ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Bohužel tak to v životě nefunguje - že lidé budou kamarádi jen kvůli sexu. Je to čirý nesmysl. Normální ZDRAVÝ jedinec, který začne s někým sexovat začne časem cítit i něco jiného - vše způsobeno podvědomou touhou zplodit dítě. To co popisujete je běžná situace, tím právě těm mužům ubližujete, fungující kamarádský vztah na sex je utopie...

Anonymka: Citlivější jsou v těhto věcech muži - to si nevymýšlím, muž se snáz zamiluje, hůř nese rozchod. Projděte si statisky, třeba sebevraždy... obecně jsou muži citlivější.

Lenko,hodně chlapům jde opravdu jenom o sex,ale pokud to s tebou partner myslí vážně,tak právě ten sex s tebou hned nechce víš? A ted jsi mi něco připoměla,když jsem byla na učnáku,spolužačka se seznámila s partnerem na zábavě,on jí po nějakém čase řekl,že kdyby se s ním hned vyspala na té zábavě,sice by jí dal,protože se mu líbila,ale bylo by to na jednu noc,víc by ji nechtěl!Úsměvné ovšem bylo,že kámoška mi řekla,no kdybych neměla menzes,tak bych mu dala už na té zábavě,smích-jsou spolu do dneška.Jinak,já jsem byla vždycky zdrženlivější,nikdy bych s nikým nespala po seznámení,dlouho jsem musela partnera poznávat a o tom to je.

Lenko,na tvém místě bych...No podle mě jde hlavně chlapum o sex!

Lenko,na tvém místě bych nikoho nehledala,nechala bych tomu volný průběh,až se opravdu zamiluješ a i tak bych ho chtěla dlouho poznávat,než bych s ním vůbec začala žít.A pokud na tebe hned někdo naléhá,no tak jde vidět,že mu jde jenom o jedno a s ním bych nic neměla.U tebe se mi moc nezdá,jak píšeš,že je ti s nimi dobře,ale na druhou stranu tě fyzicky nepřitahují.Nech tomu čas,nespěchej,však on se časem někdo objeví a ty na to budeš připravená.

A já si zase myslím že si nezviknú na samotu já se to ho bojím.

Lenka:

Jste příkladem...jo, já s tím souhlasím, že jsem dopadla snad nejhůř jak to šlo. Nedávám to ale za vinu tomu dávnému prvnímu rozchodu, spíš že se mi to samé stalo třikrát za sebou, to už prostě na mě bylo moc. Vím, že to byla i moje vina, že jsem nevyrovnaná a nyní už i trochu paranoidní, ale co s tím mám dělat. Že bych páchala podvody na mužích, co se s nimi setkávám si nemyslím, každému řeknu, že nejsem teď vážného vztahu schopná, že můžem být jen kamarádi,ale oni to prostě neregistrují. Jak kdyby byli hluší slepí. Problém je, že já se do nich nedokážu zamilovat, nepřitahují mě fyzicky ani duševně natolik, abych riskla zas tu příšernou bolest z případného rozchodu. Je mi s nimi dobře, nic víc, nic míň. Nevyužívám je, jsem finančně soběstačná, ani nijak pomáhat nechci, bylo by mi to hloupé. No prostě mám vyvinuté opravdu bytelné obranné mechanismy, už si nechci NIKDY tak nechat ublížit. Představte si, že byste se po cca roce vyhrabali z bolesti, kterou teď prožíváte, zamilovali se znovu - a znovu to krachlo a museli jste se zas tou obrovskou bolestí prokousat - a pak se znovu zamilovali a zas to nedopadlo - a opět ta hrozná bolest..... já už na to nemám.

Lenko,vždycky za to můžou oba,nemůžeme to házet na jednoho.

Tak to není má vina šel za jinou.

Lenka:

Jste příkladem...)-:

Pro Reverend:vy to máte v hlavě srovnané,s Vaším názorem naprosto souhlasím.Jen by to chtělo možná trošku víc pochopení.Ženský jsou opravdu citlivější a možná se hůř srovnávají s rozchodem.

