Vecny problem matka

Ahoj Marcelo.Krizové centrum tady máme, jmenuje se ARCHA. Tam jsem byla. Dali mi kontakt na smluvního psychiatra, na psychologa ne.U psychiatra jsem tedy byla. Celé to proběhlo během čtvrt hodiny, mezi deseti telefonáty a několika hm, hm.Mimo jiné jsem ještě vyslechla jak je strašně vytížený. Napsal mi nějaké léky. Vzhledem k jeho přístupu jsem recept hodila do koše spolu s jeho kontaktem.Kineziologií jsem prošla několikrát. Ale vždycky to bylo lepší tak čtrnáct dní a pak se to vrátilo do starých kolejí. Já už vyzkoušela všechno možné. Relaxuji, medituji, snažím se pozitivně myslet, opakuji si pozitivní sugesce a je to všechno na prd. Pořídila jsem si i psychowolkmena za fůru peněz. Jediný efekt je , že spím jako špalek. Ale s tím nemám problémy ani normálně.Tak jsem asi nějaký protinožec

a ještě kde ty doktory hledat.. zkus si dát tady na netu do vyhledávače psychoanalytik..nebo psychologie...a ono ti to vyplivne celou řadu odborníků..vy tam v Plzni nemáte nějaké krizové centrum? jako my tu máme třeba RIAPS?..

Ahoj Jarmilo.. skupinová terapie je moc fajn,tam zjistíš,že se svými problémy nejsi sama..ale já jsem většinou se cítila tam dobře a jen jsem vylezla ven,bylo mi stejně.Ale já si spíš myslím,že bys měla jít k normálnímu psychoanalytikovi,kterej by ten začarovanej kruh rozkódoval.Ono na to existuje spousta všelijakejch technik.. zkus se poohlídnout po někom,kdo dělá kineziologii..je to terapie,která se zabývá svalovým napětím..a pokud tě uvolní uvidíš jak ti bude příjemně..ale stejně budeš muset nejprve k nějakému doktorovi..a hlavně mu musíš bez výhrad věřit,že ti pomůže..A ještě ke Zdenkovi..to máme také společné..já bych to nedokázala a nesmírně všechny lidičky obdivuji.Strašně jsem se bála,aby se mi tohle nestalo,dokonce i matce jsem to řekla,že bych to nedokázala..ona mi zas klasicky pomohla:-)).. řekla mi,že by se mnou přestala komunikovat:-)).. a já jsem si připadala jak krkavčí matka.Ale mám kamarádku,která takhle vypiplala syna s mozkovou obrnou.Dnes je z něj absolutně normální chytrej kluk..ale ona se před pár lety zhroutila,když zjistila,že on už jí nepotřebuje(je mu 19 a je to spolužák mého syna)..neuměla už vůbec žít bez těch neustálých stresů a povinností.A ocitla se v Bohnicích,protože ta její deprese jí přerostla přes hlavu.Vrátila se jako absolutně novej člověk..usměvavá,milá a tvrdící,že kdo to nezažil neuvěří,jak se jí tam ulevilo.. a že bychom se vůbec takovému řešení neměli bránit..souhlasím s ní,protože člověk opravdu není na klíček a někdy ty síly prostě dojdou..ZDENKU držím ti moc palce..hlavně musíš bejt zdravej ty!!!..

Jarmilo díky za ta slova. Samozřejmě je to dost těžké, ale dcera není tzv. ležák takže si nedovedu představit, že bych ji trvale odložil. Pravdou ale je, že kdyby jeden z nás manželů třeba zemřel, ten druhý by ji sám celý víkend nezvládl. Ale musím přiznat, že se cítím hodně unavený v životě - daleko víc než odpovídá mému fyzickému věku. A tím pádem taky více podrážděný a alergický právě na to když si máti hraje na jedinou spravedlivou v životě, která ví co se má. Nejhorší je, že si hrozně zakládá na tom, co si o ní myslí sousedé a naivně se domnívá, že když bude mít všechno o.k., tak že ji nebude nikdo pomlouvat. Nadávno mi zcela bez zábran vykládala, jak nějaká rodina měla pohřeb své babičky v kostele a jaká ostuda - oni nevěděli kdy se mají pokřižovat, kdy pomodlit ap. Tak to vidíš - lidi mají i na tak smutné události chuť pomlouvat někoho jiného.

