poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Dobrý den,

vím, že to není úplně k tématu, ale moc prosím o vyplnění anonymního dotazníku pro mou diplomovou práci s názvem „ Segmentace trhu plastické chirurgie v ČR“. Na tomto odkazu kromě dotazníku naleznete i bližší informace a můj kontakt http://kwiksurveys.com/online-survey.php?surveyID=OBNMJO_8283d820 Dotazník je v hodný jak pro muže a ženy, tak i pro ty, kteří ještě žádný zákrok nepodstoupili. Jsem trochu zoufalá se sháněním respondentů, takže předem děkuji za Váš čas, moc mi to pomůže!

Pavla

Dobrý den, studuji sociální pedagogiku a píšu bakalářku na téma poruch příjmu potravy. Zabývám se sociálními dopady na život nemocných. Z tohoto důvodu hledám pro svůj výzkum dívky, ženy , muže, kteří by mi byli ochotni poskytnout svůj příběh. Samozřejmě zaručuji naprostou anonymitu. Děkuji Zdenka Packová (e-mail [email protected])

Tedy Groowie, z toho co píšeš to s teou není tak strašné.
Rozhodně se z toho dostaneš jen musíš pomalinku jíst pravidelně normální porce.
Pokud tě baví počítat, stanov si, že denně musíš sníst třeba 8 tis KJ a bav se tím.
Je to teď pro tebe otázka téměř života a smrti, soustřeď se jen na pravidelný příjem potravy. Až se to začne pomalu automatizovat, můžeš trochu polevit

Je mi 16 let. Už 3 dny jsem nejedla. Jsem totálně v prdeli.
Bojim se toho co přijde za pár minut, za hodinu, za týden. Nevím, jak to se mnou bude dál, každopádně si ničim život.
Začalo to loni o prázdninách. Začla jsem držet dietu, chtěla jsem prostě zhubnout, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že to skončí takhle! Ze svejch 60 kilo jsem se dostala na 40. Při mý vejšce 160 cenťáků jsem měla BMI hodně nízký. Když jsem se teda vrátila po prázdninách do školy, hodně lidí si začlo všímat toho, jak jsem hubená. Ptali se mě jestli jim a já jen vždycky odsekla že JO! To ale vůbec nebyla pravda. Jedinej pohled na jídlo mě děsil. Nedokázala jsem pomalu ani sníst jabko, abych neměla panickej strach z toho, že ztloustnu. Večer jsem se pak přímo mučila sklapovačkama. Moje vyzáblý, ochablý tělo bez energie jich udělalo stovky. Stejně jsem pořád se sebou nebyla spokojená.
Koncem září začly narážky typu: „Jseš moc velká anorektička!“, „Měla bys začít pořádně jíst!“ atd. Nehorázně mě to štvalo. Nedokázala jsem si prostě připustit, že to zašlo až tak daleko. Ale sama jsem s tim nic udělat nedokázala. Nosila jsem plandavý oblečení, aby nebylo vidět, jak mi všude jenom trčej kosti. Nedokázala jsem ani 45 minut sedět ve škole na židli, aby mě všechno nebolelo, a neměla jsem od všeho milion modřin. Prostě se stačilo jen opřít o zábradlí, sednout si na zem na kolena a už se tvořil modrej flek.
