Existuje Bůh?

Matouši, očipován už...Hezký den, Rakato!

S tvým tvrzením (...Kdo nedělá nic špatného, nemá se čeho bát...) se dá souhlasit do okamžiku, kdy nad Tebou bdí pouze veskrze spravedlivý Bůh.
Jenomže žijeme ve světě lidí.
Po většinu života jsem byl, stejně jako všichni ostatní, kdykoliv zavřitelný. V případě potřeby by se už vždy už nějaký ten gumový paragraf našel byť by to bylo pouhé verbální pomlouvání socialistického zřízení či stejně verbální útok na vedoucí úlohu komunistické strany ve státě a společnosti...
Koncentrační tábory i hromadné hroby jsou plné těch, co neudělali nic špatného, a neměli by se tudíž mít čeho bát...

Měj se fajn, jak jen nejlépe to jde!

Matouši, očipován už...je to špatný - jak je vidět, některým lidem nevadí nic. Čipy v lidech jsou OK? Nechápu a ani nechci.

Zdravím Tě, Suei!

Píšeš: ...Tak nějak si představuju tu strukturu všehomíra :-)...

To, co jsem tenkrát vnímal, byla fraktálová struktura. Ovšem tenkrát jsem o tom, že existuje cosi jako nějaká Hausdorffova míra či topologická dimense, neměl ani nejmenší tušení. Tím méně jsem si dokázal představit visualisaci něčeho takového; zobrazení, které mi umožnil teprve jeden z mých prvých počítačů.
S údivem a překvapením jsem pak zíral na něco, co jsem vlastně už dávno znal - a co zjevně už dávno přede mnou znali, a také ztvárnili jiní (Kupka...) ve svých abstraktních obrazech.
- - -
Měj (a mějte) se tu fajn, zase mne práce volá, nejen diskusí je člověk živ.

Jo, o těch čipech se...Matouši, očipován už přece jsi, jen se teď u nás policii zakázalo používat data o pohybu tvého mobilu a o voláních z něho. Stačí jeden větší atentat, a právo policie se obnoví.
Kromě toho tě mohou sledovat z oběžné dráhy družice a na každé větší ulici tě už teď sleduje kamera.
Čipy jsou OK - je to vývoj. Kdo nedělá nic špatného, nemá se čeho bát. V Holansku nemají v oknech záclony, protože Holanďané žijí podle Kalvína a údajně nemají co skrývat.
(Jsou lidi, kteří si nechali do auta zabudovat vyhledávací zařízení, ale proti čipům u lidí protestují.)

Věřím v Jehovu Boha....Supermane, pokud tady Jehova (tím myslím našeho supermimozemšťanaú) kdysi byl, tak už ty nehodné křesťany, muslimy a Židy dávno opustil, jsou to všechno z jeho pohledu hříšníci, kteří jsou tak drzí, že si sami odpouštějí vlastní hříchy.
Ale tihle věřící by měli být rádi, že bůh odešel, protože jinak by na ně musel seslat potopu nebo jinou zkázu, všechny vyhubit a začít znova. Zjevně ho to už ale nebavilo, a tak to na Zemi vzdal.

Máš pravdu. Omlouvám se....v pohodě, ne? :-) Vždyť se to dá přeskočit, nebo si to přečíst. Je to zajímavá analýza.

tak tohle fakt nezvládnu....Máš pravdu. Omlouvám se. Už budu hodný...
- - -
Pokud budu v diskusi odkazovat na nějaký zdroj, nebudu ho sem rozhodně kopírovat celý.
Ale na tento svůj elaborát jsem nemohl dát jednoduchý webový odkaz - na netu není zcela volně přístupný.
Proto, pokud bych se v budocnosti chtěl během diskuse na něco z mých prožitků odvolávat, bylo by to bez možnosti volného přístupu ke zdroji neseriózní.
Tož asi tak.