Ahoj Marcelo. To je fajn, že jsi psycholožka. Možná mi poradíš. Myslíš, že má skupinová psychoterapie skutečně nějaký význam?.Já díky Té své výchově mám dost vnitřních problémů a dost dobře nevím, kde hledat pomoc. Vím, že člověk musí chtít hlavně sám. Ale někdy je potřeba někoho kdo Tě správně nasměruje a odhalí vlastní příčinu problémů. Uvažovala jsem o regresní terapii. Ale dnes je ve všem taková džungle, takže se bojím, abych neskočila na lep nějakému šarlatánovi.Můžeš mi poradit- podle čeho vybírat odborníka a kde by se dal najít nějaký seznam psychoterapeutů. Tady v Plzni, i když je to velké město,chcíp pes. Díky.

Pro Zd.:Máš pravdu v tom, že ne vždy se dá všechno vyříkat na rovinu. Nejvíc se mi líbí, všechny ty rady v ženských časopisech typu - vysvětlete protějšku své postoje a názory, jistě to pochopí. Kdo není schopen diskuze a sebekritiky, nepochopí nic.Zrovna tak rodiče nepochopí rozdíl mezi dnešní dobou a dobou, kdy chodili do práce oni. Dnes nikoho nezajímají osobní problémy zaměstnanců. Každý by měl být superman a měl by žít pouze pro práci.Já se tedy klidně přiznám, že pracuji pouze kvůli penězům, abych se uživila. A platy, které se dnes nabízí, rozhodně člověka nemotivují k nějakým extra výkonům. Tedy alespoň mne ne.Jinak Tě musím obdivovat. Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, jak bych zvládla mentálně postižené dítě. A musím si přiznat, že já bych to psychicky nezvládla. Kdyby se mi takové dítě narodilo, asi bych byla zbabělec a dala ho do ústavu napořád. Je to hrozné, že tak uvažuji, ale asi bych tu sílu v sobě nenašla.Držím Vám palce.

Ahojky..ježiš to je tak strašný,co je stejného..s manželstvím mé matky.. vlastně mi taky vždycky dala najevo,že s otcem zůstala kvůli mě a já jsem to cítila jako vinu.S charitou taky mám své zkušenosti..ale jen do té doby,kdy jsem potřebovala já pomoc po operaci a nikdo se nenašel.. v tu chvíli se ve mě všechno zlomilo a byla jsem to já,která všechny ty tzv. "přátelství" ukončila.. jéé mě se ulevilo:-))..je fajn,že existuje tenhle chat..protože já jsem psycholožka víš hihi..no a s tímhle jsem už byla u kolegů a nějak se jim to nepodařilo ze mě vytlouct:-))..trápí mě to stejně jako tebe a tak zkouším kde co,abych se toho zbavila.. mám ještě pár dalších problémů,se kterými jsem se nedokázala poprat,ale myslím,že tohle převažuje.S matkou a psychologem to bude dost těžký.. ona to jako nemoc nevidí a tak ani k němu dobrovolně nepůjde..a když to není dobrovolně tak je to nanic..

Ahoj holky, tak po delší době přidám několik rádků. Jak jsem již psal minule, mé problémy nejsou zdaleka tak hrozné jako některé Vaše - mám zaopatřenou rodinu, bydlím 70 km od našich. Můj problém je postižená dcera - tělesně i mentálně. Máme ji v týdenním pobytu - v pondělí ji vezeme tam a v pátek po obědě jedeme pro ni. Dá se říci že za těch 18 roků co je na světě jsme neměli volný víkend pro sebe. Pokud nepočítám asi 8 týdnů co strávila po nemocnicích, ale jako matky si dovedete představit jake jsme se asi v tyto víkendy "bavili". Máti sice pro holky dělá možné i nemožné, ale občas jak říkám umí švihnout slovem - např. co si stěžujete,jsou na tom ještě někteří hůře, vždyť se o ni staráte jenom o víkendu (ale že se změnila doba a málokterému zaměstnavateli se líbí, když mu pracovník každé pondělí ráno chybí a v pátek to samé, to nechápe), že když onemocní, tak si ji musíme za pár hodin odvézt a jeden u ní musí být nepřetržitě, není možno si od ní ani odskočit nakoupit. O dovolené mojí manželky u moře jsem psal, byla doba kdy nás nutila, ať na dovolenou jedeme i s dcerou a nechtěla si nechat vysvětlit, že je lepší i pro nás, když v létě jsme s ní na zahrádce a děláme raději kratší výlety do okolí, než s ní jet do cizího prostředí. Atd. Tím se dostávám k závěru: dovolil jsem si pochválit tchána (již není mezi náma) že vlastně měl pro nás největší pochopení, protože ani jednou za svůj život takovou větu nevypustil z pusy. Co se u nás spustilo, to nemá obdoby. Ale rozhodl jsem se, že asi nemá cenu to vysvětlovat - protože asi po čtyřech větách jsem zjistil, že taky nechápe vůbec nic. Myslím si, že rada jak si vyříkat věci na rovinu asi není moc platná - možná jedině s odborníkama na psychlogii. to je na tom nejhorší - že ten život není ani bílý ani černý, ale pěkně strakatý.

