Panická porucha 5

Zkušenost mám po 2 letech braní Ad.Ale brala jsem jiná ,než uvádíš,nicméně jsem si pochvalovala a stále pochvaluji,jak mi zabrala,jsem ráda,že i někomu dalšímu:-). Vysazuješ jistě pod dohledem psychiatra,tak víš,že po malých částech po dobu i klidně 1 měsíce.Ja po půlkách pomalu,at nedostane mozeček a tělo šok,,,nicméně první dny po úplném vysazení jsem pozorovala lehčí motanice,ale s časem před užíváním AD se to srovnat nedalo.Dokonce jsem i chodila po vysazení sama pěšky,tak se to dalo. Do tydne bylo vše srovnané,ataky zatím žádné.Až poslední dobou jsem trochu nervoznější,ale to může být od ledasčeho..právě jsem se dověděla, že nemám moc OK š.žlázu,hořčík, železo...tak jdu k dr. ještě pro rady a prý s tím něco musíme udělat,neb jsem na zač.7.měs. těhotenství.Nu a odtud ty moje svalové potíže,co se až ted v těho poslední dva měsíce zas přihlásily.Jinak teda vysazeno AD mám od poč. listopadu a vedu si na bývalé poměry velmi dobře.Apson zatím,klepu....a přeju ti, at se vede jen dobře a neboj se.Zkusit vysadit jednou musí každý,kdo začal brát...a otestovat,zda se aspon trochu či zcela vyléčil.

Zdravím i ostatní a vydávám se do vedra..místo do postele:-(((.

Ahoj vsichni, ma nekdo zkusenosti s tim jake je to vysadit AD po dlouhe dobe? Ja jsem mela panicke stavy a hodne silne ataky asi dva roky nez jsem se odhodlala jit k psychiatrovi a uz 3 roky beru citaleg. Musim rict, ze vsechny ataky vymizely behem nekolika tydnu a za cele tri roky jsem nemela ani jeden zachvat. Taky jsem se uplne zmenila teda spis vratila jsem se ke svemu drivejsimu zivotu pred ataky......pratele, vecirky, cestovani a vsechny tyhle veci, co jsem si s atakou nikdy nemohla dovolit. Muzu rict, ze muj super zivotni krok byl, ze jsem zacala zit v cizine a zvladam to bez stavu uzkosti. Zacala jsem asi pred 3 mesici snizovat davku citalegu a ted beru 1 za dva az tri dni. Jediny, co me trapi je, ze mam velky strach prasky vysadit uplne, protoze vzdycky kdyz si vzpomenu na nejakej svuj drivejsi zachvat, tak mi naskoci husi kuze :) Zajimalo by me, zda ma nekdo z vas zkusenost s vysazenim po takhle dlouhe dobe, musim jeste rict, ze ani snizeni davky mi nedela zadne problemy, ale nechtela bych se prave moc placat v tom kolotoci, ktery tady obcas nekdo popisuje vysadit-znova zachvaty-zacit brat-vysadit a takhle dokola. Jen mam takovou blbou zkusenost, ze kdysi davno jsem brala Prothiaden a po pul roce, co jsem se citila skvele, jsem ho po snizeni na minumum vysadila a po par dnech nastalo uplne peklo, tyden jsem nebyla schopna ujit ani 5 kroku a usinala jsem kazdou noc s tim, ze rano se uz pravdepodobne nevzbudim, dneska se na to sice uz divam s usmevem, ale tenkrat jsem opravdu myslela, ze to je definitivni konec. Tak dik za kazdou reakci a radu a vsem, ktery vas to trapi preju hodne sily a hlavne humoru :-)

chodíte někdo k psychologovi?poradil Vám něco dobrého?ano najdu si nějakého a pak Vás všechny z toho dostanu:-))))))))))hodně mi vadí ta špatná nálada podrážděnost myšlenky atd.nikdy se jich neumím zbavit musí odeznít tak jsem permanentně nasraná:-))vše mi štve nic mi nebaví a pořád bych spala když mám ten špatný den dny ,ale když to přejde jsem plná elánu a stavěla bych domy.Synovi je 7 let je mi líto,že když mi je hnusně tak nemužu nic ani mu přečíst skoro pohádku nebo cokoliv to mi štve chci si s nim uživat sluníčka ,ale když je zle tak mu odsekávám a říkam ,že jsem unavená at mě nechá to mi děsně štve!Držte se já jdu po 100 letech péct bábovku všem pošlu mailem he he ahoj :-))))

