom že má hodnou a poslušnou holku, která snese všechno... teď když se začal chovat perfektně, tak jak jsem si vždy přála, ale z ničeho nic, přišel v neděli dopoledne ke mně dovezl mi auto a řekl viš Lucko: v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal :( zatím nezavolal,a le hrozně bych si to přála,a le taky jsme udělala něco co jsem nikdy před tím neudělala, hned ten den odpoledne jsem mu napsala mail kde jsem vypsala všechny svoje pocity, to jak mi ublížil, to jak se chovat i odpověděla na otázku, kterou mi položil ráno: snad sis nemyslela že jsem ten pravý.... No jasně že mysela, proč bych s ním sakra byla že? No co říci závěrem, už jsem brečela jen v neděli, i když se teď dost striktně vyhýbám veškerým romantickým písním a filmům... ale stjně doufám, že zavolá a bude mě chtít zpět ale taky doufám, že mi brzo dojde, že takhle to nejde dělat do nekonečna a že kdyby se ke mě třeba zase vrátil, nic mu nebrýní si to zase rozmyslet a zase se vracet, tak jak se mu hodí... no prostě v hlavě to vím, ale top zatracené srdíčko né a né se řídít hlavou :( Prostě holky hlavu vzhůru, jsme na tom líp v tom, že jsme si prožili alespoň něco na čem nám opravdu hodně záleželo a často pořád záleží. Oni ti chlapi to maj jednodušší,a le takové pocity třeba ani nezažijou, a podle mě i to tráoení je k něčemu dobré

Jednou mi jeden neznámý člověk řekl.Jsi hodný,ale pokud chceš přežít duď taky zlý.Né svině,ale zlý a tvrdý.

Marcel-nemáš zač, je to to jediný, co si tady navzájem můžeme poskytnout. Ne, nejsem z Chebu.

Pro J.: my jsme se nikdy "oficiálně" nerozešli, o to víc to bolí, že tráví čas s někým jiným. Jen mi řekl, že jsem daleko a že to nemá cenu. Ale právě že volá a občas (bohužel pro mně jen občas, ještě nedávno jednou za měsíc, teď jednou za týden, ale většinou jedu já za ním) se sejdeme, tak pořád doufám, že návrat JE možný, Diano. Díky za podporu.... Diano, nejsi z Chebu?

Marcel-jsem ráda, že jsi přesvědčená, já se tím (poadamovsku)odmítám zabývat, dokud to nebude na 100 %. Každý večer, než usnu, tak si promítám, že jednou třeba dojde k tomu, že přijde a řekne, že je definitivně přesvědčen, že nic vracet nechce. Trénuju si to alespoň ve svých představách, snad mi to pomůže zachovat si alespoň před ním špetku důstojnosti. Jak to bude, až zajdu za roh asi vysvětlovat nemusím.

O povolání mi ani nemluv, nevím, jak daleko jsi četla historii, ale my jsme spolu v JEDNÝ kanceláři, metr od sebe...situace, že?

Vídáte se, voláte si...myslíš, že návrat není možný?

J. - svatá pravda, jen se ještě podle toho dokázat řídit.

Adam to přesně vystihl. Je lepší počítat s tou nejhorší alternativou a pak být třeba mile překvapen než živit v sobě naděje a pak být úplně na dně, že se to nevrátí. Jak už jednou k rozchodu dojde, je to sázka do loterie, co bude dál.....

Díky Diano, jsem přesvědčena, že pokud jsi "jen" opuštěná, ale přítel o tebe jeví zájem, budete zase spolu. Půjde to zřejmě pomalu, ale o to ten vztah bude hlubší a upřímnější. Držím ti moc palce. Přečetla jsem ostatní příspěvky o rozchodech a ten poslední, Rozchody mě už nebaví, ten mě dostal. Normálně jsem se tu nad tím počítačem rozbrečela, jako by se to týkalo mně. Všude se píše, že ČAS je to, co mi pomůže. Ale jak to do tý doby přežít? Kdybych neměla děti a nebyla vázaná svým povoláním, určitě bych odjela pryč. Alespoň na půl roku pryč z města, republiky a možná i z kontinentu. Takhle se tu ve všem plácám, utápím v slzách a čekám, jestli se stane zázrak a vrátí se ke mně. Adame, bolest z rozchodu to určitě protahuje, v tom s tebou souhlasím. Ale nejsem schopna udělat tlustou čáru a říct si, už ho nechci ani vidět. Obzvlášť, když se občas vidíme, voláme si a setkáváme se. Pořád čekám, že ta jiskra znovu přeskočí, ale v žádném případě na něj netlačím a nědělám ze sebe zhroucenou, ubrečenou hysterku. Jen prostě pořád doufám....