Panická porucha 5

Majo, právě v takovém momentu, který Tě čeká, se mi rozjela PP na plné obrátky. Jenže to proto, že jsem o ní tehdy před 5 lety velmi málo věděla a nečekala jsem, že budu na odchod dětí tak přecitlivěle reagovat. Žila jsem s nimi sama a děsila mě taky představa samoty. Teď s odstupem času vím, že i dospělost potomků má svůj půvab a pozitiva. Myslím, že pro ženy je tato situace těžší než pro muže, už jen proto, že pro ženu znamená rodina spoustu drobných činností, které najednou nejsou potřeba. Je třeba mít koníčky a uvědomit si, že děti v žádném případě neztrácíš (naopak vyrůstají Ti z nich dospělí přátelé!) a že navíc nabýváš určitý druh svobody, pro mnoho žen, které se staly maminkami velmi mladé, vlastně dosud nepoznané. Konečně můžeš mít víc času pro sebe, pro odpočinek. Je třeba si uvědomit, že Tě čeká období, které Tě o nic neošidí, naopak obohatí, včetně kvality vztahu se svými dětmi. I ony si s odstupem lépe uvědomí hodnotu domova a rodiče naopak hřeje pocit, když vidí, že jejich děti jsou samostatné, úspěšné a živatoschopné bytůstky. Pro mnoho partnerských vztahů může toto období znamenat oživení a prohloubení lásky. Myslím, že "jaký si to kdo udělá, takový to má" tady platí víc než jinde. Můžeš se zavřít doma a plakat po dětech, které se stejně nevrátí (nakonec by Tě ani netěšilo, kdyby se Ti ještě ve 40 motaly u nohou...), protože jim začíná nová etapa života.
Přemýšlím, proč máš relativně frekventované nepříjemné stavy, přestože bereš AD. Možná by Ti mohla pomoci psychoterapie. Zkoušelas nějakou?

Před několika málo dny jsem narazila na vaše stránky PP a od té doby je denně sleduji.I já jsem jedna z vás, která se neobejde bez AD.užívám je již několik let, dá se říct, že celkem už to je v pohodě , až na ty zrádné stavy - náhlé točení hlavy třeba v obchodě, přeskakování srdce, tlak nebo pocit něčeho u hrudní kosti - už několikrát denně, doprovázené strachem, co bude dál,a to prý jsem v pořádku.Samozřejmě že následuje pořádná panika, kdy přemýšlím, jestli to zvládnu. Nevíte někdo, prosím,jak se těchto nezvaných potvůrek zbavit? Navíc mi obě děti odchází na VŠ , jeden 350 km a druhý 250 km od domova. Už teď se děsím toho, že budu doma sama, i když mám manžela, pocit opuštěnosti budu asi těžko zvládat.Máme totiž k sobě všcihni silná pouta. Děkuji a přeji krásný podvečer.

Jitko, po státnicích ti začne úplně nová etapa života. Hlavně z tebe spadne strašnej balvan, uleví se ti a hrozně se tím úspěchem posílí tvá psychika. Navíc budeš mít opět čas vrátit se k pianu. Máš představu práce, která by ti vyhovovala? Či i třeba relativně bavila nebo nevadila? Mě taky lidi říkaj, že jsem blázen, já zas naopak musim furt něco dělat, abych nedala absolutně žádnej prostor mozku na ty jeho věčný šroťáky. Jsem zas hyperenergická a musím chodit spát totálně duševně i tělesně unavená, jinak by mi mozek dělal hroznou rotyku. Ale co, každý jsme jiný, jinak "ujetý", a v tom je ta krása lidstva. Dyt by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní...

báro, mám dvě starší sestry a to je jeden z důvodů, proč jsem nikdy neměla kamarádky. Vždycky jsme si vystačily samy. Byly jsme taková nerozlučná trojka. A pak studovaly sestry na vysoké a domů už moc nejezdily, našly si partnery a jedna žije v Praze, druhá sice doma, alé má pertnera a práci a svoje koníčky...
Co se týká studentského života, tak jsem na vysoké škole problém zapadnout neměla, ale byly jsme tam samé holky a tak jsem si ten kontakt s klukama nikde nemohla vyzkoušet. Předtím jsem studovala na zdrávce a tam jsme taky byly samé holky. A nemám ani bráchu, takže se prostě v mužské společnosti nedokážu chovat normálně!
A teď začnu chodit do práce do školky a budou tam zase samé ženské!
Ten přechod ze střední na vysokou byl v pohodě. Strašně jsem se bála toho, že budu ta "jiná" jako na zdrávce. Tam jsem prostě byla za šprtku, která nemá kluka, nekouří, nepije a nefetuje! Na vysoké jsem teprve poznala, jaké to je, když s někým můžu otevřeně mlivit o všem a nepřipadat si divná. Ty 4 roky byly pěkné, ale bohužel jsme z různých míst a kontakty se omezily jen na maily.
Na terapii jsme řešily, jak to, že se do té práce netěším, když jsem si pracovat ve školce vždycky přála. A terapeutka mi řekla, že jsem si tím vlastně zabila svůj sen a teď najednou nemám žádný další!

