Vecny problem matka

Asi budu jediný muž, který zde přispěje svojí zkušeností s matkou. I když mé problémy nejsou zdaleka tak špatné a vztahy neurovnané jako u některých pisatelek, je mi uvnitř těžko a jsem rád, že aspoň někde se mohu svěřit. Můj problém je v kostce podobný i ostatním - přestože rodiče pro mě dělali vše asi s nejlepším úmyslem, jako protihodnotu vyžadovali a vyžadují obrovskou vděčnost a podřizovat se.Byl jsem vychováván velmi přísně, formou zákazů včetně fyzických trestů za každou maličkost. (Kdybych takhle dneska vychovával svou dceru, tak už jsem asi předmětem policejního vyšetřování - dcera mi řekla, že kdyby zažila co já, tak mě udá.) Byl jsem nechtěným svědkem, kdy učitel (a rodinný přítel) matce vysvětloval, že mlácení v mém případě je špatné, protože je možné mi domluvit. Jenom pro příklad - TV po 20. hodině NE, jít do kina na osm večer - NE, jít na zábavu - NE atd. (Mluvím o věku asi 16. let.) Když jsem např. na střední škole nepřijel prvním autobusem ze školy a šel do čítárny zpracovávat referát, hodinový výslech proč a nač, že mám být doma.Tak jsem se po maturitě rozhodl pro vojenskou vysokou školu, abych vypadl z domu a byl soběstačný. Jen pro zasmání: zatímco ostatní nadávali, jaká je to pakárna, já jsem zažil tolik osobní svobody, jako nikdy před tím - žádné výslechy kam jdeš, s kým ap.V tomto období, ty vztahy i z mé strany byly asi nejlepší. Dokonce, když jsem si přivedl budoucí manželku, nebyly žádné negativní připomínky, přestože nebyla úplně podle vkusu rodičů. Tohle období ale za pár let skončilo ze dvou důvodů: jednak se nám narodila tělesně i mentálně postižená dcera a matka prodělala závažnou nemoc a dala se na víru. Další řádky nemají za cíl urážet věřící, ale poukázat na to, kam až slepá víra může dojít. Jednak se rozhodla, že na víru převede i mě. Ona sice říká, že mě k ničemu nenutila, jen "řekla", ale pokud Vám to někdo říká 3 roky, při každé návštěvě, co to je? Svatba v kostele(zpětně), pokřtít děti, druhá dcera aby chodila do náboženství a do kostela, samozřejmě mi jako dárek věnovala Bibli s patřičným komentářem. Sama se nechala v 50. biřmovat a celá rodina musela na tu událost jít. Když jsem se tomuto tlaku bránil, tak jednou na faru zatahla jenom moji manželku, protože si myslela že je měkčí než já. Naštěstí pan farář asi poznal o co tady jde a odmítl účast na tomto honu. Byl jsem zralý na psychiatra. Pak to ustalo, ale teprve minulý měsíc jsem se od manželky dozvěděl proč - promluvila si s mým otcem, kde mu řekla jak strašně mi tímto ubližují. Přitom je považuji za pokrytce - na jednu stranu kostel, na druhou stranu hlavně aby nás lidi nepomluvili, "my máme nej... králíky, hospodářství", "v našem domku by všichni chtěli bydlet", "to nám všichni závidí". Oblíbený začátek věty: "My věřící ..." Když jsme se zmohli a manželka se zdravou dcerou jely na první dovolenou k moři(já jsem hlídal doma postiženou dceru a zdůrazňuji, že rád), tak matka poslala manželce dopis, že nikam neměla jezdit a peníze jsme měli raději dát na charitu. Zapoměl jsem zdůraznit, že všichni v příbuzenstvu, by se bez rad mojí matky neobešli, jenom ona ví co je nejlepší. Ale její sestra, moje teta tyto hnusné vlastnosti nemá.Tak pro dnešek končím, je to dost dlouhé, pokud má někdo zájem, mohu dopsat i druhou polovinu svých zkušeností.

Suhlasim s tebou Jana, je lepsie diskutovat s niekymi, kto o tom vie svoje, ako niekoho tym neustale obtazovat. Ventilovat, mozno podorit, poradit...