To Foxyho dílo jsem dočetla do půlky, snad to ještě dočtu. :-) Máš odvahu Foxy, já bych se bála tohle dělat. Zaujalo mě tohle:

"Je tu nesmírná záplava zlatavého jasu. Není to nějaké neurčité světlo. Jeho původ je v neskonale jemné, všudypřítomné struktuře, tvořené tenkými, většinou nepříliš dlouhými vlákny, či spíš paprsky, protože jsou oslnivě jasné. Jsou rovnoměrně rozmístěny všude, navzájem pospojovány v jiskřivých bodech a přes zdánlivou chaotičnost podléhají jakémusi velebnému, přísnému řádu."

Tak nějak si představuju tu strukturu všehomíra :-)

Dobře - ale varoval jsem......Hotový chemik...

Hlavně zde nezačněte...proč by nikoho nepustili ke slovu? Prostě napiš, co máš na srdci.

Hlavně zde nezačněte opisovat bibli.Už tak nikoho nepustíte ke slovu. Mluvíte zde o ničem. Každý máte svou pravdu.

Dobře - ale varoval jsem......tak tohle fakt nezvládnu. Měls pravdu, je toho dost :-)

Hňápni to sem, místa je...Dobře - ale varoval jsem...
- - -
Zmínil jsem se o tom, že ve svých úvahách vycházím z vlastních prožitků blízkosti smrti. V mém případě to začalo nehodou - dostal jsem se pod hladinu kysličníku uhličitého (dnes tedy oxidu - ale ten starosvětský kysličník se mi líbí mnohem víc.
Tento prožitek byl iniciačním momentem mého pozdějšího hledání a hlubšího zkoumání toho, co se dnes označuje jako NDE a OBE. Tedy prožitek blízké smrti a prožitek vystoupení z vlastního těla.
- - -
Těžko najít více stresující situaci, než je akutní nedostatek dechu; zoufalý pocit unikajícího života a hrůza z neodvratně se blížící smrti.
Náhlá nemožnost dýchat je kvintesencí čiré hrůzy.
Je to však na druhé straně jedna z nemnoha cest, kudy je možno dojít až na samu hranici existence, dotknout se nebytí... a zase se vrátit zpátky.
- - -
Být bez dechu je mimořádně silná kombinace stresu, šoku a vzepětí psychického i fysického, to vše navíc doplněné postupně dominující změnou vnímání a zpracování vnímaného. Stejně tak, jak se zoufale vzpíná tělo, jsou překotně, zmateně a nečekaně aktivovány i pocity, skupiny programů a podprogramů určených pro úplně jiné situace. Odblokovávají se vzpomínky, které měly zůstat skryty v hloubi podvědomí, i ty jen dávno v paměti zasuté, a tento proud proniká všemi vrstvami rychle se měnícího vědomí. Celý ten mumraj se chvatně zapisuje do paměti mimo obvyklý přísný řád.
Když pak smrtící sevření pomine a proběhne neméně zvláštní cesta zpět, když se mysl opět vyhoupne na hladinu vědomí, už nic není jak dřív.
Prožitek takového kalibru už zůstane trvalým záznamem, ba víc; zůstane trvalou součástí duše, součástí ke které se bude všemi možnými způsoby chtě i nechtě vracet.
- - -
Nyní ale už je načase začít nějak celou tu motanici rozplétat. Velkou roli tu bude hrát popis subjektivních pocitů. Problematická je jejich postižitelnost a přenositelnost. Snad jen to, že lidi fungují navzájem porovnatelným způsobem a že je předpoklad vcítění se per analogiam.
Další podmínkou, bez které by celý ten výzkum nebylo možno provést, bylo mé odhodlání to vše podstoupit znovu, až nadoraz; a samozřejmě nutnou podmínkou přežití bylo i získání adekvátní asistence pro mé experimenty se smrtí.
To vše bylo prováděno ještě dlouho předtím, než S. Grof uveřejnil své práce týkající se holotropního dýchání, a také dlouho předtím, než Raymond A. Moody publikoval svůj Život po životě.
Nebudu též zdržovat popisy technického provádění experimentů. I tak sám popis mých subjektivních prožitků a jejich rozbor bude rozsáhlý ažaž.
- - -
Pokus prvý - blokáda dechu:
