Vztah matka - dcera

Mio, máte na mysli knihu Hranice v chození od Clouda a Townsenda?

Vztah s mojí matkou se vyvinul tak, že jsme schopné spolu několik minut telefonovat. To je chvilku jako milius, po několika minutách přejde do útočné polohy : JÁ, JÁ a už mě nepustí ke slovu, vpodstatě o mě ani nemá zájem, je zaujatá sama sebou...Podařilo se mi po mnoha letech utrpení, které tady není prostor rozepisovat, zaujat postoj, že namám výčitky svědomí, ale taky jí už umím pevně říct NE. Jakmile jsem to dokázala, matka podstatně zkrotla. nejsem mladá, patřím spíš ke starším a tak dlouho to trvalo.

Žádné dceři se nemluví dobře o problematickém vztahu se svojí matkou.Mám podobné problémy,jak tady všechny píšete.Moje matka neměla lehký život,taťka despota a později alkoholik,před dvěma roky zemřel a i když mám ještě bratra,veškerá pomoc zůstala na mě.Matka si zvykla na to,že kdykoli něco potřebovala,vždy jsem tady byla já,kdo ji neodmítl pomoc,i když se mi to z pracovních ,či jiných důvodů vůbec nehodilo.Matčiny prosby byly někdy až malicherné a já pak byla sama na sebe naštvaná,že jsem ji nedokázala říci"ne".Nyní jsou naše vztahy velmi napjaté,protože jsem se odvážila matce toto pomyslné slůvko"ne"říci.Vyslechla jsem si urážky,nadávky a vyčítání,jak nevděčná jsem dcera...,moc to bolelo.Chyba byla na mé straně a to,že jsem nedokázala stanovit zdravé meze.Také mám svoji rodinu,děti, práci a mnoho dalších běžných starostí,jako každá z Vás.Kniha "Hranice",dokáže trochu nahlédnout do nitra těchto problémů.Přeji všem krásný a pohodový rok 2011.

a mám poslední připomínku: mám těžce tělesně a mentálně postiženou jednu dceru. Když čtu o "věci názoru" ohledně pohlaví dítěte, tak je mi hodně smutno. Mám dvě dcery, ale kdyby byly obě zdravé, tak za to dám nevím co. A zde se někteří rouhají, když tu blábolí něco o nějakém opoždění. No nic, ať si to každý srovná sám jak chce.

Eufori: co jsi napsala je dost brutální. Vzhledem k věku a tomu, že jsi na druhé straně zeměkoule, si myslím, že bys měla začít sama u sebe. Začít si vážit sama sebe, být hrdá na to, co jsi dokázala a jít svou cestou. Pokud ze strany rodiny necítíš podporu, ale dokonce urážení, tak není jiné cesty než s nimi přerušit veškeré kontakty. S takovou to nikdy neskončí a ty musíš odněkud začít. Najdi si své bydlení, najdi si svůj životní styl, klidně navštiv psychologa, protože jinak se v tom budeš utápět věčně. Jak to psal někdo přede mnou, žijeme v určitém klišé, jak jsou rodiče vždy výborní atd. Ale není to tak. Někdy jsou zlí, i když možná taky nechtěně. Mě vzpomínky na dětství někdy hodně rozesmutní, přestože by mi řada utýraných dětí záviděla, ale ve svém životě jsem dělal vše proto, aby se tyto negativní vibrace dále v pokolení nepřenášely a podařilo se mi to. Takže se ptám, proč se o tohle nepokusila již moje matka a naopak je hrdá, jak byla na mě v dětství přísná a jak to bylo správné.

To Nelly : A co budeš dělat když se ti narodí kluk??To se k němu budeš chovat blbě jen proto že sis přála holku??Celkem tohle nechápu

Diskuze se jmenuje vztah matka-dcera, ale nemusí to být podmínkou. Osobně si myslím, že je to spíše o tom, jaká je žena matkou a je jedno, jestli má dceru nebo syna. Já sám jsem muž, ale některé zde zveřejněné problémy znám taky, z mého dětství a mého života. Já problém vidím v tom, že jsem byl jedináček a mám podezření, že matka měla tendenci na mě nahlížet jako na holku. Druhým problémem je to, že matka přišla o svou matku někdy asi v 5ti letech a otec o svého otce taky v dětství. Tito dva lidé se podle mého názoru neměli potkat, protože každému z nich chyběl vzor v jeho linii.

