Psychické zhroucení

Ahoj Blue,
jo tak to máš pravdu, nejde to tak rychle všechno smazat, pořád tam zůstává vzpomínka na ty hezké a dobré věci, to opravdu nějakou chvíli trvá.
Jo, na samotu je potřeba si umět zvyknout, ale zase to nesmí být na dlouho, pak totiž zjistíš, že ta samota má své kouzlo a pak se ti nebude chtít to měnit. Vím co říkám, mám víc soukromí a nikdo mi nic nediktuje a nenadává, že to či ono neuklidím hned a tak podobně.
Jo, je to dobré být nějakou dobu sám, ale stejně jsou chvíle, kdy bych chtěl mít někoho u sebe a mohl se pomazlit a dát kousek své lásky nějaké příjemné partnerce, ale nějak se nakonec bojím toho, že bych potom přišel o tu svou svobodu. Tak nevím, jak to všechno nakonec bude.
Já jsem taky ve znamení Panny, tak trochu znám co my Panny umíme a jak se cítíme, jak se chováme a jak jsme dost kritičtí ke svému okolí i k sobě.
Hele vůbec na nic teď nespěchej, nech to pomalu plynout, ono se to časem všechno upraví a už ti nebude tak smutno. Jsi mladá a máš všechno před sebou, neboj nic ti neuteče a všechno záleží jen na tobě.
Uvidíš, že to nakonec všechno zvládneš a budeš zase OK.
Držím ti moc palečky, aby jsi se s tím jen tak malinko porala a aby jsi zase byla v pořádku a nad věcí.
Ahoj Honza.

Ahoj Honzo, díky za ty slova. Momentálně je to u mě velmi čerstvé, všichni si myslí, že to zvládnu rychle, ale asi ne. Je to proto že sama nechci. Jen se musím naučit žít se sebou samou, zvládat ticho, prázdné místo v posteli.... V podstatě to zažívám již podruhé v životě ač jsem dost mladá 23.Poslední rok byl také dost těžký byly i jiné problémy ale které jsem díky příteli zvládala. Jsem systematická panna tak si sepíšu cíle a začnu je plnit, ale abych na něho přestala myslet zatím po mě nemůže nikdo chtít.

Ahoj všem,
musím vám napsat taky něco, co jsem zažil a co mě dost vyvedlo z míry. Oženil jsem se ve 28 letech a byla to moje první ženská. Měl jsem jí rád a vzal jsem si jí se dvěma malejma dětma. Po skoro deseti letech našeho seznámení a po devíti letech manželství, se na dovolené u rodičů dala zase dohromady s chlápkem, co ho znala a rozešla se s ním přede mnou.

Ona přijela z té dovolené a chovala se nějak trochu divně, ale myslel jsem si, že je jen unavená z cesty z Moravy.
Pak jsme se večer pomilovali, ale bylo to nějaké takové divné a hned se otočila a šla spát, no nic ještě jsem to nechápal. Druhej den ráno už byla dřív z postele, že prý nemohla spát, tak šla něco kutit do kuchyně. Chovala se ale nějak divně, byla taková odměřená a tak jsem se jí pak po nějaké době, když se mi to nezdálo, zeptal jsem se jí "Stojíš o mě ještě vůbec?".
Nic neříkala a tak jsem odešel naštvanej vedle. Za chvíli přišla, že mi musí něco říct, že mě už nemá ráda a že se s tím nedá nic dělat.
Prý se zamilovala do toho chlápka a že to celý týden rozebírala a dávala si plusy a mínusy našeho vztahu a nakonec jí vyšlo, že se mnou už nechce být.
Když jsem se to dozvěděl, tak se mi stáhnul žaludek a taky jsem nebyl schopnej nic pozřít, bylo to strašné, najednou člověk přichází o všechno a nevěděl jsem co se mnou bude.
Za tejden jsem zhubnul pět kilo. Snažil jsem se nějak tu situaci změnit, snažil jsem se jí to rozmluvit, ale byla tak zamilovaná, že s ní nic nehnulo.
Pořád udržovala kontakt s tím jejím novým milencem a chtěla, že u mě ještě nějakou dobu zůstane bydlet a pak, že se odstěhuje.
Ona měla někoho na koho se těšila, tak byla v pohodě, s dětmi se pořád smáli a bylo jim dobře a mě bylo moc smutno a zle jako na umření a tak jsem jí jednou řekl, že to takhle nejde, že mě je z toho špatně a oni jsou samá legrace, jestli by se teda radši nechtěla odstěhovat dřív.
Nějak to domluvila s tím chlápkem a odstěhovala se nakonec do čtrnácti dní.

