Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

...jsem si říkala, že... musím ten tvůj dohledat někde na diskuzi

Pampel, nemohu se dostat na......jsem si říkala, že nějak nepíšeš.
;)

Markét,
a pomohlo by Ti,...Pampel, nemohu se dostat na email. Nějak mi zkolaboval

4 měsíce. Jo pořád se to...Markét,
a pomohlo by Ti, kdybys znala příčinu?

Vůbec se nedivím, že sama teď prožíváš moc těžké období.
Nedávno mi krátce po sobě umřeli oba rodiče, měla jsem oba moc ráda, taky to musím nějak "strávit". Ale sebevražda je něco jiného, to bolí nějak víc, viď.
Pokud to jde, prožij si ten smutek a truchlení. Jestli to jde vydržet, tedy. My lidi máme tendenci potlačovat silný smutek, silnou radost, považujem to za patologii, ale do jisté míry je to přirozené a potřebné. Člověk, který dá prostor svému truchlení, se z toho dostane bez následků.

Co cítíš? Máš zlost? Cítíš nespravedlnost? Nebo lítost a jen smutek?
Pokud měl muž depresi, tak odpověď na Tvé "proč" je jasná. Byl nemocný. Umřel na tuhle nemoc. Je to rakovina duše, je opravdu smrtelná. Nic si nevyčítej, nemohlas tomu zabránit. Máš v okolí podporu? Máš se kde vyplakat? Chodíš do práce?

Zabil se?
A hledáš...4 měsíce. Jo pořád se to snažím nějak pochopit. Právě proto, že to bylo tak nečekané. Po přečtení zdejších příspěvků už dokážu pochopit, jak se musel cítit. Abych řekla pravdu, sama teď bojuji s jakousi depresí, prý to časem přejde, ale je to tak strašně těžký. Ale otázka "proč" mě asi bude provázet celý život.

Nemůžu to ani napsat,...Zabil se?
A hledáš odpověď na to, proč to udělal?
:-(
To je hodně smutný příběh...je to už dlouho, co se to stalo?

No a jak je to s manželem...Nemůžu to ani napsat, dopadlo to nejhůř jak mohlo. Ale stále hledám nějaké odpovědi.

Děkuji za odpovědi. No ono...No a jak je to s manželem teď?

Děkuji za odpovědi. No ono to asi je složitější, nejde tady totiž ani tak o mě jako o mého manžela. Byl to vždycky spíše citlivější člověk, ale nikdy jsem si nevšimla, vlastně nikdo z okolí, že by byl někdy ve stavu podobném depresi. Pak to šlo najednou tak nějak rychle. Střídání nálad, nemluvnost, nespavost, podceňování se, obviňování mě, přesvědčení, že ho i někdo sleduje, divné řeči.... K doktorovi jít odmítal a ať jsem dělala, co jsem mohla, nebylo to moc platný. Už s tím nic nenadělám, ale pořád se musím ptát, co se vlastně stalo, jestli v tom byla nějaká psychika či co?!!!

Ahoj, jsem tu poprvé,...Markéto,
existuje taky cosi jako larvovaná deprese.
A ta se projevuje takřka výhradně tělesnými symptomy.Člověk má různé nevysvětlitelné bolesti, závratě, slabost, spavost, ale vyšetření zůstávají negativní. Teprve pak se pacient zpravidla odešle na psychiatrii, kde se prokáže buď hypochondrie, nebo psychosomatický problém, vč. třeba téhle deprese.

Jinak, pokud se člověk cítí smutně, beznadějně, obvykle ho napadne, že je v depresi, vždyť "depka" se obecně říká už mnohem lehčím stavům. Není to něco neznámého.
Často ale lidé hloubku své deprese podcení.- Protože čekají na nějaké příznaky-obecně známé, které ale vůbec nemusejí přijít. Pak se může něco prošvihnout a je zle.
Mně se to stalo taky.

Milá Markéto,
může se to stát, obvykle u lehkých depresí, kdy člověk ještě s určitými potížemi může normálně fungovat, takže mu deprese nepřijde na mysl. U těžší deprese již vidíte, že nejste v pořádku. Zpravidla u depresí není narušen kontakt s realitou.

Ahoj, jsem tu poprvé, přečetla jsem si snad všechny příspěvky. Mám pár otázek, snad by mi někdo pomohl, abych měla aspoň trochu jasno. Může člověk trpět depresí, aniž by si uvědomoval, že jí trpí? Jakože si sice uvědomuje, že se necítí dobře, ale přikládá to nějakému problému, ale už si třeba neuvědomí, že ten problém, který řeší má vlastně původ v depresi. Nevím, jestli jste mě pochopili, snad jsem to vyjádřila smysluplně. Díky

Já dorazila domů až teď a mám stejné otázky jako Radmila a Štěpán.
Jano, snaž se dát dohromady informace, abychom si mohli utvořit obraz, v jakém prostředí žiješ a co všechno tě trápí.
Potom se budeme snažit ti nějak pomoct.

