Je mi 30 a žiji s rodiči

Ahoj lidičky, tak jsem se taky vrátila k rodičům a ségře po 7 letech.Rozešla jsem se s přítelem, u kterého jsem bydlela a je fakt těžký zvyknout si zase na rodinné rituály.Ale popravdě jsem ráda, že jsem se neoctla na ulici a že mě přijali.Přemýšlím o pronájmu, ale nechce se mi platit takový prachy do cizího, na koupi bytu taky nemám a půjčku jako samotné osobě mi nedají...Musím něco vymyslet...Je mi 27, takže fakt v tom nejste sami...

Jo, ty se nechceš zbavit svobodného bytí..a co rodiče? Myslíš, že mají pořád tolik sil starat se o vás, přerostlé děti? Proč se sakra už neosamostatníte a nestaráte se o sebe sami, vy dospěláci??????
Mě to teprve čeká, děti dorůstají, je jim kolem dvaceti let, ale ta představa, že se budu starat ( nakupovat, vařit, prát, žehlit, uklízet atd...) ještě třeba deset let mě poněkud děsí. Jsem ještě poměrně mladá a chci taky už konečně ŽÍT!!!!!!!!!!

Ahoj lidi,tak jsem konečně narazila na diskusi s velkým "D" :)myslím. Vidím,že je tady jen pár příspěvků,takže se potvrzuje,že jsme trochu exoti:)ale přece nebudeme splývat s davem...:)Všechny Vás tady chápu,z 95% se nacházíme ve stejné situaci (nechci říkat problému,protože si osobně nemyslím,že to je až takový problém),pokud jde o mě,je mi čerstvých 28let, žiji s rodiči (co by dělali sami v dvougeneračním domě-jedna z mých výmluv:),je fakt,že jsem se "vrátila" po 8 letech,kdy jsem žila vždycky někde pryč,"teprve" před rokem jsem ukončila VŠ a začala pracovat na plný úvazek.Do té doby jsem žila bohémský život (v čem mj.pokračuji,nepočítám-li práci),takže ten fakt,že jsem opět doma mi možná nepřijde tak komplikovaný jako některým z Vás, kteří žijete s rodiči celou dobu. Možná to na mě teprve přijde...Nicméně jsme v jiné době,nevidím nic špatného na tom,když se lidi osamostatní později (než tomu bylo u generace našich rodičů atd.), nic nám přece neuteče. Jen pro ukázku,ve Španělsku většina mladých lidí zůstává u rodičů i do 35 let,je to tam úplně normální,ale samozřejmě to nemůžeme srovnávat.Jde o to,že tam mají mnohem dražší bydlení než u nás, podnájmy jsou tam vyjímečné. V mém případě jde asi o to, že se pořád ještě nechci zbavit mého svobodného bytí (nebo jak to nazvat:),díky práci hodně cestuji pryč,což je v mém případě nutnost díky mým toulavým botům se kterými jsem se narodila. Všechny spolužačky ze ZŠ jsou vdané a mají min.1 dítě (dle statistických údajů bych v mém věku měla mít asi 1.75 dítěte...:),žádná z nich nemá pořádné vzdělání a většina ani práci,jejich manželé jsou na tom podobně,takže musí otáčet každou korunu 5x. Prostě jsem měla a mám jiné hodnoty. S přítelem (navzdory tomu,že pracujeme ve stejném městě) se někdy i měsíc i víc nevidíme kvůli pracovním povinnostem (ale přiznám se, taky se někdy vyhýbám,prostě chci mít volná křídla,což je můj "problém" (?),a "usazení se" oddaluji víc a víc čím jsem starší...ach jo.No nic, mějte se děcka.