Rovnou jsem došel za advokátkou a dohodnul rozvod. Když se žena stěhovala a už odjížděli všichni pryč, tak jsem se rozbrečel jako malej kluk a bylo mi příšerně, padal na mě celý svět a vůbec jsem nic nechápal, spíš jsem měl hroznou křivdu.
Můžu říct, že jsem to tenkrát ani neřešil s doktorem, nějak jsem to zvládal sám jak se dalo, ale dlouho mi to trvalo, než jsem se z toho dostal, ale můžu říct, že to bylo hodně dlouho. Asi jediné, co na to pomůže je překrýt to jiným vztahem, prostě se znovu zamilovat, ale to se mi ani po čtrnácti letech nepovedlo, ale už bývalou neřeším. Musel jsem se s ní po letech, kdy se rozešla s tím chlapem zase sejít a vyříkat si to a pak jsem teprve přišel na to, že už bych jí vlastně nechtěl zpátky, což jsem si původně myslel, že bychom to zase mohli dát do hromady, ale naštěstí to ona nechtěla a pak jsem to konečně pochopil, že to tak nemá být a už jsem ji pak vymazal ze své paměti.
Je už jen nějaká ženská co jsem s ní žil, ale nebolí mě to už.
Teď už jen najít tu správnou a užívat si života dokud to jde.
Moc dobře chápu jak vám opuštěným je a myslím, že opravdu nemá cenu něco dokazovat ostatním, třeba jaká jsi silná a nic tě nerozhodí.
Člověk si to nějak musí vyřešit sám se sebou, ale pokud bych mohl poradit, tak si zajděte za nějakým psychologem, či psychiatrem a těch antidepresiv se nebojte, já je taky beru, sice k vůli něčemu jinému, ale nemám s tím žádnou negativní zkušenost, spíš naopak, lépe zvládám stresové a depresivní situace, jako by se nic nedělo.
Tak kdo se těch antidepresiv bojí, tak se nemusí. Třeba Neurol je dobrej, že člověka hned uklidní a je mu lépe, ale někdo si na něj udělá závislost, ale je to jen u někoho. Jinak ty antidepresiva,jsou už dneska na takové úrovni, že to dovede opravdu lidem pomoci, bez následků a po vysazení s tím není problém.
Nebojte se a klidně začněte pokud to jen trochu půjde hledat nějakého dalšího přítele a hlavně nezůstávejte sami, chce to společnost a někde se z toho vypovídat, nenechávejte to v sobě, musí to ven.
Už jen to, že tu můžete naspat a podělit se s ostatními je moc dobré.
Tak všem smutným a opuštěným přeju moc hodných dalších přátel a moc hezkých dnů.
Ale vůbec si k vůli jednomu chlapovi nekažte svůj život, chlapů je všude dost a opravdu se k vůli chlapům netrapte, nestojí to za to. Ahoj Honza

Tím jsem samozřejmě myslela že mi bude trvat dlouho než na něho zapomenu, ne než skočím z mostu.

Jsem z toho nešťastná, na nervy zároveň velký nezvladatelný vztek, nevím co budu dělat a taky mám o něj strach že mu přeskočilo. Na sebevraždu myslím, ale jsem posera na to je vždy času dost. Asi mi to bude trvat dlouho.

blu,
Myslim, ze by sis mela precist vsechny prispevky zpatky. Nikdo neodpovedel, protoze se nechtel opakovat. Pokud nechces zit, tak to jeste zvladnes, ale pokud myslis na sebevrazdu, utikej k lekari! (nejlepe psychiatrovi) I kdyz podle toho, co pises se mi zda, ze v tomhle pripade potrebuje toho doktora tvuj pritel ;-)

Blue,přežiješ to,neboj,dej si čas.Já vím,že je je to moc těžké.Poplač si,přemýšlej o sobě a začni dělat věci,které máš ráda,přihlaš se na cvičení,nebo se začni učit cizí jazyk.Také není špatné si vzít dovolenou a s někým z rodiny odjet.Tohle je tvoje životní cesta a mělo to tak být.Přebolí to,uvidíš.