Ahoj marcelo.Já také asi vím, co se mámě v životě nepovedlo. Je to hlavně manželství. Moji rodiče jsou lidé, kteří se vůbec neměli potkat. Několikrát se měli rozvádět, ale máma to vždycky nakonec nějak udržela pohromadě. Mně tvrdila, že je to proto abych prý měla tátu. Vypisovat scény, kterými jsem během dětství prošla, by bylo na knihu. Udělali si navzájem ze života peklo. Nemají žádné společné zájmy. Jediný společný snad je nás řídit. Od malička mne používala jako vrbu. Neustále mi vykládala jak všichni muži stojí za h...... Tím se jí perfektně podařilo vytvořit ve mně pokřivený názor na muže. Dodneška se s tím vyrovnávám. jestli jsem byla nechtěné dítě? také jsem nad tím mnohokrát přemýšlela. Jsem sama. Nemám žádné sourozence. Mohla jsem mít dva bráchy - dvojčata. Ale vinou lékaře máma v šesti a půl měsíci potratila. Tenkrát nebyly možnosti jako dnes a děti zemřeli. Ona je hrozně chtěla. Pak byla ještě dvakrát těhotná a už nikdy se to nepodařilo. Myslím si, že se s tím nevyrovnala dodnes. Ani se jí nedivím. Já tohle všechno vím. Vlastně mi jí bylo vždycky strašně líto - a to je asi jeden z důvodů, proč jsem jí nedokázala opustit. Ale ona to bere jako samozřejmost. Dělá si ze mne náhradu za přátele, které nemá a zavaluje mne svými problémy. Dneska vidí, že život je pryč a spoustu věcí už nelze změnit. Na tátu si stěžuje neustále, ale když jde o to vystoupit proti nám, tak to jsou neuvěřitelně za jedno.Já chápu, že si zpackala život, ale já to za ní nevyřeším. Asi má svým způsobem radost, že jsem v tísni. Alespoň ví, že v tom není sama.Je jako malé dítě. někdy si pozornost vynuceje i tím příslovečným dupáním jako děti. Jenže děti jsem ignorovala, nebo šoupla pod sprchu a rychle je to přešlo. S ní to jaksi nejde.Už jsem jí navrhovala, aby vyhledala nějakého psychoterapeuta. Ale dokud nebude ochotná přiznat svoje chyby, dál se nedostane.Víš já jsem taková charita. Spoustě lidem jsem už pomohla. Zkrátka nemůžu vidět, když je na tom někdo špatně. Ale ona si vlastně nechce nechat pomoci.Teď mám přítele. zatím je to takové nezávazné. Kdybychom, ale uvažovali o společném soužití, tak je mi jasné, že se musíme odstěhovat.Dnes už vím, že nejvíce jí pomůžu, když odejdu. Snad jí to donutí změnit myšlení.Ale stejně je to hrozné. Vlastně nejbližší lidé v životě jsou takoví.Kdyby nás všechny tohle netížilo, tak by tato diskuse nevznikla, viď?

a nic nekritizuj.. to je zbytečné..já jsem se taky snažila jednou matce vysvětlit,proč jsem takováhle..ona ani nepochopila,že jsem si manžela vzala z lásky..že tolik potřebuju lásku,že se žádnejma penězma nedá vykoupit..že oni mi lásku nedali a ona mi tolik scházela..zas jsme se akorát pohádaly..takže žádné výčitky..jen razantní řešení okamžité situace.. žádné debaty ..musíš si utřídit v hlavě jasná stanoviska,která jí budeš předkládat.

