Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

Jistě, je dobré o tom mluvit, projevit pochopení a emoční účast. Pokud to jde, nepřestat komunikovat-jedna z nejhorších věcí. Možná i snaha pochopit, proč se to stalo, může trochu ulevit. Ano, jde o těžkou situaci, vyžaduje delší dobu, ale přebolí.
Pokud ale dojde k velkému zhoršení, kdy nejde fungovat, pak už je vhodné AD dočasně nasadit. Není to žádná ostuda ani berlička, pouze u lidí neprávem "zakořeněný mýtus".

Markéto,
sebevraždu...Jj, jenom, jak ten ČAS přežít, že jo. Je fajn, že jednou bude líp, ale když se ráno probudíme, je pořád dnes.
Možná Markétě trochu pomůže o tom mluvit,a třeba i to hledání "proč" může být její způsob zvládání situace.
Musí to být těžké, moc těžké.

Markéto,
sebevraždu někdy spáchají i psychicky zdraví lidé, obvykle poté, co se dostanou do bezvýchodné a neřešitelné situace. Někdy se to bohužel stává...Tragédie se nahrnou najednou, je toho moc a člověk rázem nevidí východisko.
Pokud se zabije psychicky nebo jinak nemocný člověk, pak za to může nemoc. Chci jen říct, že reaktivní deprese se za nemoc v podstatě nepovažuje. Jde o nepřiměřenou odezvu člověka na traumatickou událost. Endogenní deprese je nemoc, nezlepší se ničím jiným než silnými léky, podpora okolí u ní nepomáhá.
Myslím, že u Tebe pomůže především ČAS.

Jenomže nám tak nějak všechno vycházelo, jak jsme chtěli. Potom si manžel nasadil do hlavy myšlenku a nikdo mu to nemohl vyvrátit, i když to bylo logické. Prostě věřil té své "realitě", jen ta byla pravdou. Pak to šlo ráz na ráz, pár dní dobrá nálada, pak zničehonic deprese, a tak to šlo pořád dokola. Jeden den bylo něco výborný a druhý den ta samá věc nestála za nic. Kolikrát řekl něco, čemu jsem vůbec nerozuměla. Třeba venku něco bouchalo a prý že si s někým dávám znamení apod. Nebo že ví, že ho někdo sleduje... atd. Pak to zase bylo třeba týden dobrý, dokonce bych řekla, že lepší než kdy dřív a pak zase nemluvnost, narážky, podceňování se, .... Prostě se to pořád ve mně nějak pere a snažím se si to vysvětlit.

Ahoj Jenny, já měla...Ptáš se proč. Popíšu ti příběh mého kamaráda. Bylo mu málo přes padesát let, Vzdělaný, majitel firmy s několika desítkami zaměstnanců, ing arch, pěkný chlap se smyslem pro humor, ozdoba společnosti. Ale firma se prala s korupcí, byl problém získat zakázky. Dlužníci neplatily faktury. Měl vlastně dva životy, manželku a milenku s oběma dospělé dítě a v obou domácnostech fungoval (odpusťte si narážku na Ratha).Byl vyhořelý, měl únavový syndrom. Přestávalo ho vše bavit, neskutečně ho, jako nás všechny, štvaly pokřivené hodnoty a to, co se kolem nás děje. Každá ta věc samostatně by byla zvládnutelná. Jednoho večera napsal dopis, co s firmou, penězma a majetkem. Napsal, že končí. Ráno šel a oběsil se v garáži u kamaráda

Takže ano, může to postihnout i normální zdravé lidi. Prostě už všeho mají dost. Nechtějí léky, terapie, vysvětlování. Chtějí skončit

ahoj pampeliško.ty jsi...Jiří má pravdu, Pampeliško!Díky za všechny.

Ahoj Jenny, já měla...To jsem ještě já, to předchozí se mi nějak odeslalo "samo".
Markétko, mám ale kamarádku, které sebevraždou odešli ze světa její dva manželé.
Znala jsem je a vím, že byli něčím zvláštní, lidově řečeno, něčím "divní".
Sebevraždu od nich bych i tak nikdy nepředpokládala.Kamarádka jistěže také ne. Už je to dávno, ale všechno si pamatuji jako dnes.
Kamarádka to tehdy strašně nesla ale k mému podivu se z toho poměrně rychle vzpamatovala (rychleji snad nežli já) ale vše jen proto, že jí jejich chování v životě dost potrápilo. Byla to asi hrůza i posléze ale i úleva.

