Těhotenství po čtyřicítce

Co já bych za to dala, kdybych ve svém věku ještě měla mimi... Bohužel se nedaří... Všem mamčám kolem čtyřicítky přeji hodně štěstí a zdraví. Ať si to užijou, každý je totiž tak starý, jak se cítí...

co bych já za to dala, kdyby...Proč by se to nemělo podařit... Většinou to vyjde, když se člověk přestane snažit...

dobry den je mi 42 let a mam...co bych já za to dala, kdyby se mi to podařilo, ale bohužel se nedaří a to nemám žádné dítko...jsem stejně stará

dobry den je mi 42 let a mam......jaké dilema 42 let v dnešní době není žádne stáří spíš ten nejlepší věk si to pořádně užít....fandím všem co se nebojí a jdou do toho

Děkuji za vaše názory,mám...dobry den je mi 42 let a mam 3 leteho nadherneho chlapecka je 4 v poradi ale ti prvni 3 jsou uz dospeli a 2 z nich uz z domu a kdyz jsem ho cekala bylo to jedno z nejhezcich obdobi nic mene ted se nam to podarilo jen tak nahodou znovu mam ale dylema strasne bych si to chtela nechat ale bojim se reakce okoli apd

Taky souhlasím s Jitkou ,napsala ,jak to prostě je .

Jak tak čtu ,tak je tohle...Souhlasím s Jitkou.

Ahojte holky, nevíte prosím jak se daří Janině?Dlouho tu nepsala, moc jí fandím a držím pěsti..snad je vše v pořádku.

Mentalitou pětiletí se nedožívaj dlouhýho života. Šedesátiletá máma na ni stačí spíš než pětaosmdesátiletá.

Je otázka času kdy společnost bude mít míň peněz. Na starší matky to dolehne tím víc.
Souhlas s odpovědností, proč by na špatný rozhodnutí jedněch měli doplácet jiní. Ať si každej poslouží za svý.

těch starších které...Jak tak čtu ,tak je tohle vše jen o dvou úhlech pohledu.Bud tolerantním a spíše souhlasným pohledem nebo zásadním odporem k pozdějšímu těhotenství.Ta paní které se ve 23 narodila postižená dcera .Dnes je mamince 36 a ještě to zvládá.A co až bude mamince ,za dvacet let bude mít 56 let,bude mít doma 36 letou dceru z mentalitou pětiletého dítěte,které si nic nepamatuje.Ve čtyřiceti letech si bude hrát s panenkama a maminka 60 bude mít stejně těžkou hlavu co s dospělým dítětem. Není v tom rozdíl jestli se postižené dítě narodí mladšímu nebo staršímu páru,vždycky musí rodiče přemýšlet komu ho hodí na krk až sami nebudou zvládat.Když se dítě postižené narodí mladému páru ,dříve nebo později jim taky dojdou síly a elán.Taky potřebují vypustit starosti a uvolnit se .péče o postižené je těžká a náročná vždycky.Chcete pro to dítě udělat maximum,chcete aby bylo šťastné a cítíte se provinile i když si na půl hodiny vlezete do napuštěné vany a doufáte,že nebudete muset nic řešit a vylézt za tři minuty.Chcete si přečíst knížku nebo noviny a nestihnete to,nebo prostě nezbydou síly.Jste schopni usnout i u žehlení prádla.Dokonce i za spánek se cítíte provinile.jít do kina nebo divadla,na ples a podobně už nikdy nemůžete a tak by jste to potřebovali.V hlavě vám hraje jen kalkulačka z čeho koupíte léky,zdravotní pomůcky.Jste vyčleněni na okraj společnosti a v tomto není žádný rozdíl jestli je vám 25 nebo 45let.Jdete ven s postiženým dítětem a bud vidíte úšklebky nebo soucit obojí nepotřebujete.Soudit někoho,že má dítě později je jen další předsudek naší společnosti.Nic víc.

těch starších které nemají zdravé i přes těch pár testů je bohužel mnohokrát víc. Mladá matka má vždy větší šanci se o své dítě postarat. Starší matka musí řešit kdo jí pomůže nebo to udělá za ni.