Prvního října mi bylo 16. Bylo to snad ty nejhorší narozky na světě. Rodiče si začli všímat mý vychrtlý postavy a musela jsem před nima začít jíst. A to mi vůbec nešlo. Skončilo to až tím, že můj učitel zavolal doktorce, aby si mě prohlídla. Návštěva doktorky ale skončila totální katastrofou. Vážila jsem 38 kilo, totálně propadlý břicho bylo navíc děsně zjizvený od řezanců žiletkou, máma se na mě ani nepodívala, jenom brečela. Dostala jsem zaracha, táta mi vzal notebook. Začlo totální peklo. Nutili do mě hroudy jídla, ale já se bránila, jak to jen šlo. Bohužel mi to moc nevyšlo. Zkoušela jsem se vymlouvat na bolesti břicha, ale poslali mě na odběry krve, kde zjistili podrážděnou slinivku. To mi zajistilo přímou cestu na dětský oddělení kladenský nemocnice. Nasadili mi pankreaticku dietu, kterou se to trochu srovnalo. Za dva dny mě ale odvezli sanitkou do Motola na Dětskou psychiatrickou kliniku. Strávila jsem tam měsíc. Bylo to nejhorší období mýho života. S rodičema jsem se viděla jen o víkendech, kámoši byly tabu, notebook zakázanej a mobily nám půjčovali 2x tejdně. Pro mě a ostatní holky z anorexií to bylo peklo. Jídlo 6x denně, navíc nás kontrovali a sledovali každej pohyb naší ruky, když jsme se snažili ty obrovský porce jídla nacpat do našich zcvrklejch žaludků. Bylo to děsný. Přála jsem si jen jedno. Jít pryč! Dostat se z nemocnice a žít si podle svýho. A hlavně nejíst. Začla jsem jídlo opravdu nenávidět. Mý utrpení skončilo až když jsem se pokusila zdrhnout, ale nevyšlo mi to. Druhej den mě ale mamka nakonec vzala domu na reverz. Byla jsem jí nehorázně vděčná.
Doma jsem se pak zase bránila jíst, ze 44 kilo jsem se zase dostala na 41 a doktorka už mi začla vyhrožovat, že mě tam pošle zpátky. Ve mně se ale něco hnulo a já začla normálně jíst. A taky přibírat. Ale jako už by mě to netrápilo. O Vánocích jsem snědla tuny cukroví, čokolád a sladkostí. Začla jsem se děsně přejídat a dostala se na 48 kilo. To byla vlastně minimální váha, kterou mi dala doktorka. Rodiče byli rádi, i kámoši mě začli brát jako normální holku. Jenže moje trávicí soustava tenhle nápor jídla asi nevydržela. Zase mi začlo bejt děsně blbě a já skončila se zánětem slinivky na JIPce. Dali mi zase dietu a já za 5 dní v nemocnici zhubla 4 kila. Jakmile jsem se ale dostala domů, začla jsem se zas přejídat. Ale tentokrát už mi to moje nafouklý břicho hodně vadilo a tak jsem začla zvracet. Přišlo mi to děsně nechutný. Začali se u mě střídat dny nehoráznýho přejídání s drastickou dietou. Spadla jsem do bulimie. Nevím, jak tohle budu zvládat dál. Nevím, jak dlouho to moje tělo vydrží. Moc bych si přála bejt normálni, jíst normálně, ale nejde to! Sama to nezvládnu, ale bojim se s tim někomu svěřit. Bojim se všeho. A je mi nehorázně blbě!