Mé hrdlo je měkce, ale nesmlouvavě sevřeno v okamžiku téměř úplného výdechu. Nenastala obstrukce tepenního ani žilního řečiště. Je to dobré, může se začít... staň se co se státi má.
Magnet zámku zaklapl. Vnímám marné vzepjetí své hrudi, ale nakonec nemusím doopravdy dýchat, když to holt nejde. Aniž si to zřetelněji uvědomuji, začíná naprosto netypické rozestření taktilního vnímání celého těla, se zvláštní intensitou v periferních částech. Přes prudce rostoucí sílu ale všechna ta překvapivá parestesie začíná být překrývána hrozivým vědomím, že se něco divného děje s mým vnímáním, visuální vjemy se zostřují, i tiché zvuky náhle mají neodbytně důraznou sílu. Roste naléhavost pocitu, že by bylo lepší všeho toho nechat, ale stále ještě ho mám pod kontrolou.
Ale co... Klidně, až frajersky si přidám další půlminutu. Ať to stojí za to.Vzápětí je mi ale jasné, že přijdou chvíle kritické.
Prvé závany pocitu akutního ohrožení. Přestávám vnímat okolí jako celek, o to intensivnější začíná být vnímání detailů, víceméně náhodně zachycených. Šerosvit. Vjem je potemnělý, výrazně je snížena barevnost. Ostřeji začínají vystupovat přechody, jakoby derivací zdůrazněné.
Zvuk je frekvenčně oříznutý, začíná mít resonanční až zvonivý charakter.
Vše se ale mění s děsivou rychlostí. Začínám panikařit. Obraz zastírá mlhavý závoj, slyšení se houpavě potápí do bílého šumu.
Dávno už jsem ukončil jakékoliv vědomé aktivity a jen se zuřivě snažím vymanit ze sevření. To samozřejmě nejde. Svíjím se jak chycený had. Ruce se marně zatínají do necitelného hladkého dřeva. Hruď se zoufale vzpíná. Vše proniká chladný, smrtelný strach.
Mé vědomí se ale začíná prudce měnit, což si ovšem právě proto uvědomit nemohu. Jenom si jaksi mimochodem stačím všimnout, že to co vnímám, nejsou už vnější, ale převážně už vnitřní vjemy, možná si začínám uvědomovat i to, že začínám ztrácet kontrolu nad svým vzpínajícím se tělem a současně s tím i přehled o sobě jako celku, to vše se ale myslí jen letmo mihne.
Celkový pocit je jako ze stále se zrychlujícího pádu; nebo spíš turbulentního, stále se zrychlujícího letu temným, hyperbolicky se zužujícím prostorem, aniž lze postihnout okamžik průletu jeho hrdlem, pouze zcela okrajově je zachycené vědomí přechodu do naprosto jiného, prudce expandujícího světa plného jasu.
Vše je teď najednou vnímáno nezávisle na sobě, což je vlastně úplně normální, protože je to tak odevždy a nikdy to nebylo jinak. Jen zde jsem, a jen pro tuto chvíli jsem.
Tady někde totiž mizí i čas. Vlastně nemizí, on vůbec nikdy nebyl, nemají smysl pojmy před, po, bylo či bude. Ani sama neexistence času není vnímána, proto všechny zpětné rekonstrukce událostí mohou být jen přibližné, on sám pojem událost v sobě má časovou složku. Bezbřehost by tu mohla být tím pojmem nejvýstižnějším.
Pocit animálního, panického strachu už není. Nebo vlastně je, ale někde jinde, sám pro sebe, se svou vlastní existencí. Hraje si s mým tělem. Ať si hraje. Nemusím si ho všímat, a ani nechci, protože se mi zas tak moc nelíbí. Spíš převládá pocit odevzdání se a až dychtivé zvědavosti.
Vidím, nebo lépe vnímám své ruce jak se samy, nezávisle na mě, napínají v jakési pošetilé snaze; ale nemám důvod jim do toho zasahovat. Jak malicherné je jejich snažení...
Nezúčastněně, jakoby trochu z odstupu sleduji to vzpínající se tělo, které je asi moje, protože z něj ke mě přicházejí vlny, nebo spíš nárazy rozkoší, všeobjímající blaženosti, dosud nepoznané a později nepostižitelné, nemohu se toho nabažit, hraju si s tím, jak tyto vlny vyzařují z každého doteku, z každého záškubu jeho svalstva, náhle tak nezvykle vypjatého; vlny, které neodplývají, ale hromadí se v zářivé záplavě, se kterou splývám, protože tato totální hédypathie je přeci samozřejmou, hlavní a jedinou formou existence, té která zná jen tady a teď, nikde nezačíná a nikde nekončí, zde jest mi pobývat, zde je to, po čem jsem vlastně vždy toužil, aniž jsem o tom věděl.
