Panická porucha 5

AHOJ, děkuji za povzbuzující slova, ale já si stejně pořád myslím, že jsem tak nemožná, že by se mnou nikdo být nechtěl. Mám to už od dětství. Vždycky jsem byla ta "jiná". Byla jsem zakřiknutá a nikdo se mnou nikdy nechtěl kamarádit. Vážně jsem neměla nikdy opravdovou kamarádku! Vím, že se moc lituju, ale když nemám ráda sebe sama, tak jak mě může mít rád někdo jiný?
Miss- jsem doma a nedělám nic. Od září bych měla nastoupit poprvé po škole do práce, ale ještě žádnou nemám a bojím se toho. Ani nevím, čeho se bojím víc. Jestli toho, že si práci najdu a nebudu ji zvládat nebo toho, že si ji nenajdu a budu pořád doma!

Bára : děkuju

Dandy , vím o čem mluvíš a je mi to moc líto.Ale ty s tím nic nenaděláš, jen se trápíš.Pošlu ti maila, ale dnes už usínám.Dozedničili jsme, vymalovali a já do teď uklízela a už nemám sílu ani psát, natož myslet.Dobrou všem.

Jitko B., přidávám se k Miss.
Tu paní, co psala o svém panickém manželovi sice chápu, ale tvrdím, že PP nemůže být u milujících se lidí důvodem k rozpadu vztahu! Je-li PP jediným rozdílem mezi nimi, pak rozchod nezpůsobí a není-li jediným rozdílem, pak určitě není tím, pro který se rozejdou. U vztahů v krizi je každý argument dobrý. Mám PP od 13 let a prožila jsem krásné vztahy. Navíc zamilovanost a láska je stav, kdy erdorfiny nedají serotoninu šanci, aby zlobil, takže psychickému zdraví prospěšné! Opravdu rezignovat na lásku, to už je téměř jako rezignovat na život. Je potřeba, aby ses na vše podívala z jiných úhlů. Přemýšlej, co je na Tobě k pomilování a ne naopak. Přečti si knížku od Nataši Tánské "Vyznáte se v tlačenici". Nikdy jsem ji sice nečetla :), ale myslím, že by mohla změnit Tvůj zakomplexovaný a mylný postoj a přinutit Tě, aby ses na sebe podívala s humorným nadhledem.

Eduš, strach o své blízké je přirozený stav a strach o dítě? Vzpomeň si, jak tu napjatě čekáváme, až dospělé ratolesti přijdou v noci domů. Fantazie kouzlí katastrofické scénáře... Už jsi maminka, už se taky bojíš a budeš bát celý život. Jenom je třeba dát strachu rozumnou míru, která se projeví jako předvídavá rozumná opatrnost a nedovolit psychice, aby zredukovala Tvůj vztah a cit k dítěti na ryzí strach a nic než strach a na tom musíš sama moudře a rychle zapracovat a nenechat se zatáhnout do slepé uličky. Pak by ses místo radosti mohla životem probát.

Hanule, ataky ze spánku jsou hnus. Mně se projevovaly tím, že jsem otevřela oči a už jsem ji měla, takže nastupoval lék a později rituály vedoucí k potlačení příznaků a uklidnění,. Ty tam máš tu vědomou pauzu, dojde Ti, že jsi zase bdělá uprostřed noci a ona naskočí. Situace, na kterou se Ti nabaluje stav úzkosti. Je třeba proti tomu něco dělat a je to lepší varinta než když má člověk ataku z spánku, tedy stavu, kdy je mysl mimo volní kontrolu.
Spolužačky asi nebudem :), jsem tu nejstarší, i služebně :(

Maggo, zkus si představit, jak by ses chovala, kdybys rakovinu měla, co bys podnikla, jak bys bojovala. Nenechej se bezvládně vláčet bezdůvodným strachem. Vysiluje Tě to a stres, který si tím navozuješ, může nakonec konkrétní nějakou nemoc způsobit. Nemáš rakovinu, řešit ji budeš, až když přijde a jsem přesvědčena, že se to nestane!

Karolíno! Kdysi jsem prožívala na mateřské podobné stavy. 3 děti, nejstarší byl prvňák a ti dva malí rok a půl od sebe. Důkaz o tom, že je to dílo psychiky je, že Tvé příznaky naskočí po odchodu manžela. Mně tehdy pomohlo, že jsem mohla být přes den u rodičů, takže máš-li kde být nebo někdo s Tebou, mohla by ses rychleji zklidnit. Navíc, jak děti porostou k samostatnosti, Tvůj strach a nejistota ustoupí. A neboj se, neselžeš a Tvým dětem se nic nestane! Mateřský pud to nedovolí... je z těch nejsilnějších, které člověk má...