Můj příspěvek se sem včera asi nezapsal?!!! jsem na dně po příteli zbyl jen dopis a klíče teď postupem času mi po sms zdělil že je konec a že chce žít v přírodě v souladu s bohem.Já sama mám podobné názory, ale vím, že až to to asi nejde odstěhovat se ode všech. Nechci už žít.

Ahoj jsem v háji tak jdu mezi vás. V pondělí jsem přišla z práce domů a tam dopisn na rozloučenou a klíče. Řeči otom, že chce žít život jinak nechce bydlet ve měste atd.S přítelem jsem byla 6 let, poslední rok jsme spolu bydleli měli jsem těžkou krizi ale od té doby bylo vše velmi hezké požádal mě o ruku i moji mámu a byli jsme myslím šťastní.V neděli jsem na něho byla trošku naštvaná ale ničemu strašnému se to nerovná. Já to vůbec nechápu je mi z toho nablití asi to nezvládnu

Ahoj Adel, Karkulko, Dado a vy všichni, kdo se ozýváte. Adel, to je tedy dost síla, co píšeš. A jak vím, ani zdaleka jsi do svých slov nedala všechen smutek a bolest, která Tě trápí. Prostě někdy ten život nejde tak, jak bychom chtěli a zkouší, co vydržíme. A podle vlastní zkušenosti vím, že když už si myslím, že hůř být nemůže, vždycky se objeví další překážka. Ale překážky a bolesti jsou od toho, aby jsme ukázaly, že to zvládneme a MY TO ZVLÁDNEME. Věř mi. Člověk - a ženská zvlášť - vydrží hodně. Rozhodně se tu nechci tvářit jako hrdinka - ostatně, můžete si přečíst mé předchozí příspěvky - jen chci abys věděla, že pokud se nevzdáš, světlý bod se nakonec ukáže. Já se plácám ve svém smutku už pěkně dlouho a zkoušela jsem a pořád zkouším ho přelstít mnoha způsoby. Některé jsou účinější, jiné méně a většina z nich je celkem dost destruktivní, ale pořád jsou to jen berličky. Protože alkohol jednou vyprchá, drogy, léky také a pracovat se věčně nedá
:-) a pak zjistíš, že si prostě musíš projít peklem a bahnem, aby ses dostala zpátky do čisté vody a mohla nechat všechno odplout.
Mít kolem sebe přátele, nebo milovanou osobu je sice fajn, jenže spoléhat se musíš jen sama na sebe. Nikdo nemůže sdílet Tvou bolest, nebo radost stejně jako Ty a pokud Ty sama nebudeš mít čisto a klid v duši, nikdo to za Tebe nevyřeší. Možná to zní trochu cynicky a tvrdě, ale aspoň podle mé zkušenosti je to tak. Ve stavu zhroucení se člověk snadno stane závislým na lecčem, co mu aspoň na chvíli přinese klid a zapomnění. Je to reflex, kdy se chytáme pověstného stébla a myslíme si, že nás zachrání před utopením, ale pokud nechceme my samotní, nebude to fungovat.
Adel a Dado, nepochybujte o své síle!!!!! I když si myslíte, že už nemůžete, pořád jí ještě máte dost. Vím to. Ty chlapíky, co s námi byli k životu nepotřebujeme, i když je třeba milujeme. Přece se nespokojíme se vzpomínkami na minulost! Stojíme za víc, všechny :-)
Mějte se krásně, holky, a neubližujte si víc než je nutné. Myslím na Vás.
Moina

Adél chci ti ijá napsat trochu vím ,co cítíš,když mi bylo necelých 18 zemřel mi můj táta zcela nečekaně ve svých 38 letech.Byla jsem na něm dost závislá,přesto že jsem měla matku i mladšího bratra.Bylo to k uzoufání ,nikdo mi nebyl tak blízký jako on ani máma ne.Pak jsem poznala chlapce ,se kterým ta bolest nebyla tak těžká,a musím říct ,že spolu jsme ještě ted a bylo to v srpnu 20let!Tak se adél neboj i ten tvůj pravý hoch přijde máš život před sebou.Přeji ti mnoho štěstí a chlapce co tě bude mít skutečně rád protože si tu lásku zasloužíš možná víc než kdo jiný.

