Psychické zhroucení

Dado nic mu nepis aspon nejakou chvili.Ja vim je to tezke ja to zanm a moc dobre pred 10 lety jsem tu sebevrazdu i zkusila /30 fenobarbitalu/ a vim clovek si v te chvili nemuze pomoci ale ber to tedy jako fakt ze neni nic ucinejsiho v tuto chvili nez ho nenahanet.Nevim jestli zmeni nazir ale i kdyz ne jakkoliv jinak-stejne ho"neukecas".Nekdy se lidi jen jakoby pretahuji "kdo z koho" a az ukazes pohodu treba otoci.Kdykoliv jsem nekoho prmlouvala,brecela, klecela a prosila bylo to nanic.Kdyz me to zaclo prechazet situace se zmenila.Rikam jen jak to mam v zivote ja.

Zdravim vsechny. ja jsem zhroucena ted. jsme s pritelem rok a pul a strasne ho miluju i kdyz jsme se casto hadali. jsem na nem zavisla se vsim vsudy. Bydlime ve Svycarsku a ja mam ted dva tdny na to se sbalit a odjet.mam tady vsechny sve veci,od ponozek po koreni,nadobi,nabytek..spoustu hracek co mi dal za tu dobu..jsme v koncich.byla jsem v praze 2 tydny,vratila se a nejak 2 dny na to byla hadka po ktere rekl,ze chce konec.Pritom mi jeste den predtim dal kytici,medvidka,koupil nove boty,kuchynskou vahu a me oblibene jidlo.nerozumim tomu.Nicemu. 2 dny jsem ted pila na prasky - lecim se na panicke poruchy a soc.fobii a deprese jiz delsi dobu. Dnes jsem jen lezela a psala mu sms ze ho chi zpet a vyhrozovala sebevrazdou. Je pro me vsim,jsem sama neschopna,nic neumim a chci byt jen s nim.nemuzuu nic pakovat,nemam silu,je mi spatne,mam divne sny,jakoby ztracim pojem o realite.prosim pooradte mi

Ahoj lidi,
to je fajn, ze jste se jeste ozvali! Moino, nejsi husa, to je hloupost, priste budes moudrejsi ;-) Je mi te lito, ale ver mi, dostanes se z toho, i kdyz to muze trvat. Hlavne tomu ver sama! Kdyz ja skoncila v blazinci, byla jsem z toho nejen zmatena, ale taky vyjukana a pamatuji se, ze jsem se jednoho sympatickeho mladeho kluka (zrizence) ptala, jestli jsem tam naposled. No a on na to, ze kdyz mi pomuze tomu verit, tak ze pry jo. Tak verim :-) Ja narozdil od vas vsech antidepresiva nemuzu, protoze by vyvolala manii, takze mam leky na stabilizaci nalad. Jak uz jsem psala, strasne jsem se bala, ze se mi zmeni osobnost ale opak je pravdou, konecne jsem zase zpet takova, jak kdysi. Jsem fakt vdecna za vsechny ty objevy mediciny, ktere vedly k tomu, ze muzu zas normalne fungovat. Takze ted uz mam ty svoje pilulky rada a smirila jsem se s tim, ze budou mymi prateli az do konce zivota. Tedy pokud nekdo treba nevymysli nejakou lepsi lecbu. No a Orel ma uplnou pravdu. Nelituju, ze jsem tim prosla. Mam pocit, ze jsem se hodne zmenila (k lepsimu), zmenily se hodnoty v mem zivote a otevrel se mi upne novy obzor, co se tyce psychickych onemocneni.

Pro Zoloft:Máš naprostou pravdu.Snažila jsem se,ale nešlo to,po 5 měsících jsem šla na psychiatrii.Dostala jsem prášky.Bože to byla úleva.Já jsem bohužel na antidepresivech už 9 let,ale hlavně že existují.

