Nic nezvládám

bloncko, to, co pises prozivam i ja, jenze o pet let pozdeji. Necekej na nic a bez k psychologovi nebo psychiatrovi. Ja ted beru AD a vidim svuj zivot jakoby se mi zvednul z oci cerny zavoj. Tvoje rodina na tebe ma vliv, i kdyby ses tomu sebevic vzpirala. AD ti pomuzou videt veci objektivneji a zorganizovat si svuj zivot podle sebe a svych prani.

No já teda na psichology moc nevěřím.Tobě evidentně chybí sebevědomí a to je také hodně okolím ve kterém se pohybuješ.A,že jsi nic nedokázala je jen tvůj momentální ůhel pohledu.Maturitu máš,na vysokou ses dostala a to teda zas tak málo taky není.Přestan se litovat a snažit být ve všem nejlepší a soustřed se na věci které bys chtěla sama.V žádné činosti není nikdo hned jedničkou a určitě ti nepomůže roztěkanost a utíkat hned jinam.Snaž se myslet pozitivně a nejlepší je začít u toho zrcadla,usměj se na sebe a začni se snažit být sama se sebou více spokojená,na každého,koho potkáš se snaž usmát a uvidíš,že to nebude dlouho trvat a bude se ti to v hojné míře vracet.

mila bloncko,na sebevrazdu nemysli,to je to posledni,vzdycky je naděje,že se to zlepší a dá se dělat spoustu věcí,aby se situace obrátila v lepší.Ty jsi mozna studentka,ja žena v letech a ted bojuji take s problemy. Pracuju jiz vic nez dvacet let a stala se mi nemila vec,nabidli mi lepsi praci,tak jsem se nechala zlakat,ukoncila stavajici zamestnani a kdyz jsem mela nastoupit,takmi rekli ze mne nevezmou a ja se razem ocitla bez prace. Tak jsem na honem vzala praci,kterou vubec nechci delat a nebavi mne, neni tam vubec dobry kolektiv a zrovna mi to moc nejde-nebavi mne ta prace. Taky jsem z toho nestastna,ale musim to vydrzet,hledat praci zajimavou, proste jit dal a verit,ze bude lip. Drzim ti pesti,at se ti dari lepe, ja take verim,ze i mne se casem zadari, protoze ted to neni vubec dobre. nadeje umira posledni.

Mila slecno, jestli jste z Prahy, tak si dojdete na pohotovost do Bohnic. Jsou hodni, mili a tech 90 Kc urcite stoji za to. Myslenky na sebevrazdu nesmite zivit.

Ahoj Bloncko, co Ti muzu poradit, je bojovat, ja jsem mel obdobi, kdy jsem mel stejne pocity. Nic jsem neumel a nic mi neslo, nedovedl jsem zapadnou do spolecnosti. Ale jak mluvis o ostatnich, oni neumi vic nez Ty, je to jen jakysi klam, ktery nam spolecnost vsugerovava. Me pomohlo pobyvat v prostredi, kam mi neslo zapadnout, delat veci, co mi nesli, to Te posili. Aby jsi si nemyslela, ze mluvim jentak, prosel jsem si jeste mnohem horsi situaci nez Ty. Inu v jednom filmu zaznela veta, ktera to vse vystihuje a zaroven Ti dava tu nejvetsi moznou radu: "Nezalezi na tom, jak velkou ranu dokazes dat, ale jak velkou ranu dokazes prijmout".