Lenka:

Jste příkladem toho nejhoršího, jak může po rozchodu člověk dopadnout. Problémy kterými trpíte a které dáváte za vinu rozchodu ke kterému došlo před 12!! lety, jsou bohužel ryze současné problémy - těžko odhadovat, zda jsou to problémy způsobené vaším životním stylem (partneři, poze na sex, řešení problémů alkoholem - to s prominutím o něčem napovídá. Nejvíce o vaši povaze vypovídá asi toto:

"Jakmile to začne spět k něčemu vážnějšímu (ze strany těch mužů, oni mě kupodivu chtějí se vším všudy) tak se zaseknu a udělám nějakou pitomost, jako že si např. začnu něco s někým jiným, aby to nedopadlo."

Takhle řeší vztahy děti ve školce, nejen, že to není čestné jednání z vaší strany k těm mužům, kteří vám nabízejí vztah, ale především podvod na vás samé. Protože jste nevyrovnaná sama se sebou, těžko může snést někoho vedle sebe. Zkuste se zamyslet proč sobě a lidem v okolí ubližujete, proč se považujete za ztracený případ....

V partnerském vztahu nejde o to se do někoho zamilovat - jak píšete vy, ale o to sdílet s ním život, což je dost podstatný rozdíl. Vy ovšem se svým přístupem nedokážete ani jedno, ani druhé...

Lenka S:
A každopádně ze statisky jste to ze 70% vy kdo dává podnět k rozchodu...

Liduško,úplně tě chápu,vzpomínky ty ti zůstanou na pořád.Někdo smutní dlouho,někdo krátce,svého partnera jsi hodně milovala,tak je jasné,že se s tím neumíš lehce smířit.Ale přijde čas,kdy se s tím vyrovnáš a je dobře,že máš spoustu aktivit,i to ti pomáhá,abys na něho tak často nemyslela.

Mám to v sebe nejako podobne nastavené ako Lenka.
Pred rokmi som sa zamilovala do úžasného muža a láska mi bola istý čas opätovaná. Bolo to najkrajšie obdobie v mojom živote, kedy som mala pocit, že už nič krajšieho na svete nemôže byť. Svet bol pre mňa gombička. Potom nastalo rýchle rozčarovanie, kedˇ som zistila, že si našiel mladšiu a akosi náhodou ma o tom zabudol informovať. Rozišli sme sa mlčky, bez slov a výčitiek. Pochopila som, že som prehrala a bojovať oňho som nemala síl. Zachraňovala som seba - lexaurinom a sedením u psychológa. Telo aj duša sú už dnes v poriadku, no spomienky zostali a prenasledujú ma takmer každý deň. Zostala som sama, neviem už uveriť, dôverovať a ani nadviazať intímny kontakt s nikým. Nežijem uzavreto, práve naopak,venujem sa všetkému čo ma baví, snažím sa tráviť čas na miestach, kde mi ho nič nepripomína. Márne, aj po toľkých rokoch, srdce zostalo deravé a tú ranu neviem zaplátať. Mužských kamarátov mám zopár, je mi s nimi fajn ale ani jedného som si nepripustila bližšie k telu. Zostalo to len v rovine kamarátstva, nič viac. Po láske a dotykoch vedených milovanou rukou veľmi túžim, chýbajú mi ale bohužiaľ, životná skúsenosť a prílišná nedôvera nejdú preklenúť. Nádej však nestrácam, láska niekde musí byť a verím, že ju raz opäť nájdem.

(jiná Lenka než ta přede mnou). Já sem moc nepřispívám, jen si vás čtu a - nezlobte se na mě - říkám si, že i když můj život je už totálně po....ý, tak aspoň nezažívám tu akutní ostrou bolest, vím jak je to příšerné, já jsem se snad z rozchodu s první vážnou známostí nevyrovnala doteď, když ho náhodou (naštěsí je to tak jednou do roka) potkám, rozklepu se a myslím na to následující týden. A to už od toho rozchodu uplynulo 12 (slovy dvanáct!!!) let. Samozřejmě že už to nebolí jako na začátku, tehdy jsem se ládovala léky na uklidnění, abych to vůbec přežila, ale prostě mi to přijde pořád nějak nedořešené. Pak jsem takové nešťastné rozchody zažila ještě dva, po tom posledním jsem se málem uchlastala :o( a nakonec jsem podvědomě nějak otupěla, mám asi tak hrozný strach, že už vážný vztah nedokážu navázat, taky jsem si zvykla žít sama a chlapa bych už do bytu nechtěla, mám občas takový nezávazný vztah, kdy se jednou týdně vidíme, máme sex, ale nic víc. Jakmile to začne spět k něčemu vážnějšímu (ze strany těch mužů, oni mě kupodivu chtějí se vším všudy) tak se zaseknu a udělám nějakou pitomost, jako že si např. začnu něco s někým jiným, aby to nedopadlo. Myslím,že už jsem ztracený případ. Nevěřím těm "stoprocentním" radám, abyste si z toho nic nedělali, že ten pravý URČITĚ přijde.... Ono se bohužel může stát, že nepřijde. Tak na to buďte připravení. Já se nikdy víc než do toho prvního zamilovat nedokázala, prostě nikdo další ho nepředčil. A to je teda hrozně smutný. Já už nejsem optimistka.