Já si prožila před několika lety něco podobného jako Mona.Chtěla jsem umřít,měla úzkosti a neurozy,z nich tlaky na prsou,vyšinutou pozornost,připadala jsem si jak bláze.U psychologa mi pomohlo už jen to, že jsem se svěřila někomu cizímu a ujištění, že jsem normální. Antidepresiva a Neurol hodně pomohly-zmizely úzkostný tlaky-to byl velký pokrok.Jinak to odeznívalo tak rok,dva.Ted jsem šťastně vdaná a věřím, že jsem si tím asi měla projít,protože jsem se díky tomu dost poznala a snad i trochu zocelila:-))A toho idiota když potkám, tak se divím,že jsem homohla mít ráda-byla to spíš závislost:-))

Karkulko,Moino.Mne zachránil Zoloft. Potkala mi tragédie v rodině. Rok jsem se držela zuby nehty,až jsem se zhroutila....Dva měsíce jsem ležela .Chodila na rehabilitace ,injekce B12..a nic...Pak jsem zaklepala na dveře psychiatra.Dostala jsem Zoloft.Tzv.antidepresivum čtvrté generace.Beru od jara denně jeden prášek.Strašně se mi ulevilo.Vrátila se mi chuť do práce i života.Jako když odložíte zapatlané brýle.Deprese se vůlí nezlomí.Vaše pocity jsou pravdivé.Kdo neprožil,nemůže soudit ani radit.Hodně stěstí.Zoloft - moje záchrana.

Ahoj Karkulko,
dík, trefila jsi to přesně. Zmíněné stavy se dost těžko vysvětlují a když je někdo tzv. v normálu a v pohodě, může mu to připadat směšné. Z jejich pohledu to asi opravdu vypadá jako sebelítost a nezralost. Ale kdo jsme dnes vlastně normální a zralý, že :-)
Právě jsem ve fázi hledání nové lékařky, protože mi byly doporučeny pravidelné psychoterapie - a to by se špatně zvládalo, když bydlím v Praze a současnou lékařku mám v Plzni. Jen na vysvětlení - po zhroucení mě kamarád odvezl do Plzně k rodičům a tam mě maminka odvezla k mé současné psychiatričce. Navíc moje paní doktorka terapie nedělá, takže mě chce předat někomu jinému. Popravdě řečeno, jsem celkem ráda a doufám, že se věci dají do pohybu.
A k té mé posedlosti. Máš pravdu, nemůžu to vlastní vůlí ani rozumem ovlivnit. A to jsem prosím vysokoškolsky vzdělaný člověk :-). Můj bývalý se mi po téměř půl roce ozval, jako by se nic nedělo a pozval mě na večírek. A co myslíš, že já husa udělala? No jasně, šla jsem tam, hrozně jsem ho chtěla vidět a navíc jsem si myslela, že mi snad konečně vysvětlí, co se stalo. A abych se nehroutila, vzala jsem si sedativa od doktorky. Co budu rozepisovat - vydržela jsem tam půl hodiny, utekla jsem domů a nadávala si do krav. Doma jsem si dala panáka, další sedativa a chtěla jsem to skončit..... Naštěstí zafungovaly poslední zbytky vědomí, myšlenka na mámu a já se "jen" pořezala nožem na rukou (jsem sebepoškozovač).
Psychiatrička se chytala stropu, když jsem jí to líčila. Taky nedokáže pochopit, proč se tak trýzním. Proto mi následně doporučila terapie (jen pro doplnění, antidepresiva od srpna beru, ale i má lékařka mi řekla, že sama o sobě nic nevyřeší). Tak snad to zabere. Vždyť se chovám jako idiot.
Karkulko, ještě jednou dík za porozumění.