Jitko, a co studentský život, vždyť jsi léta žila v kolektivu mladých, nikam jsi nezapadla? Nejsi divná, jsi prostě asi samotář a pokud by to nevadilo tobě, kašli na druhé, nikde není psáno, že mladá holka musí vymetat diskotéky atd., ale já mám pocit, že i tobě to trochu začíná vadit, že je ti smutno. Samotáři si většinou umí vystačit sami, většinou mají oblibenou nějakou činnost, která je naplňuje a oni se na ni těší. Máš sourozence? Ptám se proto, že já jsem jedináček a od dětství jsem byla naučena vystačit si často sama, řešila jsem to četbou a milovala jsem chvíle,kdy jsem byla sama a mohla si číst. Ale je pravda, že v období od puberty jsem byla v kolektivu spíš dominantní typ a nikde jsem nesměla chybět, ale pak zase ve mě převládla ta samotářská povaha a teď si v tom přímo libuju ,spíš mám pocit, že toho času, který mám jen pro sebe by mohlo být víc. Jenže mě je jednou tolik co tobě, takže se to nedá srovnávat. Ale to je teď takové přechodné období, jedna životní etapa ti skončila a druhá ještě nenastala, tak se toho bojíš a cítíš prázdno a strach.Až nastoupíš do práce a dostaneš se do kolektivu, uvidíš,že se to spraví, neboj se toho. Nejhorší je překonat začátek. Jak jsi prožívala přechod ze střední školy na vysokou?

Dasendo, jsem realtivne v pohode, zkousim se zatezovat ruznymi zpuosby. Zatim se drzim, pristi tyden jdu take na kontroly a terapii :)

báro, já právě nejradši nedělám nic! Celý život jsem se učila a četla knihy do školy. To asi přestane a vážně nevím, co budu dělat.
Když se zrovna neučím tak se dívám na televizi, chodím ven se psem, hrála jsem na piano, ale kvůli státnicím jsem teď asi půl roku necvičila. A chodím k vám na diskuzi. To je asi všechno. Nuda!
Uvědomuju si, že jsme každý jiný a máme odlišné povahy, ale já ze svého okolí pořád poslouchám, že to není život, když jsem ve 24 letech pořád sama a já jsem si to už tak vsugerovala, že si připadám divná! Nedávno jsme šly s mamkou ven a ona řekla

Tak co říkáte tomu počasí?! Několik dní čtu příspěvky, a teď mám chvilku na psaní, ale mám v tom takový guláš, že nevím, co jsem komu chtěla napsat. No snad si nějak vzpomenu.
Takže Ivane- taky si myslím, že si nemusíš dělat až takové starosti s těma anxyolitikama, pokud je bereš už takovou dobu a víš, jak s nima zacházet. Pokud si zavedeš určitý systém tak, aby ti pomohly a ustojíš to tak, abys nezvyšoval dávky a frekvenci užívání, tak proč to měnit? Bez léků se to těžko zvládá, tak je jedno jestli bereš AD nebo diazepimy, u diazepimů je vyšší riziko návykovosti, ale stejně si myslím, že pokud přestaneš brát ze dne na den diazepimy nebo AD, stejně to s tebou zamává, obojí se musí snižovat postupně. Dost z nás bere AD a ještě si občas musí vypomoct nějakým Neurolem apod., kdo s tím bojuje dýl, tak už má svůj systém, jak to udělat, aby člověk byl schopen normálně žít a ne jen živořit. V každém případě jde o dlouhodobé uživání medikamentů, čemuž se někteří brání, ale málokdo vydrží se trápit, protože neléčené psychické problémy pak nakonec přinášejí tak nesnesitelné problémy, že člověk pochybuje o smyslu života.
Jitko B.

Evikrk vím jaký to je mazec přestat kouřit, taky už přes 2 roky nekouřím.Zvládla jsem to na náplastech a byla jsem na sebe moc hrdá. Je to těžké, ale jde to a to jsem předtím kouřila 15 let krabičku denně.Taky si myslím, že nějaký sraz by byl super, zkuste popřemýšlet.Krásný, byť upršený den přeje Jitka.Vyrážím na imunologii, jdu si pro výsledky buněčné imunity atd...