Ahoj já si myslim že všechny chlapi jsou v chování komplet stejní a na tož my ženy se s tím roschodem těžko vzpamatujem je prokázáno že my ženy mámá křehčí psychiku než muži já to znám a sem 2 roky sama.

Samaro, Glorie, nechtějte...To jsou holt ty moudré zkušenosti... :)
Ani se teď nepotřebuji zbavit vzpomínek, ty si chci určitě ponechat....ale docela bych uvítal, kdyby zmizely sny s ex. Už jsem měl 2 týdny pokoj a teď opět tři dny za sebou...ach jo...tohle člověka rozhodí na celý den :-(

Ahoj holky,nechapu,proc se v tom placate.Vse mate lehci.Schanim byt,byl jsem se divat na hodne,ale ty od mesta jsou levnejsi a ta holka co to ma na starosti,skoda mluvit.Jako stavebni dozor jsem vzal tatku a sam uznal,ze tam byl navic.Ja koukal po bytech a ona po me.Jak koukam,vse je jen na domluve.Jen ja na toto nemam zaludek.
Reverende-
kud jsi?

Samaro, Glorie, nechtějte...Shakiro, ty vždycky dokážeš na všem najít něco pozitivního a ještě to umíš tak krásně říct .) To je nádherná vlastnost... Jak to děláš?
Asi je pravda, že člověk by měl být rád za to, že dokáže někomu věnovat tolik lásky, na druhou stranu se to pak může obrátit i proti nám... Snad i ta bolest má nějaký smysl a jednou ho snad i pochopím.
Mimochodem to přirovnání k nemoci je zajímavé. To jsi někde četla, nebo tě to teď napadlo? Zní to neuvěřitelně učeně a moudře .)

Moc se omlouvám za vložení 2 stejných příspěvků, nějak mi to blbe..

Glorie, to je mi moc líto, že se v tom pořád tak plácáš, vím, že si říkáš, že už je to delší dobu, ale setrvej..prostě si ho strašně milovala a ten čas a vzpomínky nejdou odpárat po 2 měsících. To je naprosto přirozená reakce. Jsi hodně citlivá dušička, tak to trvá déle, než třeba ostatním..A jinak děkuji, jak jsi psala, že rok smutku oproti celýmu životu je nic..to mě hodně podpořilo..A my ten rok zdoláme..bude to sice krůček po krůčku, ale bude. Věř v to, to Tě požene maličko dopředu. Děkuj za to, že máš alespoň tu práci, já v té době byla bez práce a to bylo mnohem horší. Téměř 20 hodin denně se moje hlava neustále zaobírala ním a ty čtyři, co jsem sekaně spala, tak se mi zase o něm zdálo. Bylo to jak propast, do které jsem spadla a už nebylo možný se dostat ven..ale vydrápala jsem se a byla jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla, i když ne na dlouho:-( Znám ty stavy, je to šílenost a ani největší svini bych to nepřála..ale na druhou stranu si řekneš, můžu být ještě hůř..vždycky může. A věř tomu, že až se jednou budeš smát a budeš naprosto šťastná a zamilovaná (i když si to teď vůbec neumíš představit a hlavně ani nechceš), tak on může být zase úplně na dně. Věřím na Boží mlýny..a ty vážně melou. Taky jsem totálně mimo, co mi odešel i ten ždibíček naděje, to bylo to jediný, co jsem do té doby ještě měla..teď už nemám nic, jen znám krutou pravdu. A je to jako řez ostrou kudlou:-(