Duchovní cesta

Pro Lindu: V kazdem okamziku sveho zivota se snazime o to nejlepsi, ceho jsme v danem momentu schopni. Nevycitej si tedy, ze jsi v takove situaci, v jake prave jsi a ani se nelituj. Nic neni nahoda, a tak take neni nahodne, ze jsi napsala do teto diskuse. Uz timto cinem jsi projevila svoji pripravenost k pozitivni zmene ve svem zivote. Zda ji ale vyzijes nebo nechas znovu usnout, je jen na Tobe.
Nikdo a nic,zadny clovek, zadne misto, zadna vec, nema nad nami moc. Tim, kdo v nas premysli, jsme jen my sami. My si vytvarime sve zkusenosti, svou realitu. Vytvarime si klid, harmonii, radost, stesti a nebo lzi, stresy, deprese. Tomu, co vytvarime, pak take verime, to, cemu verime, se pak stava nasi pravdou. Jsi na dne? Mas depku? Nic Te nabavi? Ztratila jsi smysl zivota? Vse sis vytvorila sama a ted je to Tva pravda, Tvuj pohled na zivot, Tvuj zivot. Jak to ale, ze Ti v tom neni dobre? Opravdu se ve sve pravde necitis skvele? Tak ji zmen! Jina moznost neni. Zmen sve mysleni, sve soustredeni, svou pozornost. Nevkladej energii do obrazu zivota, ktery Ti nevyhovuje. Chces prozivat lasku, radost, stesti? Zahled se do svitu slunce, kapky rosy, do kvetu, naslouchej vetru, ptakum, pohlad druheho cloveka, projev mu svoji naklonnost, ve vsem, co vnimas ocima, ve vsem, co slysis usima, ve vsem, ceho se muzes dotknout, muzes nachazet lasku a radost, svuj smysl zivota. Divej se, zda Te zaujme nejaky clanek v casopise, kniha ve vyloze, slova nekoho druheho, vsude tam muzes hledat a nachazet. A take sama v sobe. Zklidni se a vnimej sve pocity. Jsou tu takove, ktere Te obtezuji, jsou Ti neprijemne? Pozdrav je, dej jim na srozumenou, ze o nich vis, utis je a propust ze sveho nitra. Pozvi si svetlo, at Te celou naplni a prozari.
Rozum Te nabada, ze mas hledat neco "vyssiho", Ty vsak tuto touhu v sobe necitis. Ver mi, ze ta jiskricka touhy v Tobe je, obcas si uvedomis, ze zari vic a Ty chces neco zmenit. Pak jakoby zase pohasne, Ty prozijes kousek sveho zivota, potkaji Te hodne nemile veci a jikricka se znovu ozve, mozna intenzivneji nez predtim a opet je tu touha po zmene. Nakonec se tato touha stane soucasti Tebe same a bude impulsem k ceste za poznanim. Muzes na ni vstoupit, jit po ni, ale hlavne, jen, kdyz budes sama chtit. Ten zapal jeste ted nevnimas, ale on tam uz ceka. V kazdem cloveku je pritomen. Zkus ho v sobe objevit. Pak uvidis sama, co se bude dit. Mozna vubec nic, mozna take vsechno. Preji Ti, at se Ti dari.

Tomu co říkáš Lindo docela rozumím. To je normální syndrom postmoderního člověka navíc žijícího v bankovně-socialistické variantě tržní společnosti. S tim si musí ale každý nějak poradit sám. Hledání něčeho vyššího nedoporučuji, nemám s tím dobré zkušenosti. A když se podíváš do historie, tak zjistíš, že nejvíce svinstva bylo uděláno právě ve jménu čehosi vyššího. Člověk je tady na tom světě správcem některých věcí, které patří do jeho kompetence. Ty věci v jeho kompetenci umí dobře vnímat a měl by se na ně tedy zaměřovat. Takové pokukování po něčem vyšším považuji za zpronevěření se svému určení. Jsou tady možné dvě polohy, buď jsi věřící, to je velmi jednoduché, prostě věříš, že to vše kolem má smysl a ty jsi součástí nějakého plánu. Nebo jsi nevěřící a pak je jediné řešení - nevěříš ve smysl a tak proč se zbytečně trápit, když ten nesmysl lze pohodlně a hned ukončit nějakou bezbolestnou sebevraždou. Toto jsou dva ideální přístupy. Každý člověk se ale potácí mezi těmito dvěma polohami, člověk trochu věří, ale přitom pochybuje. Problém je, že každý má strach, člověk se bojí úplně uvěřit, protože pochybuje, ale také se bojí úplně nevěřit, protože ho od toho odrazuje pud sebezáchovy. Na řešení této složité otázky doporučuji fyzickou únavu, hlad, vyčerpání, pak se zmobilizují síly a ono ti to dojde. Naopak nedoporučuji studium vyšších cílů, nedoporučuji sekty, nedoporučuji církve, nedoporučuji duchovní cvičení myslím že to je cesta do tmy. To co prožíváš je osobní boj každého člověka a musí si s tím poradit sám.