Ahoj Moino,
Nic podobneho jsem nezazila, ale ma dobra kamaradka ano (po devitiletem vztahu). Mela podobne problemy jako ty a teprve po roce byla diagnostikovana s depresi. No a ted, po dalsim roce je uz z depresi venku. Jak uz tady nekdo psal, mozek je z velke casti chemie. Neco o tom vim, protoze jsem sama diagnostikovana s maniodepresivou. Taky jsem prosla depresi a souhlasim s tvrzenim, ze prinutit se neco aktivne delat obcas jde (i ten sex), jenze z toho clovek vubec nema radost. Vlastne nema radost z niceho, co ho driv tesilo. Myslenky na spanek, ze ktereho se nechci probudit moc dobre znam. Taky to pretvarovani pred ostatnimi, ze se nic nedeje, ktere stoji cloveka posledni zbytky sil. Me bylo receno, ze myslenkova "posedlost" necim (u me uplne jinym nez u tebe) je pro tento stav charakteristicka. U tebe to bude ex. Myslim, ze nejsi schopna to vuli ovlivnit. Tohle pochopis, az z toho budes venku. Ja mela stesti na psychiatricku a psychoterapeutku v jedne osobe. Musis mit doktorku, ktere veris a vedet, ze jini se z toho (deprese) taky dostali (jako ja :-)) Nevim, jak jsi na tom ted, ale pokud moc lip ne, verim, ze ti ty antidepresiva pomohou. At uz si o nich myslis cokoliv. Chapu te, sama jsem taky prasky odmitala, ale nechala jsem se presvedcit, ze to vse neni moje chyba (slabost), ale nemoc, ktera se da lecit! Ja nesouhlasim s temi, co jsou si jisti, ze se jen litujes. No a kdyz jsi jeste napsala, co vsechno te v zivote potkalo, tohle opravdu mohla byt ta "posledni kapka" ke spusteni hluboke deprese!

A tem co pisou, jak se ma Moina ke vsemu postavit celem: Tak vy, i kdyz to myslite jak nejlip muzete, jste temi, co nas (nemocne) dohanite k sebevrazdam! Tohle neni v nasi moci a proto se citime jeste hur, za to, ze to nejsme schopni zvladnout jako vy, zdravi. Vim, co rikam, ted jsem zdrava a vidim, co je myslet zdrave a vim, co je myslet "depresivne".

Doufam, ze jsem nikoho neurazila a snad nekomu pomuzu (aby nedoslo az k tomu nejhorsimu).

To co napsal Prober je absolutně přesný. Už se tu Moino lituješ 4 měsíce a stále se rochníš v tom, jak tě někdo lituje, a furt je ti to málo! Poslední odstavec od Probera bych napsal zlatým písmem, aby sis uvědomila, proč tě ten tvůj (na 99,99%) nechal. Takové do sebe zamilované chování by nas... i největšího flegmouše. Začni u sebe a hned ti bude líp. Ale zajeď hóóódně hluboko do svého já.

Moino, napsal jsem ti svůj názor, který není přitakáváním tomu co podrobně popisuješ. Skutečnost, že to nazýváš "navážením se do tebe" jenom potvrzuje variantu, že na jiné reakce okolí (než litování) nejsi připravena, resp. nejsi na ně zvědavá.
To, že jsi v minulosti eventuálně prošla nějakýmy zlými zážitky nevypovídá zcela nic o tom, na kolik jsi nebo nejsi sebelítostivá. To, že se kloníš k sebelítosti, lze usuzovat z tvých příspěvků i bez osobní znalosti - lidé co ti píšou příspěvky, které se ti líbí tě taky osobně neznají, ale jim to nevyčítáš.
Martinovi se vysmíváš, že "ví víc než psychiatr", ale sama odbornost své lékařky příliš nerespektuješ, když svévolně odmítáš léky (navíc jí o tom evidentně lžeš) a kritizuješ ji za to, že si s tebou málo povídá. Představovat si, že by nás lékaři vždy léčili jen tak, jak si představujeme a léčba byla vždy příjemná je podle mě dost naivní. Mimochodem antidepresiv se bát nemusíš, mají úplně jiné mechanismy účinků než anxiolytika nebo neuroleptika, o kterých tu byly zmínky a není možné si na nich vypěstovat závislost.
Pokud tvrdíš, že tohle tvoje téma je prosbou o pomoc, pak zkus ze všeho nejdřív přestat odmítat pomoc v podobě odborníků a medikace. Až se eventuálně stane (o čemž pochybuju), že tenhle postup, který jsi zatím nevyzkoušela, selže, pak budeš mít teprve právo se cítit zoufale a hledat pomoc na internetu.
Ještě k tvé touze po pocítění lidské blízkosti - asi málokdo pocítí touhu se přibližovat k někomu, kdo naříká (to je v pohodě) a přitom odmítá slyšet cokoliv jiného než chlácholivé přitakávání (to už není v pohodě).
Neříkám to ve zlém, ale možná od tebe tvůj přítel prchnul právě pro nedostatek schopnosti sebekritického náhledu z tvé strany. Zkus si představit, že všechno, co tu říkám není navážení se do tebe z touhy ublížit, ale objektivní popis situace ve snaze nastínit ti pravý stav věcí. Možná ti to může pomoct.