Preco nejde uverejnit?

Ahojte,tak som to ja,co som rozbehla tuto diskusiu. Som prekvena kolko nas takych je. Po roku musim uznat,ze sa to zlepsilo.Dufam,ze to pojde takto dalej. Mam oporu u manzela a sestry. Aj kopec novych aktivit,pri ktorych zabudnem. Musim uznat,ze som zmenila taktiku,vraciam jej to a neukazem,ako mi ublizuje,zlahcujem situaciu,no a doma sa vyplacem. Prave mi sestra prezradila,ze sa matka prekecla,ze nas s manzelom ked sme este spolu chodili chcela rozbit. Takze uz aspon viem preco mal tak strasne vela chyb. To sa mi ulavilo,ze som si len nenahovarala,ze je taky dobry.Ked mi to sestra prezradila,dost to bolelo. Sama sa obdivujem co vsetko som musela prezit. Kupujem si knihy ako Peto,som sama sebe takym psychoterapeutom. Dakujem aj Vam, este je co odpustat

To som ja co som tu diskusiu zacala. Ani by som neverila, kolko takto "postihnutych" zien je. Musela som sa pousmiat nad problemom s vlasmy - ja som pre zmenu musela chodit hrozne na vylepana,nesmela som mat dlhe vlasy. Ale to je uz za mnou. Ako tak som sa dala do kopy ked som na 5 rokov vypadla na vysku na intrak. Vtedy som konecne dokazala odpustit to co som prezila v detstve. Ked som sa po skonceni skoly vratila domov to peklo som uz akosi tazsie znasala. A teraz sa snazim odpustit aj to.Presiel rok od mojho prispevku, tymze mam oporu v manzelovi a v sestre snazim sa nekompromisne trvat na svojom, neukazem ze mi ublizila, radsej sa doma vyplacem, tak musim povedat, ze sa to zlepsuje. Nasla som si aktivity,pri ktorych zabudnem. Trocha sa mi podarilo dostat otca na moju stranu, snazim sa hrat jej hru proti nej. Akurat mi minule setra prezradila,ze sa matka v slabej chvili prekecla,ze ma chcela z manzelom rozbit,velmi to bolelo,ale na druhej strane sa uz nemusim snazit ju presvedcat o jeho kvalitach. Kolko rokov este ???? Studujem literatury podobne tie Petovim, som sama sebe psychoteraupetom. Dakujem

Dlouho jsem na tuhle stránku nevzpomněla, protože jsem se ventilovala jinde. Všechny příspěvky jsem si ale poctivě přečetla a říkám si - no to je teda síla, co se všechno ve světě děje. Nemám teď sílu reagovat na všechny ty příspěvky, i když by se mi chtělo, tak jen že všem nám držím palce, abychom se naučili/y držet si matky/otce od těla tak, jak to potřebujeme. Nechť zemřou výčitky svědomí! Oni se taky netrápí tím, co všechno nám způsobili.

Veronika, Kaca, Lidka, Vena ... jste tu obcas jeste?Mam stejny problem; v necem jeste horsi, v necem zaplatbuh lepsi; zaujalo me tema - mozna bychom o tom mohly mluvit dal - udelat takovou "svepomocnou terapii" - co vy na to? Jana

Petře, děkuji. Koupím prostuduju a uvidím. Dám vědět.

Ahoj Moniko,tak se mi zda, ze Tvoje matka je nejspis manipulativni osobnost.Zkus se zastavit v knihkupectvi a podivej se do knizky, na kterou upozornuju v predchozich prispevcich:Nenechte sebou manipulovatPrecetl jsem to s chuti a ted jsou podle me vsichni manipulatori B-).Ted vazne - jsou tam uvedeny znaky manipulatora a co se mi libilo tak navody na kontramanipulaci. Treba se Ti to bude hodit k tomu, abys prestala mit vycitky, z toho, ze napriklad matce polozis v noci telefon a pripadne ho jeste na noc vytahnes ze zdi. I kdyz to je matka, nema pravo nikomu nicit zivot, ani vlastni dceri.Preju Ti hodne sily a odvahy.

