Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

ahoj už jsi četl Autobus sebevrahů? Je to prdel

Dej si silnou dávku antipsychotik!

ja si myslim ze by bylo dobre zmenit prostredi nebo i stat...ziji v Australii a musim uznat ze tu mam mnoho kamaradu ktere bych nikdy v cz nenasla drzim palecky a dodavam odvahu.....nikdy neni pozde zacit znovu zit....

ja jsem se pokousela o...Zaspat to, pomůže na tu chvíli...ale co potom? Je třeba naučit se s tím žít.
Teoreticky to mám zpracované, ale taky se melu občas ve sračkách.

O sebevraždu jsem se ještě nepokusila, neplánuji to. Hlavně proto, že mám prostě strach. Pud sebezáchovy.

ja jsem se pokousela o sebevrazdu nekolikrat ale vzdy mne z toho dostali chodim k psychologovi mmam taky trakove myslenky ale kdyz to prijde tak jsi vemu prasek na spani a zkusim vse zaspat nevzdavej to

at dělá každý co uzná za vhodné on sám

Ahoj, doufám, že ještě existuješ. Podle toho co píšeš, máš asi bipolárku neboli bipolární afektivní poruchu dříve maniodepresivní psychóza. Víc než polovina pacientů není správně diagnostikována, v průměru to trvá tak čtyři doktory než určí správou diagnózu. Cesta jak zvládat tuto poruchu určitě existuje, ale není tak pohodlná jako kulka v poli do hlavy. Tak zaprvé musíš jíst nějaká farmaka, hlavně stabilizátory nálady a další podle konkrétní situace. Dalo by se říci, že je to koktejl přímo pro určitého pacienta, jehož složení vzniká za pochodu (léčení). Další důležitou složkou je terapie, čím tvrdší tím lepší. Nejlepší prevencí sebevražd je .......válka. Prosím tě (i za svého kamaráda, kterej v tom lítá taky) nevzdávej to, nech si pomoci a dovol to i sám sobě. Najdi si doktora a zkus to, jestli chceš kontakt na jednoho, tak se ozvi, je již ověřený. Zkus to ještě jeden rok, a pak uvidíš. Bibi

Jestli to dovolíš sám sobě, ozvi se. Mohu ti být průvodcem ke smyslu života. Moje ICQ: 365 060 524
lada_rei

vyspat se je dobrý nápad, ale když má člověk úzkosti, tak to dost nejde. Nespím ani po práškách. Na sebevraždu myslím ale neznám ten způsob v tichosti v polích :-)

ten příspěvek byl ode mne

Já si vůbec nejsem jistá jestli Petr ještě někdy odpoví. Je to už šíleně dlouho se tu neukázal doufám, že se mu nic nestalo. Pro Zoju to je správné co jsi napsala, že se nedáš. Já znam jaké to je mít doma (sice otce, ale to je jedno) chlapa který týrá, jak svou manželku tak děti a do toho mam nemocného sourozence, ale vzdát se to nesmí. Nejlepší je se vyspat někdy to trochu pomůže, někdy to je ještě horší.

Neblbni.Mám to samé.Hrabu se v minulosti.Deprese jako prase.Zabít se?To ne.Nikdo Ti nepomůže.Znám dobře ty šílené stavy.Zkus se sebrat.Nelituj se!!!!Mám doma manžela-psychicky mě úspěšně týrá a já se nechám.Nevím jak dál.Ale sebevražda?

vzkaz pro P.

wow, to cumim, ty musis byt poradnej kus debila, nebylo by spatny aby sis neco takovyho prozil sam ;) to by ses pekne divil, ty si presne ten typ cloveka co si mysli ze nic jako deprese, neurozi, schizofrenie neexistuje, ze vsichni tihle lidi si jenom neco namlouvaj, jenomze tak snadny to neni, tyhle nemoci sou projevy zmen v mozku, to si clovek nic nenamlouva, to sou fyzicky problemi ;)

P. Hrouzková, pokud vás tato diskuze natolik zatěžuje, prostě sem nechoďte. Mimochodem, Jana má pravdu, kdo nezažil, nepochopí. Autore tohoto článku, zkus sebrat poslední síly, jdi k psychologovi nebo psychiatrovi. Věř, že pokud se rozhodneš opustit tento svět, spousta lidí se bude trápit. Mně bývalo dříve také velmi těžko, také jsem nechtěla dále žít. Nyní jsem vděčná Bohu za to, že žiju, že mám svého úžasného manžela, nádherné dětičky.... A poznala jsem, že život je to nejkrásnější co mám. Raduji se z každého nového dne, z toho, že mi manžel uvaří, že mi neujede autobus, že je venku hezky....
Jistě i pro tebe se najde pomoc. Hodně štěstí