Máš pravdu, úplně to...ahoj pampeliško.ty jsi neunavna.stale se tady snazis pomahat nemocnym dusickam.dekujeme.preji TI krasne dny,ahoj jirka.

Ahoj Jenny, já měla...Markétko, já dostala strašlivý zásah v podobě úmrtí jednoho z nejbližších, ale byl to naprosto nečekaný odchod mladé bytosti, ne však vlastní rukou. U tebe je to násobené tím, že se ptáš proč, proč?

Markétko, Pampeliška píše...Ahoj Jenny, já měla prášky jen první měsíc, a jen slabé na zklidnění, ale nějak mi to nedělalo dobře, připadala jsem si divně. Brala jsem si je jen na spaní, abych aspoň usnula v klidu. Ty jsi zažila něco podobného? Víš, pořád si říkám, že v tom asi musela být nějaká psychika, přece by tohle jinak neudělal zdravý člověk nebo jo?!!

Markétko, Pampeliška píše tak, jak bych to napsala i já. Cítím stejně. Pomůže jen a jen ČAS ! Tomu, kdo nemá sílu a nechce se s tím prát sám v sobě, pomohou utlumit bolest antidepresiva. Jen dodám mou zkušenost. Já jsem se s tím prala bez antidepresiv, k těm mám odpor. Po tragédii mi trvalo dlouhé čtyři roky, naučit se s tím alespoň žít. Jistěže první rok jen o přežívání, ten byl nejtěžší...

oni jsou ty děti dvě. No jo...Máš pravdu, úplně to nepřebolí nikdy...tak ráda bych ti napsala něco jiného.
Chjo.
Tak se drž, a před dětmi bych ale klidně plakala. Je to normální, truchlit, měly by to vědět, když už se to stalo tak malým prckům...božátka. :-(

Markéta, dvě děti jsou...Snažím se před dětmi držet, snad to zvládám. Díky

Děkuji, víš, taky jsem si...Markéta, dvě děti jsou samozřejmě veliká motivace, pro to, aby ses z toho všeho dostala. jeeště jednu věc bych ti poradila. Dej právě na děti pozor, ať ony situaci psychicky zvládají. A to i tehdy, pokud jsou velmi malé a zdánlivě si situaci neuvědomují. Uvědomují si ji, právě přes tvoji psychiku

Pampel, máš mail

Markéto, je mi tě moc...Děkuji, víš, taky jsem si říkala, že už to nebyl jen "jeho" život, už to byl náš život a on se rozhodl i za nás. Teď už dokážu líp pochopit, co asi musel prožívat, ale stejně se neubráním tomu "co by kdyby".

No teda, ještě s malým...oni jsou ty děti dvě. No jo "čas", možná tu bolest otupí, ale mám pocit, že úplně to nepřejde nikdy. Jsou dny, kdy se snažím něčím zabavit a pak se to dá, ale pak zase přijde období, kdy se mi nic nechce a říkám si, že když se mi něco povede, tak co z toho?!!!...

Ahoj, víš, že nevím,...Markéto, je mi tě moc líto, ale to ti asi nepomůže. Teď nemá smysl říkat si, co by kdyby. Věci jsou jak jsou a ty musíš myslet na sebe, prožíváš zřejmě posttraumatickou stresovou poruchu Musíš si to, jak říká Pampel odžít. Udělala jsi, co jsi mohla, on se rozhodl sám, někdy je život k nežití. Nemáš žádnou vinu, ale to ty víš, tvůj muž se rozhodl sám a už má klid. I tak je s tebou

Ahoj, víš, že nevím,...No teda, ještě s malým dítětem, tak to je fakt rána. Je mi to moc líto, ale vůbec mě nenapadá, co by Ti mohlo pomoci. Jen čas, snad...říká se to.

Nono,
když si rozklikneš můj nick, měl by se Ti zobrazit profil, vč. mailu.

Markét,
a pomohlo by Ti,...Ahoj, víš, že nevím, jestli by mi to pomohlo, možná aspoň v tom, že jsem udělala vše, co jsem mohla a nic víc dělat nešlo, pokud o to sám nestál.
A moje pocity? Ze začátku jsem měla i vztek, teď už ani ne, spíš na sebe, že jsem měla dělat něco víc, někam ho dostat k doktorovi, jenomže mě prostě nenapadlo, že k něčemu takovému může dojít. Cítím v sobě prázdnotu, beznaděj a strach z budoucnosti, jak teď můžu bez něj dál žít?!!
Podporu mám především od své rodiny. Do práce nechodím, jsem na MD.