Ahoj MARTINE,VIDÍM,ŽE SES TADY TED PO DOCELA DLOUHÝ DOBĚ OBJEVIL,jak se máš?Já jdu dneska po 2 měsícich na kontrolu na psycho:) docela se těším na popovídání s paní dr:-),moje PP zatím ještě někde spí,mohla by tam někde klidné i přezimovat,měj se a dej vědět jak Ti je:)

Ahoj všichni, to zas máme hnusně co? Renčo před tebou smekám,protože takovu cestu bych se asi bála absolvovat.Měla bych depky už teď. Jedeš do těch Himalájí úplně sama?
Líbo jak snášís ten neurol?Mám ho taky předepsanej jen 0.5.Jednou jsem ho vzala ale byla jsem po něm tak ospalá,že jsem si řekla,že to zvládu bez prášků. Bereš k tomu ještě nějaká antidepresiva,nebo jen když se náhodou objeví PP tak zobneš půlku neurolu a je ti dobře?

Přeju VŠEM pěkný dopoledne,EVIKrk,zdravím do HOR:),PLNĚ SOUHLASÍM S Tvým posledním příspěvkem,co se alkoholiků týče,taky si myslím,že otec alkoholik i když neagresivní,není pro děti žádným přínosem do ž
ivota!
Ještě k tomu stresu dlouhodobýmu,to zrovna zažívá asi rok a půl moje sestra,velký problémy ve vztahu prakticky spolu s partnerem vůbec nekomunikujou,každý bydlí v jiném pokoji,ale v jednom bytě a skoro se už ani nezdraví,sestra tam zatím setrvává z toho důvodu,že se zatím nemá kam odstěhovat a do toho bytu,který patří jejímu příteli nacpala spoustu peněz při jeho rekonsrukci,navíc má potíže i práci,jejíšéf je velmi arogantní a pěkně jí dusí,jelikož ale pracuje na celkem dobře placeném místě asistentky zatím tam taky setrvává ,všichni víme jak nesnadné je dnes sehnat slušně placenou práci.Píšu to ,protože mám o ní strach jak tohle dlouhodobý vypětí ještě může dlouho vydržet.

statnice done :D

ahoj, to zase byla noc! Pořád prší, fouká strašný vítr a ve 3 hodiny jezdily sanitky a hasiči a já zase nespala a přemýšlela, co se stalo!
To počasí je strašné a já se ptám, kde mám hledat ty maličkosti, ze kterých se mám radovat?! Já na všem vidím jen to negativní!
K tomu seznamování přes internet - to už jsem zkoušela, dokonce jsem si se 2 klukama psala maily, ale na setkání si prostě netroufám!

Jitko, nebo můžeš zkusit na seznámení www.rande.cz, myslím, že přes internet se snadno seznámíš....

Ahoj všem z hor.Jak je? Venku leje, zima.Tak asi nic moc.
Koukám, že v dost případech jsme si podobní.I u mě v prvním manželství byl muž alkoholik a navíc agresivní, takže já se hlásím k tomu, z takovýho vztahu utýct.Já to udělala až za dost dlouho, kdy už šlo dítko na intr a měla jsem to udělat dřív.Potvrdila mě i doktorka, že vlastně moje psychické problémy jsou nahromaděné z té doby, protože jsem pořád něco musela, musela jsem se postarat o děti, dělat mámu tátu, hlídat peníze aby mě je bývalý nepropil, neustále ve střehu.Když jsem konečně měla klid a znovu se vdala, mám zlatého muže, tak tělo řeklo dost a já se ze dne na den složila a bylo to dost zlé.Ale prý to je přirozená reakce na dlouhodobý stres.A neumím si představit, že by vztah s alkoholikem, byť hodným, něco dětem přinesl.Vždyť děti se i za hodného alkoholika stydí a byla jsem svědkem toho, kdy k nám přisli kamarádi mých dětí a šuškali si klukovi, že táta je ožralej tam a tam.Dnes jsou dospělé, bydlíme všichni i s bývalým blízko sebe,ale děti se od něho straní a starší se s ním už několik let nestýká.Mladší pouze někdy pracovně, ale vždycky vidím jak ho to štve, že ho s tátou někdo srovnává.A to jako máma vidím, že má hodně genů po něm, ale přesto táta je pro něho tabu.To jen k tomu alkoholu a dětem.
Včera jsem byla na kontrole a řeknu vám, že jsem strávila od desíti do čtyřech v čekárně, při umělým osvětlení, žádný okna.No fuj.Vydýchaný vzduch, šíleně lidí a nejhorší ty zářivky.To je můj problém.Při tomhle osvětlení se mi motá hlava a nevím kolikrát, jestli už jsem došlápla na zem nebo ne, tak se radši ploužím při zdi.Kontrola dopadla dobře,co se týče páteře, ostatní je věc neurologů.Takže další vyšetření.
Kamčo ahoj,pamatuju tu atmosféru tady před plánovanejma srazama.Dost jsem vám záviděla, já tenkrát ještě nebyla schopná někam vyrazit.Nevím, jestli se podaří znovu obnovit ten duch a vztahy na tomhle chatu, ale bylo by to dobře.Je tady plno nových mladých, tak plánujte.Já sama za sebe bych se na jeden den se srazit nebránila, ale záleželo by to, kde by to bylo.Jen se v ničem neohlížejte na mě, protože do konce roku mám ještě tolik nevyřešenejch problémů a práce, že to vidím černě.
Líbo, teď jsem si vzpoměla, ten Welbutrin mě doktorka taky napsala, když jsem sekla s kouřením, ale nakonec jsem ho nebrala a kouřit přestala i bez něj.Jen rodina si se mnou užila své.Já si vůbec neuvědomovala, jak jsem hrozná, vzteklá.Dnes už teda vysmátá, protože po celoživotním kouření už dva a půl roku ani práska.Končím a jdu něco dělat.Pěknej i když děštivej den všem.

