Panická porucha 2

Tu lásku máte vysouženou.... to mi drnčí zuby zimou,proto ty překlepy, protože George vypil kafe po cestě sám!!!! Eva R.

Karle, Karle - tam už jsi v Hajanech? Díky za ty teplý ponožky, ty tu teď bodnou, ještě se rozhlížím po Georgim, kde má to kafe, dala bych si loka... Ten příběh je ale krásnej a poučnej, já si ho zkopíruju a uložím do krabičky s fialovou mašličkou (miluju totiž fialovou!).Romano - jasně, Gelsemium k AD můžeš, homeopatika jsou nechemická...Tak hezké nové ráno, Karle, tobě poledne. Vaše noční můra od Petřína Eva R.Ditunko - to jsou ale osudy! tak tu lásku mááte ysouženou, ta prej vydrží déle :))

No já jsem tady!!!!!!!!!! A asi už sama, Karel mi tu ale nechal ty teplý ponožky, tak mi není taková kosa. A co ty, Gaorge, máš tu termosku s kafem? Eva R.

Dito, to je teda síla s těmi jeho rodiči, třeba za to nemůžou, možná jejich rodiče taky byli drsňáci a jejich rodiče... Některé vzory chování se táhnou generacemi. Hlavně že jste našli aspoň takové řešení, jaké se dalo najít. Take ti přejo dobró noc.Romano, vlastně na každé i špatné vzpomínce je něco dobrého, a naopak. To mi připomíná moje oblíbené japonské přísloví: Ningen bandži Sajó-ga uma. Všechny věci (záležitosti) jsou jako Sajóův kůň. Vysvětlení: V jedné asijské vesnici žil starý Sajó a měl syna a 1 koně. Jednou se kůň zaběhl a ztratil. Lidi ve vesnici Sajóa litovali: Ten chudák, už nemá ani koně, jak bude obdělávat pole? Ten má ale smůlu. A moudrý Sajó na to říkal: Je to dobré nebo špatné, kdo ví?Kůň se ale vrátil a přivedl s sebou druhého koně. Lidi říkali: Ten má ale štěstí, neměl nic, a už má dva koně! A moudrý Sajó na to říkal: Je to dobré nebo špatné, kdo ví?Sajóův syn pak nového koně vyzkoušel a projížděl se na něm. Spadl a zlomil si nohu. A lidi říkali: Ten Sajó má ale smůlu, vždyť bez syna sám těžko obdělá pole, z čeho budou žít? A moudrý Sajó na to říkal: Je to dobré nebo špatné, kdo ví?Potom přišli do vesnici verbíři a sebrali všechny mladé muže, schopné jít do války. Kromě Sajóova syna, který měl zlomenou nohu. A lidi říkali: Ten Sajó má ale štěstí! A moudrý Sajó na to říkal: Je to dobré nebo špatné, kdo ví?Potom přišla zpráva, že se do vesnice z války nevrátí ani jeden muž, všichni zahynuli. Tím příběh končí.Poučení: Nikdy nevíme, jak nakonec skončí to, o čem si myslíme, že je dobré nebo špatné. Dobré nebo špatné jsou jenom naše nálepky nebo postoje, které se mohou změnit jako se mění barva listů na stromech.--Optimistické, ne? Mě se to moc líbí. Jdu od šibenice zalehnout mezi blechy...

Haloooo

Prominte dámy,ale i boubelka je pěkná ženská.Snad mě neukamenujete!

OPĚT,JE TU NĚKDO?

DÍKY ROMANO, ale viděla jsi mě na fotce, ted vážím fakt víc a necítím se ve své kůži. At dělám, co dělám. Asi AD k tomu a je to tu- na psychice moc nepřidá, když se ženská cítí jak sud.

Dito, myslím, že vypadáš moc dobře. Spousta známých osobností si nechala rty vyplnit, aby byly plné. A ani nejsi nijak silná, dokonce mi připadáš docela štíhlá. Ale Dito, já jsem teď bohužel úplně tlustá.A to jsem si váhu vždycky udržovala na 50 kg.Nejvíc jsem měla na střední škole 55 kg. Velikost jsem měla 36, nosila jsem minisukně, byla jsem prostě štíhlá. Nebudu psát, kolik vážím teď, to nemůžu svěřit ani tady. Můj manžel mívá někdy opravdu "milé" a povzbudivé poznámky.Do toho teď beru AD, byly vánoce.Doufám, že se mi podaří zatím aspoň 10 kilo dát dolů.