aháá.. o manželích:-))..mým rodičům se také nikdo nelíbil... a chovali se jak dva negramotové..můj první muž byl inženýr..schopný chlapík..ale nelíbilo se jim že je o sedm let starší.. když umřel tak se jim zas nelíbilo,že nemám žádného mužského..taky jsem přestala o svém životě referovat a byl pokoj.Přišel můj současný muž.. dle mého soudu by se měl zasadit celý do zlata,že si mě vzal i se třemi dětmi a ještě mě hýčká jak panenku..ale to se jim zas nelíbilo,že má dlouhé vlasy..ale já to prostě už neřeším.. nelíbí nelíbí..nebudu tam chodit ani já a je pokoj..všechno to časem přestalo..fakt si myslím,že musíš udělat radikální řez..a připravit hlavně na to děti,protože ona se bude mstít na nich..musíš jim vysvětli,že babička si neví sama se sebou rady a proto je zlá..já taky nevím proč je moje matka tak zlá..ale taky už vím,co se jí v životě nepodařilo..milovat svou dceru.Víš třeba jsme nechtěné děti...nenapadlo tě to někdy?...

Ahoj..já opravu vím,jak ti je.Možná to nedokážu tak vypsat jako ty,protože ty se v tom pořád pohybuješ..ale vím jak je to hrozně těžké..ale napsala jsi jednu pravdu... nehledej proč to nejde..najdi tu cestu..vem si úvěr.. cokoliv udělej,aby se vám ulevilo.Hledej novou práci..žádej o podpory..je toho strašná spousta..jen nebuď otrávená.. budou nešťastný i děti, když ty jsi smutná.Jsem sakra zapoměla,co jsem ti ještě chtěla napsat hihi..

Ahoj Marcelo:Díky za Tvojí odpověď. S tím majetkem máš pravdu. Dneska už jsem na tom tak, že jim na ten dům úplně kašlu. Ať ho dají komu chtějí. o to mi opravdu nejde. Ale můj příjem se pohybuje kousek nad životním minimem. Takže platit někde pronájem za byt 4000 a více tisíc korun, si zkrátka nemohu dovolit. O koupi bytu ani nemluvím. Na můj příjem mi nikdo úvěr nedá. Bydlím v Plzni a tam je to podobné asi jako v Praze. Vzhledem k tomu, že pracuji v podstatě od rána do večera, nepřipadá v úvahu ani žádný vedlejšák. ?Momentálně jsem ráda, že jsem alespoň sehnala práci.Já vím, že by člověk měl hledat způsoby jak z toho ven a ne důvody proč to nejde. Ale já mám už delší dobu v mozku "Stop-stav" a fakt mně nic chytrého nenapadá. Vím, že je to začarovaný kruh. Pokud se z jejich vlivu nevymaním, nebude to lepší. Největší chybu jsem udělala, že jsem vůbec na společné bydlení přistoupila. My jsme totiž ten dům stavěli už když jsem byla vdaná a měla děti. Předtím jsem s mužem bydlela v bytě mimo. Sice ve stejném místě, ale každý sám. Ale já jsem snad byla úplně slepá a hluchá. Asi mi ten jejich přístup kdysi připadal tak normální, že jsem si ani neuměla představit něco jiného. Až postupně jsem prohlédla. Ale to už bylo pozdě. Myslím si, že rodiče měli vliv i na rozpad mého manželství. I když vzhledem k rozdílnosti povah bychom se stejně asi rozešli, ale kdoví. Bohužel mám dojem, že kdybych si našla nového partnera, tak by ho dříve nebo později také vykousali. Když je jejich chování nesnesitelné pro mně, co potom pro prakticky cizího člověka. Vím, že je to hrozné, ale někdy si opravdu přeji, aby umřeli. Strašně se za takové myšlenky stydím, ale někdy si zkrátka nemohu pomoci. Zhroucení už mám za sebou, doufám, že už se to nebude opakovat. Byla jsem skoro půl roku úplně mimo. Nebyla jsem schopná cokoliv dělat.Ale zase musím říci, že to nebylo jenom díky rodičům. Nějak se toho sešlo moc dohromady. Jednak rodiče, jednak jsem jaksi přišla na buben v podnikání a k tomu se přidaly zdravotní problémy. No a neměl mne kdo podržet a tak jsem se sesypala.Jestli někdo tvrdí, že tahle doba je super, tak je to podle mého hňup.Alespoň z mého pohledu. Nechci Tě urazit, třeba máš jiný názor.Možná moje problémy jsou hodné slabocha, který nedokáže řídit vlastní život. Ale já už jsem tu energii nějak vyčerpala. Já tu sílu nějak už nemůžu najít. Relaxuji, používám různé meditační techniky, snažím se o pozitivní myšlení, ale je to houby platné. Někdy se mi zdá, že jsem zavřená jakoby v nějaké kouli, která mne nepustí ven. Asi jsem opravdu na bednu.Víš, někdo si třeba stěžuje, že je matka diriguje atd. Je to otravné, ale někdy je to asi myšleno v dobrém. Ale já vím, že moje matka je v podstatě vlastně hrozně zlá. nevím proč. Třeba se jí v životě něco nepovedlo. Říká se, že když je člověk nešťastný, začne být zlý.Ale ona je nepřístupná jakékoliv, byť sebemenší kritice a odmítá rozebírat svoje chování sama se sebou a hledat svoje chyby. Já nejsem ani vzdáleně dokonalá, ale kdybych se chovala stejně jako ona, tak bych možná byla stejná. Hodně jsem se změnila a stálo mne to spoustu dřiny. Ale musela jsem nad sebou přemýšlet a přiznat si i to, co mi zrovna moc nešlo pod nos. Ale o tom asi život je. Nejhorší co se asi může člověku stát, je když zestárne a nezmoudří.Tak jsem si zase trochu postěžovala a je mi lépe.Ozvi se. Ahoj