Ahoj lidi.V první řadě moc děkuji za příspěvky, hlavně teda za ty slušné.Už jsem udělala první krok. Zjistila jsem, že u nás ve škole je zdarma psychologická poradna a tak jsem tam napsala a čekám na odpověď. Kde se stala chyba já vím. Je v tom dlouholeté psychické týrání a alkohol. Paradoxně včera, když jsem sem napsala, se u nás situace šíleně vyhrotila, byla tu i policie, dnes tady zvonili sousedi že nemůžou kvůli nám spát. To jen pro dokreslení situace. Možná mám něco podmíněno i geneticky. Před krátkou dobou se mi po dvouleté léčené depresi oběsila moje teta (AD jí tedy nepomohly). O tom jsem ale psát nechtěla. Mě děsí to, že v reálném životě si připadám nepoužitelná v hodně věcech. Základ to má v tom v čem žiji, ale nevím co s tím dál dělat. Mám strach, že až se jednou odstěhuji (což nebude trvat dlouho), že teprve na povrch vyplavou věci, které mne budou činit nadále nepoužitelnou. Opravdu se bojím budoucnosti.A Víte

Přesně tak Víte, laskavě a pořádně nakopnout, pokud je zájem. Já jsem též byla nakopnuta a byl to ten nejlepší kopanec v mém životě. I když pěkně bolel. Díky za tvůj pohled, hodně síly a hezký zbytek dne Ti přeji.

Jestli kopu tak proto aby se zvedli i do sebe jsem kopal. A kopat budu. Zdar Andreo.

Pravda - literatura, básně. Tak že i deprese může být přínosem, pokud se to s ní naučíme.Každej hnusnej stav duše si způsobujeme sami, je dobrý vědět, že si od něj taky můžeme pomoct sami. Stačí pro to něco udělat, jen se v tom neutápět, nepřesvěčovat se o svém neštěstí, tím se deprese totiž živí. Taky jsem rád, že se neperu sám, Mlho.Tak že do ní, do mrchy. Měj se dnes pěkně a buď tvrdá! Ahoj.

Vít : ,,Byli to staří sedření lidé, jejich strava byla jednoduchá i jejich život byl jednoduchý. Chtěl bych žít v té době, kdy nebyl čas zabývat se duševní nespokojeností, protože člověk měl moc práce s tím aby vůbec přežil. "To je to. Dneska už nemáme jednoduchou stravu, jednoduchý život, nežijeme už v ,,té" době. To je potřeba si uvědomit a nekopat do těch, kteří dnešní hektickou dobu přestávají zvládat.

A bylo by fajn, kdyby to potkalo více nám podobným, protože najednou se člověk cítí silnější a má naději. Já měla štěstí, že jsem se dostala k psychiatričce, která mi poprvé netvrdila, že se s tím mám smířít a hezky papat AD. Mám se prý zamyslet nad teorií, že ne nedostatek serotoninu způsobuje depresi, ale deprese způsobuje nedostatek serotoninu. Tak jsem se zamyslela a AD dnes už neberu. Tímto AD nezatracuji, ale myslím, že při vleklém životním depresivním nastavení jsou spíš kontraproduktivní. Prý se dělaly pokusy, kdy lidi s depresí na nějakou dobu (cca měsíc) vystavili lékaři extrémní situaci, kdy šlo každý den o život a po návratu do normálního života už tito lidé depresí netrpěli (otázka jak dlouho, že?). Také si myslím, že dostatek činnosti je prevencí deprese.Dřív se o depresích nevědělo, ale existovaly - jsou prostě lidé citliví a deprese se dají vystopovat v mnoha uměleckých dílech. Avšak také si nemyslím, že lidé těžce pracující by se s depresí setkali. Moje mamka měla depresi od mládí a v té době si prostě myslela, že je líná, neschopná a nepřiznala to. Osobně si myslím, že deprese je špatné životní nastavení a chybné vnímání životních situací, které se dá "přeučit". A také jistá nuda, pohodlnost života, nedostatek pohybu a ztráta kontaktu s přírodou, citlivost - zkrátka mnoho faktorů.Mám radost, že někdo ví, o čem píšu, Víte.