Ahojky všichni, (páni, koukám, že jak jsem zblblá ze psaní SMS, tak mám docela problém se psaním háčků a čárek - tak mi promiňte, jestli něco neuhlídám) Minulý týden jsem posílala svůj příspěvek - měla jsem přejít na jiné léky. Teď se s vámi chci podělit o své zkusenosti-nebo spíš pocity. Jako správná panikářka (to jsem se dozvěděla z vašich příspěvků-díky) jsem se pídila po tom jaké-že vedlejší učinky můj nový lék (Welbutrin) může mít. Na nějakých stránkách, kde se psalo i o tom, že se používá i jako odvykačka na nikotin, jsem se dočetla, že od počátku jeho schválení v Anglii jej použilo něco přes 400000 lidí z toho 5000 mělo vedl. účinky a přes 100 jich bylo smrtelných. Jak se znám, nejenom že bych čekala jak zle mi zase bude, ale asi bych pořád čekala, že umřu. A to rozhodlo - ty léky nebudu brát ani náhodou.Předtím jsem brala Esprital a kromě přibírání jsem byla docela v pohodě. Pak jsem ho snížila na půlku a přidala Remood (to vše po poradě s doktorkou). Tak mizerně jako tech 14 dní s Remoodem mi v životě nebylo, tak měl přijít na řadu Wellbutrin - no a o něm už jsem psala. Bože, jak je mi dobře bez toho Remoodu! Chtela jsem skončit se všema práškama, ale radši jsem zůstala u té půlky Espritalu. Výborně se mi po něm spí - a že mám chuť k jídlu - to je malá daň za to, že zase ŽIJU. Cítím, že jsem to zase já a ne ta spící, apatická Liba, ktera se nedokázala pro nic nadchnout. Mám pořád až extrémně dobrou náladu (až je mi to podezdřelé a čekám nějakou zradu-tak se párkrát za den radši zastavím a preventivně se sama ,,zrentgenuji,, jestli je všechno OK). Jo, včera mi bylo chvilku divně, tak jsem si radši vzala kousek Neurolu, ale jak jsem se dočetla nebyla jsem sama a budu si muset zvyknout, že počasí mi občas připraví horké, panické chvilky.Ten Neurol-stále při sobě mi dělá moc dobře.Líbil se mi váš příměr o kamarádce - já sebou budu tahat dvě -tu svou paniku a Neurol, kdyby ta první moc zlobila. Fakt je to všechno o psychice a ja se rozhodla, že to zvládnu. Hold, výtahy ač sebemodernější, budu radši ignorovat, stejně je chůze po schodech zdravější. a když nebude zbytí, třeba jako před měsícem na Eifelce, tak si radši předem zobnu kousek Neurolu. A letadla? To je trochu problém, protože musím lítat častejc. Ale během těch 3 měsíců, co vím, že mám PP a ty vlastně můžou za ty šílící stavy, jsem už letěla a kupodivu to vědomí, že mám sebou tuto kamarádku mě docela uklidňovalo - a teď mám přece i Neurol!( Stejně, kdo v letadle zažil pocit, že když to letadlo spadne, tak to pro něj bude vlastně vysvobození?!) Asi jsem toho napsala už dost-to okýnko je moc malý , tak nemám přehled, proto se s vámi už radši rozloučím. Jdu bojovat - se svými strachy, zatím se to daří a kdyby ne, tak zase kouknu na tyto stránky. JE FAJN VĚDĚT, ŽE V TOM NEJSEM SAMA. Pa pa a dobrou noc