Já si taky přeju holčičku, kluka jsem nikdy nechtěla.My to zase máme v rodině obráceně,chlapi /synové/ si nerozumí s mámou. Jednak můj bratr, i kdyby se máma rozkrájela,tak upřednostnil přítelkyni a domů ho to netáhne, přijde mi,že tam jde na hoďku tak z povinnosti,nemá prostě potřebu návštěv.Můj manžel to samé, s mámou se vidí tak 2x do roka,ale to je zase spíš ze strany tchýně, která nemá moc zájem.Myslím si, že holka prostě i v dospělosti táhne víc domů, není to jenom o tom, hrát si s ní s panenkama.V dětství zase mi kluci přijdou šíleně opoždění, vidím to i u kamarádek ten rozdíl, když mají holku a když kluka.Prostě věc názoru,ale mě kluk vůbec neláká!!!

...tak diky pratele, nikdo ste mi nic nenapsal...

Pavle, díky za názor, psala jsem sem jenom jako příklad, že vše je řešitelné. Každý máme jinou startovní čáru, ale záleží jenom na nás, co se svým životem uděláme. Není to bezbolestné, snadné, ale jde to.

Dobrý den nng, je mi líto co vše jste si musela prožít. Musela jste mít opravdu těžké dětství a přesto z Vás myslím vyrostla skvělá žena. Skláním se před Vámi a gratuluji. Dokázala jste si vybudovat karieru, vystudovat dálkově vysokou školu. To nedokáže každý. Jsem rád, že jste našla partnera se kterým si rozumíte. Přeji Vám objema hodně štěstí, zdraví a také šťastnou rodinu.

Pavle,možná že některé ženy k tomu vede touha vrátit se s holčičkou do svého dětství. Líbí se jim spíš představa šití na panenky a opečovávání medvídků, než lezení po stromech a střílení z luku. Mají pocit, že s dcerou si budou víc rozumět, budou toho mít víc společného. Někdy i chtějí uzavřít takovou tajnou koalici proti mužské části rodiny (aby na toho chlapa nebyly samy...). Chtějí vychovat svou následovnici, další ženu, která dá život dalším dětem, chtějí jí předat své nejlepší ženské vlastnosti. Tyhle představy se někdy naplní a někdy ne. Každé dítě je individualita a některé holčičky mají v sobě víc dravosti, "klukovství", než kluci. Potíž nastává, když se přestavy matky o dceři (a vlastně obecně o dětech) rozcházejí s realitou a ona není schopna dítěti přiznat právo na jeho idnividualitu.
Já sama mám staršího kluka (chtěného a očekávaného) a mladší holčičku (taky chtěnou a očekávanou) a neměnila bych. Děti se skvěle doplňují, kluk se od holčičky učí soucitu a vyjadřování pocitů, holčička od něj zase průbojnosti a neústupnosti. Momentálně oba dva "uspávají miminka", ale ještě před chvílí dcera s dřevěným mečem v ruce vysvětlovala panence, že jde zabít draka.... tohle by asi, nemít bratra, nedělala, on by zase kašlal na miminka. Opravdu si mají co předat.

Dobrý den Deano,děkuji za Vaši odpověď a přeji Vám, aby se Vaše vztahy vylepšily.