Vi Tvoje psychiatricka, ze ty leky nejis? Rekni ji o tom, pak se nemuzes divit, ze se nic nedeje. Proc mas z antidepresiv strach? Jsou to jedny z nejlepsich leku - nevznika na nich zavislost a vyzkum je podporeny desitkami let. Taky si vsimni jejich ceny. Antidepresiva nejsou jako lexaurin, jsou to leky, ktere opet pomuzou mozku pracovat spolehlive. Az se zlepsi Tvuj stav, doktorka Ti je sama prestane predepisovat. Budes mit sama ze sebe radost.

Moina:Já bych se těch léků nebála,pokud se z toho nemůžeš dostat delší dobu a CHCEŠ,najdi si dobrého psych.
Martine,nějak ti nerozumím,máš asi nějaký problém,klidně se svěř,od toho tady je diskuze:-)

Tak jediná možnost může byt najít nového přítele a tím zapomenout na starého, ale kdo by chtěl chodit s někým, kdo bere prášky na nervy, že? Vaše chyba, že jste spadly tak nízko... Není normální se tak na někoho upnout, jedině se přepněte na jiného. A prášků se už nezbavíte, vaše chyba.

Ahoj Huppi, díky moc za podporu. Už jsem začínala mít pocit, že si to vlastně zasloužím. Že, Martine - a asi vážně nečteš, co kdo píše, protože Huppi uvádí, že nebyla u psychiatra, ale rychlé soudy Ti jdou evidentně snadno. A co se týká antidepresiv a jiných psychofarma, zkuste si někdo zabrousit na diskusi lidí s depresí, nebo prostě těch, kteří podobné léky užívají. Myslím, že je to dostatečně odrazující.....
Huppi, to je děs, že to u Tebe trvá takhle dlouho. Taky se bojím, že se z toho nedostanu vůbec, ale jak píšeš, doufám a nevzdávám to. Chci se z toho dostat, žít normálně a znovu někoho milovat, ale bojím se věřit a navíc pořád miluju svého bývalého přítele, i když uznávám, že je to patologické a je to cesta do pekla. Aspoň jsem nesklouzla k trapným pokusům o návrat a k přemlouvání.
Určitě se Ti ozvu na mail, hned co bude chvilka volna a ještě jednou děkuju.
M.

4 Huppi: Ten tvůj psychiatr byl asi dost diletant když ti napsal takové sračky na kterých je závislost raz dva. Dnes už existují psychofarmaka která se dají bez problémů vysadit. Jenže zřejmě kvůli pojištovně je to pro něj takhle jednodušší.