Evo R., já jsem se spletla, psalo se tu o Guajacuranu a to mě úplně popletlo. Myslela jsem to co užíváš Ty- Gelsemium. Myslíš, že bych to mohla brát i když beru AD?Karle, já mám teď nějaké vzpomínací období, občas mě to chytne a vzpomínám. Někdy dokonce i na to, co bylo pro mě hodně nepříjemné. Vzpomínám, polituju se, vybrečím se, zaraduju se, že je líp a je mi líp. Moje oblíbená smutná vzpomínka je, jak se se mnou rozešel po dvou letech v 19 přítel- našel si jinou. Dneska už to nebolí, ale když mám sebelítostivou náladu vzpomenu si na to, kupodivu mi to pomáhá se vzchopit.Romana

Ne, Karle, jeho rodiče jsou vskutku slušně řečeno " jiní". Otec drsnák z jihu, matka Češka, je to komplikované.Prostě mě jednou viděli, hned mě začali pomlouvat, dělali nám těžkosti, naschvály, svému synovi i mně. Prostě jsem se jim nelíbila, taky že jsem starší než on apod. Jsou opravdu velmi přízemní lidé.Kdo nezná, nevěří. Když jsem byla v 5. měsíci, řval na mě jeho otec, že mi rozbije hlavu apod. Můj muž se za ně stydí, jaho mladší bratr taktéž. Nakonec jsme rádi, že se nestýkáme a je klid. Vyhráli jsme nad závistí, tupostí a velkou zlobou...a to nám dává v jistém směru sílu v našem vztahu.Svatba byla malinkatá, oni o ní nevěděli, vše proběhlo rozumně a v klidu.To jen tak pro vysvětlení situace.PP záchvaty měly několik let tudíž zelenou, s tím vším stresem.Ahoj , at Tě blechy štípou celou noc... nebo pavouci :)

Evi (PV), diky, taky se mi libilo to oznaceni "nasi" muzi, proste jsme uz takova velka rodina. Vcera jsem popraviste nejak nestihal...Dito, myslim ze je to mozny a dokonce u vetsiny lidi pravdepodobny, ze existuje v cloveku uzkost, kterou si vubec neuvedomuje. Jsou lidi, kteri se dlouhodobe zabyvali treninkem mozku tak, aby ten podvedomy obsah dostali nahoru do vedomi a zjistili, ze v sobe maji veci, ktere vubec netusili.S tim vetsi/mensi rty je to asi jako u vseho, nekomu se libi vetsi a nekomu mensi a nekomu je to jedno. Ale procentuelne asi vetsi rty jsou vyhoda u muzu. myslim. A s tim seznamenim s muzem to je hezka story :-). Oni mu pribuzni branili se ozenit v cizine?Evi R, jsem na popravisti s teplymi ponozkami. Co treba plavit se po Vltave a Botici, to je lepsi nez metro, ne?Ha ha, Evi R, Petre, Romano, to s tim ozivanim veci mi pripomina legracni prihodu z detstvi meho: byl jsem sam doma a jakmile se mi zdalo, ze na mne zacinaji utocit zvenci zlodeji a vlci, tak jsem vzal samopal-hracku, strilel jsem a ulevilo se mi. Ta psychika je fakt zajimava, vlci a zlodeji se asi polekali a zmizeli :-). Pak prisli nasi, jeste me nasli se samopalem v ruce. No ale vlci to pak zkouseli dal i ve snech, a to jsem jeste netusil, co je PP. Zlodeji to z nejakeho mne neznameho duvodu vzdali. Vlci jsou asi vytrvalejsi.Tome, vitej zpet. Edito, drzim palce, at to vydrzi, skvela zprava.