To s tebou naprosto...Jistě,každá žena ať mladá nebo starší si musí uvědomit co těhotenství a mateřství obnáší.Málokterá jde ve zralém věku do těhotenství bezhlavě.Já jsem s manželem prošla nejdříve všechna možná vyšetření a porad s lékaři než jsme se rozhodli to ještě jednou zkusit.Po otěhotnění jsme byli na genetice každé dva měsíce,na UZ a plodovce.Kdyby doktoři řekli že je malér nemohla bych to donosit.Právě kvůli odpovědnosti za to dítě.Zdravé dítě se po střední postaví na vlastní nohy a žije si stejně posvém.Jenže postižené ve dvaceti je dospělec který potřebuje péči,mnohdy složitou osobní asistenci a co potom když je lidem 65 a mají už své neduhy.Zvedat a opatrovat postižené je pak nadlidský úkol a jak to při dnešní Nesocialní politice udělat.Rodiče čeká místo důchodu almužna a postižené děti v lepším případě ústav.Ty horší případy raději nespomínat.Když má človíček Downa tak je na tom podobně až na to,že většinou je schopen se sám obléct,umýt,zajít si na onu místnost,nebo se najíst.Jinak jsou to milující bytosti které si nic zlého nezaslouží,ale svět je stále vidí jinak.Jsou to i ve třiceti malé děti,které se o sebe také nepostarají.
Kamarádka má dceru,je jen lehce Down,ale má jen krátkodobou pamět,ve třínácti letech netrefí ani ze školy domů a má to pár kroků.Pořídili jí brášku který se o ní jednou bude muset starat.Kluk je o pět let mladší a už dnes mu stále říkají,jak musí sestru hlídat.
V rodině nikdy postižené neměli,rodila ve 23 letech a stejně je dítě postižené.
Lidské osudy jsou zamotané a složité nedá se říct kdy je jednoznačně nejlepší a nejbezpečnější doba mít dítě.Neméně důležitá je i finanční záležitost.Není dnes zrovna levné mít dítě ani pro mladé ani pro starší.

Jezdit po D1 je také...ble ble......

To s tebou naprosto...Jasan sem taky pro osobní odpovědnost. Každá matka by měla nést zodpovědnost za svý rozhodnutí kdy má děti.

škoda že to nemůžou...To tady přece nikdo nepopírá

Tak takovéto hlášky mi...Kdyz to neni ok tak uz se takhle nekeca.
Srovnavas nesrovantelne. Nepredvidatelny s rizikovym chovanim a to je rozdil.

Tak takovéto hlášky mi...To s tebou naprosto souhlasím.Každý pár má jiné podmínky v různém období života.Můj bratranec byl ženatý dvanáct let a nic,přitom oba naprosto v pořádku.Nakonec adoptovali 4 měsíčního chlapečka a rok na to ona otěhotněla A MAJÍ ZDRAVÁ DVOJČATA.Oba jsou vysokoškoláci a brali se až po studiu. Nebo v naší ulici žije mladý pár,čekají druhé dítě a ona začala pít i v těhotenství,klidně se opije tak,že ani neví kde nechala dítě.Opravdu záleží na všech okolnostech,kdy si pořídit dítě.V první řadě je to každého věc osobní odpovědnosti.

JO MIMOCHODEM,syn je naprosto...škoda že to nemůžou říct všechny mámy. Těch vad fakt přibývá s věkem.

Po 40 mají děti vrozené...JO MIMOCHODEM,syn je naprosto zdráv.

Po 40 mají děti vrozené...Moje maminka zemřela když jí bylo26 let.Já a moje dvě mladší sestry jsme zkončily v děcáku.mě pak vychovávala babička a holky šly každá do jiná rodiny.Táta nás nechtěl.Dneska jsme zase rodina,každá z nás má tři děti.O SOBECTVÍ VĚTŠINOU MLUVÍ TI NEJVĚTŠÍ SOBCI.Taky mám třetího syna ve 42 letech.Víš co je s dětmi když dospějí,postaví se k životu čelem a nečekají,že je budou donekonečna podpírat rodiče a dávky z pracáku.