a ještě k těm tvým dětem..v 16 jsou už schopný se o sebe postarat..to mi věř..musíš jen slevit ze svých zásad,kterou je třeba být "dokonalá matka"..když něco neuděláš podle zvyklostí tak se vůbec nic neděje..věř mi..život není o pevném řádu.. ale o pocitu,že to děláš dobře ty...

jojo.. to moje matka byla podporovaná taky otcem.U otce bych i pochopila,že jeho jediná holčička se nechová tak jak on by si představoval..mužský už jsou takový..ale mamku fakt nechápu.Už jen proto,že já jsem taky máma a nedokážu si představit,že bych takhle terorizovala mé děti..také jsem je špatně vychovávala a špatně jsem se o ně starala..a to si představ,že slyším do dneška.A to já jsem bohužel zažila v minulém režimu kontroly sociálky..protože na mě chodila různá udání..musím ti říct,že to bylo dost úděsné.Já vím,že majetek je dnes důležitej..ale já jsem se na to vykašlala a fakt odešla jim z dohledu..já jsem věděla,že bychom dopadli jako ty teď..podívej se na to z druhé strany.. ten dům stejně zdědíš..nemají jediný důvod,proč tě o něj připravit..já bych se radši uskrovnila na pár let a odešla pryč.Já ani nevím kde bydlíš a jak to tam je s bydlením.. Já jsem z Prahy a o to to bylo těžší.Ale zaplaťbůh,že jsem to udělala.Dnes bych byla na dně jak ty.Já jsem to taky strašně těžce nesla,proč mě matka pořád uráží,co jsem se nabrečela..a nevěděla si rady.A s dětmi je to podobné. Ona miluje mého prvorozeného..a ostatní dva byli pro ní vzduch..a dávala mi to neprokrytě najevo..a co se týče prvního syna mám neustále na talíři jak jsem mu ubližovala,když jsme zůstali sami.Já jsem se snažila mu vysvětlit,že mi musí pomáhat,že musíme držet při sobě a to ona vůbec nechápala.. viděla to jako že ho asi terorizuju nebo co..ale dnes se mi to všechno vrchovatě vrací..jsou dospělí a nechtějí se ode mě hnout a neustále jsou zapojeni do chodu rodiny.Jeden pro druhého by udělal cokoliv..a to je pro mě ta největší odměna,když už jsem se nedočkala pohlazení od své mámy.Dnes už by mě hladit zase chtěla,ale to nechci já..psala jsem,že se to všechno léty jakž takž uklidnilo..ale určitě na to měl vliv můj odchod.A dnes hlavně si už její výpady proti mě nepřipouštím..maximálně jí řeknu,ať dá pokoj..hele já ti dám další příklad jejího vztahu ke mě.V r.97 jsem prodělala těžkou operaci,kdy mi vyndaly všechny ženské orgány a spravovali moč.měchýř.Rok mi trvalo,než jsem se dostala trošku do figury..mám za sebou hormonální léčbu a postěžovala jsem si jí,že mi není po tom dobře..a víš co mi na to ona řekla?.no když jsi zkapounovatěla tak se nediv..normálně mi vpálila,že jsem v přechodu,jako kdybych za to mohla já..ve 37..takže to mluví za vše..bohužel místo aby mi pomohla tak mi vždycky uškodí.A to už asi navždycky..Jen je třeba se tomu nepodat..Musíš v sobě najít sílu na ten boj..nesmíš se zhroutit.. to jí dělá jen dobře.. musíš jí ukázat že na ní kašleš..ať si mele co chce,že to neposloucháš..třeba se otoč a jdi pryč když něco bude povídat..to zabírá taky spolehlivě..zatím papa