Adel,
je to smutné, že se ani nechce věřit, že se může tolik smutného v životě jednoho člověka stát.Smrt rodičů je určitě to nejhorší, co se ti mohlo přihodit.Rozchod mezi tebou a tvým přítelem je další krutá rána, ale proti smrti rodičů je jen slabším odvarem.Když jsi se dokázala vzchopit po tomhle, tak rozchod zvládneš taky.Bude to sice těžké, budeš potřebovat hlavně čas a asi tu odbornou pomoc, ale zvládneš to.Přijde nový kluk, který tě bude milovat,neboj.Chce to jen čas, abys zacelila rány a mohla a byla schopná se zamilovat do jiného.
Držím pěstičky.

Sourozence bohuzel nemam a dala bych za to ted buhvico,abych mela..Ziju s babickou a dedou.Diky nim mam domov.Ale nejsou na tom moc dobre.a ja se neustale bojim ze umrou a zustanu tu uz "uplne"sama.Tech par kamaradek co mi zustaly,maj vsechny taky pritele a sve vlastni zivoty a je jasne ze nemuzou cely zivot venovat jen me...snazim se chvilema povzbudit tim,ze taky jednou potkam nekoho kdo se o me postara.ale je mi to k nicemu.ta zavislost na nem je hrozne velka,ze si nedokazu predstavit,že bych mohla mit nekoho jineho tak rada a mit s nekym takto duverny vztah.Porad jeste doufam a zije ve me mala nadeje,ze jednou pride,zaklepe,rekne ze me chce zpatky a vse bude jako driv...nedokazu se toho zbavit.
Psycholozka mi rekla,ze na sebe nesmim bejt tak tvrda,ze je to prirozena reakce a dneska me poslala k psychiatrovi.Vim,ze jestli dostanu prasky,tak to nic nevyresi.ale doufam,že mi pomuzou vratit se aspon trochu k beznym cinostem...

Adel
A s kym ted zijes?Mas nejake sourozence?Kdo te zivi,kdyz nemas rodice?Sama prece byt nemuzes,kdyz ti neni 18,kor kdyz nevydelavas!
Co ti na tvou situaci rika psycholog?