Dobrý den!
Snad se nebudete zlobit, že jsem k Vám přišla, i když o duchovní cestě nevím téměř nic. Nacházím se v životní krizi, kdy postrádám smysl života a nic mě nebaví a vše mě ubíjí. Rozum mě nabádá, že bych se mohla dát nějakou duchovní cestou a směřovat k něčemu "vyššímu", ale jde to vůbec, když nejsem k tomu vnitřně zapálená??? Nemám v sobě nadšení pracovat sama na sobě. Nevím, zda chápete co tím přesně myslím...

Pro Lea: diky za to co jsi napsala ;-). Nemyslis ze kdyz mas takoveto(podle meho bohate) zkusenosti s "duchama" nebylo by dobre -jak rika evelyn - s nima komunikovat? nebo alespon toho vyuzit abys prohloubila zkusenosti v tomto tematu.
Bylo to velice zajima cist.

To se nepovedlo, nemelo to byt dvakrat.

Done Aureliano, mne se docela libi, zralost toho, co pises. Je mi jasne, zes ovlivnen ucenim D.J., to ovsem neni chyba. U mne vyklad sveta kulminuje po ruznych systemech, takze dovedu moc dobre pochopit iluze, ktere vytvari svevolny pohyb bodu spojeni. Sam pouzivam vic pro sebe obvyklych umisteni, ovsem, ne vzdy to ovladam, co mne trochu mrzi. Proto umim pochopit i docela protikladne svetove vyklady.
Dle me zkusenosti se pak obraz sveta rozpada na slozky, vibrace a cirou energii. Pak je clovek schopen velike objektivity a tolerance, no zanika do jiste miry svetska jistota takzvanymi skutecnostmi.
Pak uz nic neni jiste, stabilni, evidentni.
Ovsem, pokud clovek cestu bojovniku bere vazne a ne pouze cte CC.

Done Aureliano, mne se docela libi, zralost toho, co pises. Je mi jasne, zes ovlivnen ucenim D.J., to ovsem neni chyba. U mne vyklad sveta kulminuje po ruznych systemech, takze dovedu moc dobre pochopit iluze, ktere vytvari svevolny pohyb bodu spojeni. Sam pouzivam vic pro sebe obvyklych umisteni, ovsem, ne vzdy to ovladam, co mne trochu mrzi. Proto umim pochopit i docela protikladne svetove vyklady.
Dle me zkusenosti se pak obraz sveta rozpada na slozky, vibrace a cirou energii. Pak je clovek schopen velike objektivity a tolerance, no zanika do jiste miry svetska jistota takzvanymi skutecnostmi.
Pak uz nic neni jiste, stabilni, evidentni.
Ovsem, pokud clovek cestu bojovniku bere vazne a ne pouze cte CC.

Předně napravuji nedostatek a hlásím se k nepodepsanému příspěvku. Zatímco pohled Romanův je pohledem z normální polohy bodu spojení, t.j. z hlediska materialistického popisu světa, dejme tomu z hlediska psychologie, pohled o kterém jsem psal s Qellogathi je pohledem z jiné polohy bodu spojení, pohledem velice abstraktním. Nicméně se tyto pohledy vzájemně nevylučují.
Univerzální, zastřešující pravdu, vycházející z nejvyššího poznání, lze na té nejabstraktnější úrovni dokonale vyjádřit pomocí pouhých šesti písmen. Problém je, že ji málokdo pochopí. Na druhou stranu lze konkrétní popisy jednotlivých aspektů poznání z hlediska obecně přijímaného kognitivního (poznávacího) systému zaznamenávat v tisících objemných knih, které ale budou pro kdekoho velmi srozumitelné. V těchto konkrétních popisech, neboli v tomto lidském inventáři, se člověk snadno ztratí. Snadno zabloudí, ztratí směr, cíl a unikne mu smysl. Proto inklinuji k abstraktnějším vhledům, ze kterých je jasnější, odkud kráčíme a kam, jaké je naše poslání a jaký to má všechno smysl. Teprve po dosažení hlubokého pochopení člověk získává vnitřní vyrovnanost, klid, odstup a nadhled pro řešení konkrétních aplikací.

Tak tohle bych asi já řekl o nějaké proměně osobnosti.