Zdenko, ta Tvoje rada s bublinou mně připadá skvělá. Jinak jsem na tom úplně stejně jako Ty, s PP se peru sama bez léků už 17 let, vlastně jsem ani nevěděla, že je to PP, myslela jsem si, že tyhle potíže jsou jen a jen moje, a nemá je nikdo jiný na světě, teprve nedávno mi návštěva této diskuse otevřela oči. Myslím, že jsem se s tím za tu dobu naučila žít, říkám si, že jsou na světě horší věci, ale přece jen jsem za jakoukoli radu vděčná. Taky bych byla ráda, kdyby to na mě už nikdy nepřišlo, ale léky kvůli tomu brát nechci, spíš bych možná jen potřebovala něco, co bych si vzala jen v případě ataky, a nemusela to brát pravidelně, co by okamžitě zabralo, co by bylo nenávykového a nemělo spoustu vedlejších účinků... existuje vůbec něco takového? Uvažuju, že si po dovolené skočím k doktorovi. Měj se moc hezky. :-)

Jen pro zasmání: před chvilkou jsem si zapnula PC, internet, najela na doktorku, diskuse, klikla na PP5 a nestačila jsem zírat - šokovaně jsem si pomyslela, proboha, co to tam ti panikáři dnes píšou, že bychom se z těch veder už opravdu zbláznili? - Klikla jsem si totiž omylem na diskusi "Přípravky na zvětšení penisu", která byla a možná ještě je hned na touto. Přeju všem hezký den, i když horko bude dnes příšerné. :-)))

pro Vás všechny jedna rada co pomáhá opravdu snad všem :když cítíte ,že na vás jde strach deprese nebo cokoliv tak si řekněte:že vidíte obrovskou bublinu nazvěte ji jak chcete třeba strach příšera chce jit k Vám,ale Vy se z hluboka nadýchněte a foukněte ji vidíte jak letí vysmějte se ji ona se chce vrátit ,ale znova foukněte a vidíte jak mizí za les horu za něco velkého a změnšuje se tam vzádu je a nikdy nedovolte aby se přiblížila ted je už vzadu tak jen lehce foukněte a smějte se ji příšeře :-))))ted se bojí ona Vás ne Vy ji :-))))

Ahoj moc díky za rady no mazleníčka ted nemám manžel je v Irsku už přes pul roku tak jsem doma se synem.Ten rivotril je jako poslední záchrana vím ,že ne návykový tak jen někdy když už cítím jakoby křeč v těle vezmu si 4 kapky .Léky psychiatr zkoušel vždy jsme je museli vysadit po pár dnech je to blok tak je nemužu brát a o to je to horší.Hrozné je že když se probudím už na to myslím že zase něco přijde a myšlenky se mi honí hlavou dokola a ta nálada celkově nic moc a jsem často podrážděná když mi je lépe říkám si ty to holka zváladneš ,ale pak buch a je mi vše jedno.Jsem ráda ,že jsem Vás tu našla a díky za rady ty se hodí vždy a každému tady z nás :-))))nechci se s tím naučit žít chci jen aby už byl konec toho trápení a zmizelo to jak mávnutí proutkem ,ale to nebude tak jako v pohádce :-)))))))))