Je mi 16 let. Už 3 dny jsem nejedla. Jsem totálně v prdeli.
Bojim se toho co přijde za pár minut, za hodinu, za týden. Nevím, jak to se mnou bude dál, každopádně si ničim život.
Začalo to loni o prázdninách. Začla jsem držet dietu, chtěla jsem prostě zhubnout, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že to skončí takhle! Ze svejch 60 kilo jsem se dostala na 40. Při mý vejšce 160 cenťáků jsem měla BMI hodně nízký. Když jsem se teda vrátila po prázdninách do školy, hodně lidí si začlo všímat toho, jak jsem hubená. Ptali se mě jestli jim a já jen vždycky odsekla že JO! To ale vůbec nebyla pravda. Jedinej pohled na jídlo mě děsil. Nedokázala jsem pomalu ani sníst jabko, abych neměla panickej strach z toho, že ztloustnu. Večer jsem se pak přímo mučila sklapovačkama. Moje vyzáblý, ochablý tělo bez energie jich udělalo stovky. Stejně jsem pořád se sebou nebyla spokojená.
Koncem září začly narážky typu: „Jseš moc velká anorektička!“, „Měla bys začít pořádně jíst!“ atd. Nehorázně mě to štvalo. Nedokázala jsem si prostě připustit, že to zašlo až tak daleko. Ale sama jsem s tim nic udělat nedokázala. Nosila jsem plandavý oblečení, aby nebylo vidět, jak mi všude jenom trčej kosti. Nedokázala jsem ani 45 minut sedět ve škole na židli, aby mě všechno nebolelo, a neměla jsem od všeho milion modřin. Prostě se stačilo jen opřít o zábradlí, sednout si na zem na kolena a už se tvořil modrej flek.
Prvního října mi bylo 16. Bylo to snad ty nejhorší narozky na světě. Rodiče si začli všímat mý vychrtlý postavy a musela jsem před nima začít jíst. A to mi vůbec nešlo. Skončilo to až tím, že můj učitel zavolal doktorce, aby si mě prohlídla. Návštěva doktorky ale skončila totální katastrofou. Vážila jsem 38 kilo, totálně propadlý břicho bylo navíc děsně zjizvený od řezanců žiletkou, máma se na mě ani nepodívala, jenom brečela. Dostala jsem zaracha, táta mi vzal notebook. Začlo totální peklo. Nutili do mě hroudy jídla, ale já se bránila, jak to jen šlo. Bohužel mi to moc nevyšlo. Zkoušela jsem se vymlouvat na bolesti břicha, ale poslali mě na odběry krve, kde zjistili podrážděnou slinivku. To mi zajistilo přímou cestu na dětský oddělení kladenský nemocnice. Nasadili mi pankreaticku dietu, kterou se to trochu srovnalo. Za dva dny mě ale odvezli sanitkou do Motola na Dětskou psychiatrickou kliniku. Strávila jsem tam měsíc. Bylo to nejhorší období mýho života. S rodičema jsem se viděla jen o víkendech, kámoši byly tabu, notebook zakázanej a mobily nám půjčovali 2x tejdně. Pro mě a ostatní holky z anorexií to bylo peklo. Jídlo 6x denně, navíc nás kontrovali a sledovali každej pohyb naší ruky, když jsme se snažili ty obrovský porce jídla nacpat do našich zcvrklejch žaludků. Bylo to děsný. Přála jsem si jen jedno. Jít pryč! Dostat se z nemocnice a žít si podle svýho. A hlavně nejíst. Začla jsem jídlo opravdu nenávidět. Mý utrpení skončilo až když jsem se pokusila zdrhnout, ale nevyšlo mi to. Druhej den mě ale mamka nakonec vzala domu na reverz. Byla jsem jí nehorázně vděčná.
Doma jsem se pak zase bránila jíst, ze 44 kilo jsem se zase dostala na 41 a doktorka už mi začla vyhrožovat, že mě tam pošle zpátky. Ve mně se ale něco hnulo a já začla normálně jíst. A taky přibírat. Ale jako už by mě to netrápilo. O Vánocích jsem snědla tuny cukroví, čokolád a sladkostí. Začla jsem se děsně přejídat a dostala se na 48 kilo. To byla vlastně minimální váha, kterou mi dala doktorka. Rodiče byli rádi, i kámoši mě začli brát jako normální holku. Jenže moje trávicí soustava tenhle nápor jídla asi nevydržela. Zase mi začlo bejt děsně blbě a já skončila se zánětem slinivky na JIPce. Dali mi zase dietu a já za 5 dní v nemocnici zhubla 4 kila. Jakmile jsem se ale dostala domů, začla jsem se zas přejídat. Ale tentokrát už mi to moje nafouklý břicho hodně vadilo a tak jsem začla zvracet. Přišlo mi to děsně nechutný. Začali se u mě střídat dny nehoráznýho přejídání s drastickou dietou. Spadla jsem do bulimie. Nevím, jak tohle budu zvládat dál. Nevím, jak dlouho to moje tělo vydrží. Moc bych si přála bejt normálni, jíst normálně, ale nejde to! Sama to nezvládnu, ale bojim se s tim někomu svěřit. Bojim se všeho. A je mi nehorázně blbě!