Nejvíc paralyzující je strach z vlastních představ. Strach z nepopsaného nekonkrétního ohrožení. To moc dobře využívali komunisti za dob normalizace. Drželi spoustu lidí v šachu tím, že u nich vyvolali dojem že jim můžou udělat cokoliv. Nic konkrétního, ale cokoliv. To cokoliv pak v představách může nabývat obludných rozměrů. Někteří autoři si takhle představují podstatu moci ďábla. Naprotitomu když je člověk konfrontován s opravdovým nebezpečím, když je opravdu ohrožen něčím konkrétním, má ten nejhrubší fyzický strach, pak ten pocit většinou neparalyzuje, ale burcuje k vyššímu výkonu. Zde je také prostor pro hrdinství. Zastrašování popravami a mučením praktikovali komunisti v 50 letech a zjistili, že to nevede k očekávanému výsledku. Jen si tím vytvářeli hrdiny, mučedníky. Fyzický strach se projevuje až v okamžiku reálného ohrožení. Pak skoro každý funguje normálně a sice že se snaží z té situace se dostat. Takový strach jen mrazí, ale v podstatě člověk nemá na vybranou a musí jednat. Je to aktivní poloha. Něco jiného je okamžik před vznikem ohrožení. Tam se může uplatnit ten strach z představ - jaké to bude až ta situace nastane - tahle otázka paralyzuje. Představte si vojáka před útokem - poslední chvíle strachu, nechce se mu vyběhnout do bitevního pole, zde je možné podlehnout a odmítnout poslušnost a vzdát se. Jak ale se jednou dostane do boje, tenhle strach je pryč, už není cesty zpátky, je možné jen dělat všechno proto aby se z toho člověk dostal. Zostřené spomalené vnímání, necitlivost k bolesti, těžký stres, který si uvědomí až vše skončí, je to trochu jako ve snu. Sem tam zachytí nějaký pohled, který si na vždy zapamatuje. Pak přijde buď tma, nebo vítězná konec. Nepřežil, nebo přežil. V případě přežití těžká euforie, ale jen v prvních pár situacích. Když se to opakuje moc často, euforie už pak nepřichází, jenom to neurčitě bolí, někde uvnitř, utopí se to v chlastu a v této situaci smysly otupují takže šance na přežití se snižuje. Často pak člověk myslí v této situaci na to, že smrt je vlastně vysvobození. Když čeká po vítězném boji euforii a ona nepřichází. Stále více riskuje a začíná hrát stále nebezpečnější sázkovou hru. Chce stále posouvat dál a dál hranici pokoušení osudu, protože si v podstatě myslí, že když zajde dál, euforie se zase dostaví.

Krásně jste to popsali, dík :-) Souhlasím. Pokud by se Ti chtělo, Qellogathi, napiš něco blíže o "proměně bytosti", jak Ty ji vnímáš :-)))

Ano Qellogathi. Zdůraznil bych jen, že se ego, pociťované ve své zdánlivé oddělenosti bytostí od své podstaty, procesuje na všech dosahovaných hladinách vědomí, dokud nedojde k dovršení.

Tak je, Aureliano.
Jen málokdo si ovšem dovede představit šíři a skutečné hranice ega a co všechno onen pojem obnáší.
Zdá se víc než jisté, podle těch, co dovršili, že ego je vetkáno do organismu jakožto "vlastnost masa a krve".
Z toho pak plyne, že jeho vyřešení je možno jenom adekvátním zásahem do celé psycho-fyziologické bytosti. tzn. ona "proměna bytosti" - dle všech podstatných duchovních tradic.

Podle mého názoru je strach obecně jen projevem nevědomosti ega. Z hlediska nevědomého ega je strach sílou varující ego před jeho všemožným ohrožením. Reakce zbytnělého ega na toto varování může být natolik nepřiměřená, že může dojít až k jeho zhroucení. Pro normálního člověka, který se se svým egem naprosto ztotožňuje, to může znamenat i smrt. Podle učení toltéků je strach jedním ze čtyř nepřátel bojovníka jdoucího po cestě poznání :-).

Ahojky!
Co myslíte, že je strach. Pouhá emoce nebo nutná varující síla nebo ničící síla nebo protiklad k něčemu ve světe duality nebo všechno dohromady nebo...???
Strach je dobrý sluha, ale zlý pán.
Co Vy na to?

Pro Leu: Dík, že jsi se podělila o své neobyčejné zážitky. Chci se zeptat, ještě se Ti nuzák zjevuje nebo další duchové? Povídáš si s nimi?