Chaos vzpomínek na všechno možné, co bez ustání pádí, někam mizí, pryč, vlastní cestou, úplně v jiné vrstvě, teď už naprosto nepodstatné, protože tu je cosi fundamentálního, čeho se stačí už jen dotknout, vstoupit, nebo už jsem tam... jsem přece tak strašně blízko, jenomže tomu něco překáží, ty výtrysky čiré rozkoše snad přece ne, patří vůbec k tomu? Ještě jen malý, nepatrný kousíček... ne. Nejde to. Jako by se spustila nepostižitelná, ale nepřekonatelná skleněná stěna.
Vše tak nějak po kusech mizí, ještě stále prozářeno tím vnitřním jasem, ale to světlo najednou až vadí, bodá do široce otevřených očí, a je to proto, že to mé tělo na mě udělalo podraz a svévolně dýchá a ten dech to všechno odplavuje, chci přestat, abych vrátil to co teď najednou tak neudržitelně uniká, chvilku to jde, ale to tělo mě neposlouchá a zase začíná dýchat, už je to pryč, nevnímám pouhý jas, ale vidím, ten hluk kolem jsou teď už konkrétní zvuky, škoda, je to docela pryč, ten vzduch co tak lačně hltám není zas tak zlý, přesto je to škoda, křečí ztvrdlá lýtka strašně bolí, ale příjemně, jako po dlouhém milování, nebo jako po dlouhém výstupu na vrchol, a ruce taky, taková únava, jako krásné utahání když to v posilovně dobře sedne, a hele, já ležím, jako nějaký žok, to přece nejde, to se musím postavit. Jů, to jsem upadl? Asi bude lepší se posadit, jsem snad zfetovaný? Jejda, co to je, vždyť jsem se tu vysemenil! Co to vlastně se mnou bylo? Bylo to vůbec? Ale muselo to být, vždyť to vidím! A taky jsem celý polámaný, uff! Ale skutečně, nebylo to špatný...
Ještě asi minutu se bude motat hlava a mé hodinářsky přesné ruce budou neohrabané, spíš co se týče kontroly síly než přesnosti jejich pohybů. Nadále tu však přetrvává cosi nepostižitelného, zvláštního, přitom hrůzně krásného.
Při každé další takové seanci pak už je přítomen nový, nepopsatelný pocit, pocit čehosi důvěrně známého, něčeho co určitě bylo, i když si o tom vůbec nic konkrétního nemohu vybavit, vítaného, a co je paradoxní, i krásně bezpečného. Jak fatálně klamavý a zrádný ten pocit může být, o tom později. Zatím zůstává těžce, ale vláčně utahané tělo a neurčitá, prchavá vzpomínka.
- - -
Při pozdějším rozboru - a těch po takových prožitcích bude nepočítaně - v prvé řadě vyvstává fakt, že od určité hloubky ponoru do nevědomí už není možno odlišit sestupnou a vzestupnou fázi, a tedy ani nějaký bod obratu.
Není to jen pouhý nestrukturovaný oceán absolutní hédypathie; je to celý úžasně složitý svět složený z pouhých pocitů. V pozdějším popisu ale tento úsek chybí, protože je slovy nepopsatelný. I sama zpětná postižitelnost pocitů s hloubkou klesá, přesněji řečeno dochází k jejich rozostřování.
Navíc i z nejhlubší fáze ponoru do nevědomí je vždy možno sestoupit ještě hlouběji a zjevně tu není subjektivní mez, za kterou již sestoupit nelze. Pocit dosažení konečné meze a nemožnosti dalšího postupu ale už zřejmě patří do návratové fáze, protože zde jde o děj a tedy už tu opět existuje čas, i když ještě není plně vnímán.
Okamžik identifikovatelného subjektivního pocitu počínajícího návratu navíc naprosto nekoresponduje s obnovou dechu či objektivními příznaky navracejícího se vědomí, nastává mnohem později a trvá pouhé vteřiny