Ahoj zdravim vas vsechny moino a dadoa ostatni.
Prave ted prozivam neuveritelny zhrouceni.uplne vas chapu a chapu vase pocity.A i presto ze mi bude teprv 19 a spouste lidi budu pripadat jen jako velka husa ktera jeste nevi co je to zivot,tak bych se s nekym rada podelila o moje trapeni.Nechci se tady moc litovat,aby se do me nikdo nenavazel,ale potrebuju se nekde vypovidat.Uz od mala sem trpela nizkym sebevedomim.Problemy v rodine,rozvod a pripadala jsem si asi nak menecena.Kdyz mi bylo 15 nasla sem si kluka.prvnho a zrejme posledniho.zezacatku jsem to nebrala moc vazne...ale postupem casu sem se do nej silene zamilovala a stala se na nem zavisla.Meli jsme sice par problemu,a kolikrat se ke me zachoval nehezky,ale i presto se dalo vse vzdy do poradku.Prozili sme spolu sileny mnozstvi krasnejch veci a lasky...pak kdyz mi zemrel tatinek,moje zavislost na nem stoupala.On a moje maminka se stali jedinymi lidmi pro ktere sem zila.Byl to jediny clovek kteremu jsem se mohla sverit se vsim,s kazdym trapenim a ve kterem sem mela smysl sveho zivota.A verim ze i on me miloval.Pak se ale nekde stala velka chyba.Zacal propadat drogam,ktery strasne zmenili jeho chovani¨.presto vsechno ja verila ze bude vse dobry,chtela jsem mu pomoct,vse vypadalo celkem pozitivne.Jsou to presne 4 mesice,co mi zemrela maminka,moje posledni kamaradka.v tu chvili se mi zhroutil svet a muj pritel se stal pro me poslednim kvuli kteremu jsem chtela zit.jeho pritomnost a podpora mi davala silu.Jsou to 2 mesice co mi zacali fyzicke problemy.zpocatku chripka,ryma.bolesti,zad hlavy,zaseky,zavrate,krece atd...nic neodeznivalo a ja podstoupila nejruznejsi vysetreni na nic se neprislo a ja zacala mit problemy se skolou(letos jsem v maturitnim rocniku).zmocnoval se me stracha zoufalost co se mnou bude a jedine pritomnost meho kluka mi davala tu silu do zivota.Sliboval mi jak mi se vsim pomuze a ze beze me nemuze byt a nechce aby se mi nic stalo....zacala jsem verit ze je to psychyckeho razu,zacala jsem chodit k psycholozce a od neurologa dotala prothazin(naky lek na zklidneni...)vse se postupne dostavalo do normalu a ja opet ziskavala energii a chut do zivota.Prave v tuhle chvili sem dostala tu nejvetsi ranu.Jedinej clovek,kterej byl pro me vsim,celym mym zivotem a oporou mi oznamil ze me proste nemiluje ze si nasel opravdovou lasku se kterou chcce bejt a ja at se s tim vyrovnam jak chci.ubehly od te doby 4 dny a ja sem totalne na dne.nevim jestli presne chapete me pocity,ale cely svet se zhroutil..visel na poslednim vlasku-na jeho lasce a ten se ted pretrhl a at delam co delam,a snazim se nemuzu se tim vyrovnat.nedokazu bez nej proste dal zit.kazda blbost,kazdy misto nebo vec mi ho pripominaj a ja se s tim nedokazu vyrovnat.nedokazu jist spat nic...u psychologa sem byla,bylo to k nicemu..znicehonic se ze me stala uplna troska....nemam silu na to ho prosit,a volat mu kdyz se mnou stejne nechce mluvit a narovinu mi rekl ze se mnou nebude z litosti.ale nedokazu to...jsem na nem priserne zavisla a strasne ho potrebuju a miluju....nevim jak dal..behem tech 4 let sem ztrastila kamarady,a kluky taky zrovna moc nepritahuju a hlavne ani nechci.nedokazu proste zit s nekym jinym,..nedokazu..nemuzu uz takhle dal,a zoufale prosim o pomoc,radu,ci jenom povzbuzeni.....