Pro M.A.: Napíšu ti pár mých zkušeností, tak jak jsem se já setkávala s duchy. Udělali jsme si na chatě malé jezírko a maminka mi slíbila, že se na něj přijde podívat. Za týden na to ale zemřela. Tu noc co zemřela jsem byla na chatě a že zemřela jsem neměla tušení. Asi ve 3 hodiny ráno mě vzbudilo, že někdo chodí kolem naší chaty. Strašně jsem se bála a šla jsem pozavírat okna s plynovou pistolí v ruce. U okna, kde bylo jezírko, stála osoba v noční košili a dívala se na něj. Stála jsem u okna a dívala se na tu postavu. Když se na mě začala otáčet a uviděla jsem jí z profilu, rychle jsem zabouchla okno a schovala se do postele. Nejdříve jsem si myslela, že to byla paní z vedlejší chaty. Když jsem se jí ale ráno zeptala, jestli to byla ona, řekla že ne, že celou noc spala. Odpoledne mně přijeli říct, že maminka zemřela. Teprve pak jsem si uvědomila, že to byla ona, která přišla dodržet svůj slib a podívat se na naše jezírko.
Mnohem později, když jsme vyměnili chatu za chalupu, jsem na ní občas bývala přes noc sama. Jednou když jsem na chalupě byla sama jen se svou kočkou a usínala jsem, nebo jsem spíše již byla v polospánku, slyšela jsem jednou naprosto zřetelně, jak se někdo šourá po chodbě a jde ze schodů dolů. Podívala jsem se na kočku, která spala se mnou, a ta seděla na posteli a byla celá naježená. Krátce na to, kdy jsem zase byla na chalupě přes noc sama, se opakovalo to samé s tím, že jsem vstala z postele a šla se podívat kdo tam chodí. Uviděla jsem postavu omotanou ve starých špinavých hadrech, tvář ji nebyla vidět. Neřekla jsem nic ale pomyslela jsem si co tady dělá. Odpověděl mi také telepaticky, abych si ho nevšímala, že se tady může procházet jak chce. Pak jsem si uvědomila, že sedím na posteli a kočka vedle mě je naježená na dvojnásobnou velikost. Pak jsem si raději pustila televizi abych kolem sebe nic nevnímala a usínala jsem při televizi. Za nějaký čas se obdobná situace znova opakovala. Na mou otázku proč tady je mi řekl, že mi to ukáže. V tu chvíli jsem se ocitla ve středověku a viděla jsem starou doškovou chalupu, která stála kousek od naší. V tom okamžiku jsem zároveň byla i na půdě té chalupy, kde jsem viděla, jak tento

Pro M.A.: S "duchy" osobní zkušenost nemám, s posmrtným životem ano, jen si to nějak nepamatuji, abych o něm mohla popovídat :-) Úžasná kniha na toto téma je O smrti a životě po ní od Elisabeth Khübler-Ross.
Řekla bych, že otázka posmrtného života není ani tak otázkou víry, jako jakéhosi vnitřního pocitu jistoty, že existuje. Prostě se vě mně jednoho dne zrodil tento pocit jistoty a od té doby nepochybuji.
Je definováno hodně duchovních zákonů, pro posmrtný život se mi zdají nejdůležitější tyto:
- zákon reinkarnace - duše se mnohokrát navrací do pozemského života, aby se naučila vše, co se v pozemském životě naučit dá, aby překonala nevědomost v poznání a vědění věcí vyšších
- zákon příležitosti - člověk se zrodí do takého prostředí a podmínek, které potřebuje jako lekce k dalšímu učení při svém vývoji na Zemi a současně při vývoji duše k věčnosti (souvisí s odčiněním zralé karmy)
- zákon rovnováhy a harmonie - člověk má žít v harmonii sám se sebou, s okolím, s přírodou a vesmírným řádem, pokud tak nečiní, dochází k poruchám vnitřní a vnější rovnováhy a člověk bývá postižen nemocemi, vrozenými vadami, stíhají ho úrazy, nehody apod., které ho mají vést k pochopení jeho vychýlení z rovnováhy
- zákon přitažlivosti stejnorodého - duše si vybírá stejnorodé rodiče, mající podobnou úroveň a stejnou karmu, dále se setkává s dalšími lidmi stejného myšlení a konání
- zákon tíže - tento zákon vyjadřuje tíhnutí lidského ducha ke hmotě a pozemským věcem, je nutné uvědomit si, že z hmotného světa si s sebou duše nic neodnese a je třeba se v první řadě zaměřit na svůj duchovní rozvoj a pomoc okolí, než honbu za hmotnými statky a osobními požitky

Pro M.A. podívej se třeba na diskusní příspěvky za poslední dva měsíce na stránkách: http://diskuse.doktorka.cz/minule-zivoty/archiv/260/

kdyz uz je tady tak rozsahla diskuse o duchovnich cestach atd... jaky je vas nazor na "duchy",posmrtny zivot atd..popripade mate stim nejake zkusenosti....hrozne mi vadi jak to lidi okamzite odsuzuji(ne kazdy)....