Je mi 16 let. Už 3 dny jsem nejedla. Jsem totálně v prdeli.
Bojim se toho co přijde za pár minut, za hodinu, za týden. Nevím, jak to se mnou bude dál, každopádně si ničim život.
Začalo to loni o prázdninách. Začla jsem držet dietu, chtěla jsem prostě zhubnout, ale nikdy jsem ani nepomyslela na to, že to skončí takhle! Ze svejch 60 kilo jsem se dostala na 40. Při mý vejšce 160 cenťáků jsem měla BMI hodně nízký. Když jsem se teda vrátila po prázdninách do školy, hodně lidí si začlo všímat toho, jak jsem hubená. Ptali se mě jestli jim a já jen vždycky odsekla že JO! To ale vůbec nebyla pravda. Jedinej pohled na jídlo mě děsil. Nedokázala jsem pomalu ani sníst jabko, abych neměla panickej strach z toho, že ztloustnu. Večer jsem se pak přímo mučila sklapovačkama. Moje vyzáblý, ochablý tělo bez energie jich udělalo stovky. Stejně jsem pořád se sebou nebyla spokojená.
Koncem září začly narážky typu: „Jseš moc velká anorektička!“, „Měla bys začít pořádně jíst!“ atd. Nehorázně mě to štvalo. Nedokázala jsem si prostě připustit, že to zašlo až tak daleko. Ale sama jsem s tim nic udělat nedokázala. Nosila jsem plandavý oblečení, aby nebylo vidět, jak mi všude jenom trčej kosti. Nedokázala jsem ani 45 minut sedět ve škole na židli, aby mě všechno nebolelo, a neměla jsem od všeho milion modřin. Prostě se stačilo jen opřít o zábradlí, sednout si na zem na kolena a už se tvořil modrej flek.
Prvního října mi bylo 16. Bylo to snad ty nejhorší narozky na světě. Rodiče si začli všímat mý vychrtlý postavy a musela jsem před nima začít jíst. A to mi vůbec nešlo. Skončilo to až tím, že můj učitel zavolal doktorce, aby si mě prohlídla. Návštěva doktorky ale skončila totální katastrofou. Vážila jsem 38 kilo, totálně propadlý břicho bylo navíc děsně zjizvený od řezanců žiletkou, máma se na mě ani nepodívala, jenom brečela. Dostala jsem zaracha, táta mi vzal notebook. Začlo totální peklo. Nutili do mě hroudy jídla, ale já se bránila, jak to jen šlo. Bohužel mi to moc nevyšlo. Zkoušela jsem se vymlouvat na bolesti břicha, ale poslali mě na odběry krve, kde zjistili podrážděnou slinivku. To mi zajistilo přímou cestu na dětský oddělení kladenský nemocnice. Nasadili mi pankreaticku dietu, kterou se to trochu srovnalo. Za dva dny mě ale odvezli sanitkou do Motola na Dětskou psychiatrickou kliniku. Strávila jsem tam měsíc. Bylo to nejhorší období mýho života. S rodičema jsem se viděla jen o víkendech, kámoši byly tabu, notebook zakázanej a mobily nám půjčovali 2x tejdně. Pro mě a ostatní holky z anorexií to bylo peklo. Jídlo 6x denně, navíc nás kontrovali a sledovali každej pohyb naší ruky, když jsme se snažili ty obrovský porce jídla nacpat do našich zcvrklejch žaludků. Bylo to děsný. Přála jsem si jen jedno. Jít pryč! Dostat se z nemocnice a žít si podle svýho. A hlavně nejíst. Začla jsem jídlo opravdu nenávidět. Mý utrpení skončilo až když jsem se pokusila zdrhnout, ale nevyšlo mi to. Druhej den mě ale mamka nakonec vzala domu na reverz. Byla jsem jí nehorázně vděčná.
Doma jsem se pak zase bránila jíst, ze 44 kilo jsem se zase dostala na 41 a doktorka už mi začla vyhrožovat, že mě tam pošle zpátky. Ve mně se ale něco hnulo a já začla normálně jíst. A taky přibírat. Ale jako už by mě to netrápilo. O Vánocích jsem snědla tuny cukroví, čokolád a sladkostí. Začla jsem se děsně přejídat a dostala se na 48 kilo. To byla vlastně minimální váha, kterou mi dala doktorka. Rodiče byli rádi, i kámoši mě začli brát jako normální holku. Jenže moje trávicí soustava tenhle nápor jídla asi nevydržela. Zase mi začlo bejt děsně blbě a já skončila se zánětem slinivky na JIPce. Dali mi zase dietu a já za 5 dní v nemocnici zhubla 4 kila. Jakmile jsem se ale dostala domů, začla jsem se zas přejídat. Ale tentokrát už mi to moje nafouklý břicho hodně vadilo a tak jsem začla zvracet. Přišlo mi to děsně nechutný. Začali se u mě střídat dny nehoráznýho přejídání s drastickou dietou. Spadla jsem do bulimie. Nevím, jak tohle budu zvládat dál. Nevím, jak dlouho to moje tělo vydrží. Moc bych si přála bejt normálni, jíst normálně, ale nejde to! Sama to nezvládnu, ale bojim se s tim někomu svěřit. Bojim se všeho. A je mi nehorázně blbě!