Ad: ...No, jak tak koukám,...Hňápni to sem, místa je tady dost a lidi jsou na tajemno nažhavení jako trojka drát!

No, jak tak koukám, tak v...Ad: ...No, jak tak koukám, tak v délce příspěvků má didus ostrou konkurenci:)...
:-) ... měla bych se krotit, už to jsou fakt dlouhý stránky keců :-D
- - -
Jo, tak to lidi ještě netušíte, co můžete čekat ode mne...
Dal jsem poté, co jsem z náručí boha Morfea opět čiperně vykoukl na tento svět, dohromady své zápisky, aby bylo zřejmé, jakým způsobem jsem prozkoumával prožitky blízké smrti a z čeho se odvíjí mé úvahy o duši osvobozené z vlastního těla...
Chcete to?
Je toho dost - varuji!

a kdyby to zaváděli povinně, jako že se nikoho ani nebudou ptát, tak pak jedině rodit doma s porodní bábou a léčit děti bylinkama... vystěhovat se do lesa a lovit zajíce do oka. Ta fašizace společnosti je dost znatelná, no. Jestli to necháme zajít až tak, že místo společnosti bude vojenský tábor, tak to je naše blbost.

Suei, psala jsi že...No, tak to zavání už tou apokalyptickou bestií - čipovat malý děti. Jestli někomu nebije přitom ta hrůznost něčeho takovýho do očí, tak psal Orwell 1984 zbytečně.
No nevim - to by se jim líbilo, kreaturám - ale kolik matek by tohle dovolilo? Jestli to všem připadá jako taková pohodička, tak jsme stejně už ztracení. Pěstovat si vlastní mrkev je jediná obrana asi.

Suei, psala jsi že...Jo, o těch čipech se vždycky začne diskutovat když někdo ublíží dítěti(což je jednou za uherský rok, ale díky médiím máme pocit, že za každým stromem jsou minimálně dva úchyláci). Vždycky mě to vyděsí, protože pak bych se nemohl v centru města vychcat aniž by o tom Big Brother nevěděl. Nepochybuji, že toto znásilnění člověka bude jednou zavedeno, ale mně se to naštěstí už netýká.

No, jak tak koukám, tak v...:-) ... měla bych se krotit, už to jsou fakt dlouhý stránky keců :-D

Já tvůj názor respektuju a...Kdybych věděla, co je to pravé, bylo by to skvělý, jenže to nevím - mě se názor dost vyvíjí, postupy taky. O tom to je, o tom hledání. Ale tak nějak podle zdravého rozumu bych řekla, že jsou to ty obecné duchovní pravdy - tedy, že to, co vysíláme, se nám vrací. Nebo nedělej jiným to, co nechceš, aby oni dělali tobě. Průběžně to sledovat, pozorovat, jestli to má náležitý efekt, hledat chyby, které člověk dělá a odstraňovat je. Vyhledávat radost, štěstí, čistotu, dokázat milovat. Podle mě to člověk pozná, kam jde. To nepravé se projevuje tím, že nedělá člověka šťastným, dusí ho a znejisťuje, člověk nenachází klid. Já si myslím, že když přijde "to pravé", tak to člověk prostě absolutně pozná. Do té doby je to hledání a duchovní cesta.