Ahoj zdravim vas vsechny moino a dadoa ostatni.
Prave ted prozivam neuveritelny zhrouceni.uplne vas chapu a chapu vase pocity.A i presto ze mi bude teprv 19 a spouste lidi budu pripadat jen jako velka husa ktera jeste nevi co je to zivot,tak bych se s nekym rada podelila o moje trapeni.Nechci se tady moc litovat,aby se do me nikdo nenavazel,ale potrebuju se nekde vypovidat.Uz od mala sem trpela nizkym sebevedomim.Problemy v rodine,rozvod a pripadala jsem si asi nak menecena.Kdyz mi bylo 15 nasla sem si kluka.prvnho a zrejme posledniho.zezacatku jsem to nebrala moc vazne...ale postupem casu sem se do nej silene zamilovala a stala se na nem zavisla.Meli jsme sice par problemu,a kolikrat se ke me zachoval nehezky,ale i presto se dalo vse vzdy do poradku.Prozili sme spolu sileny mnozstvi krasnejch veci a lasky...pak kdyz mi zemrel tatinek,moje zavislost na nem stoupala.On a moje maminka se stali jedinymi lidmi pro ktere sem zila.Byl to jediny clovek kteremu jsem se mohla sverit se vsim,s kazdym trapenim a ve kterem sem mela smysl sveho zivota.A verim ze i on me miloval.Pak se ale nekde stala velka chyba.Zacal propadat drogam,ktery strasne zmenili jeho chovani¨.presto vsechno ja verila ze bude vse dobry,chtela jsem mu pomoct,vse vypadalo celkem pozitivne.Jsou to presne 4 mesice,co mi zemrela maminka,moje posledni kamaradka.v tu chvili se mi zhroutil svet a muj pritel se stal pro me poslednim kvuli kteremu jsem chtela zit.jeho pritomnost a podpora mi davala silu.Jsou to 2 mesice co mi zacali fyzicke problemy.zpocatku chripka,ryma.bolesti,zad hlavy,zaseky,zavrate,krece atd...nic neodeznivalo a ja podstoupila nejruznejsi vysetreni na nic se neprislo a ja zacala mit problemy se skolou(letos jsem v maturitnim rocniku).zmocnoval se me stracha zoufalost co se mnou bude a jedine pritomnost meho kluka mi davala tu silu do zivota.Sliboval mi jak mi se vsim pomuze a ze beze me nemuze byt a nechce aby se mi nic stalo....zacala jsem verit ze je to psychyckeho razu,zacala jsem chodit k psycholozce a od neurologa dotala prothazin(naky lek na zklidneni...)vse se postupne dostavalo do normalu a ja opet ziskavala energii a chut do zivota.Prave v tuhle chvili sem dostala tu nejvetsi ranu.Jedinej clovek,kterej byl pro me vsim,celym mym zivotem a oporou mi oznamil ze me proste nemiluje ze si nasel opravdovou lasku se kterou chcce bejt a ja at se s tim vyrovnam jak chci.ubehly od te doby 4 dny a ja sem totalne na dne.nevim jestli presne chapete me pocity,ale cely svet se zhroutil..visel na poslednim vlasku-na jeho lasce a ten se ted pretrhl a at delam co delam,a snazim se nemuzu se tim vyrovnat.nedokazu bez nej proste dal zit.kazda blbost,kazdy misto nebo vec mi ho pripominaj a ja se s tim nedokazu vyrovnat.nedokazu jist spat nic...u psychologa sem byla,bylo to k nicemu..znicehonic se ze me stala uplna troska....nemam silu na to ho prosit,a volat mu kdyz se mnou stejne nechce mluvit a narovinu mi rekl ze se mnou nebude z litosti.ale nedokazu to...jsem na nem priserne zavisla a strasne ho potrebuju a miluju....nevim jak dal..behem tech 4 let sem ztrastila kamarady,a kluky taky zrovna moc nepritahuju a hlavne ani nechci.nedokazu proste zit s nekym jinym,..nedokazu..nemuzu uz takhle dal,a zoufale prosim o pomoc,radu,ci jenom povzbuzeni.....

Dado,
ufff. Nevim jestli pomuzu, ale poslouchej:

1) S psychopatem mam os.zkusenost. No a jak pises o tom svem chlapovi tak nevim, nevim jestli nebude ze stejne rodiny :-( Ja jsem clovek tolerantni a kdyz to ma nekdo rad (ja tedy ne) tak at provozuje treba grupsex, ale kdyz do toho nekdo nekoho nuti, tak to se pak na tom druhem musi podepsat! A to se stalo tobe. Tohle asi hned tak neprekonas. Na strankach www.rodina.cz je mnoho diskusi a spousta i o psychopatech. Zkus se na to podivat. Nejhorsi na nich je, ze umi neskutecne "okouzlit" a dat zene pocitit, jak je vyjimecna. Po me zkusenosti mam pocit, ze takhle carovat normalni chlap neumi, ale ted vim, ze to taky v zivote vubec neni dulezite (ty gesta!) Ja taky dostavala medvidky. Takze ted je jako darek nesnasim! No na fyzicke nasili u nas taky doslo (a ne jednou) a ja si byla docela jista, ze jednoho dne nejspis zabije on me, nebo ja jeho (ja ho nenapadala, ale po case jsem mela pocit, ze se neudrzim).

2) Doktor. Musis jit v Cechach. Stejne by ti ve Svycarsku moc nepomohli, myslim ted jazykovou barieru. Pri psychoterapii musis rozumet, jestli ti ma pomoct. To je to, co ted asi potrebujes nejvic, nevim, jestli uz je to tak zle, ze potrebujes prasky (kdyby jo, tak se jich prosimte neboj!) Ja ziju v zahr., takze kontakty na psychiatry ti dat nemuzu, v Cechach zadneho neznam. To, ze pro tebe prijedou rodice je strasne dobre. Mi rodice mi ve vsech tezkych chvilich zivota moc pomohli a ja verim, ze ti tvi, te taky moc podpori.

