Duchovní cesta

Mila Linda,
je to tazke...
Vsetko co sme dostali, co dostavame, musime raz vratit. Blizkych i samych seba. Nase schopnosti, nase tuzby, nase zivoty. Vsetko, vsetucko. Nic nam nepatri.
Kazda strata nas napriek tomu boli. Ale co je podstatou tejto bolesti? Hm, preco si davame niekoho smrt za vinu ale nedavame si za vinu niekoho narodenie? A pritom v tom nie je ziadny rozdiel. Alebo ano? Ano, ak lipneme na zivote, na nasich blizkych, na nasich snoch, tuzbach, na nasich schopnostiach, dokonca i na tom, co tak honosne nazyvame duchovnou cestou. Vsetko raz opustime. Inak to nejde. Prava Cesta je o pokore, o vzdavani sa. Prava Cesta nic nepodrzuje.
Pisala som, ze vyska, ci hodnota chceneho neubera na egoizme chcenia. Cokolvek chceme, ci je to vyhra v loterii alebo "vzneseny" ciel korunujuci nasu cestu, stale je to o chceni. Ak nieco chceme, naozaj to mozme dostat. Ale raz nam vsetko, co sme dosiahli chcenim bude vzate. S nesmiernymi urokami navyse. Pretoze ak nieco chceme naozaj, tak de facto nesmieme chciet (to su tie moje slova, ze biela ci cierna magia ostane IBA magiou.Prava Cesta ide za magiu...)

Tymto som nechcela povedat, ze ja nebudem plakat, ked stratim niekoho, kto mi je drahy.
Ale viem, ze budem patrat co naozaj stoji za mojim smutkom. Uz sa mi to raz stalo po smrti mojho deduska. Tam, nad jeho hrobom som pochopila, ze placeme, lebo MY s nim uz nemozeme byt, lebo MY sme mu nestihli povedat, ako velmi sme ho milovali, lebo MY trpime ako dieta, ktoremu vzali hracku. Ta hracka vsak tomu dietatu z jeho pohladu patrila, nas blizky nam nepatri a predsa, hoci placeme, ze sme ho stratili, nikdy ho nemozeme stratit. Je sucastou toho isteho, jedineho Celku, ktoreho sucastou sme i my.

jaaaaaaj, tak tento záznam nemám uložený, jediný, ktorý mi chýba v mojej zbierke zo zjazdov Ksč

Kaktus,
niiieeee, to je Záznam zo XIV. zjazdu KSC. Predsa!

tušil som že napíšeš presne toto

Isteže compadre(

že by to bola tripura rahasja?

Pro všechny bez rozdílu vám posílám příběh.
Promiňte za tu délku, neprostrádá však hlubokou pointu.
- - -

právě jsem si přečetla zprávu, jak přejel vlak čtyřletou holčičku, která šla s maminkou kolem kolejí. No nevim, kdybych byla tou matkou, asi bych musela pořádně funět, abych to rozdýchala. A všechna teorie o tom, že nemáme lpět ani na svých blízkých by byla v tahu. Ze všeho nejhorší je určitě pocit viny. Kdo ji zažil, dá mi zapravdu, že je to očistec na zemi.

kaktus, já právě nehltám knihy, ale třeba mě to jednou chytí :-)
d.to je fakt, kam spěchat, když je věčnost věčná :-)

to, že hltáš knihy, to je v poriadku, veď aj tak ide o prax... či skúsenosti... či... o čo vlastne ide?
každý si svoje odžije kým sa dostane tam kam chce (hoci pri konci ano o to nejde)

Mila Linda,
to je predsa v poriadku. Naozaj sa neda nic unahlit.
Navyse - niet sa kam ponahlat:)

no, aby jste mi rozuměli, moje zabývání se tím není v tom, že hltám jednu knížku za druhou, ale spíš pátrám sama v sobě a snažím se uvést v praxi ono nelpění sama na sobě a na životě zde.

Já bohužel nemůžu říct, že v mém případě došlo první k uvědomění. Byla jsem k duchovní cestě trošku "připostrčená". Ale věřím, že nic se neděje pro nic za nic, takže, určitě má svůj význam, že jsem se o něčem takovém vůbec dozvěděla a začala se tím zabývat

Asi to tak je, že to člověku začne jít všechno samo od sebe až přijde pravá chvíle.

Podla mojich skusenosti ale dychaniu predchadza to uvedomenie si a zavedenie do praxe "niecoho". Ja som nezacinala technikami, ani som o nich nevedela, prislo to same az potom, ked uz mnohe takpovediac prakticke veci boli vo mne.
Ale to je iba moj sposob:)

Vlacik,
ty si ako moj hovorca:)

Lokomotivko, říkám, teoreticky je mi to docela jasné, ale provést to v praxi, to je věc jiná. Dýchání mi hodně pomáhá třeba při stresových situacích.Ale aby to na mě působylo preventivně, tak to moc ne. Zas se objeví něco, co mě položí a musím to rozdýchávat nanovo. Čeká mě asi ta zdlouhavá cesta :-(

Lindo :o)
Pochopit smrt. A pak ji nechat pusobit ve svem zivote. Kazdou vterinu si ji uvedomovat. A spolecne s zivotem v ruku v ruce utvori tato vec cosi jako nadech a vydech. To se stanis meditaci. Nadech, vydech.. vsechno je pomijive i ja. Nic neni vecne. Vsechno konci. Proc na tom lpet. Pak se odpoutas od lpeni. Ale nejde to napul. (Kdyz se nadechuji predstavuji si svetlo do mne proudi a citim radost v celem sve tele ze vzduchu ktery do mne proudi a pak vydech.. od nohou mne prostupuje temnota, zivot me opousti, me svetlo zhasina) Kdyz se clovek osvobozuje, nelze si ponechat neco a neco ne. Bud se svobodis od vseho, nebo to bude velmi zdlouhava a obtizna cesta. A pak clovek bude zitjenom pro tu minutu.

Milá d., teoreticky je to úžasná představa, ale horší se to uvádí do praxe :-( Alespoň já s tím stále bojuji

Mila Linda,
co vyriesime pocitom viny (minulost aj tak nezmenime) a co vyriesime strachom z buducnosti? Coho sa najviac bojime, to nas just stretne...:)
Nie je jednoduchsie byt volni ako vtaci?
:)