Ahoj Pavle, příjde mi to jako předsudek, holky ale doma zastanou kus práce, mámu berou jako vzor a spíš se drží doma.
K tématu: moje matka si naopak přála kluka, narodila jsem se já. Ani jméno pro mě pořád neměli připravený, jak se mnou nepočítali. A tak to bylo celý dětství. Byla jsem tak nějak navíc, rodina byla moji rodiče a vymodlený mladší bratr. Celý dětství jsem si myslela, že si mě rodiče vzali z děcáku, abych doma uklízela. Děti okolo si povídali, že mě máma nemá ráda. Byla jsem bita jako žito, jen tak, stačilo se "divně" podívat. Nezajímalo je nic, co dělám, jak žiju, co chci. Vystudovala jsem střední školu, kterou mi vybrali, to jsem se ještě neuměla bránit. když mi bylo 15, tak se odstěhovali a mě nechali v bytě samotnou. Musela jsem se o sebe postarat, každý pátek mi někdo přivezl jídlo, a trochu peněz, abych si nakoupila. chleba s levným margarínem bylo moje nejčastější jídlo, a na ponožky jsem šetřila. Rodiče neviděla víc než 3x ročně, a to jsem se vždycky od matky dozvěděla, jak jsem hrozná, a tak jsem zase utekla do svý samoty. Byla jsem pořád hrozně sama, nemohla jsem se zařadit mezi spolužáky (žádný diskotéky, zábavy, nic). Neuměla jsem se bavit. Po matuře se vztahy "trochu zlepšili", tedy, viděla jsem rodiče častěji, jezdila jsem jim na barák 1x týdně - uklízet. Když jsem se vzbouřila, byla jsem ta špatná, matka si stěžovala kde mohla, i mýmu šéfovi v práci, jak jsem líná. Když mi bylo 20, tak jsem se sesypala, nemohla jsem už dál. Byla jsem pořád sama, s mnoha sny a ambicemi, ale se svázanýma nohama. Rychle jsem se vdala, rychle rozvedla. Pak jsem utekla do jinýho města, začala jsem znova. Vybudovala jsem si kariéru v práci, později vlastní firmu, velmi dobře se sama živím. Pořídila jsem si skvělej byt, nový auto, dálkově vystudovala vysokou školu. Rodiče se mi nejdřív smáli, že jsem se musela zbláznit (doslova "to jsi se posrala, ne? Ještě vejšku, na tu ženský nepatří"), když jsem školu dodělala, tak chtěli najednou přijet na promoci. Řekla jsem jim, klidně, ale já na ní nebudu - a pro diplom jsem se jenom stavila ve škole. po několika nevydařených vztazích jsem se stáhla do sebe, že už nemám šanci potkat chlapa, který by mě měl rád proto, jaká jsem, ne proto, co dokážu. Začala jsem si plnit sny z dětství, akorát mě dost bolí u srdce, kde už jsem mohla být, kdybych se mým koníčkům mohla věnovat od mala. Smířila jsem se sama se sebou, že za rodiče nemůžu a mám hodnotu jako člověk, sama o sobě, a zasloužím si místo na týhle planetě bez ohledu na to, že mě vlastní matka nemá ráda.
Happy end? Jsem přesvědčená že ano. Potkala jsem se s mužem, který mě miluje přesně takovou, jaká jsem. Rozhodli jsme se pro rodinu, chystáme svatbu. Je jiný než kdokoliv, s kým jsem kdy žila, nepotřebuje sepoměřovat v tom, kdo z dvojce vydělá víc peněz, je úspěšnější, naopak, je na mě hrdý, podporuje mě, věří mi, zkrátka mě jednoduše miluje. řešení vztahu s rodiči jsem vzdala, na to musí být zájem i z druhý strany, a druhá strana je přesvědčená, že bylo všechno přece dobře. S bratrem vycházím dost dobře, jsem šťastná, že je na světě.
Hodně mě pomohlo, když jsem si přečetla v jedný knížce od Ericha Fromma, že mateřská láska je mýtus. Že matky nemusí mít rády své děti, protože často nemají rády ani sami sebe, a nejsou schopné lásky vůbec. Je pravda, že k matce vztah nemám, jenom velmi zdvořilý zájem. U otce je to lepší, ale on chce mít doma klid, tak nic neřešíme. Vím, že až jednou odejde, že mi to bude líto, že jsme k sobě tu cestu nemohli najít. Ale u něj cítím, že mě má rád.

Pavle, tak na to ti neodpovím. Já bych radši kluka. V naší rodině jsou vztahy matka - dcera dost problématické a to 3 generace co vím. I moje máma chtěla syny, ale má dcery, takže problémy pokračují.

Dobrý den, často slýchávám a to hlavně od mladých žen, že si přejí narození holčičky a ne chlapce. Může mi nějaká žena odpovědět, proč jsou chlapci neoblíbení? Děkuji za odpověď.

chudáku,to je máma jak z hororu.

Uz vam nekdy mama v dospivani rekla "podivej se na sebe zepredu i zezadu, jsi tlusta jako prase" nebo "jsi nula, bylas nula a vzdy ji budes" nebo "za co me buh tak potrestal, ze mi dal tebe"....no parada, bude mi 29 let a porad se s tim peru. Nedokazu navazat pevny vztah s muzem, nedokazu matce oponovat a jedine, co cely zivot delam, tak pred ni utikam. Cestuji po svete a vzdy kdyz se vracim domu,premyslim, zda treba tentokrat bude neco jinak...ne, nikdy, mozna jen na chvilku, ale pak zase vse spadne do starych koleji a zase me jen ponizuje, podrazi, shazuje, podcenuje...Jsem z dobre, vzdelane rodiny, nikdy jsme nemeli nouzi, ale materialismus ¨je u nas vic nez laska. Rodice se rozvedli kdyz mi bylo 7let a bracha se akorat narodil. Mama makala a zaopatrovala nas. Vzdycky rikala, ja jsem jako tata a ty jako mama, musis mi pomoct s tvym brachou. Tak jsem ho vodila do skolky, ze skolky, do skoly, ze skoly, delala s nim ukoly, varila mu veceri, snidani a svacinu do skoly. Pak jsem sla na stredni a zacala jsem se stavet na zadni, chtela jsem chodit s holkama ven, randit s klukama...Zacaly jsme se hadat, vic a vic, prislo zaskolactvi, lajdactvi, nenavist. Odesla jsem pred maturitou...neudelala jsem ji v terminu. Dodelala jsem si ji az po 5ti letech, ted uz mam i dve nastavby, s mamou neziju, ale je to porad stejny. Nesnasim sebe, nesnasim ji, s bratrem nemam zadny vztah....ja vlastne s nikym nemam zadny vztah...Jsem opet na druhe strane sveta a za dva mesice se vracim domu, vcera jsem si koupila letenku a stastnou zpravu jsem psala domu a reakce? "Uz si hledej praci a bydleni!"