I když nikomu problém s matkou nepřeju, jsem moc ráda, že jsem objevila tento chat. Podle hodiny ve které píšu vidíte, že ještě nespím, i když vím, že musím ráno vstávat. Moje matka je podle mého názoru psychicky narušený člověk. Po rozvodu s otcem se znovu vdala a po deseti letech nového manželství si našla milence. Kdykoli s ním má nějaký problém, neustále mi telefonuje, dnes poslední telefonický rozhovor skončil v 1 hodinu ránu a trval téměř 2 hodiny. Spřádá různé pomsty, za to, že jí lže, v místě jeho bydliště telefonuje jeho známým a přátelům a vysvětluje jim, co je to za člověka, vyzvídá od nich informace a žádá po mně schválení všeho, co dělá. Stěžuje si na nevlastního otce, neustále mění názory a o každé změně mne informuje a chce vědět, co si o tom myslím. Snažím se odpovídat co nejvyhýbavěji, protože vyjádření souhlasu či nesouhlasu znamená, že to ve chvíli, kdy opět změní názor otočí proti mně. Léčím se s neplodností a dne jsem se "odvážila" jí říct, že se mi její problém zdá běžný a banální a že já to nemám také jednoduché. Odmávla mne s tím, že je lepší děti nemít, že se chytí party a ona tohle jako problém nevidí. Mé starosti jí nezajímají vůbec nebo jen do té míry, do jaké by to mohlo narušit nebo ovlivnit její život. Už se to poněkolikáté opakuje, ale tentokrát mi 14 dní telefonuje každý den (i 8x) a já se rozklepu při každém zazvonění telefonu. Manžel je ochoten mi pomoci, ovšem podle toho, co říká mám pocit, že by to byl mezi matkou a mnou definitivní konec. Tenhle týden už 3x změnila názor na to, kde budeme trávit vánoce jestli na chalupě v jižních Čechách, kam dojíždí i její milenec nebo v Praze, kde bydlíme. Samozřejmě mi ihned telefonuje a zlomeným hlasem mne informuje. Já jdu v úterý na další zákrok, kvůli dítěti a tohle mne hrozně stresuje skoro nespím a opravdu se trápím. Začínám si myslet, že je zlá. Vůbec nevím jak to vyřešit.Vím, že pokud on jí zatelefonuje, budu mít nějakou dobu klid, ale zároveň vím, že to začne nanovo. Prosím poraďte. Je to důvod pro to se obrátit na odborníka a na jakého? nebo to přeháním a moc si to beru?

Karin, myslim, ze je dobre a dulezite, ze si ten svuj problem uvedomujes a snazis se ho resit. Mluv o tom taky s partnerem, ten Ti muze hodne pomoct, ale musi aspon trochu vedet, o co jde.Vim, o cem mluvim. Moje pritelkyne mela podobne problemy. Matka s ni silne manipulovala a dodnes si z ni dela "sluzku" v domacnosti; otec je technokrat, ktery v sobe potlacuje city - myslim, ze ji neumel rict, ze ji ma rad [kdo vi jestli to nekdy citil]. Ale treba to, ze ze svych rodicu ma strach mi rekla, az kdyz se se mnou rozesla. Kvuli tomu, ze jsem to nevedel, jsem casto reagoval na jeji chovani neprimerene - casto jsem si treba z jejiho jednani, ovlivneneho strachem z rodicu, odvozoval, ze uz me nema rada, ze me nepotrebuje a ze me treba chce schvalne nastvat.Kdyz jsem si to pak zpetne hodnotil, tak, kdybych mel dnesni povedomi o psychologii, myslim, ze bych ji umel aspon trochu pomoct.Vztah matky k diteti uz v prvnich dnech zivota hodne ovlivnuje jeho budouci vyvoj. Pokud neni pozitivni a pevny, muze z toho byt problem. Mozna je to take tvuj pripad. Mam o tom par zajimavych popularnich clanku, pokud je chces poslat, posli mi maila.

