Matka mě každý den otravuje

Prosím, dohlédněte na pány Béďu, Kandu a a Vojína, aby dostali svůj příděl léků, pěkně to spapali a zamkněte je v jejich oblíbených klecových lůžkách, už zase vám utíkají k inernetu.

je to drsné, možná, ale pravda. Jenom jsem se trochu překlepl, v ústavu jsem nebyl v Esterajchu, (patří tak místo tam) ale v Československu, protože maminka milá mě tady nechala...Dneska je ona hrdinka a já zase ten debil, dobrej pro ni jen jako sluha:( Ještě že mí adoptivní rodiče mají naprosto jiný názor a vztahy! To, že jsou to bývalí soudruzi je mě ukradený, NAPROSTO!
Maminka je možná čistá od Strany,ale i od soucitu a vůbec od myšlení a lidskosti:)Takže je jí to víteco platné.
Jenže mě tento příběh nikdo neotiskne, nikdo nenatočí film...Nehodí se to do schématu doby a myšlení.Prostě havlovo srdíčko zase vítězí nad pravdou a láskou:(

Béďo, tak to je fakt drsné! Skoro se mi nechce uvěřit, že je něco takového možné.

Taky mám maminku která mě považuje za psíčka na provázku:)
Obtěžuje nesmyslnými telefonáty někdy i 10krát denně, naštěstí většinou 2-3krát za den. No nejblbější na tom je, že když neslyší co by slyšet chtěla, neslyší vůbec a dává to hlasitě najevo! Nebo neřekne nic a kecá o svém zdraví. Druhý den volá, že čekala, že přijedeme, přece jasně slyšela, že jsme jí slíbili...
Už si na nás stěžovala i do jednoho ženskýho časopisu, tam jí radili aby se nenechala, že ti dnešní mladí...mě bude taky 40 a máme děti 14 a 17:) Naštěstí tam zachovali aspoň naši anonymitu. Musí to být nějaká nemoc. Proč zrovna my...Moje dětství s ní taky stálo za belu, pořád kázání, nebo rovnou facky,táta dálkovej řidič , takže ji neuhlídal, pak se s ní rozešel a taky se strejčkovalo, pořád nějakej divnej umělec.k tomu se na mně odporně šetřilo, i cikáni chodili do školy lépe oblečení než já:( Pak mě nějaký čas hlídali příbuzní, to byl v porovnání s matkou docela ráj, ti mě vzali i na kolotoč , i do kina...A hlavně vařili teplá jídla a pomáhali mě s úlohama.
Shodou okolností i má matka je v té slavné Konfederaci:) Byla kdysi zavřená, za pokus o ilegální přechod hranic. Že se nikdy nepochlubila a dozvěděl jsem to o ní až z médií, je druhá věc. To jsem se tedy tady sešli:)

Rodiče v Konfederaci:)
Jo, to je české "špécifikum" podle mých zkušeností je to spolek možná soudruhama kdysi ublíženejch, ale hlavně senilních bláznů. Má matka je tam taky, prej seděla že v padesátejch otočila pixlu barvy a místní aktiv neměl čím namalovat rudý hvězdy nebo co:)
To nic nemění na tom že se díky tomu taktéž úspěšně vyhýbá hospitalizaci v ústavu.
S oblibou otravovala naši rodinu po telefonu, že když mám volnou chvilku, tak bych mohl pro ni udělat tamto, nebo tamvono, třeba přestavět její vilku na něco modernějšího, pokud možno zdarma:)
Její výčitky jsou má nejhorší noční můra, to druhé nejhorší je, že se pokoušela přetáhnout děti na svou stranu, aby na nás měla nějaké to kladivo. Vyřešilo se to odpojením pevné telefonní linky a děti na to přišly samy:)
Mé dětství s ní taky stálo za houby, pořád se u nás šetřilo, táta věčně vyštvaný na Ukrajinu na montáže, aby si ona mohla žít jako princezna s harémem chlapů:)
Později, když se na ni táta vykašlal, byla uznána jako psychicky nezpůsobilá vlastnit řidičák. A doporučena k ústavní léčbě. Tak se mnou prostě zdrhla za hranice. A tam do ústavu dala mně:( Po Listosinci se vrátila jako největší king a byla uznána za hrdinku.
Já už jsem byl dospělý a vychovaný jinou rodinou.
No ale že by to uznala a třeba se omluvila, nebo mě aspoň dala pokoj, neéééé! Chtěla mě inkorporovat do své životní legendy , podobně jako prý umučeného manžela (dosud žije a asi šťastně:)
A proč? Aby se mohla svým "neštěstím" chlubit na ČT2:)
proč to sem píšu? Aby jste viděli, že i dnešní demokratická doba podporuje vaše šílené rodiče a ještě lépe, než tehdy totáč:)