Ahoj moc díky za rady no mazleníčka ted nemám manžel je v Irsku už přes pul roku tak jsem doma se synem.Ten rivotril je jako poslední záchrana vím ,že ne návykový tak jen někdy když už cítím jakoby křeč v těle vezmu si 4 kapky .Léky psychiatr zkoušel vždy jsme je museli vysadit po pár dnech je to blok tak je nemužu brát a o to je to horší.Hrozné je že když se probudím už na to myslím že zase něco přijde a myšlenky se mi honí hlavou dokola a ta nálada celkově nic moc a jsem často podrážděná když mi je lépe říkám si ty to holka zváladneš ,ale pak buch a je mi vše jedno.Jsem ráda ,že jsem Vás tu našla a díky za rady ty se hodí vždy a každému tady z nás :-))))nechci se s tím naučit žít chci jen aby už byl konec toho trápení a zmizelo to jak mávnutí proutkem ,ale to nebude tak jako v pohádce :-)))))))))

Zdeňko, myslím, že to bez léků jde, pokud člověk perfektně zvládne techniky vedoucí k zastavení ataky a přestane se svých záchvatů bát, protože PP je celá vlastně o enormním strachu. Když se z abnormálního strachu a úzkosti stanou emoce přiměřené, pak je člověk prakticky zdravý. Důležité je vědět, co je příčinou nepříjemných projevů, pochopit princip a nebát se bez výčitek vzít lék, který zabírá, když je nejhůř. Naplno rozvinutá přetrpěná ataka je zdraví škodlivý stav a má-li je jakékoliv řešení, paj je třeba ho použít k jejímu potlačení.

Jano, myslím, že z nepřiměřeného strachu ze smrti se PP může, ale nemusí, rozvinout. Mám téměř chuť říct, že u mě to tak bylo, sotva jsem začala rozum brát, začala jsem se smrti bát. A jsem přesvědčena, že většina lidí s PP nemá otázku smrti vyřešenou a že se jí bojí. Nakonec největší úzkostné vibrace se u nás motají kolem "proboha! co to zase je? těžká nemoc? umírám?Neeee!!!" kdo má v tom jasno a v duši mír, v klidu si pomyslí "přišla má chvíle...", ale panikář letí na pohotovost, udělá cokoliv, drží se života jako klíště...
Je fajn, že se Tvůj přítel snaží přeladit myšlenky, ale chtělo by to psychoterapii. Utíká od toho, je to polovičaté řešení, je škoda, aby život strávil tím, že se jím probojí a stejně nic nezmění. Nemám tuhle otázku taky vyřešenou, ale sem tam si při tom, když se ataka pokouší, řeknu: "Umřu? Tady a teď? No, tak jo, on mě někdo uklidí..." a úzkost se výrazně umenší. Je třeba, aby si začal víc užívat chvil, kdy žije a na realitu smrti přistoupil. Dobrý psychoterapeut anebo možná duchovní. Ty bys mohla vědět, co by mu mohlo být bližší.

Jitko B., patříš asi k těm, kteří mají rodinu a děti vysoko na žebříčku hodnot. Měla by sis definovat svá přání a promyslet cesty, jak jich dosáhnout. Momentálně jsi spíše ve stadiu, jak jich nedocílit a že je to k politování, což taky praktikuješ. Zkus třeba s kontaktem tady přes net, možná někdo z nás žije blízko Tebe a mohl by Ti dlouhodobě pomoci, jak z toho ven, ale vím, že to jde i na dálku, pouhým psaním. Mně by taky vadilo, kdybych neměla děti, ale znám lidi, kteří je ke štěstí nepotřebují. Vím, že bych je měla i za cenu, že bych s nimi žila sama (nakonec to tak stejně dopadlo, i když jsem to nečekala a byla si jistá, že mě tohle potkat nemůže) Člověka může potkat cokoliv a ani krásný vztah není zárukou a nemusí být navždy, protože stačí málo a všechno je tragicky jinak. Eva R. správně píše, že člověk se může cítit velmi osaměle i v partnerském vztahu a myslím, že je taková osamělost bolavější, než prostá samota, kdy člověk žije solo. Měla bys zapracovat na přehodnocení postojů k sobě a svým možnostem, tedy jestli svou situaci chceš řešit. Jinak se budeš točit v bludném kruhu sebelítosti a pocitu životního nenaplnění...