Ahoj Moino.
Pročítala jsem si to tady a nedá mi, abych ti neodepsala a nepodpořila tě. Naprosto chápu, čím procházíš. Prožila jsem si něco podobného /rozchod s přítelem/ a to před 2,5 lety. Také naprosto nečekaná záležitost a nebudu popisovat, jak jsem se cítila, určitě mi rozumíš. Přesto, že mi v té době bylo už 31 let, nechovala jsem se tak "rozumně" jako ty. Navštívit psychiatra, ani nápad, protože....poměrně snadno jsem se dostala k lékům /benzodiazepiny a hypnotika/. Takže přes den Neurol, Lexaurin, a na noc Stilnox či Hypnogen- mé berličky, nedokázala jsem se jich vzdát ani na jediný den. Následky? Po 3/4 roce stoprocentní závislost, takže jsem skončila na detoxu. Dnes jsem z toho venku, ale neschopná vybudovat si jakýkoliv nový vztah. Mám poměrně dobrou práci, plno přátel, dost koníčků /sport, především:)/, takže není si nač stěžovat, což ani nedělám. Jenom ten pocit naprosté citové vyprahlosti, nic...Přitom jsem poměrně pěkná ženská a na zájem z mužšké strany si nemohu stěžovat. Nevím, co bude, snad je ještě dost času a nějak to v sobě zlomím.
Rozumím tvé snaze "napomoci zapomnění" navázáním nového milostného vztahu.....ale, ono to opravdu nějak nefunguje, že.
No, nesmíme se vzdávat a musíme věřit, vše se časem urovná, dříve, či později...ono to určitě přijde :)).
Pokud bys měla potřebu si popovídat soukromě, můžeš mi písnout na: huppinka"seznam.cz, byla bych ráda.
Zatím pa a drž se, Huppi.

Díky, jsem ujetá. Nechci aby jste mě litovali, sakra, ani nikomu necpu, že jsem na tom špatně. To je tak těžký se zkusit vcítit do druhého člověka, když už máte tu potřebu mi to nandat? Fakt dík. A jestli máš pocit, že víš víc, než psychiatr, ráda budu chodit na terapie k Tobě. Ještě jednou, tohle není stížnost. Pro nechápavé.

Tak špatně na tom nejseš, ještě ses shopná odporovat... pokud za tebe tady nepíše někdo jiný. Tak se prober a nestěžuj si, prášky nepotřebuješ, akorát se vzpamatuj a začni novej vztah. Tady ze sebe děláš akorát chudinku, nelituju tě, chováš se ujetě.

To prober: Nic o mně nevíš a nemáš pravdu, sorry. Je mi 28 a věci, které mám za sebou bych opravdu nikomu nepřála - přepadení, znásilnění, zneužívání v dětství, sebepoškozování... - mám pokračovat, nebo je to příliš sebelítostivé? Tahle epizoda mého života je opravdu v porovnání s tím trochu směšná, nicméně byla poslední kapkou. To, že depresemi trpící člověk udělá vše je také hodně velký omyl. Depresemi trpícímu člověku je všechno jedno a že můžu provozovat sex? Ano, asi jsem to nenapsala dost jasně, ale já ze sexu vůbec nic nemám, byl to jen pokus o pocítění lidské blízkosti.....
A ještě něco, tohle není stížnost, tohle je prosba o pomoc a jestli se do mě chceš navážet, tak díky, ale vystůj si frontu.

milá Moino, až začneš brát léky a nebudou fungovat, pak máš právo si stěžovat. Odůvodnění že máš z antidepresiv strach je směšné. Kdybys opravdu trpěla depresemi, tak bys udělala VŠECHNO, aby ses jich zbavila. Ty ses jednoduše rozhodla, že léky brát nebudeš, takže na tom tak špatně nejsi. Navíc jsi schopná provozovat sex, což depresemi trpící člověk prostě nemůže. Vím, že ti to připadá kruté, ale zkus se na sebe podívat z jiného úhlu - možná uvidíš trochu rozmazlenou holku, která si libuje v sebelítosti. Nikde nepíšeš kolik ti je, ale podle nevyzrálosti v tvých postojích se máš o světě ještě hodně co učit.