O dřině na duši ale i na těle. Byly deprese v době mládí našich babiček, dědů a pradědů a prababiček? Byli tenkrát psychologové? Antidepresiva? Mohli si oni dovolit to co může tahle generace? Nikdy jsem od svého dědy neslyšel větu: nic nezvládám. Ani když se mu klepaly ruce se lžící nad polívkou.Byli to staří sedření lidé, jejich strava byla jednoduchá i jejich život byl jednoduchý. Chtěl bych žít v té době, kdy nebyl čas zabývat se duševní nespokojeností, protože člověk měl moc práce s tím aby vůbec přežil. Mlho ty mi mě připomínáš. Taky to mám na celý život, ale potkalo mě přesně to štěstí o kterém píšeš. Vím, že můžu vítězit.

Ještě jsem zapomněla dodat, že ta chvíle, kdy jsem cítila, že tohle je Život, by se dala vrátit opakování holotropního dýchání (možná, je to nevypočitatelná metoda), ale asi chápeš, že to není řešení. Spíš mi to ukázalo, o co přicházím a že s tím můžu něco dělat. Je to prostě o pořádné dřině na vlastní duši. AD jsou dobré v akutních případech, kdy člověk prostě není schopen se zvednout (obrazně i fyzicky), ale nevedou k normálnímu životu.

Víte, to je velká pravda, kterou by si měl každý, koho ohrožuje deprese, připomínat. Je moc fajn mít ve svém okolí někoho, kdo je na tom mnohem hůř než já, myslím třeba existenčně, zdravotně, atd. Takoví lidé dokáží vrátit chuť k život, zvlášť pokud jsou sami vyrovnaní, jsou velkým příkladem. Samozřejmě, jsou lidé citliví a přecitlivělí a ti silní. Ale já věřím, že v každém člověku je velká duševní síla, jen ji vydolovat je strašná práce. Ten stav, kdy jsem měla pocit, že žiju a cítím, byl po holotropním dýchání (stav změny vědomí) - jakási týdenní extáze, kdy jsem se zbavila něčeho jako peřiny z bloků, mindráků, křivd, úzkostí, atd. a cítila jsem, jako bych měla čistý mozek, nevím, jak jinak to popsat. Cítila jsem vítr, slunce, lásku, pohlazení nejen očima, ušima, kůží, ale prostě jsem je Cítila. Přesně jak jsi popisoval, že se zvuk dostal jen k tvým uším, ale ne dál, tak tehdy to bylo to "dál". Za pár dní to přešlo zase do běžného režimu "za sklem", tuším proč. Prostě jsem nezměnila svůj léty zaběhaný pohled na svět a duši si zase zanesla bordelem. Takže si myslím, že záleží jen na člověku, jak dlouho a jak intenzivně se bude s depresí trápit. Pro mě to asi bude úkol na celý život, moc daleko jsem se ještě nedostala, pořád padám zpátky, ale ověřila jsem si, že to jde.Přála bych hrozně moc všem podobně stíhaným depresí, aby zažili zkušenost, že se s tím dá poprat i vzdor tomu, co říkají lékaři, že to nejde. Mě to tvrdili také.

Za sklem je asi to samé co pod vodou, taky tam nejsou city a pocity, nebo jsou ale jen vlažné a vzdálené. Ta chvíle tvého úplně jiného života, jak to s ní bylo. Šla by vrátit? Kdysi tu někdo napsal: lepší chvíli než je právě tahleta už nikdy nezažiju-říkej si jí každý mizerný den několikrát. Je to velmi pravdivé. Vždycky může být hůř než je teď. bloncka která napsala úvodní příspěvek by mohla dostat nějakou zlou nemoc, nebo by mohla přijít o 2prsty na ruce, nebo by jí mohly vypadat všechny zuby a teprve potom by vzpomínala na tenhle čas jako na dobu kdy vlastně byla velmi šťastná,jenom o tom nevěděla.

vlasto dík za povzbuzení.....já vím,že všechno dopadne tak,jak dopadnout má......jen ted prostě musím přečkat tohle období a snažit se nepropadnout ještě hlouběji....snad zítra bude o něo líp....musím fungovat pro malýho....a abychom se mohli najíst,tak musím pracovat,ale netěší mě to.....jsem objednaná k lékaři,ale až za tři týdny...snad do té doby vydržím...ale je mi strašně zle.....do toho mám návaly horka,snad už přechod...nevím....je to hnus,jak se fyzicky i psychicky cítím,ale vydržela jsem horčí věci,jen jsem tenkrát nevěděla,že to může být ještě horší....což po zkušenosti už vím.....smutek a pocit beznaděje.....a bolest těla i duše....sbírám síly k boji....musím....