Ahojte všichni "staří" i noví známí.
Příspěvků je tady zase za tu dobu co jsem tu nebyla tolik, že nevím na který mám reagovat...jsem ráda, že jsou tu znova naše milé těhulky....vždyť přece všechno souvisí s PP:-)
Chtěla bych jen říct těm kterým se "to" děje v noci. Letos se mi v noci přihodilo něco takového...šla jsem na WC, bylo mi úplně dobře, ještě jsem se šla napít, umýt ruce anajednou to přišla, moták jako hrom, nohy odmítly poslušnost, studený pot, zimnice, bušení srdce atd., atd. Lehla jsem si na podlahu, protože jsem to prostě neustála, a něvěděla co se děje. Když to delší chvíli vůbec nepřestávalo, odhodlala jsem se vzbudit manžela...naštěstí jsem ležela na podlaze:-) hned vedle ložnice, ak jsem se tam víceméně doplazila...Manžel mi začal dávat obklady za krk a držel mě celou dobu než se mi ulevilo. Pak jsem byla tak strašně vyčerpaná, že jsem usnula. Ráno jsem šla k doktorce, protože mě to fakt vyděsilo...a dozvěděla jsem se, že je to nějaká "micturion syncopa" nebo tak nějak... prý se to stává hlavně v noci, a většinou po vyčůrání. Někde se prostě sníží nějaká hladina ...a je to. Takže možná je to to samé. I Rokytka tady psala, že se jí to už stalo...
Jinak tady bylo dnes kupodivu docela fajn, foukalo, žádný hic...ty vedra snáším hrozně, jako většina z vás:-( A když už se jeden den slituje počasí, tak mě dorazí jiné jobovky...včera mi volala mamka, že brácha je asi na drogách:-( Byl vždycky problematický člověk, velmi...ale tohle je asi konec:-( Teď toho mám plnou hlavu a přemýšlím co dělat, a přitom vím, že nic neudělám...je to "dospělý" člověk (30) a v žádném případě si nedá domluvit. Život s ním je hrozně těžký (bydlí s našima), a dělá jim ze života peklo...ale na druhou stranu ani on to neměl v dětství lehké...a já teď pendluji mezi vzpomínkama na dětství a na to jak se chová teď, a je mi z toho hnusně, protože ráda ho mám at chci nebo nechcia svět se mi zdá hrozně nespravedlivý a já se cítím strašně bezmocně a je mi mizerně, mizerně, mizerně, mizerně...Má rodina (rodiče i bratr se ničí a šťástný konec neexistuje, na to je příliš pozdě, a já si to uvědomuji čím dál víc a strašně bych to chtěla nějak zarazit, ale oni už to dávno vzdali:-((( Docela živná půda pro PP že jo?
Jinak jak jste tu psali o tom strachu o děti...moc dobře to znám, ty katastrofické scénaře, které mi běhají hlavou...a když jsou děcka na výletě, nebo na škole v přírodě...nemám chvilku klid, dokud je nemám pod křídly...ale to taky není dobře, já vím:-(
No a aby toho nebylo málo, tak asi před hodinou u nás zvonila sousedka...její muž je nemocný, má rakovinu a poslední dobou už vůbec nevychází z domu. A dnes šla poprosit mého muže, jestli by jí s ním nešel pomoct,že se nemůže zvednout z WC. Tam se ještě dobelhal, ale pak mu vypovědělo tělo. Můj říkal, že vypadá strašně unavěně, a já už teď pořád zas myslím na to jak je to hrozné, když mozek pracuje a on vidí, jak je odkázaný na druhé a vidí že končí a všechno si to uvědomuje. Zavolali mu sanitku a já si myslím, že už se nevrátí:-( Já vím, je to pro mě cizí člověk...ale je mi z toho taky ouzko. Je mi líto i jeho ženy,je to sice strašně silná osobnost ale jsou věci, které zlomí každého:-( No myslím, že se v tom docela solidně plácám:-(
Omlouvám se, že vás tady s tím bombarduji, ale potřebovala jsem to někomu říct...jo život je opravdu k...a těžká traverza, jak tady někdo napsal.