Typ na krásnou postavu! :)

Já mam 162 , jsem štíhlounká, mám 50kg, jsem akorát, prsa akorát, a jím celý den uplně všechno ;-) . Samosdřejmě pár krát do týdne si zacvičím, takže mám zpevněné tělo. Ráno snídám, k obědu si dám klidně knedlo zelo vepřo, ke sváče jogurty, k večeři další pořádný jídlo, někdy si namažu i chleba se sádlem. Samosdřejmě to prokládám zeleninou, ovocem. Jsem zdravě štíhlá, mám hezký zadek, prsa. A chlapi po mě šílej. Naopak skoro žádný chlap nemá rád vychrtlý ženský, co jsou kost a kůže. Je to antierotický a antipřitažlivý.. A naopak, když budete hladovět, tak vaše tělo si bude vytvvářet tukové zásoby, protože neví , jak dlouho ho opět necháte hladovět, takže si vše co sníte raději uloží do zásob.. Ale pokud budete jíst pravidelně normální jídla, metabolismus se zrychlý a nemusíte se bát tloustnutí.. Naučte se mít rádi sami sebe a až když se přijmete, takové jaké jste, pujde vám i snadněji hubnutí. Doporučuji knihu : Miluj svůj život, Luise L. Hay (tahle kniha mi velice pomohla).

Jezte, sportujte a mějte se rádi!

užitečné rady

Hladověním a dietama si zbytečně odvápnujete kosti, ničíte celé tělo, ztrácíte minerální látky a vitamíny, tzn. vlasy, plet, zuby jdou do háje..Orgány též.. Pak jsou problémy s plodností.. Zažívací trakt je poškozený, nafukuje se břicho, vytváří se vředy, klesá hormonální hladina, začínají vyrůstat po těle chlupy.. Jezte, pijte hodně vody a sportujte.. Po dietních výrobcích se tloustne, protože naše tělo nedokáže zpracovat umělé látky (do dietních potravin se nedává cukr, ale chemie, kterou naše tělo nedokáže zpracovat a vyloučit, proto to ukládá). Když si dáte přírodní cukr, živočišný tuk, tak to ztrávite a odejde to z těla.. Ale uměliny ne..

Typ na krásnou postavu! :)

Já mam 162 , jsem štíhlounká, mám 50kg, jsem akorát, prsa akorát, a jím celý den uplně všechno ;-) . Samosdřejmě pár krát do týdne si zacvičím, takže mám zpevněné tělo. Ráno snídám, k obědu si dám klidně knedlo zelo vepřo, ke sváče jogurty, k večeři další pořádný jídlo, někdy si namažu i chleba se sádlem. Samosdřejmě to prokládám zeleninou, ovocem. Jsem zdravě štíhlá, mám hezký zadek, prsa. A chlapi po mě šílej. Naopak skoro žádný chlap nemá rád vychrtlý ženský, co jsou kost a kůže. Je to antierotický a antipřitažlivý.. A naopak, když budete hladovět, tak vaše tělo si bude vytvvářet tukové zásoby, protože neví , jak dlouho ho opět necháte hladovět, takže si vše co sníte raději uloží do zásob.. Ale pokud budete jíst pravidelně normální jídla, metabolismus se zrychlý a nemusíte se bát tloustnutí.. Naučte se mít rádi sami sebe a až když se přijmete, takové jaké jste, pujde vám i snadněji hubnutí. Doporučuji knihu : Miluj svůj život, Luise L. Hay (tahle kniha mi velice pomohla).

Jezte, sportujte a mějte se rádi!

užitečné rady

Hladověním a dietama si zbytečně odvápnujete kosti, ničíte celé tělo, ztrácíte minerální látky a vitamíny, tzn. vlasy, plet, zuby jdou do háje..Orgány též.. Pak jsou problémy s plodností.. Zažívací trakt je poškozený, nafukuje se břicho, vytváří se vředy, klesá hormonální hladina, začínají vyrůstat po těle chlupy.. Jezte, pijte hodně vody a sportujte.. Po dietních výrobcích se tloustne, protože naše tělo nedokáže zpracovat umělé látky (do dietních potravin se nedává cukr, ale chemie, kterou naše tělo nedokáže zpracovat a vyloučit, proto to ukládá). Když si dáte přírodní cukr, živočišný tuk, tak to ztrávite a odejde to z těla.. Ale uměliny ne..