Problem matka jsem se tu docetla ve vsech podobochach.Ano i ja prozivam neco podobneho.Ja jen nikdy nepoznala sveho otce a ani zadneho jineho nemela,navic matka kantorka,biti na denim poradku,omezovani rozvoje vlastni osobnosti,pokus o sebevrazdu atd. atd. atd.Muzu o tom psat donekonecna,vsak to vsichni znate.Ale co me nejvic trapi je,ze se mi to zacina promitat do partnerskeho vztahu a nevim co s tim.Najednou jako by se ve mne neco prhodilo a ja jsem uplne nekdo jinej,konkretne:Moje metka... Jsem z toho strasne nestastna a i kdyz si to uvedomuji,tak s tim nemuzu zaboha nic udelat.Sedim,vycitam si to a brecim sama nad sebou.Partner tim samozrejme trpi,ma trpelivost,ale jak dlouho jeste?! Tenhle stav trva vetsinou tyden az dva tydny.U psychologa jsem byla a ten mi rekl,ze vubec nejsem depresivni,to asi proto,ze to dokazu od detstvi dobre skryvat,aby na me nebylo nic znat.Zajimalo by me jestli se s tim taky nekdo potyka a jak to resi.Karin

Vyrovnat se s takovou reakci rodice, musi byt pro potomka urcite nesmirne tezke. Rodicu se ovsem tezko "zbavime".Jedno sicilske (mafianske :-) prislovi rika neco v tomhle smyslu: "Kdyz ti nekdo neco rika, tak poslouchej nejen to, co rika, ale premyslej take o tom, proc to rika".Mozna, ze nekterym z nas takto rodice vraci neco oskliveho, co sami prozili a vyrovnavaji si tim ucty se svetem. Kdo vi, jak se treba chovali rodice nasich rodicu ke svym detem? Pomuze porozumneni pricine k pochopeni a odpusteni? Pomuze to i me, abych pochopil vlastni problemy a chyby v jednani?

MATKA, KTERA PODOBNE REAGUJE NA DCERINO OZNAMENI ZNASILNENI, SE PODLE MNE MATKOU NEZASLOUZI NAZYVAT...RODICE SI NEVYBIRAME...TO JE PROSTE...NEMAM SLOV...

Udělalas dobře, Veroniko, žes vypadla z domu. Že se staráš sama o sebe. A časem se naučit pochválit se sama, jsem dobrá, hezká, šikovná... Nikdo jiný to za nás neudělá:))) Kdyby ses stavěla na hlavu, pro odmítající mámu budeš pořád nula. Je to fakt, se kterým se musíme vyrovnat. Vědomě vyrovnat. Protože v podvědomí budeme pořád toužit po uznání právě této bytosti. Čím jsi dál, tím máš větší šanci se osamostatnit. Mámu nech žít po jejím a co děláš ty - to je TVUJ problém. A také dobré pro ni - když se postaráš sama o sebe, budeš schopná postarat se i o ni, až to bude potřebovat. Byť ti kazí život zřejmě ze všech sil. Zkus jí to odpustit - a nevšímat si.

Ja bych se vydala do psychologicke poradny. Jmenuje se to ted nejak jako Poradna pro rodinu,manzelstvi a mezilidske vztahy a je to v kazdem vetsim meste. Neplati se tam nic. Muzes si tam popovidat s psychologem a ten ti treba poradi,jak se s timhle vyporadat. Muzes to alespon zkusit a nic za to nedas...