Jani, napiš, jestli...Jano, z toho co jsi teď napsala mám dojem, že chyba je spíš ve tvém okolí než v tobě. Naprosto souhlasím s Radmilou, změna prostředí by ti určitě pomohla. Taky napiš nějaké podrobnosti, kdo na tebe řve a proč, potom ti můžeme líp poradit.

Jani, napiš, jestli můžeš, něco víc, vypadá to, že potřebuješ pryč z toho prostředí, něco by se mělo v tvém životě změnit. Jestli na tebe vyvíjí tlak partner, řve na tebe, je na čase to začít řešit. Moc dobře to znám.

Štěpáne, díky za rady, prášky mám myslím pod kontrolou, ale mám ji celkově hodně a něco si nemusí sedět, dnes jsem po obědě zase musela přes hodinu spát. Pak jsem se protáhla, tak jsem čilejší.

Marlen, tak děkuji, já se nehnu z místa, protože je na mě vyvíjen silný tlak, stále někam musím a už jsem tak paranoidní, že se mi o psych. i zdálo dnes:-( Ten strach se nedá popsat, připadám si jak malé dítě, které je ovládáno dospělými. Já nevydržím, když na mě zvyšuje někdo hlas nebo řve, a to právě stále zažívám, když se nelepším nebo nechci do PL.

Jenny, já už tu krásu...Jano, kdysi jsem si v téhle nebo podobné rubrice psala se ženou, která byla v podobném stavu jako ty, měla spoustu zdravotních, ale hlavně psychických problémů, nevěděla si rady se svým životem. Nakonec jsme se i setkaly.
A jak to dopadlo?
Odstěhovala se po čase do Anglie a přestala mi psát, z čehož (snad ne mylně) vyvozuju, že teď se má dobře nebo aspoň lépe.
S jejími problémy si tu lékaři nevěděli rady, tam se snad uzdravila.
A její problémy v manželství jsou taky určitě pryč, její muž u nás nechtěl žít, byl cizinec.
Chci tím říct, abys nelámala hůl přes koleno a zkusila zatím třeba něco z toho, co ti radí Štěpán.
Moc ráda bych ti nějak pomohla, třeba aspoň psaním.
Nejsem právě na růžovém obláčku, ale myslím, že z nejhoršího jsem se vyškrabala a ráda bych nějak vyrovnala dluh.
Mně zase pomohli jiní, ale ti mou pomoc teď nepotřebují.

Jano, je dobře, že jsi se...Ještě jsem zapomněl napsat, tu únavu ti nejspíš způsobují prášky, co máš od doktorů. Lékaři často předepisují nesmyslně velké dávky, zvlášť u prášků na tlak a antidepresiv. Někdy, až ti bude malinko líp, zkus si snížit dávku tak o čtvrtinu až polovinu a uvidíš. Když to bude nesnesitelné, můžeš si tu zbývající část kdykoliv vzít, nejsou to přece antibiotika. Neboj se trochu experimentovat.

Jenny, já už tu krásu...Jano, je dobře, že jsi se sebou nespokojená, to je první krok k tomu, abys to změnila. Nejsem žádnej psycholog, ale poradím ti toto. Zkus si vzpomenout na něco, co se ti povedlo, když jsi byla malá, a z čeho jsi měla radost. Třeba něco ulítlýho, to je jedno, ale musíš mít nějakej cíl. Pak až zase budeš na sebe naštvaná, tak práskni do stolu a řekni: "Do p***, dokázala jsem to tenkrát, zvládnu to i dnes". A běž a udělej to. Třeba ti to pomůže zvednout náladu, a i kdyby ne, je to pořád lepší, než jenom brečet.

Jani, to, co píšeš, je...Jenny, já už tu krásu nevidím, postupně jsem se dostala do šílené izolace, že jen sama doma se cítím lépe. Stýkám se pouze s lékaři. Už roky jsem nebyla u vody a ani na kole, to se asi už nezmění.

Marlen, taky jsem dříve plácala, že už to nevydržím žít,ono to tak fakt bylo a je to i teď, ale když se mi třeba jen strašně zvláštně zamotala hlava, dávám příklad, tak jsem si řekla ne, teď ne, já nechci umřít.

Já už jsem tak unavená, že se nemůžu donutit doma uklidit, to si spíše lehnu.
Poslední dobou, ale hodně často brečím, ne sebelítostí, ale sebenenávistí a z uvědomění si toho, kam až jsem spadla.