Jsem nula a nevím co s životem

Lucie: Tohle je trochu do...Ja myslela, ze tady slo o nespokojenost se zivotem, tak se omlouvam.

Hanko, to je zajimavy, ze jsi to uz cetla, protoze ja to psala poprve.

Lucie tohle píše na více diskusích a čeká, kdo se chytne. Už jsem na to četla.

Lucie: Tohle je trochu do jiné diskuze, nemyslíš? :))

Díky za reakce. Člověka aspoň potěší, že v tom není sám (tedy, ne že bych někomu přál něco podobného). Je to už pár měsíců, co jsem založit tohle téma, ale v mém životě se nic nezměnilo. V červnu bych měl dokončit školu, ale i když si myslím, že mi asi k ničemu nebude, pokusím se jí dodělat. Byla by blbost vykašlat se na to v posledním ročníku.

Trochu aktivněji jsem začal pátrat po možném uplatnění v mém oboru. Nějaké možnosti by snad i byly, ale za ubohý plat - kolem 14 tisíc čistého. A to i s tím VŠ diplomem. Ach jo. Pokud chci zaplatit hypotéku, uživit budoucí děti a manželku, až bude na mateřské, tak si prostě nemůžu dovolit dělat za tyhle peníze.

Hugo: To co říkáš, zní logicky a kdekdo mi to radí. Ale já si nemůžu pomoct. Nedokážu si představit, že budu dalších asi 35 let dělat práci, která mě nebaví. Trávím tam tolik času, že to nejde jen tak přehlížet. Kdyby to aspoň bylo nadprůměrně placené, tak bych to třeba ještě překousnul, ale takhle? Výsledek je, že už se i vyhýbám sezamování s novými lidmi. Protože jedna z prvních otázek, na kterou se tě lidé zeptají, je: "A co vlastně děláš?" A já si vždycky připadám jak ubožák, když musím říct, co dělám...

Zuzka: Zdravotní problémy zatím nemám, ale co není, může být. :) Každopádně chápu, že tvoje situace je ještě o to komplikovanější.

bamblbý: Je ti 26, to je ještě celkem v pohodě. Zkus si udělat nějakou školu, kterou zvládneš. Ve svém věku se ještě nemusíš považovat za ztoskotance, v pětatřiceti je to horší.

Donedavna jsem taky byla nespokojena a nevedela co se zivotem. Mam dobre rodice, ale ti mne zivot moc neridili a byli radi, ze jsem tak samostatna a schopna se o sebe postarat. Co ale nevedli je, ze jsem tolik svobody nechtela a potrebovala jsem, aby mne zivot nekdo trochu vic ridil. Tohle se zmenilo, kdyz jsme se seznamila se svym nynejsim partnerem. Je skoro o 10 let starsi a je uspesny profesional. Bydlim u neho a nas vztah je takovy, jaky jsou dlouho potrebovala: on je dominantni a dela vsechna rozhodnuti a ja jsem mu podrizena. O nic mne nezada a neradi se se mnou, proste mne jen da ukoly a sdeli rozhodnuti a ja se podrobim. Kdyz neco nesplnim, nebo splnim spatne, jsem potrestana a proto pak nemam pocit viny a neni mezi nami zadny napeti.

Taky si myslím, že je to celkem běžná situace - pocit nenaplnění.
Moje máma seděla 40 let na jednom místě naprosto sama ze sebe znechucená. Mě setrvale podporuje v tom, že když se mi v práci nelíbí, práce mě neuspokojuje, cítím se jako ta nula, ať si ihned najdu jinou, že vždy si polepším. Je mi 40 let, od 20 let jsem vystřídala 4 zaměstnání, každé mi něco dalo a opravdu jsem si vždy polepšila. Navíc mi z nich zůstali skvělí přátelé.
Vím, že v téhle době je to o dost složitější, ale proč nehledat? Zdokonalila jsem se v PC, naučila se psát všemi deseti, jen ta angličtina:-((. Jsem tupoň na jazyky. Tak jsem si zopákla ruštinu a nakonec jí v zaměstnání jako jedna z mála umím, a používám. Mladí kolegové se jí teprve musí učit.
Taky jsem nedostudovaná VŠ, ale nelituji toho.

málokdo propluje životem...pravdu díš Hugo. Těch, které práce baví je nepatrné procento ale to přece neznamená, že se všichni ostatní půjdou hned oběsit.

málokdo propluje životem zcela hladce. Někoho baví práce zase mu nepřeje zdraví. Je to prostě boj. Nemá cenu se tím pořád stresovat. Když je nezáživná práce, užij si víkend, najdi přítelkyni nebo partu s kterou přijdeš na jiné myšlenky.

Ahoj Honzo, dokážu pochopit...Honzo, úplně tě chápu. Cítím to samé a jsem daleko starší než ty. Teď ještě přišla nemoc, ztráta zaměstnání a vyhlídky bídné a teď jak jsem doma, tak nad sebou stále uvažuji. Také nemám kdovíjaké koníčky. Vystudovala jsem strojní průmyslovku, nikdy jsem tu práci nedělala. Dělala jsem v kanceláři, ale dnes se z "venku" přes pohovory ani na to samé místo nedostanu, protože mě převálcují mladší. O mě už nikde zájem nemají, i když vypadám daleko mladší a mám i mladší smýšlení (je mi 45let). Na jazyky nemám vůbec hlavu,tak jsem zvědavá co bude dál. Ty jsi ještě mladý a hlavně zdravý. Nevěš hlavu- bude hůř :o)

Ahoj Honzo, dokážu pochopit v jaké situaci jsi (nebo jsi byl,jestli už si to "vyřešil"). Dal jsem se na studium informatiky, protože jsem tak nějak netušil, co by mě mohlo bavit a spoléhal jsem na to, že mě to bavit začne - nezačlo. 6 let studia informatiky na vysoké bez titulu (bc. - opakoval jsem, prodlužoval, znovu nastoupil..)Do bc mi chybělo asi tak 5-6 předmětů(těžkých)a bakalářka. Celou dobu studia jsem cítil, že informatika není pro mě, ale když už jsem tam byl, tak jsem si říkal, že dodělám alespoň ten titul. Nedodělal. V hlavě jsem si už v průběhu školy asi tu informatiku zprotivoval. Teď je mi 26, mám jen maturitu, jsem bez práce. Cítím se "nenaplněný, bez nějakého cíle, bez smyslu". Práci si hledám (z donucení rodičů a přítelkyně) ale kvůli mému nižšímu sebevědomí se mi moc nedaří ani "necítím potřebu". Poradí někdo, co dál? Nějaký kurz? Knížku? Cokoliv? Nepovažuji se za nulu, ale nedokážu se rozhodout, kam jít,co dělat (protože mě extra nic nebaví a zájmy taky skoro nemám žádné)