Díky Víte, tak tenhle pocit to naštěstí není. Spíš jakýsi pocit života za sklem - vidím, slyším, cítím fyzicky, ale ne pocitově. Zažila jsem si chvíli úplně jiného života, života, kdy cítím vše okolo intenzivně a od té doby nevím, jestli je normální to polovičaté vnímání nebo to úplné vnímání. Jestli to nebyla jen nějaká extáze, kdy přírodu nejen vidíš a slyšíš, ale i cítíš, užíváš si ji. Třeba. Braní AD to neovlivnilo.Souhlasím s tebou v tom, že si člověk může pomoci sám, je to sice strašně těžké, ale pokud to vědomí člověk získá, tu jistotu, pak je deprese o něčem jiném. Je sice pořád těžké se jí bránit, člověk občas podlehne, ale vždy může sebrat síly a poprat se s ní. Toť má zkušenost. Dotáhla jsem to až tak daleko, že neberu AD, jediné co mě pořád mrzí, je ten pocit, že život nežiju a necítím, ale vidím, slyším, přežívám za sklem. Ale třeba je to tak normální.

To je přeci dobrý vědět, že si můžeš pomoct sama. To je hodně dobrý. I když člověk mockrát v životě padne na hubu tak proto aby se zvednul a ne aby se válel po zemi a skuhral a plakal. Mlho-jako pod vodou. No určitě už jsi se někde koupala i když mlha se drží většinou nad vodou.Když jsi pod vodou tak máš divný tlak v hlavě, je to příjemné být pod vodou, tvé pohyby jsou pomalé a vláčné ale jenom chvilku. Pak už ti ten pocit začne vadit, něco není tak jak má být, svět je daleko. Hlavně ty tupé zvuky k tobě doléhají z dálky a ty jim kolikrát ani nerozumíš.A i když jim rozumíš tak nevíš co chtěli říct, nechápeš význam ne proto že bys nerozuměla řeči ale proto že ty slova nejdou dál než do uší. Při každym slově člověk něco cítí.Pod vodou špatně slyšíš a význam slov necítíš nebo k tobě doléhají jen pomalu a né docela.A to já nemám rád. Nemyslím si že AD jsou špatné léky. Vůbec ne.Spoustě lidí pomáhají aby mohli žít kvalitní život. Já jsem ty pravé pro mě buď ještě neobjevil, nebo na ně ještě nejsem zralej.

Víte, můžeš prosím napsat víc o tom pocitu "jako pod vodou"? Mám neblahé podezření, že jsem v tomhle pocitu celý život a teprve teď na to přicházím. A to ani nemusím brát AD. Zajímalo by mě, jaké je normální prožívání reality versus ten pocit "pod vodou". Alespoň přibližně, chápu, že na tohle není objektivní pohled.

Přesně tak, jak píšeš. Nikdo mi nepomůže, jen já sama. Ale ten život s ex nebyl jen krutý a zlý. Rozumněli jsme si výborně, ale o to horší bylo zjištění, že má jinou, zatímco já vydělávala od rána do večera. A asi 10x víc než on, to chlap taky blbě překousává.Všechno, co se mnou zametlo a srazilo mě ke dnu, mě posílilo, znáš to přísloví ? Po úmrtí v rodině jsem taky tvrdá a sprostá, to jsem nikdy nebyla. Musím se o sebe postarat sama a nenchám si už srát na hlavu. Od nikoho.Depresáku dík a tobě taky vše nej...