Zdravím, mám taky maminku v Konfederaci politických... a taky se od komunistů nenaučila ničemu jinýmu než terroru. Volá mě asi 10x denně. Poradil jsem jí aby zašla k doktorům. A našla si blbýho psychologa, který si s ní notuje a ze mně dělá tyrana. A pochopitelně, i on mně otravuje po telefonu...Taky se mně hned na úvodní "seanci" pokusil psychicky připravit na to, jaK SE BUDU MUSET O MAMINKU PĚKNĚ POSTRAT. Je mě kolem 40 a staráme se se ženou o 2 děti...Na maminku mám jen špatné vzpomínky, po tom, co jela s tátou někam v autě a táta nepřežil nehodu, mě neustále vykládala pohádky o tom jak je Bohem vyvolená, taky mě pěkně mlátila, místo aby se znova vdala, si vodila strejčky...mě bylo tenkrát šest...Vzpomínám si, že byla několikrát hospitalizována na psychině, proto je taky dnes členkou Konfederace:)O mě se v té době starala teta, jo, to byly zlatý časy. Pak maminka chtěla zkoušet tu svou výchovu na mých dětech, to jsem jí zatrhli. Není nějaká možnost jak se takového rodiče legálně zbavit někam do ústavu? Ona je nenormální, ale polistopadoví vládci jí "osvobodili" takže nás může vysávat a ještě být za hrdinu!

zdravím jsem na tom stejně

To, ze je nekdo rodicem neznamena, ze vi co je nejlepsi pro deti.

Já všem lidem, které mám opravdu rád, přeji (samozřejmě v duši, nikoliv nahlas) tři věci: klidné a harmonické vztahy v rodině (i v té širší), zdraví a rychlou smrt. Hodně, ale opravdu hodně moc závidím lidem, kteří mají perfektní vztahy s rodiči a potom i s dětmi. Častokrát se ptám, proč zrovna já mám rodiče, kteří byli sami v dětství postiženi osudem a proč do mé výchovy vložili tolik moc toho špatného, ač oni sami žijí v mylném dojmu, že pro mě dělají jen to nejlepší. Nevím.

Teda to co píše Elis vypadá jako sranda, ale není. Od té doby, co chodí tchyně na psychiatrii je vidět změna. Sice si všechno nedá vymluvit (tak jako dřív), ale aspoň něco z toho pocitu samoty přehodí na někoho jiného a hlavně, když jí psychiatr řekne, že by měla něco dělat (najít si nějakou náplň), má to úplně jinou váhu.

Mila Elis,svym prispevkem jsem nijak nenaznacil, ze jsi sobec. Popremyslej...

Elis a co tak poslat tvoji babicku k psychyatrovi aby si tam mohla popovidat a mozna se poradit jak resit ten problem s detkem. Nemeli se uz davno rozejit?

Dle tvého příspěvku soudím,že bych měla být vděčná a že jsem sobec... Nevadí,jsem vděčná za každý názor.

Mila Elis,moje babicka nebyla nic takoveho, co popisujes ty, ale stejne.Bydlela po dedeckove smrti s nami a moc jsem ji miloval, od malicka me vychovala, asi jako tebe.Rano mi pred odchodem do skoly pripravila snidani a sedela se mnou u stolu. Dala mi caj a sotva jsem si sednul:"Oslad si to."Tak jsem si to osladil, coz bych samozrejme udelal stejne."Zamichej si to.""Ale babi, dyt uz sem si to zamichal!"Atd.Byl jsem pubertak, mej jsem ji strasne rad a pritom mi mnohdy lezla na nervy.Pripravovala k jidlu domaci polevky, vyvarene z kosti a zeleniny, pak udelala testo a z nej pripravila nudle.Ja, patnactiletej kluk, jsem ty polevky nejedl, nebo jen s velkym sebezaprenim tak jednu sberacku.Mne ted tahne na padesat a babicka jiz davno odpociva na hrbitove.Tak rad bych dnes slysel jeji napomenuti, abych si zamichal caj a nevim, co bych dal za talir jeji polevky, kterou bych ji moc pochvalil a s laskou ji za ni podekoval.Ale tak jde zivot.