C) O me nemoci. Bipolarni afektivni porucha (drive maniodepresiva) se projevuje prudkymi vykyvy nalady (manie a deprese), ty vykyvy jsou dlouhodobe, manie az nekolik tydnu, deprese az nekolik mesicu. Na netu je hodne informaci, ale ja ti napisu jak to probihalo u me. Nejdrive jsem byla depresivni, ne moc, ale dost na to, abych se s tim sverila doktorovi. Byla jsem tehdy tehotna a tak jsme se shodli, ze to muze byt i hormony. V te dobe jsme se pomalu a jiste zacali s manzelem hadat. Asi po roce jsme se hadali fakt hodne, on uz mluvil o rozvodu, me se udelalo opravdu zle a pomalu a jiste (trvalo to asi 3 dny) jsem se "zblaznila" (mela jsem panicke ataky, byla jsem v psychoze, schizofrenni, mela jsem halucinace atd.) No manzelovi doslo, ze jsem uplne mimo a dovezl me k doktorce. Nastesti jeste nemusel nasilim. No a kdyz doktori zkoumali, co a jak, zjistili, ze jsem se pred zhroucenim chovala k nejblizsim docela hrozne, slovne jsem je napadala, neuznavala zadnou kritiku a me osobne se zdalo, jak strasne mi ublizuji. A mela jsem taky pocit, ze jestlize se nase manzelstvi rozpadne, tak to pro me bude "konec sveta". Na sebevrazdu jsem tehdy nemyslela, ale to prazdno, pri te predstave! A ta zavislost na partnerovi! Ty noci pred tim hroznym stavem jsem taky nespala, jen se prevalovala a mela strasne myslenky a sny (posledni noc jsem pak videla samotneho dabla!). No az odeznela manie, prosla jsem si pulrocni depresi, to bylo taky strasne. Ale ted jsem tady i kdyz na praskach, zase jsem to ja, jako kdysi, stastna ze zivota a z to, co se mi stalo chci vyuzit jak nejlepe (treba poradit jinym). Je fakt, ze jsem se sverila jen nejlepsim pratelum a rodine, bohuzel v dnesni dobe lidi jeste porad zastavaji nazor, ze psych. nemocny lita obcas po byte z nozem :-( S partnerem se uz skoro nehadame, a kdyz nahodou zacnem, udela se mi zle a prestanu ;-)

Drzim palce tobe i Moine, holky vy to zvladnete taky!!!

pokracovani:dnes jsem se s nim kratce setkala,kdyz prisel domu,nemohla jsem nic jineho nez jen brecet.Porad ho obdivuji,jak vypada,jak je sebevedomy,je to krasny chlap a ja byla vzdycky hrda,ze i s mym zranenim jsem si nasla takoveho chlapa a svycara(tedy je nemec,ale ve sv.bydli od mala).Ve vsem se o me postaral,vozil na operace do rakouska,hladil me po vlasech,cekal u me postele po operaci...nemuzu proste na ty heze veci prestat myslet.Uz zase brecim. Pak hadky - chodil casto do hospod coz me vadilo a nechtela jsem to tolerovat.parkrat jsme se i poprali - ja zacala,malem me pak uskrtil.Jakob bych vse zapomela a pamatuju si jen to hezky. Jsem blazen,nebo co jsem??? Proc se mi to v hlave nezmeni a pozapomenu to hezky?? kdyz jsem jeste tu,ne v cechach,jakoby porad verim,ze prijde a rekne,ze to jeste zkusime. Vim,vsichni mi rikali,ze je to jen otazka casu kdy se rozejdeme,ja to vzdy odkyvala,ale v duchu si rikala,ze ne. Ze to nedopustim.Vim,vypisuju se hodne,ale trochu mi to pomaha.Cetla jsem tu tak inteligentni nazory,ktere mi i kdyz na chvilku - pomohly.
Jen mam strach,ze se z toho nedostanu,ze mi bude uz jen porad spatne. Muze to trvat rok,nebo porad. Co az mu reknu to posledni sbohem,nevim co se pak stane. Zitra jdu s jednim klukem co jsem se s nim seznamila ,na pout.I s jeho nemanzelskym ditetem.Byla jsem u nej i nejak v tydnu.Pili jsme a ja jakobych zapomela,bylo mi s nim tak dobre.Ale druhy den pak je tezka deprese..nevim jak dal..na te same pouti jsem byla s tim mym presne pred tydnem,tam me vodil za ruku a koupil medvidka a vylupoval pro me pecene kastany aa pak me s nima krmil....
je to strasny.