ahojky Hanulo,
ja precetla jsem si tvuj dotaz ze vcerejsiho vecera. A bohuzel musim rict ze se mi to stava taky. Proste si tak lezim a spim a pak se probudim a ze se jdu napit nebo tak neco a kdyz se vratim do posetele tak mi to zacne presne jak tobe. Vlstne tak mi ty stavy i zacaly jesnou jsem si sla lehnout jako obvykle, ale necitila jsem se jakzi jsem vyla nervozni az jsem zacala premyslet nad tim ze se mnou asi neni neco v poradku az nakonec jsem probudila celou rodinu stim ze umiram. Srdce busilo o zavod, ja jsem nemohla dychat a klepala jsem se jak ratlik. Nakonec jsem jela na pohotovost kde jsem se jak zazrakem z toho zpamatovala. Tam mi rekli ze mi nic neni, ze se vsechno zda byt v poradku. Pak nasledovalo chozeni po vseckych moznych doktorech a vsech moznych vysetrenich samozdrejme vsechny s negativnimi vysledky. Posledni 2 tydny jsem hrozne nervozni a dostavam casto ataku. Je to hrozne pokaze uz se loucim se svetem ze odchazim. Prala bych si abych se jeden den probudila a uz nikdy to nezazila:(

Ahoj Karolínko,to je síla,co to dokáže s člověkem udělat.Vúbec nevím,jak se toho zbavit.

Ahoj Magga,
presne znam pocit,ktery popisujes.
Zila jsem 3 roky s tim,ze mam nador na mozku,protoze se mi obcas rozjizdi videni,proste vidim dvakrat.
Po 3 letech jsem se rozhodla jit k neurolozce,pak na MR a zjistilo se,ze jsem v pohode,ale za ty 3 roky jsem si vypestovala takovou paniku,no skoda mluvit.
Jen me nekde pichne,uz silim,zhavim internet a samozrejme vsechny choroby,ktere najdu mam.

Missko, já jsem byla čtyři roky ve škole v Bratislavě, a na koleji jsem bydlela s holkama z Košic - byly to skvělé kámošky, ne jako namyšlené Bratislavačky. Jestli jsou všichni Košičáci tak bezva, tak žiješ obklopená bezva lidičkama. :-))

Pajko, to je fakt super, svět je opravdu malý, já tady ještě hodnou chvíli seděla a říkala si, jaká je to neskutečná náhoda!!! :-)) A nemohla bys mi ještě prozradit, kolik je ti let - nakonec ještě budeš nějaká moje spolužačka! :-)))

joj baby jak vam fajne možte sa stretavat ale co ja z Košicoch :))

Jak se to vezme. Jsem z Kyjova, pracuju v Hodoníně a plavu a nocuju v Dubňanech :-)
Smějeme se tomu obě s dcerou. Náhoda a důkaz, že všechno je možné. Budeme k sobě blíž, než holky v Praze...

Jitka B. - tak to sme skoro rovnako staré ja mám 23. Každopádne musíš vyhodiť z hlavy tú blbú myšlienku, že nemáš právo si vziať žiadneho muža, lebo máš ve?a problémov, ti mam dať gumeným kladivom po hlave?:)každý mame problemy niekto 3niekto 10 a niekto 100 ako napríklad ja :))problémy vsak nie su dovodom na to, aby si nebola milovaná, práve pri problemoch zistis ako ta kto ma rad, chapem tvoje myslienky, lebo ja som si už tiež nie raz hovorila, že stale musim muža zaťažovat mojimi zdravotnými problemami a obmedzujem ho tým, lebo napriklad si nemože v pohode vybrat ako naposledy farbu na auto v hyperi, lebo mne je tam proste zle, on vsak sam povedal, že ked mi je blbo tak nech ideme prec a nestal nad nimi hodinu jeho nenapadlo, že by bol obmedzovaný, teda aspon si myslim:)este ani sa raz sa netváril nasrato, ked si najdes dobreho partnera bude ta mat rad taku aka si a ked mu povies ake mas problemy bude sa snažit ta chapat, si vezmi, že si v podstate zdrava bytost, uvedom si kolko ludi sa obetovalo pre ovela horsi zdravotný stav svojho partnera, su ludia,ktorí su na vozicku, prežili ťažku havariu, su v kome, ci umieraju na rakovinu, vezmi si, že ty vies vstat, ist do kostola pozriet svadbu..vies sadnut k internetu a pisat si s nami, si živá,rozmýslas len mas proste paniku a aj ked sa to zdá ako najvacsi horor na svete ver, že nie je:)mas nejaku pracu,ci si doma?co robis cele dni?

Dita -mas mail, ked prides od rytierov odpis:)

Tak to je šok, Pajko, neříkej, že jsi opravdu z Dubňan!!! To snad není možné!!!