Zdeňko, vítej :-))) Bez léků? Jo, určitě... někdo takový šťastný existuje. Většina z nás ale na lécích byla či je, páč jinak sme to nezvládli. Základem všeho je se netrápit! A PP trápení je. Jestliže je ti blbě, tak se léků neboj, uleví se ti - proto taky sou a dávaj nám je! :-))
MMagical - moc hezkej příspěveček - posílám ti za něj PP Oscara!!! :-))) Zvláště za to pomazlíkování :-))) Jo, muzika je skvělej lék, pomáhá, doporučuju! Mně hulení nevadí, nikdy mi ataku nevyvolalo, ani nezhoršilo, ale chlast jo - ten mi ji i několikrát vyvolal!:-((( Hlavně den poté!!!! :-((( A taky známý spouštěč: kafe + nevyspání + stres + hlad! Určitě si ale zvolila správnou cestu, chválím tvůj celostní přístup! :-)))
Jo noc, to je paráda - žádný vedra, všickni spěj, tichounko... a já ožívám :-)))

ještě pro Zdeňku: jestli nechceš brát léky, prosím choď alespoň na psychoterapii. A před vysazením léků se poraď s lékařem. Když budeš mít po ruce Rivotril jen pro případ ataky, je to dobré, nač se trápit, sama vím jaké to je, hlavně ty vegetativní příznaky. Do dneška si je pamatuju. Ale opravdu se ti nic nestane, neumřeš, neudusíš se a ani nedostaneš infarkt :o)) Když se toho budeš bát, jen si záchvat vystupňuješ.

Pro Zdeňku: Já mám zkušenost, že PP jde ruku v ruce s depresemi. U mě to vlastně depresí začalo. Byla jsem unavená, neschopná jakékoli činnosti, stranila jsem se okolí, všechno mi připadalo zbytečné, byla jsem smutná a něbo naopak vzteklá. Neměla jsem sílu prostě na nic. Když jsem začala docházet na terapii, hodně mi tam toho vysvětlili a měla jsem si zapisovat každý den jak se cítím a učila jsem se chápat své pocity a hlavně o nich mluvit. Přidala se však PP a to byla pak "jízda". Nevěděla jsem nejdříve, co se děje. Vypadalo to jako infarkt, strašně jsem se bála že umřu. Do té doby jsem brala jen antidepresiva. Ale pak jsme také dostala Rivotril. Na úlevu je báječný. Zabírá rychle. Jenže je moc moc návykový. A když už jsem brala čtyři druhy léků a pořád jsem měla záchvaty, řekla jsem si dost. Deprese totiž ustoupila a já už měla sílu něco se sebou dělat. Pustila jsem se do toho po svém. Změnila jsem své návyky, jak stravovací, tak ty běžné, udělala jsem si takový nalajnovaný denní režim. Trocha cvičení, vitamínky, meditace, hodně mi pomáhala aromaterapie a když bylo ouvej, pustila jsem si nějaké staré vypalovačky a jen tak prostě trdlovala. Jakmile jsem se záchvatů přestala bát, šlo to. Vím, že se čas od času zase objeví, jako teď po roce a půl, ale zvládla jsem to jedním neurolem od kamarádky (žádné léky už totiž doma nemám, páč je neužívám) a odpočinkem. Je důležité poslouchat svoje tělo. Navíc můj nej poznatek je nehulit a nechlastat, s tím jsem sekla a myslím že toto právě bylo to hlavní. Když je k tomu ještě po ruce někdo na pomazlikování a hezký slovo, když ti je ouvej, vždycky to přejde. Tak se neboj.