VYSTUDOVALA JSEM NA UNIVERZITĚ 5 LET OBOR VĚDECKÁ VÝŽIVA LIDÍ A MÁM LETITÉ ZKUŠENOSTI S VÝŽIVOU I V RÁMCI ZAHRANIČÍ USA A IRSKO.
KDYŽ DÁVAJÍ KILÁ I AMERIČANÉ TAK TO ZVLÁDNEŠ I TY JENOM SE SPRÁVNÝM POSTUPEM A S KVALIFIKOVANÝM PORADCEM CO NĚMÁ JENOM NĚJAKÝ TZV. VÝŽIVOVÝ KURZ.
HLAVNĚ ZABEZPEČIT OPTIMÁLNÉ Ph A POTOM TO PŮJDĚ BEZ JOJO EFEKTU, TAKÉ JE DŮLEŽITÉ SPRÁVNÝ JÍDELNÍČEK NE Z PRÁŠKŮ, ALE SLOŽENÝ S JÍDLA.Důležité je i pro anorexii kontrolovat Ph potom správný psychologický přístup, diskrétnost a důvěra.
V PŘÍPADĚ POMOCI MNĚ VYHLEDÁŠ POD JMÉNEM
Ing. EVA KOCURKOVÁ

Natura,
neděkujte, není...ahoj Aleno,
přečetla jsem si tvůj příběh a rozhodla se ,že tě zkusím oslovit s prosbou. Píši bakalářku s názvem Kult krásy a jiné faktory podmiňující poruchy příjmu potravy. Sháním respondetky, které by mi mohly odpovedět na 15 otázek. Zatím mi to moc nejde, jelikož jsou PPP dost velké tabu. Kdyby si náhodou byla ochotná mi odpovědět na pár otázek, budu ti strašně vděčná. Takový rozhovor lze udělat osobně, po chatu, po mailu. Děkuji za přečtení. Markéta.

Kdyby si tedy chtěla, napiš mi, prosím, na mail: [email protected]

.

.

.

Aleno,
za sebe moc děkuji...Natura,
neděkujte, není přece zač. Jednoduše jsem si myslela, že by to bylo docela hezký a určitě i fér se ozvat, když už jsem sem opravdu náhodou zabloudila. Plus jsem se z blizka mohla zase jednou podívat "zrdcadla. Napadlo mě jak se asi mají ostatní, co sem chodili. Já jsem to po čase přestala i sledovat, protože mě to v tu dobu už jaksi vycucávalo se opakovat zvlášť pro ty kteří(é)měli spíš zájem naučit se "jak na to", než chtít mít ze života víc než jídlo, váhu, záchod, nemocnice....

Já jsem ještě chtěla dodat že mezi lety 2003-2008 jsem prošla obdobím kdy jsem byla každou chvíli na psychiatrii. V 2005 mně diagnostikovli maniodepresivní poruchu, čemuž jsem dlouho nechtěla věřit. Dnes už o tom víc vím, a taky o tom kolik lidí v mých předcích podobné problémy měli, tak už se nedivím. Chvíli to trvalo, než jsme s doktorem našli léky, které fungují, což bylo asi před 3 lety. Od té doby jsem v pohodě, a asi jako normální lidé mám dny hezký, a občas ošklivý. Ale už se z toho nehroutím, jsem schopná nepanikařit a vědomit si, že nic netrvá věčně. Což jsem težce nezvládala v depresích vůbec.
Píšu to ne jako chloubu, to rozhodně ne, ale protože to není neobvyklé, jen je škoda když člověk musí žít na hraně deprese a smrti, jen protože se mu z neznalosti vlastní (i okolí) nedostává pomoci, která je dnes už k mání. A to třeba v podobě léků, nebo různých terapií. Bez nějakých ohromných výkyvů, nebo deprese samotné, se život zvládá zas o maličko snáz. A někdy je i to maličko hrozně moc znát...
Mějte se pěkně! Alena

Zdravím všechny čtenáře...Aleno,
za sebe moc děkuji za Tvůj příspěvek. Realistický, ale s nádechem optimismu.
Je skvělé, jak s tím dokážeš žít a ne ž jen bojovat proti tomu.
Budiž příkladem i nám ostatním.
Díky