Marcele:Díky za Tvojí odpověď.Máš pravdu v tom, že by se mnou maximálně přestala mluvit. Takových scén už proběhlo x. Za prvé je matka vydatně podporována otcem. I když se mnou přestali mluvit, takale nepřestali s věčným vykřikováním co máme a nemáme dělat. Včetně zákazů a příkazů typu - vypněte počítač, Ať kluk odveze tu motorku ze dvora, nepouštějte nahlas to rádio (i když podle mého není není pořádně ani slyšet), nehnete tady prstem atd.Bohužel bydlíme v rodinném domku, kde máme všichni vlastnický podíl. Takže spoustu věcí prostě nelze ignorovat.Došlo to už tak daleko, že mi matka vyhrožuje, že zavolá "sociálku", že špatně vychovávám děti. Mám děti dvě, šestnáctiletého syna a dceru. No a právě se synem cloumá puberta. Jelikož děti nevychovávám psychickým terorem, tak je nevychovávám dobře.Vím, že by se jí každý vysmál. Ale já mám tolik jiných problémů, že už nemám sílu řešit ještě takové věci.V minulém roce jsem byla půl roku v neschopnosti s depresemi. Jediné co jsem od nich slyšela bylo - ty toho naděláš, koukej se dát dohromady, my Tě živit nebudeme. Myslím si, že jsou si dobře vědomi v jaké jsem situaci a využívají toho.Když jsem chtěla, aby se domek prodal a každý si šel po svém, tak jsem se se zlou potázala. Doslova mi řekli

Ahoj Jarmilo,ještě jednou jsem si přečetla tvoje volání o pomoc.Já jsem také bydlela nějaký čas u svých rodičů a musím ti říct,že se stejnými pocity.Absolutní podřízenost..nebyla jsem podle ní schopná ani pořádně přebalit dítě.Když jsem si náhodou sedla na zahradu ke kafi,už mě nepříjemně upozorňovala "to nemáš nic na práci?"..a tak podobně..měla jsem to štěstí,že můj manžel sehnal byt a tak jsme mohli spolu žít v klidu.Víš,píšeš že jsi sama..já jsem v tom bytě po pěti letech zůstala sama se třema dětma a musím ti říct,že to bylo veliké štěstí.Matka takhle neměla moc šanci mi organizovat co a jak mám dělat a nemohla mi pořád připomínat,že jsem vdova,jak to s oblibou dělávala místo aby mi pomohla.A taky jsem to zvládla a navíc myslím,že mi to jen pomohlo k ještě větší samostatnosti.Ty máš pocit,že by tě vystěhovala i s dítětem,kdybys jí rázně řekla,že už toho je dost?..maximálně si myslím,že by s tebou přestala mluvit.. a to by bylo pro tebe asi to nejlepší,co by se mohlo stát ne?:-))))..moje matka se mnou taky nemluvila a byla na mě zlá..ale to jí všechno přešlo.Jsem jedináček a tak sama jako matka víš,že dítě a matka jedno jsou:-))..a časem jí prostě došlo,že takhle o mě přijde nadobro.Tak se zatím měj hezky,užívej sluníčka a piš!!:-)) ahoj.