Ahoj všem psala jsem do uzkostí ,ale napsali mi ,že mám psát a jít sem tak jsem tady:-) prosím o radu nebo kdo trpí uzkostnými stavy je mi 30 let a 2 roky bojuji s uzkostí chodila jsem k psychiatrovi a ten mne naučil čelit atakum léky neberu zjistilo se ,že se jich bojím a tak při ataku mám kapky rivotril chtěla by jsem se naučit meditaci nebo něco co by mi vyčistilo mysl od zlých myšlenek strachu o okolí i sebe myslím že mám snad všechny nemoci.Pocity strachu ,smutku ,nezájem ,unavenost podrážděnost a smutkem mám stále.Pocity s uzkostí jsem a někdy mám stále (bušení ,třes,návaly,tlak apd,) dokázal někdo se z toho dostat bez léků?děkuji s pozdravem Zdeňka

Náhodou teď večer už je venku dobře, byla jsem se psem na dlouhé procházce v polích, nikde ani živáčka, slunko zapadlo, ale obloha je pořád modrá, na západě dorůžova, obilí zlaté, krásně jsem si po práci a po tom dnešním pařáku pročistila hlavu, i když myšlenky se v ní honí pořád. Potřebovala bych nějaké tlačítko, kterým by se dala úplně vypnout pro minulost i budoucnost a všechny starosti a strachy, abych vnímala jen přítomný okamžik, tak jak to umí ten pes, docela mu to závidím. :-) Toho horka v následujících dnech se taky děsím, ale nějak to přežijeme. Mějte se všichni hezky. :-))

Krasny vecer - ach, kez by bylo tak 20 stupnu, predstava ze bude ve ctvrtek 37+ stupnu me desi . Drzim vam vsem palce a neklesejte na mysli ;)

Jooooooo - a stejně: když nezůstaneš sama... tak to ještě neznamená, že se v nějakým vztahu nebudeš cejtit ještě víc sama... než když si... než dyš si... byla sama. Zní to kostrbatě, ale tak nějak to myslím :-)))... a taky žiju... :-((

Jitko B. - tvůj život je tvůj život, tvoje volba. Nikde není psáno, že každá ženská se musí vdát a rodit děti. Žena, která se dobrovolně rozhodne, že se nechce vdát, anebo nechce mít děti, nejni nikterak méněhodnotná než žena, kerá má dětí pět - ať už s manželem, nebo bez. Zažitej model nejni šablona, do kerý se musíme vtěsnat.O sobě si občas rozhodujem i sami - a když máš tu příležitost, tak jednej tak, jak chceš, jak cejtíš - hlavně, abys byla spokojená. Tvůj život je tvá volba. On si to osud nějak zatočí a pak budeš najednou čumět, že veškerý předsevzetí se ti změní dnem, kdy potkáš někoho, s kým budeš chtít bejt. Třeba i celej život :-))))))) A když ne? Tak ne, a co? Nikdy přec nezůstáváš sama!!!!! :-)))))

Jani, Martin má pravdu:
http://mujweb.cz/www/kolumbersky/fobie.htm
Všichni lidi, kerý maj tanatofobii (častá fobie), se bojej usnout, páč si myslej, že už se neprobuděj :-((( - proto používaj různý metody, jak usnout - třeba ten přehrávač. Je třeba partnerovi říct, že ho chápeš, že to nejni nic výjimečnýho, že každej z nás se něčeho bojí, ale.... že pokud jeho strach takovej, že mu nějak leze do života a vadí mu (nebo tobě), takže by bylo dobrý navštívit psychiatra s tím, že mu pomůže najít příčinu toho strachu a že je šance, že mu ho nějak odbourá (hypnóza?). Jeden strach má tendenci se množit, může teda na sebe nabalovat strachy další a život se pak stává nesnesitelným - málokdy totiž zůstává jen u toho jednoho bojení... Strach ze smrti většinou zůstává jako otisk nějakého traumatu z dětství, nezřídka spojenýho s přímou konfrontací se smrtí někoho blízkýho - dětská duše prostě neumí vstřebat tyto události a vytěsňuje je do dospělosti (Freud).