Ahoj Pavle já jsem sice o rok mladší ale máme hodně společného. Žiji s rodiči (oběma) co se týče žen taky nula. Mám určité psychické probblémy i když jinou diagnozu. Na druhou stranu není pro mne problém se bavit s holkama různého věku problém byl spíš v tom že o ty které jsem stál já měli někoho jiného a ty co stály o mne se zase nelíbili mne a někdy hlavně poslední dobou mám spíš pocit že vlastně žádný vztah nechci a vystačím si s autoerotikou. Na druhou stranu zvyšovat si sebvědomí zbrojním průkazem to mne moc neříká (navíc se divím že ti ho dali když jsi maniodepresivní?) a okruh přátel mám přece jen širší jsou mezi nimi i podobní vlci-samotáři ale i lidé kteří mají vážný partnerský vztah nebo i rodinu i holky bohužel zadané :-))

No vidíte, já jsem na tom celkem podobně. Je mi 32 let a žiju odmala jen s mámou, nikdy se mi nepodařilo navázat žádný normální partnerský vztah. Nikdy. Mám zřejmě sociální fóbii, trpím navíc maniodepresivitou. Možnosti byly, ale já jich nedokázal využít. V poslední chvíli jsem vždy cuknul. Mám vlastně jen svou práci, které se snažím dávat maximum. Ta práce mě i celkem baví, často dostávám k řešení i dost komplikované situace. Vedoucí ví, že leccos dokážu vyřešit. Dokonce zaškoluji nové pracovníky, protože ví že jim leccos ukážu a nebudu je vodit po hospodách (nepiju vůbec alkohol). Jinak co mám. Kamaráda anduláka, počítač, nějaké svoje věci a nějaké peníze v bance. Sex? Jen ruka a video, nic víc, nic míň. Se ženou jsem se nikdy nedokázal seznámit, přemýšlel jsem koupit si alespoň prostitutku, nakonec ani to ne. Abych si trochu zvýšil sebevědomí, udělal jsem si úspěšně zbrojní průkaz a koupil si pistoli. Alespoň že mám dva podobné kamarády. Jeden odborník přes počítače, který nebydlí s rodiči, ale sám v malé garsonce. Taky má i pistoli. Tak aspoň máme o čem mluvit, občas spolu vyrazíme na střelnici. Druhý má vadu řeči a je malý, o dva roky starší než já a bydlí taky s rodiči. Nějaký odchod z domova, svatbu, rodinný život a děti si vůbec neumím představit. Můj život je zřejmě velmi omezený, ale změnit ho nedokážu a nevím jestli vůbec chci. Je to vlastně jen práce, těch pár volných hodin vyplním svým koníčkem-elektronikou, výlety, koupím krmení pro andulku. A vzpomínky na dětství. Možná jsem takové velké malé dítě. Samozřejmě mámě dávám půl výdajů na domácnost, nenechám se živit. Ale od mých, dávno ženatých kolegů jsem se vzdálil natolik, že si ani nemáme o čem povídat. Alespoň mám radost, že se tu najde pár lidí s podobným problémem.

Mandy, já nežiju s rodiči, mám vlastní byt, ale trpím zřejmě něčím podobným jako tvůj přítel, určitou formou neschopnosti

ahojky,docela vím o čem mluvíš,je mi 30,mám ročního chlapečka a se svým partnerem bydlíme u našich.ve 4+1.Je to děs.Ale z mého platu,ani chlapova si nájem ani novej byt dovolit nemůžem.Hádky jsou na denním pořádku.Pomalu,ale jistě se s máti odcizujem.Mladí mají být sami.Nadále na tom pracuji.

Ahoj Aleno, myslím, že přesně na takový příspěvek jsem čekala:-) Je fajn, že jsi napsala. Jestli jsi četla dozadu, tak jsi mohla vidět, že mi většinou psali, přesně jak jsem čekala, ti, kteří to neprožívají a tudíž to nikdy nepochopí...Psát si s tebou budu hrozně ráda! Jsme skoro stejně staré, mně bude 29 za pár měsíců:-)..Dnes je sice "děsně moderní" říkat, jak na věku nezáleží, ale často musím myslet na to, jak a kdy se mi podaří mít dítě (u mě to navíc nebude jednoduché...)Kamarádkám jsem se začala vyhýbat, vím, že je to špatný přístup, ale já si s nima vlastně nemám co říct...Hořce se směju tomu, že žádná z nich nemá vysokoškoláka, naopak, nemají mnozí ani střední školu, ale normálně vydělávají a všechny si ten život už dokázaly zařídit. U nás je to tak, že vím najisto, že mě má přítel rád a o život se mnou stojí, ale má trochu problém se samostatností. Je to jakási forma sociální fobie (těžko zvládá nové situace apod.) Tedy i když na tom bude finančně tak, že si budeme moci dovolit společné bydlení, nebude to pro něj lehké. Jestli chceš, napiš mi třeba, jak dlouho jste spolu, jaký je váš vztah atd. Prostě cokoliv o sobě. Můžeš i na mailík, jestli se ti nechce psát veřejně. Měj se krásně.