Ahoj Marcelo a všichni ostatní.Přidám také něco ze svého "bohatého"života.Zřejmě se nějak ty matky nedokážou srovnat s tím,že ta jejich holčička už je samostatná.Já jsem odešla z domova také úderem 18 roku.Žila jsem v neuvěřitelném studeném,depresivním a diktátorském prostředí..ovšem pod rouškou že je to pro mě dobré.Jakmile jsem odešla nastaly ještě větší problémy,protože matka nepochopila proč jsem to udělala.Nezbylo nic jiného než jí po 18 letech říci,že to,jaký domov mi vytvořila byl děs a hrůza a že si nepřeji,aby mi nějak zasahovala do života. Zřejmě ale byla velmi inteligentní a lecos jí došlo a tak se střídavými výkyvy jsme spolu komunikovaly.Také si ze začátku vynucovala telefonáty a podobné pitomosti jak tu píšete i vy.Ale já jsem jí zas musela otevřeně říci,že jí zatelefonuji,až budu mít chuť a ne proto,že musím.Mezitím jsem porodila tři chlapečky,ovdověla jsem a znova se po několika letech vdala.Nechápe dodnes můj život,protože je absolutně odlišný od jejích představ.Já miluju velkou rodinu,ona nechápe jak to můžu stihnout.Také se tu objevil názor na koníčky. Ano.. ona také nemá žádný zájem..v tom to určitě bude.Musím vám ale říci,že jak stárne a já stárnu s ní,všechny ty hroty se pomalu obrušují a já zjišťuji,že za ní ráda jedu.Ale jen proto,že se přestala snažit mě pochopit a v mých 43 letech usoudila,že mám právo na svůj život bez jejích rad..Proto si myslím,že jediná cesta je v otevřených rozhovorech..bude to hrůza.. pro obě strany..ale doufejte,že vaše matky to časem pochopí jako ta má.Marcela

Přečetla jsem všechny vaše příspěvky a musím řící, že jsem svým způsobem ráda, že nejsem sama kdo se potýká s problémem matka.Bohužel na rozdíl od všech ostatních musím žít s rodiči v jednom domě. Máme sice každý svůj byt, ale i tak je to hrůza. Jsem sama s dvěma dětmi a nemám kam odejít. Hlavní důvod jsou peníze. Jako matka samoživitelka jsem ráda, že vůbec žiji. Rodiče, zejména matka nám soustavně organizuje život, vyhrožuje, vydírá. My se musíme podřizovat všem jejich požadavkům. Ale běda, když něco chceme my podle svých představ. Kdybych chtěla dopodrobna popsat celou situaci, tak by to bylo na celou khihu.Nejhorší je, že už to přestávám psychicky zvládat. Pomalu, ale jistě ze mne vysávají veškerou energii. Protože nevidím žádné řešení, mám strach, že udělám nějakou nepředloženost, které později budu litovat. Vyřešit problémy domluvou nelze. Jsou naprosto nekritičtí a přesvědčení o své dokonalosti. Čím jsou starší, tím se situace zhoršuje. Nyní jsou oba krátce v důchodu a jenom vyhledávají konflikty a možnosti jak nás za něco zkritizovat. Vůbec nevím, co mám dělat, ale už je to k nevydržení.

K tvému příspěvku: Já, ač tento problém nemám / mám jiné/již dnes vím a razím zásadu: to, že je "někdo" zrovna tvoje matka / otec, dítě, babička.... to už je jedno/je jen náhoda. Každý je originální jedinec, se svým životem, názory, chováním, atd. atd.Tak jako je ti někdo z tvých známých sympatický, někdo ne, někomu by ses pod jeho každou větu podepsal, jinému bys za každou jeho větu nejradši dal přes hubu, stejně tak je to i s našimi blízkými. A to že je to zrovna tvoje matka, je smůla. Kdyby to byla tvoje sousedka ob blok, vyhýbal by ses jí, abys jí vůbec nemusel potkat. A asi totéž budeš muset vyrobit i se svou matkou. Prostě se jí pokud možno vyhýbat a tím se vyhýbat i těm negativním zážitkům.Jsi dospělý chlap a máš už svoje děcka. Tvůj život už je jinde a směřuje jinam. Záleží to jen na tobě, jak moc si ho necháš ovlivňovat od matky. Myslím, že bys jí měl slušně a jen několika větami říct, o co jde, nic s ní dál neřešit a sdělené rozhodnutí hlavně za každou cenu d o d r ž e t.Držím palce a nezoufej.Drába