Už jsem poznala pár lidí, co má problémy s rodiči, ale stále doufám, že já ten můj vyřeším. Udělala jsem spoustu chyb, které jsem si uvědomila, ale co je to platné? Mám otčíma, se kterým jsem si do puberty rozuměla. Teď už ne. Připadám si divně, když o tom všem chci psát a vím, že nenapíšu vše, co v sobě už dlouhou dobu dusím. Snažila jsem se o tom s někým mluvit, ale vždy jsem slyšela, že se příliš lituji. Uvědomuji si, že mě můj vztah s matkou poznamenal do života, ale nemohu počítat s pomocí civilních lidí. Nejsme ještě zdaleka naučeni řešit problémy psychického rázu. Nikdy jsem od mojí mámy neslyšela pochvalu, jen kritiku. To mělo za následek, že jsem se honila za tím, jí dokázat, že nejsem zas tak špatná, jak si myslí. Ale místo toho aby mě uznala za sobě rovnou, jsem stále nula. Diví se, že se jí nesvěřuji se svými problémy, ale proč bych sakra měla, když hned vše co řeknu otočí proti mě? A vždy otáčela? Asi proto se nedokážu plně svěřit nikomu. Mám v sobě blok a co se týče citů, neumím je dát najevo. Když jsem se matce po dvou letech náhodou svěřila s tím, že mou první sexuální zkušeností bylo znásilnění, řekla, že si za to můžu sama. Bolelo to, ale koho to zajímá? Několikrát jsem se snažila náš vztah řešit. Marně. Nyní bydlím 250 km od rodiny. Nestýkám se s nimi. Je to má chyba, protože jsem jim zalhala. Přiznala jsem tu chybu, omluvila, prosila za odpuštění. Jsem prý "póvl". Bylo by to na dlouho popsat tady vše, ale vím, že to co mám v sobě, je minimálně z poloviny její chyba. Jsem podle ní děvka, protože střídám partnery, ale jak mám jinak najít toho pravého? Na druhou stranu svou budoucnost vidím bez partnera. Nechci zklamání. I když někoho miluju, nedokážu ho prostě zařadit naplno do svého života. Stále potřebuji být utvrzována v tom, že mě miluje, že jsem hezká. Pak mě to začne štvát a zmizím. Uvědomuji si svůj psychický problém, ale nevím, zda bych našla odvahu vyhledat odbornou pomoc. Poslednímu příteli mohu poděkovat za to, že mi vynadal a tloukl mi do hlavy jedinou věc: " Nemá smysl si ničit život honěním za jejím uznáním, když ona sama tě tak trochu odmítá. Zbytečně akorát ztrácíš energii, co můžeš využít jinak. Cokoli uděláš, dělej pro sebe. Ne pro ní. Ona tě prostě nechce uznat. Neposlouchej to její ponižování a výčitky. Jí to asi dělá dobře, když tě může rozhodit. Prostě jí příště ten telefon polož." V mysli s tím stále bojuji. Je to přece moje máma a já jí miluju, ale našla jsem odvahu a sílu jí ten telefon položit, odporovat, bouřit se. Sama jsem přerušila veškerý kontakt s celou rodinou. Sice se cítím strašně osamocená, ale asi jsem nemohla jinak. Nečekám od nich vůbec nic. Potřebuji jen pomoc, abych to překonala. Možná, že to nepřekonám nikdy. Neznáte někoho, kdo by mi poradil jak na to? Děkuji Verča

Zaujal mě tvuj problém se "zákazem" ostříhání vlasů. I já jsem na tom byla podobně. Měla jsem krásné vlasy pod pás. Ve 14 jsem si je chtěla dát ostříhat na mikádo, ale bylo mi řečeno, že jsem naivní, že když to udělám tak dostanu a že na to nemám. Měla jsem na víc. Od mala jsem slýchala, že jsem blbá, hnusná, neschopná a že na něco nemám. Asi to bylo pubertou, ale postavila jsem si hlavu a nechala se ostříhat strojkem na 3 mm. Vidět ten šok po příchodu domů asi vážně stálo za to. To je vše co jsem chtěla dodat.

Myslim, ze prvni pokrok je uvedomit si, ze problem s matkou (rodici) vubec existuje - pak uz se da neco podnikat. Spousta lidi si to nepripousti (strach jim to nedovoli) a problemy pak prenaseji na jine - treba ve vlastnich partnerskych vztazich - tak jak jsem to sam zazil.Kuli tomu jsem se zacal vic amatersky zajimat o psychologii a ted ctu tohle:Nenechte sebou manipulovatMuze se to hodit i jinde (treba i k sebepoznani B-).P.

Jen krátce Emoce nemoce.Někdy stojím mezi svou dominantní matkou a ženou.Pro svoji dominanci ji život protekl mezi prsty ale stejně si to neuvědomuje.Rada je jediná poslouhej svou matku stylem jednim uchem dovnitř druhym ven ,Snaž se aby slova tve matky na tebe nedolehala a nevyvolavala v tobě napětí.Špatné vychovy se zbavujeme těžko.Zkus to bez emoci nereaguj buĎ asertivní.Ano mami máš pravdu .Jinak to odstonáš dříve nebo později.JOHANZ Někdy napiš jak jsipokročíla.JOHANZ"seznam.cz