Zdravím všechny čtenáře této diskuse, přítomné, i ty minulé jako jsem já sama.
Už je to skoro 11 let, co jsem zde napsala první příspěvěk o svém boji s PPP. Náhodou jsem sem dnes zabloudila a k mému překvapení tu tahle originální diskuse stále je. Možná by neškodilo se trošku zdržet a zahlásit, jak se mi dnes daří, a někdy nedaří. Možná by to někomu něco dalo. Kdo ví?
Můžu asi tvrdit, že se mi daří, i nedaří. Na 160cm si už nějaký rok držím zhruba 56kg (+ - 1-2kg). Ale hlavně : jsem s tím naprosto smířená a spokojená. Na váhu lezu málokdy, spíš jen když mám pocit, že mi je něco podezřele volné, nebo těsné a pár dní se to tak drží. To už mám asi 2-3 kila pod, či nad 56kg, a to už se začnu rozhlížet se děje, co kde dělám " ne zrovna optimálně". Zaměřím se na to, a během pár dní jsem zase "doma". Na to, že jsem si kdysi ničila zdraví ve snaze mít i 45kg, tohle bych vlastně měla považovat za zázrak. Bohužel na úspěchy se mi snadno zapomíná, ale i to se dost zlepšilo...
Takže trošku podrobněji. Jestli hladovím, zvracím, nebo se přejídám? Nehladovím nikdy, protože jsem časem zjistila, že jsem velmi citlivá na sníženou hladinu cukru v krvi, a (bezohledu na zdravou váhu) omdlívám, když ta moje hladina klesne i jen málo pod normál. Nevím jak se to měří doma v ČR, tady to je pro mě kolem 90ti. To už sama cítím a naučila jsem se něco = cokoliv mít v kabelce. Jestli občas zvracím, tak je to proto, že jsem snědla něco, s čímž jsem předem jednoduše nebyla naprosto smířená. At´ to byl druh jídla, nebo jeho množství. Nevím přesně, co znamená pojem přejedení, protože ostatní mi vždy tvrdí, že jím jako vrabec (tady i v ČR). Nejím, jen se necpu jen aby na talíři nezbylo, když už za to platím = klasika. A když si váhu víceméně držím, tak asi baštím celkem rozumně. Můj největší spouštěč ke zvracení je pocit plnosti. Jednoduše jsem si najednou velmi vědomá svého žaludku, který je prostě těžký, a přijde mi že se mi skoro hůř dýchá. Nedýchá, ale to je prostě ten pocit. Toto je hodně těžké překonat bez cesty na wc. To málokdy zvládnu i dnes, a proto jsem se naučila vnímat ten žaludek už když jím. Dnes většnou už podvědomě se ptám sama sebe, jestli už mám dost, a jestli bych tudíž dál jedla jen z chuti. A nejsem jen zaměřená jen proti plnosti. Neexistuje sníst 2 lžíce s snažit se tvrdit, že jsem plná, to uritě ne. Když to popíšu, tak si na talíř dám třeba maso, plátek od velikosti dlaně až po velikost celé ruky (dlaň i s prstama). K tomu asi podobně dám jakoukoliv zeleninu, vařenou, orestovanou, z plechovky, čerstvou.... prostě nějakou, i kdyby to mělo být jen na plaátky nakrájené středné až větší rajče (což dělám často protože je miluju a protože ty mám doma čerstvé furt). To je zhruba, co si optimálně dám na talíř, ale i tak začnu v půlce naslouchat žaludku. Poslední dobou se snažím občas přidat i lustěniny. Ale brambory, rýži, těstoviny a podobné skoro vůbec nejím, už léta. Ani mě to nenapadne, a když ano a mám opravdu chuť, tak si dám doslova 2-3 sousta, a na tu chuť mi to naprosto stačí. Netvrdím, že moje stravovací návyky jsou zdravé, ani správné. Jsou to moje návyky, které jsem si našla a vyzkoušela, že jsem schopná docela normálně žít a většinou jsem bez problémů s PPP. Jsem zdravá ( kromě bolavých zad =to je z věku= mě nic nesouží), a tak soudím, že si vedu poměrně dobře. Krevní testy a tak, to je vše vždy naprosto v pořádku.