Jo Evi, nějak jsem se před žáky cítila jako doma-dědictví genů po babičce učitelce- ale ...když jsem vpadla po vysoké napřed na záskok na učnák-elektrikáři, zedníci, tesaři..., myslela jsem, že je se mnou amen. Jenže dnes vidím, že to bylo jistě řízeno osudem, tj. úžasná průprava, jak se zbavit studu, obav, naučila jsem se zařvat.A když mi strčili i tzv." večer?áky"- dospěláky růz.věk.kategorií a já přednášela o něčem, co jsem nevěděla o čem, tak to nemohlo dopadnout jinak, než pozváním dvou chlápků do baru:)...Po 3 týdnech jsem naštěstí odtud odešla, začala učit v nedaleké vesnici, kde místo vajíček mi děti nosily jen starosti, drogy, vulgarismy a navíc jedinej chlap v budově byl školník v montérkách...Jezdila jsem denně o půl 7 vlakem, na nádraží jsem musela dojet tramvají ( naštěstí metro nemáme, ale i tak mi bohatě na naše stavy tyto prostředky stačily)...a to trvalo 2 roky. Pak po mně zatoužily naštěstí stěny staré, milované školičky, kam jsem kdysi chodila, stejně tak můj táta se svými bratry. Vpadla jsem pro změnu mezi urostlou bandu hokejistů, jimž věčně zaváněly nohy z bruslí po tréninku, já cítila , jak mě stokrát za 45 minut polívá rudé horko z jejich pubertáckých narážek, pozvání na kafe a...zamilovaných pohledů, jojo i to je život! Do toho pocity, že určitě nenaplnuji představy a požadavky starších kolegů , či vedení, no prostě celá já-nesebevědomá.Ale stálo to za to, nic holt není v našem životě zadarmo- vypracovala jsem se k větší psych.pohodě mezi kolegy, je mi dnes po nich smutno, s některými si klasicky dopisuji, smskuji a někdy se na ně jdu mrknout.Už se ale cítím za ty roky na MD všemu natolik vzdálená, že nevím, co se mnou udělá případný návrat. Mým problémem je totiž jakákoliv výrazná změna ze zaběhnutého na nové, at je to cokoliv. Jéžiš, ale ty prázdniny, to je pozitivum, přiznávám. Jistě však zasloužené, jinak by kantoři obléhali lůžka psychiatrických zařízení a nebylo by místa pro jiné...Pardon, jsem se poněkud rozkecala, ale mám tu zrovna " připuštěno" a hlavně, krom tv zpráv, KLID.P.S. Ten učnák mi dal hodně nejen po stránce průpravy - léčby šokem. Dal mi taky mého manžela, s nímž žiju už přes 9 let...tenkrát seděl v 1. lavici nalevo od tabule, přitahoval mě svojí originalitou oproti ostatním tupým lebkám v té třídě.Prostě tam vůbec nepatřil, jen ho tam šoupli rodiče krátce po přistěhování do ČR. Po týdnu okukování mě poprosil o soukromé doučování češtiny- neuměl ještě tenkrát dobře mluvit- a po dvou sezeních u nás doma mě pozval do kina.Závěr? Svoji lásku jsme si navzdory okolí, z jeho strany až drsnému, vybojovali a zatím toho nelitujem, až na občasné bouře či manželství po italsku. Bouře však pročistí vzduch. A ten já potřebuju...papa ( Evi R., nechceš udělat rozhovor? :) :) :) )

Leníku, ale Ty jsi mi nenapsala, zda máme teda něco společného:) HM, věk bohužel ne.Jo a rty, tak mě pravda často štvou, myslím, že jak někdo něčím vyčnívá z řad, čučí se na něj jak na exponát a to já nerada- mám nízké sebevědomí, jak odhalila psycholožka.Odtud taky úzkosti, strach, panika...:)Dnes jsem chtěla jít-pít v Tvých šlépějích, ale zas jsem dala sotva litr, teda tekutin nealko, samozřejmě:(Nuže , nové mužské přírůstky se asi zalekly a neodhalí se:(Nevím nevím, ale asi dnes čas můří nepřečkám a usnu,takže pro ten případ všem přeji bezesnou noc, klidnou , milou , sametovou...