Ahoj Mandy,musím říct, že jsem na tom úplně stejně jako ty. Za necelý týden mi bude 29 let a já i můj přítel bydlíme každý u svých rodičů. Byla bych moc ráda, kdybychom spolu začali bydlet, ale když vidím přístup svého přítele mám pocit, že k tomu snad ani nikdy nedojde. Tvrdí, že na společný byt nemá dostatek peněz a zadlužovat se nechce ( což docela chápu ) a někdy když o tom spolu mluvíme, tak i řekne že on vlastně kde bydlet má. Sice tvrdí, že teď kvůli mně hodně šetří, ale jestli je to kvůli společnému bydlení si nejsem jistá, protože mi říkal něco o autě. Když vidím mé dvě kamarádky s kterými se nejvíc stýkám, chce se mi občas brečet. Sice nejsou vdané, ale obě se svým přítelem alespoň žijí. Obávám se, že jak Ty, tak i já jenom čekáme na něco co třeba se ani nikdy nestane.Pokud bys měla zájem, tak bych byla moc ráda, kdybychom si mohli třeba psát.

Ahoj Mandy,mám dost podobnou zkušenost. Chodila jsem 5let s klukem. Každý jsme bydleli jinde. On s matkou a já ve svém bytě. Jemu to tak vyhovovalo. Jenže já po 3letech měla pocit, že vztah se nevyvíjí. Kamarádi a kamárádky už byli vdáné apod. a u nás stále to samé. Tak jsem se rozhodla to ukončit.Hodně se mi ulevilo. Našla jsem si jiného muže a dnes jsem téměř rok vdaná. Proto radím -nečekej na nic. Nemá to smysl. Později by jsi zjistila, že jsi promarnila nejlepší roky s někým, kdo za to vůbec nestál.

Ahoj Mandy, já jsem na tom stejně, jen jsem o pár let mladší. Nejvíc mi vadí,že nemám nic "svého", svou kuchyň, koupelnu a hlavně svou organizaci domácnosti.Bydlím s oběma rodič, přispívám, ale tolik peněz, abychom si s přítelem mohli koupit něco vlastího (v Praze, kdy oba pracujeme)nemáme. Kdyby byla hodně velká krize,asi bychom šli do pronájmu, ale nechce se nám prachy dávat do "ničeho". Trochu nás to oba štve, ale právě ne tak moc, abychom to začali řešit. Přítel má teď trochu problémy v práci, nemá jistý plat a já ho nechci zatěžovat ještě zas tímhle. Až se bude cítit natoli stabilní, že bude vědět, že uživí rodinu, tak to jistě sám navrhne.

Někdo žije s rodiči skoro celý život - přivede si partnera, mají děti a všichni společně žijí v jednom domě, není to zas tak vzácný jev. Ale je otázkou, zda to je dobře. Někdy to nedělá dobrotu.

Ahoj, děkuji za názory. Já tušila, co někteří napíší, proto jsem PREVENTIVNĚ psala, že kdo to nezažil, ten to nepochopí :-) Ale na rodičích závislá nejsem, jak tu také zaznělo, byt s mámou platím na půl atd. Pisateli "že si stěžuju a nic s tím nedělám" :-): Do přítele hučím roky, vyzkoušela jsem všemožnou diplomacii a odůvodňování. Vím, že většina lidí se naprosto samozřejmě po 20 nebo po škole osamostatní, ale my jsme prostě vyjímky a zkrátka jen hledám spřízněnou duši