Neříkám ani že je ok, že občas se neodhadnu, sním víc (ne bulimicky) než je mi příjemné následovně, a nesnesu ten plnej žaludek, tak se obrátím k záchodu. Nejsem na to pyšná, spíš naopak, ale naučila jsem se prostě jít dál. Uvědomit si to, ale sama sebe neubíjet do nekonečna. Prostě jdu dál. Neříkám si "už nikdy", to bych si akorát kopala hrob, protože je tonaprosto nereálný cíl. Neříkám si ale ani, že je to ok. Prostě si všimnu, a jdu dál. Naučila jsem se mít doma něco, když na mně přijde nuda, což ve většině případů = mlsná. To se vetšinou stalo, když jsem někde jídlo šidila pár dní. Tak jsem se naučila zase se porozhlídnout, co se děje, a dám si například melouna teď v létě. Letos třeba ho jím HODNĚ, a zjistila jsem, že poprvé v životě má moje tělo správný příjem tekutin. :-) Ale mám i ráda sladké, to si neodepřu a ani se nepokouším, protože by se mi to dřív či později ošklivě vrátilo. Dám si sloupek hořký čokolády (hořká je menší zlo), nebo kousek třeba šátečku (tady donut). A vyjímečně i celej. ALE. To se musím předem rozhodnout, že to opravdu chci, a to tam nechám. Jsou dny kdy si řeknu "ále ne, si radši vyhraby v lednici jablko. Někdy si řeknu, že si to ráda dám s tím, že jak dojím, tím to zhaslo, i kdyby měla sebevětší pochyby...
Tak asi tak nějak podobně. Nejsem vyléčená, ani v tom nelítám,a ani mi to už nezabírá místo v životě. Prostě se to někdy ozve, jako že si nikdy nemám pískat (to taky není dobře, když si začnu být příliš jistá). Ještě bych měla dodat, že někdy v 2001-2002 jsem se rozhodla pro plný zubní protézy, protože jsem si zuby zničila zvracením, což je zatím nejhorší daň této nestvůře. Není to žádná sranda, není to konec zivota, protože se dá najít schůdný kompromis, a o to jde. Nechci bejt buřtík, tak se snažím cvičit asi jak život dovolí, a někdy to pěkně flákám. Nechci hubnout, tak jím. Chci si držet váhu která je ok, a zdravá, tak se prostě musím snažit.
Jsem taky 3 roky rozvedená, a na děti zatím nebyli "ty správný lidi", jak tatínek, tak ani maminka. Já si až teprve posledních 3-5 let připadám, že dospívám. Možná bych si měla pospíšit, když už mi je 34, ne? Jsem dál ve státech, mám 3 zlatý westíky. Žiju na venkově teď poslední rok, a je mi tu pěkně. Farmy kolem, koně, klid, prostě oáza pro duši. Nikdo na me blbě nečumí, když si dovolím jít do krámu v teplákách, nikdo nečumí ani když jsem vyšňořená, takže pohoda. Já už se nemusím věčně trápit s tím jak vypadám, co mám na sobě, hlavně jde o můj pocit tím to hasne. A to vlastně nevypadám nijak jinak než před těmi 11 lety, jen vypadám zdravěji a mám trochu svaly, rýsují se vrásky když se zubím, a jestli mám nekde šedinu, tak je schovaná pod blond. Takže obyč, ale svoje.
Všem jen to nej, ráda jsem se tu zase porozhlídla :-)
Alena B.

Mila Jandulko, dik, ze jsi se...Dobrý den Všem tu přeji,
Mám prosbu a nevím na koho se obrátit.Můžrte mě tu poradit.Jde o to že mám známého a lékaři mu přišli na anorexii.Po celou tu dobu co ho znám to byl chlap plný síly a srandy a co mu na to přišli je z něj uzlíček nervů.Chtěla bych mu pomoct ale nevím jak.Hanka

ahoj holky. chtěla jsem se zeptat.. měřím 165cm vážím 54 kg - nemám podváhu ani nadváhu..chtěla bych mít 48 kg.už 2 měsíce zkouším hubnout.změnila jsem jídelníček..cvičím.z 56kg jsem zhubla jen na 54kg!má váha se skoro nehýbe,. nechci aby to zašlo nějak daleko, jen jestli nemáte nějakou radu, jak se toho zbavit, aniž bych spadla do problémů jako je anorexie a bulimie..

Prosím všechny kdo mají vlastní zkušenost s mentální anorexií o vyplnění krátkého anonymního dotazníku, na této adrese:
http://www.kwiksurveys.com/online-survey.php?surveyID=IHJLIO_bbe78d3f

No jo typická slepičí nemoc !!!