P. Hrouzková, pokud vás tato diskuze natolik zatěžuje, prostě sem nechoďte. Mimochodem, Jana má pravdu, kdo nezažil, nepochopí. Autore tohoto článku, zkus sebrat poslední síly, jdi k psychologovi nebo psychiatrovi. Věř, že pokud se rozhodneš opustit tento svět, spousta lidí se bude trápit. Mně bývalo dříve také velmi těžko, také jsem nechtěla dále žít. Nyní jsem vděčná Bohu za to, že žiju, že mám svého úžasného manžela, nádherné dětičky.... A poznala jsem, že život je to nejkrásnější co mám. Raduji se z každého nového dne, z toho, že mi manžel uvaří, že mi neujede autobus, že je venku hezky....
Jistě i pro tebe se najde pomoc. Hodně štěstí

řešíme hovadiny...???!!kdo nezažil nezná!!!kdo deprese neměl nepochopí

Vaše starosti na moji hlavu. Musíte se všichni hodně nudit, když tady řešíte takové hovadiny. ŽÁDÁM ZPRÁVCE TOHOTO WEBU, ABY TUHLE STUPIDNÍ DISKUSI SMAZAL.

Úplná nula na světě? Nezní to hrdě?
Teoreticky bychom si mohli podat ruce, ale praxe by byla asi jiná, protože mám stejný problém jako ty.
Platonické zamilování... deprese...atd.
V dubnu mi bylo osmnáct, už jsem plánovala odchod, nebyla jsem schopná smířit se s tím, že mé dětství už jednou provždy skončilo. Nebyla jsem připravená na život.
Rodiče si mě celý život k sobě tak připoutávali, že se mi z toho rozjela sociální fobie a agorafobie. Přílišná péče holt škodí.
Pomohla mi intenzivní psychoterapie, povedlo se mi změnit myšlení a pohled na sebe samu a naučila jsem se mít ráda sebe samu.
Sebevražda není řešením. Je důležité se dívat na věci z obou stran. Každé další utrpení vede k poznání, to je důležité si uvědomit.
Depresi moc dobře znám.
I dospělý člověk může být zároven dítětem.
Nemyslím si, že bys trpěl schizofrenií,ale je potřeba se s minulostí jednou provždy vyrovnat.Ale neupírej se zase moc k budoucnosti.
Žij přítomností a nauč se radovat i z drobných věcí.
Měj se rád a neubližuj si.