Já mám s mámou taky problémy. Je v domácnosti, kvůli zdravotním potížím nepracuje. Nemá žádné kamarádky ani zájmy, kromě zahrady a kytek. Její kamarádkou je její matka, která jí ale akorát tak stresuje vyprávěním co jí zas děda provedl, co jí bolí, jak život za nic nestojí, že spolyká prášky...
Máma má pocit, že musí doma pořád pracovat, když už teda nechodí do zaměstnání, občas je úplně urvaná, ale "muselo to přece být hotové". A má čas přemýšlet o mě, jediném dítěti. Pořád jí nejsem dobrá, studuju VŠ, ale ztratila jsem rok na jiné fakultě co mě nebavila (= "propadla" jsem- podle ní). Pořád říká ať studuju jazyky, jako by nevěděla, že já se učím 4!! navíc má nějak pocit, že mi na škole nezáleží a nebýt jí, vykašlala bych se na to, i když tenhle rok jsem zvládla bez jakékoliv ztráty. A nikdy jsem neřekla, že nechci dostudovat, ani mě to na okamžik nenapadlo, nechat školy. No a když se ohrazuju, ona se urazí a pak se mnou skoro nemluví a tváří se jak ten největší chudáček na světě, že jí všichni ubližujou... nedej bože, když se mě ještě zastane táta!!! Momentálně mám brigádu, protože fakt nemám chuť být s ní celý den doma. To by bylo na mrtvici.
Jo, taky říká, že dokud mě oni živí, že jim je něco do toho jak žiju. Fajn. Ale já nic hroznýho nedělám! Studuju, brigádu mám, v noci chodím ven podle mě málo, tak jednou týdně. Je mi 21. Ani peníze po nich nechci. Argument na to: "my po tobě taky ne". Když řeknu, že přece občas nakoupím, ona na to, že se se mnou nebude hádat a ať jsem zticha.

Takže já se snažím, a ona mi pak vytkne, že nechci vlastně vůbec udělat to, co ve skutečnosti chci, třeba dostudovat. Nemá pro to žádnej důkaz, ale ona má vždycky pravdu. Běda když jí někdo ntvrdo řekne že ne, to se málem rozpláče, urazí... Nebýt toho že tak miluju naše psy a nechci žít bez nich, už tady nebydlím... Ale co mám dělat takhle? Ona si myslí že jsem přecitlivělá, že mi vlastně vůbec nic špatnýho nedělá.

Luno jsem rada ze nemate alokohol. problemy, myslim to uprimne a doufam ze jsem te s tim nenastvala. Musim ale napsat ze po cteni tvych prispevku mi zacina dochazet, proc asi mas problemy v zivote. Nemyslim ze je to tim, ze by byl problem v tobe jako takove a jsem si jista ze jsi clovek se srdcem na pravem miste, vzdy ochotna se rozdat, touzici po lasce, harmonii, premysliva atd. (a jeste k tomu pekna zenska). Ale asi za tim bude neco vic, pripada mi ze nejsi schopna videt realitu, ze nejsi schopna pojmenovat problem jako takovy a pak s tim neco skutecne udelat. Z tvych prispevku zatim vidim narky a zlobu a je videt ze se potrebujes nekde vypovidat, to je jasne, ale kdykoliv ti nekdo napise - tak s tim neco udelej - jdi treba do poradny apod. - tak zase zacnes vypisovat jak je vsechno kolem tebe spatne a ze "doufejme jednou bude lip". Je tu takova velka pasivita, ocekavani ze se vsechny tyhle spatne veci jednou vypari a bude zase dobre. Takhle si ale skutecne sama ublizujes. Opravdu bys mela udelat nejake rozhodnuti, bud si zajdi do te poradny, alespon to zkus jednou, anebo si na nejakou dobu tej pohov a moc k vasim nevolej a venuj se sama sobe, nehrn se do novych vztahu s novym muzskym, jen si proste uzivej sama sebe... a tak. Podle me Jitka ma ale nejlepsi napad, fakt ta poradna je asi to nejucinnejsi reseni. Jinak se v tom vsem budes motat do konce zivota! A to by byla velka skoda, nemyslis? Tak zatim, drzim plce.