Víte, já si taky myslím, že konkrétně co se týče dětí, ona ta zvýšená opatrnost nikdy neuškodí, taky jsem vždycky trnula strachy o svoje dva kluky a představovala si, co nejhorší se jim může stát, a mám o ně vlastně obavy pořád, i když už jsou větší. Na druhé straně bych s těmito svými starostmi o ně nikdy nemohla udělat třeba to, co se stalo nedávno, a sice že bych svého pětileného chlapečka nechala jít bez dozoru na záchod ve vlaku, nebo ho nechala koupat bez dozoru, atd. - viz. případy, co se stávají dnes a denně, člověk nevěří, jak mohou být rodiče bezstarostní a neopatrní, co se jejich dětí týče.

Jsem tu jenom na skok, reaguju hned na první příspěvek, který jsem přečetla.

Hanulo, jak je ten svět malý!!! :-)

Potkáme se u tobogánu, teda jestli se překonám a vyjdu :-)
http://www.plavcik.cz/podrobne.asp?l=&id=2462

Eduš, já bych řekla, že i novopečené či klidně nenovopečené matky mívají takové myšlenkové přepadovky stran případných hrůzostrašných nehod svých dětí,ale holt nemaj třebas PP,tak tomu nepřikládají váhu.My jsme citlivější...tak neboj,nejsi sama a trénuj takové náhlé myšlenky odhánět! Jinak je to na zbláznění,já to znám,ale trénuju:-)). Hned po myšlence si v duchu řeknu,že jednou se to třeba stane i předem před myšlenkou a co nadělám, pokud je to dáno osudem.Nicméně být předem opatrní neuškodí...ahooj

Karolíno, vydrž a ber pořád Zoloft...ty stejné stavy a ještě horší jsem měla s malou taky, pořád jsem volala muži a prosila,at se vrátí domů, že se mi něco stane a dítě tu bude samo.V PP článcích,či příručkách od Dr.Praška se popisují i konkrétní tyto případy,kdy ženským po porodu začaly stejné potíže..jak samy zvládnou apod.Rozhodbě si všichni novější s PP nějakou tu četbičku pořidte a to vám hodně pomůže...některé pasáže jsem si čítávala -i našim a mužovi několikrát,bych sebe i je přesvědčila,že něco jako PP a agorafobie existuje.Barevně jsem si podtrhla místa, která popisovala přímo mě a pak zjistila,že je to skoro celá brožura...tu mi při prvním posezení u psychiatričky dala právě ona.Vtíravé myšlenky, že nám něco je apod. Já to měla tak,že mi fakt bylo zle fyzicky,hlavně arytmie,pocity dušení,neustálé! svalové slábnutí až bolesti..no a pak se přidaly psychické stavy-derealizace, hučení v hlavě od nervů,a dalšííí.Hodně štěstí.

Magga,Jitka a jiní...především trvalý strach z nemocí,ze smrti je hlavním psych.příznakem PP.Mně od toho všeho vážně pomohla antidepresiva především.
Jinak hezký víkend všem.

Ahoj Hanulo,díky za povzbuzející slova.

Miss - je mi 24 let a od rodičů se asi nikdy stěhovat nebudu. Jsem sama a partnera si těžko najdu! Jak tady psala ta paní, co má manžela s PP, tak ji chápu. Já si prostě myslím, že nemám právo po nějakém chlapovi chtít, aby se mnou byl. Mám tolik problémů, že by určitě velice rychle utekl! Nejde jen o PP. Na terapii to řeším pořád - jde o to, že mám podvědomě strach, že kdybych s někým byla, tak mě stejně opustí, proto jsem se rozhodla být raději sama. Podle terapeutky nemám uspokojené základní potřeby, jako láska, přátelství, uznání, sex... Trpím tak citovou deprivací a s tím žádná AD nehnou. A potlačuji v sobě svoje city. Naučila jsem se je nedávat před nikým najevo! A trvá to už strašně dlouho!
Edušo - ty strachy mám taky. Nejen o sebe, ale i o mamku a sestry. Nedávno jsem se dost hodně praštila do hlavy a pak jsem si pořád kontrolovala zorničky, jestli jsou stejně velké. Abych neměla krvácení do mozku!
A ještě připojím zážitek z dnešního dne. Mamka mě přemluvila, abych se s ní šla podívat na svatbu v kostele. Tak jsem šla a to jsem neměla dělat. Když přijela nevěsta, tak se mi tam chtělo brečet! A teď jsem doma a brečím. Zase myslím na to, že někdo má všechno a já nemám nic! A mamka mi řekla, že mi taky udělá takovou krásnou svatbu v kostele. Já jsem na to řekla, že se vdávat nebudu. A ona mi řekla, že mám ještě dost česu. To je ten základní problém v komunikaci s mamkou. Ona věří tomu, že si někoho najdu a vdám se a budu mít děti. Ale já tomu nevěřím!!!