"Nejhorší nemocí světa je myšlení. Je nevyléčitelné." Remarque. Dnešní doba je děsně uspěchaná. Mám kolikrát pocit, že jsme jak ti mravenci v mraveništi, kterých je po světě nespočet. Vláda je jako královna, pro kterou mi dělníci a dělnice v mraveništi pracujeme. Bez celku jsme nic. Rozdíl je však asi v tom, že mi máme zřejmě na rozdíl od mravenců svoji individualitu. Potřebujeme se seberealizovat a nějakým způsobem prosazovat, ať už jen pro svůj dobrý pocit, nebo si před ostatními něco dokazovat, mít nějaké uznání, např rodičů, kamarádů, ale i lidí, o které máme zájem (láska). Získat si nějaké místo v životě. Někam patřit. Bez celku jsme nic. Vždy se lépe vychutnává život ve dvou, vzájemně se podporovat. Jsou lidé, kteří potřebují toho druhého a jsou i tací, kteří jsou samotáři a vystačí si sami. To je všechno psychika. Každý to máme v hlavě uspořádané jinak. Jako malá jsem taky chtěla nespočetkrát ukončit svůj život, ale buď jsem se bála bolesti z dopadu na zem a nebo, což bylo častější, mi bránila myšlenka, co když na mě v budoucnu čeká něco opravdu dobrého něco zajímavého, skončit to můžu vždy, ale žít tady mohu jen jednou. Smrt je jistota, té se nevyhnu. Vlastně jediná jistota na tomto světě je smrt. Tak proč teď. Proč nedojít tu cestu až do konce. I v 18-ti jsem trpěla děsnýma depresema, stále jsem byla sama a vždycky jsem byla zamilovaná po dlouhou dobu třeba tří let. Ale také jsem nikdy neměla odvahu, třeba jen toho dotyčněho oslovit a taky jsem to nikdy neudělala. Mé největší deprese jsem prožívala na střední škole, chodila jsem za školu ze strachu s písemek, na které jsem se nedokázala naučit kvůli proseděným dnům doma v depresi, brečela jsem téměř každý večer, bylo to takové zoufalé plakání a tam uvnitř to děsně "bolelo". Pocit děsného zoufalství. Beze sné noci. Připadala jsem si ve třídě jak největší břídil. Jako bych byla hloupá od přírody, ale tam někde v skrytu duše jsem věděla, že to tak není. Jen jsem neměla tu sílu s tím bojovat. Ale to jsem bohužel viděla jen já. Maturitu jsem nakonec dala celkem dobře. Pak přišla vysoká. Ta první, kterou jsem nakonec po roce nechala, byla dost individuální. Na přednáškách pokaždé jiní lidé. Bez šance si najít nějakého spojence, ztratila jsem motivaci, abych mohla překonávat nechuť do učení. Druhá vysoká byl zas špatný kolektiv. Byly to desně stresující chvíle s těmi lidmi trávit cvičení a přednášky v jedné třídě. Vždy jsem tam seděla někde v koutě. Rozumněla jsem si jen se 2 až 3 lidmi. Nakonec jsem přešla na dálkové studium a musím říct, že tady je to o dost lepší. Lidi o dost starší než já. Víc si s nimi rozumím. Během studia jsem na půl roku odjela do ciziny. Přímo na druhý konec světa, zlepšit si jazyk a trochu si vydělat. Tam se mé problémy vrátily, ale v trochu jiné podobě. Jo, psychika je potvora. Kvůli až nelidskému pracovnímu nasazení jsem začala mít zdravotní problémy. Jednou v noci jsem myslela, že umřu bolestí. Místo stolice ze mě šla krev, svíjela jsem se v bolestivých křečích a v mdlobách si říkala, to je konec. Byla jsem děsně vyděšená. Nebudu popisovat, co mi bylo, ale mělo to pak velké následky v podobě panické hrůzy, která mě pak po celý pobyt provázela. Bála jsem se, co když se to přihodí opět. Bála jsem se cokoli jíst, žila jsem v děsných stresech, že tam není nikdo, kdo by mi z lékařského hlediska pomohl. Tehdá jsem si uvědomila, jak si života vážím, až když mi hrozilo, že bych snad mohla přijít o život, aniž bych se proto já sama rozhodla. Panické hrůzy z toho, že se mi to opět přihodí, např v práci či jen na cestě z práce domu, mě provázely téměř všude. Ze stresů jsem pořád lítala s průjmama na wc, děsně se mi vždycky rozbušelo srdíčko, nešlo to zastavit, cítila jsem ho až v krku, někdy jsem se i třásla a bylo mi na omdlení. Měla jsem děsně černé myšlenky, nedokázala jsem si představit jedinou radostnou myšlenku. Chtěla jsem v tu chvíli vypnout. Nevěděla jsem jak od toho pryč. Dost jsem s tím bojovala. Co nejdál od domova, od lidí co mám ráda, bez šance se s nimi rozloučit. Nakonec jsem se s tím naučila alespoň trochu bojovat, uvědomila jsem si, že je to jen psychika, stačilo, abych si na to vzpomněla a začali jít na mě mdloby, ale ta skutečnost, že jsem věděla, že je to od psychiky, mi dávala šanci protiútoku. Psychikou proti psychice, byla jsem sama sobě psychologem. Snažila jsem se co nejvíce zaměstnávat, od práce, po plavání, běh a různá fitcentra. Dost mi pomáhalo, že jsem o tom s někým jen obecně mluvila, ikdyž vyjadřovat se v cizím jazyce bylo dost obtížné, zlatá mateřština. Počítala jsem dny do návratu. Jsem zpět v Čechách a jsem neskutečně ráda, že jsem to přežila, dalo mi to chuť do života, ikdyž jsem musela ještě dva měsíce ze zdravotních důvodu podstupovat dost bolestivá vyšetření, ale tím víc chci teď žít. Vždyť v životě máme takových možností, proč jich co nejvíc nezkusit. Těm, co stojí nad propastí, doporučuji vyrazit do světa. Divili byste se, co nejrůznějších lidí žije na světě a jaké neuvěřitelné životní příběhy mají za sebou. Zkuste někomu pomáhat, nemyslím známé, ale třeba lidem z ciziny, co jsou v tísni, nebo si děte zasportovat. Divili byste se, co taková zvýšená hladina endorfinů v krvi může dělat za divi a hlavně jak při tom sportu krásně vypnete. Zkuste si stavět nějaké cíle. Život není o tom jen stereotypně chodit do práce. Musíte si ho pořádně okořenit. Dělat něco nenormálního, třeba uskutečňovat jednou za čas cesty do ciziny. Zkuste si třeba na víkend zaletět sami do Paříže nebo i s někým. Sami se procházet mezi spousty cizinců, jiná mentalita jiný kraj. Nebo se jen jít projít do lesa nebo k vodě a vychutnávat tu pohodu. Naplánujte si nějak den a pokuste se alespoň z části ten plán realizovat. Já teď už vím, že tu chci být na světě co nejdéle, chci vidět, kam až lidksý pokrok dospěje, zda-li budeme obsazovat i jiné planety, hi hi, nebo nás navštíví mimozemšťané, vím, teď už přeháním. Pořiďte si třeba psa, to byste koukali, jak krásně se s ním odreagujete a jakou vám přinese chuť do života. I pes je dobrým psychologem. Představte si sebe jako druhou osobu, na které vám záleží, co byste jí řekli, jak byste jí pomohli a poradili. Ještě není pozdě všechno změnit. Nikdy jsem nebyla optimista. Stále jsem velký introvert, težko se mi mluví o svých problémech, ale snažím se. Hodně štěstí.P.S. : Neseďte v pokoji s depresí, vstaňte a jděte alespoň ven. SandD"seznam.cz