Tak proc si tady stezujes a neco s tim neudelas, ja bych se stydela. Vzdycky jsem byla hodne zavisla na rodicich a ve 20 jela na leto do ciziny a 4 roky tam zustala. Je snad lepsi byt nezavisla, mit svuj byt, svoji praci, sve penize, sve auto. I kdyz to stoji namahu. A otazka penez to byt nemuze. Kdyz clovek opravdu chce, tak to jde. A ty nazory typu, bud rada, ze muzes byt u rodicu a o nic se nestarat, tak to je hruza. To vam to neni trapny. Mam takovou kamaradku. Uz par let pracuje a stale bydli s rodici a neprispiva jim do rozpoctu. Doma moc neuklizi ani nevari. To me pripada nechutne .

a kdo je teda problem, mamka nebo pritel? vadi ti, ze zijes s mamkou nebo ze se s pritelem neumite rozhoupat k nejakemu kroku? Oboji prece muzes zmenit.ja i vsicni pratele jsme dost dlouho bydleli u rodicu, tak do tech 27, nekteri jeste i bydli a obcas si rikame, ze jsme v tom nejak zkysli, ze nejlepsi, co pro nas rodice muzou udelat, je vyrazit nas ve dvaceti z domu, jenze to oni neudelaji. Ja jsem se nastesti nakonec posbirala a odesla sama a muzu ti rict, ze cim ses starsi, tim je to asi tezsi, takze te docela chapu, ale prece nejsi hloupa, pritel taky ne, tak snad neco vymyslite!!

Každý to má jinak, když Ti to vyhovuje, tak je to fajn. Já jsem se odstěhovala od rodičů ve dvaceti a bydlím s přítelem v bytě (teď je mi 26 let). Kdybychom se rozešli, bydlela bych sama, nepřipadala bych si jako kůl v plotě, potřebuju svobodu, zodpovědnost a samostatnost, což bych u rodičů neměla.

Bud rada, ze muzes bydlet doma a o nic se nestarat. Co ja bych za to dala! Odstehovala jsem se od rodicu pred par lety, koupila si byt a nasledne se ke me nastehoval pritel. Zili jsme spolu nekolik let a pak se rozesli. Ted jsem sama v byte jak kul v plote, musim se sama starat o vsechno. Byt je maly, takze si nemuzu vzit ani spolubydlici. A navrat k rodicum uz jaksi po letech neni mozny. Takze si toho vaz, dokud tam muzes bydlet, o vlastni domacnost se budes starat po zbytek zivota

No, mně je 28, s rodiči sice nebydlím - přes týden jsem kvůli zaměstnání v Praze, ale na každý víkend se hrozně ráda vracím z malého zatuchlého pronájmu ve Strašnicích do domu rodičů k nám na vesnici, navíc tam mám přítele, spoustu kamarádů. Kdybych v rodném kraji sehnala práci v oboru, klidně bych bydlela u rodičů. Pokud jsou vztahy dobré, nevidím na tom nic špatného.

Co je lepší? Žít ve 28 prozatím u rodičů a mít dlouhodobý perspektivní vztah, nebo žít sama v bytě se spolubydlícími, platit si všechny účty ze svého příjmu, ale bez vyhlídky na partnerský vztah? Myslím, že řešíš nedůležité věci:)

Ahoj Mandy, uplne te chapu, ja jsem mela podobne pocity (hlavne kolem toho bydleni u rodicu) nekdy ve 24. Netlacilo me ovsem okoli - mela jsem pocit 'nesvobody' (mamu porad za zadkem, neustale kontroly a reci - vim, ze to myslela dobre, ale slo mi to na nervy), prerusila jsem kvuli tomu postgradual a nasla si praci a pak to i dopadlo, ze kamaradka s partnerem koupili byt a byl jim trochu vetsi (planovali svatbu a rodinu, tak koupili rovnou 4+1 ;o)), tak jsem nejdriv bydlela v najmu u nich, ted je mi prave tech 30 ;o) a bydlim s partnerem a je to v poho.S tim vztahem je to tezky - ja jsem nikdy v podobne situaci nebyla, ale sestra ma partnera, moc mileho a prijemneho kluka, ale taky je porad tak nejak napul na skole, obcas pro nekoho neco naprogramuje, ale o stalem zamestnani nemuze byt ani rec (je mu 27). Taky moc nevi, co s tim. A s tim, ze ostatni maji deti a vedou domacnost se netrap - byt 'hospodynka' neni zadny velky terno a urcite si toho jeste uzijes az az.Mej se pekne.M.