Edito - to je hezký, žes tu poradu zvládla - pochval se a udělej si nějakou malou radost - za odměnu. Teď už je nemíváme, když bývaly, bylo to pro mne náročné: vydržet třeba hodinu sedět na židli, nemoci se zavrtět, vykouknout z okna, projít se, napít se... a vůbec, jako správná neurotička, nesnáším dlouhé přednášky. Já vždycky byla duchem jinde, abych to vůbec přežila...Nevím, kdo se ptal na ten Guajucuran - tak se omlouvám, jsem pitomá, spletla jsem si ho s Guajanalem, který byl na bolesti hlavy...Ditunko, já bych taky učit nemohla. Představa, že na mne upírá zrak 30 dětí a sleduju každý můj pohyb, to byl byl můj konec. PP v sobě "nosí" i tzv. "neschopnost vystoupit na veřejnosti" - a ty děti by byla pro mne veřejnost jak hrom. Jo, když jsem zalezlá někde v hospůdce v koutečku, tak tam mám svůj bunkr a je se mnou řeč, ale před davem, na barikádách, bych mohla akorát nosit prapor... nebo psát v nějaký ty revoluční hospůdce rezoluce a petice... Tak zatím, jdu něco málo popracovati... Eva R.

Ahoj Edito, já mám taky pocit, že si moje okolí nejspíš myslí o mně bůhvíco, netajím se braním AD, kdyby mi někdo něco vytýkal, jsem připravena na reakci: " No já vám přeju, at to nikdy nemusíte prožít a AD požít".Tak se drž a neměj motáky. HENRI, ANIE. Taky nevím, jak zvládnu návrat do školy, pokud ne, vím, že mě nic nenutí a nikdo nutit nemůže dělat právě toto.Zdraví moje a moje rodina ve spokojenosti a klidu je pro mě důležitější, než nechávat svoje tělo a duši napospas jiným, kteří si ničeho nedokáží vážit...Henri, není -li tajemstvím, čemu se nyní po učitelování věnuješ?Já totiž fakt nevím, co bych jiného dělala.Muselo by to být něco poklidného a co bych dělala s chutí, pokud možno pro lidi.Třeba kosmetička.Ale těch tu je plno, to bych si musela udělat kurz.To jsou jen takové úvahy, co by kdyby...

Evo R., ještě jsem se zapoměla zeptat, může se Guajacuran užívat, i když beru AD? Mně totiž doktorka řekla, že vedle AD už žádné léky brát nemám.

Romano, jasně, jsem ráda, že mi odpovídáš :-) Všichni jste fajn.

Evo R., díky moc, jsi hodná. Vím, že mě taky čtete, jen jsem se chtěla trochu "zviditlnit", neberu to tragicky :-) Dneska jsme měli v práci poradu, došlo k organizačním změnám a mně se ani netočila hlava a ráno mi bylo skvěle. Snad to vydrží, držte palce!

Edito, já jsem Ti určitě jednou odpovídala.Evo R., Docela Ti s tím čertem rozumím, taky jsem co se strachů týče, měla v dětství bujnou fantazii. Já jsem trávila každé prázdniny u babičky na vesnici a ona měla ten suchý záchod venku a nejhorší bylo, že byl asi 30 metrů od domu.Já jsem v noci musela občas chodit na záchod, měla jsem problémy s ledvinama a to bylo utrpení. Doma jsem budila bráchu, ale u babi jsem to měla zakázáno, tak jsem buď vyběhla jen v noční košili před dům, rychle jsem to, strachy bez sebe, udělala před domem. Nejhorší to bylo v zimě, klepala jsem se strachy i zimou, babička neměla topení...Na tom strašidelným záchodě bylo navíc spousta pavouků, ja jsem z nich měla strach jako dítě a teď mám arachnofobii.Jsem si jistá, že je to následek utrpení ze suchého záchodu plného pavouků. Dito, mě by lákaly dva měsíce prázdnin, dokonce jsem jeden čas uvažovala, že bych se stala učitelkou, ale já bych to tam nevydržela.Hezký večer, Romana