Ibri, já Martina taky našla na internetu na xchatu :-) Taky se mi na netu snadnějc mluví, tedy píše. Ale na druhou stranu jsem dost odvážná, setkala jsem se s hoooodně moc klukama :-) když jsem byla mladší a neměla net, bylo mi asi patnáct, tak jsem dokonce prozváněla neznámá čísla a i tak jsem se docela dost seznámila. S jedním kamarádem jsem se seznámila asi v těch patnácti přes inzerát a psali jsme si smsky, dopisy, maily a píšeme si po icq dodnes, zatím jsme se ještě neviděli, páč je někde od Chomutova. Podle mě jsou chaty super, ale už používám akorát tak icq, protože platím za stažený data a xchat by mě přišel hoooodně draho. Asi jsem fakt měla velkou odvahu, ale já se setkávat chtěla, většinou jsem dávala impulzy já. Martin prej dokonce hodně váhal, bylo to jeho první takové seznámení. Navíc mně nebylo ještě ani 17 a jemu bylo 22 :-) A taky proto tady pořád píšu, že bych chtěla další sraz!! Ale nikdo to nevnímá :-((( Ty dva srazy, kterých jsem se účastnila, byly víc než super!!! Rokytěnko moje, kdy dáme další kolečko??? :-)

Ahojte, pořád dobrý.
Jitko Č. Je to zřejmě hodně individuální. Můj otec byl taky alkoholik.Dělal na směny,takže pokud neměl volno tak to šlo,ale po druhé noční si to vynahradil. Máma se s ním nikdy nerozvedla, nebyl agresivní,ale strašně urýpaný a občas vulgární. Docházelo i k fyzickým potyčkám,ale ze strany mojí mámy. Mockrát jsem ho na základce prosila aby šel spát, že ráno vstávám do školy. Vždycky to skončilo tak že když vystřízlivěl tak dostal od mámy takové kázání,že mi ho bylo strašně líto. Přesto všechno jsem ho měla hodně ráda. A PP u mě propukla po jeho smrti.
Jitko B. nezkoušela jsi chodit na chat? Já jsem celkem silný introvert a na PC mi to klábosí o moc líp než ve skutečnosti. Dokonce jsem si na chatu našla i manžela :)) Jasně že párkrát narazíš na magory, ale nikdy jsem nic nepředstírala a na nic si nehrála. Samo že první schůzka byl děsný stres, ale stálo to za to.

Ahojík kamarádi, právě jsem si smazala přízpěvek, chjo, tak znova....

Jitko Č., v každém případě se přikláním k názoru Jitky B. Žít s alkoholikem je veliké zlo. Sama jsem tu psala už několik přízpěvků o svém otci. Je alkoholik a i když by nám asi nikdy nic neudělal, už pouhý pohled na něho mě ničí. Bohužel z podobných důvodů jako je tomu u Jitky, je u nás táta pořád. Věřím, že by mi bylo líp, kdyby už s námi nebyl, jenže mamka se bojí, že by to neutáhla ze svého platu a to ještě navíc pobírala vdovský důchod, který jí od září seberou, protože segra dostudovala. A že to bylo docela dost, dodneška jsem nevěděla kolik, ale mamka povídala, že brala 5500Kč, takže teď už je asi nemyslitelný, že by táta odešel. Byl se léčit, když jsem byla asi ve druhé třídě a pak osm let nepil, ale spadl do toho znova, bohužel...

Jitko B., segra dneska udělala poslední státnici a věřím, že to taky zvládneš. Třeba se uvidíme na promoci :-)
Tvůj postoj ke klukům chápu vzhledem k tomu, co si prožíváš, ale věř, že ne všichni jsou stejní. Můj Martin jde do hospody opravdu jen málokdy a nikdy si nedá tolik, že by se opil, protože ví, co to pro mě znamená. Jednou jedinkrát se opil a to fakt hodně, před dvěma lety na Silvestra a mě to fakt hodně vzalo a naštěstí mě chápe, nebo nechápe, ale nepije. Určitě taky jednou budeš s někým šťastná!!!