karkulko a Kytko,moc vam dekuju za zpravu,jeste jsem tu,ted 2 dny nepiju.Pakovala jsem si dnes veci,ale vsechno se se mnou toci,jakoby nevnimam cas,nemuzu spat,kdyz usnu az k ranu a pak bych spala cely den.Prijde mi,ze je porad tma a noc.K doktorovi bych sla,ale jsem ve svycarsku a pojistovna by mi nic nezaplatila,pojisteni se na psychicke poruchy nevztahuje.uz jednou jsem volala ambulanci kvuli prvnimu panickemu ataku a bylo to pak problematicke.Co myslis tou "bipolarni afektivni poruchou"?Karkulko mas uplnou pravdu,ta hadka byla pro nej posledni kapka,jenze ja strasne zarlim a on tech celych 14dni byl v hospode,kazdy den,nasel si tam divne kamarady a jeden z nich dela call-boye. Seznamil ho i s nejakyma holkama a pak mi ukazal fotku s nima s tim,ze ten call boy mel za tu dobu co jsem tu nebyla 3 holky(jako v posteli).je to sprostej clovek a ja nechtela aby ten muj do te spolecnosti chodil.Urazila jsem se a pak jsme se napili,ten call-boy se mnou chtel neco mit,ten muj ten navrh ani nezavrhnul a ze si pry vezme k sobe taky holku,co s ni hral kulecnik. To me priserne rozcililo.Je to uchyl. Asi pred mesicem me vicemene donutil k sexu s jeho kamaradem.Kdy se ten muj na to dival a onanoval.Mela jsem pak z toho panicky atak a pozvracela jsem se a pak udelala rozhodnuti,ze budu v te praze dele,tedy14dni. Verila jsem ze pozapomenu a vse bude v poradku. Tak se i stalo.ja pozapomela a pak se stala ta hadka,zitra je to tyden. Nejak si uz nic nepamatuju,mam vsechno slite. Proc si proboha nedokazu uvedomit ze me ten clovek jen za posledni dobu vyuzival?!?! Chvilema jakobych vnimala realitu,ale chvilema ne,jen brecim a cas utika. Jsem ted zavrena v pokoji,koukam do zdi,jsem sama. Jsem sice ve spojeni s rodici - prijedou pro me v patek a pomohou mi stehovat. Prijde mi to jako sen, ve svem zivote se mi v roce 98 stala tezka autohavarie,mam za sebou desitky naocnych plastickych operaci a prisla jsem o 2 prsty na ruce,mam jizvy i obcas bolesti. To vse jsem prekonala,ale tahle udalost ted,kdy se ke me ON chova jako k hadru a ja to nemuzu prekonat,me strasne nici.

Dado,
to piti a sebevrazda nejsou dobry napad! Spis by jsi mela co nejrychleji k doktorovi, kdyz uz se na deprese lecis. Hmmm, rikas hodne jste se hadali? Tak to mi pripomina situaci u nas a byla z toho ta maniodepresiva (bipolarni afektivni porucha) :-( Muj partner byl blizko rozhodnuti, ze uz ma vseho dost i kdyz me se zdalo, ze se sice hadame, ale jinak je to fajn. Vazne uvazujes se zabit? Utikej k nejblizsimu psychiatrovi (nebo i jen doktorovi) prosim!!! Tohle pisou vsude.

Ja mam pocit, ze ty hadky mezi vami partnerovi dost vadily. Kdyz si odjela, po 2 tydnech byl strasne "nateseny" jak bude vsechno fajn, cekal te s kytici a darkem. Dalsi dny te pak zahrnoval pozornosti. Pak hadka a ta byla nejspis onou "posledni kapkou". Kazdy clovek ma pravo na svobodne rozhodnuti co se tyce partnera. Jenze situaci mezi vama vubec neznam, treba je to uplne jinak (partner psychopat?) tak radeji budu jen opakovat mou psychoterapeutku "Nejdrive se musis vylecit a pak to muzes resit". No a kdyz se u psychiatra ukaze, ze ti nic neni, tak je to porad lepsi nez riskovat zivot!!! Hodne stesti