Jsem asi rozporuplná osobnost.Jeden den na ni mám obrovský vztek a druhý den za ní jdu na návštěvu,že ji potěším a ona hned začne povídat o nemocech atd.A to mě potom rozvzteklí zas a slibuju si že tam nepůjdu.Rodiče tam nejezdí téměř vůbec,pouze na Vánoce atd.A ona si proto vybrala mě za svou "vrbu."Mám ji opravdu ráda,odmalička jsem tam jezdila,stonala u nich a byl to můj druhý domov.Mám však pocit,že teď už ve mně babička vidí dospělou a vše mi bez obalu říká.Když se svěřím otci (je to jeho matka) pouze mi poradí ať jí neberu telefon,ale to se mi zdá vůči ní kruté.Občas to udělám,ale pak mě hryže svědomí a zavolám jí sama...

Milá Elis, nechápu, proč bys měla být sobecká, je se snažíš zabránit manipulaci. Moje babička nás s bratrem chodila vypravovat v 1.a 2.třídě a když jsme jí nechtěli poslechnout, vyhrožovala nám, že dostane infarkt a předstírala blížící se záchvat (lehla si třeba na podlahu a lapala po dechu). Bratr ji překročil s aktovkou na zádech a šel sám, já ji utěšovala, pak poslouchala kázání a přišla na druhou hodinu, dostala jsem poznámku, musela jsem to vysvětlovat rodičům, ti si to zase "vyříkávali" s babičkou. Tak co je lepší?

Dobrý večer,přispěji do tématu zase jinak.Je mi 18 let a mám problémy s babičkou.A nejen já,ale celá rodina.Babička je také velký, opravdu velký hypochondr,u doktora je každý den,ale to je taky jediná její denní činnost.Zbytek se skládá z volání nám každému na mobil.To jsme si ovšem zavinili sami,když jsme jí i dědovi mobil věnovali na Vánoce...Moji rodiče jsou pracovně vytíženi a mobily jí neberou.Proto volá alespoň mně a o víkendech.Ve velké většině případů NIC nepotřebuje a volá jen když děda není doma.Mají spolu chladný vztah a hádají se.Je velmi hodná a obětavá ale tohle nás velmi rozčiluje.Její bezpočet nemocí je VŽDY při každé rodinné oslavě nebo sešlosti hlavním tématem rozhovoru.Mám ji ráda,proto když mám čas (studuji gymnázium) tak se tam stavím.Ona však je schopná poslouchat mě pouze 10 minut a pak mluví o nemocech,kontrolách u lékařů a o tom že by se nejradši neprobudila ze spaní,jaké má peklo s dědou a tak dále...A takto to probíhá stále,při každé mé návštěvě.Nakonec se rozpláče a já ji utěšuji.Tento scénář je poslední dobou stále stejný.Proto se nám tam již nechce tak často jezdit či je navštěvovat.A to ona řeší tím,že nám všem volá a pláče do telefonu.Když jsem doma a jsem například nemocná,volá mi každý den a brzy ráno jen aby se zeptala jak mi je a jestli už jdu do školy.To mě také rozčiluje.Vím že je starostlivá,ale zdá se mi, že je to přehnané.No je to sice trošku jiný příběh, ale má podobný základ,bohužel:( Jsem sobecká?

Jane, no to bych take rada vedela. To jde opravdu ztuha. Ale asi musim mit stale na pameti, kolik jim je let, ze jsou jeste mladi (nejsou ani v duchodu) a uz od 40ti si rikaji, jak jsou stari a nemozni. Tezko se jejich zdrav. stav odhaduje, ale kdyz matka mesic rika, jak moc nemuze kvuli bolesti zad ci bricha a k doktorovi nejde, tak to proste neresim. Vim ze kdyby to bylo vazne, tak si k doktorovi dojde, jelikoz je hypochondr. Kdyz polevim ted, jak to bude vypadat za 10, 15, 20 let? Neco jineho je, pomoci s tezkou praci, ale aby si nemohla uklidit, protoze je unavena z prace a otec doma neprelozi steblo, to fakt ne.

Monika správně napsala, že se rodiče přizpůsobí. Ale ne hned. Jde to ztuha. Mají víc času o všem přemýšlet, všechno překroutit, žijí v poměrné izolaci, takže ztrácejí srovnání, poradit si nedají, argumentovat je zbytečné.Jan hledá správnou míru - to já taky, to je asi na všem nejtěžší.

Analako dlužím odpověď,chtěla jsi vědět jestli se to časem zhoršuje.Řekla bych že u nás to začalo když umřel táta,bude to 4 roky.Taky mi strašně chybí,on byl moc hodný.A pamatuju si že vždycky to byl on,kdo skákal tak jak máma pískala a zřejmě bych ho teď měla nahradit já,což nehodlám.Souhlasím s příspěvky -pomoct ano ale nenechat se vydírat a zneužívat.