Duchovní cesta

Martino, můžu ti poradit jednu léčitelku, která komunikuje s anděly. Mi vždy dobře poradila.Ty nemoci se dají výrazně zmírnit i změnou stravování. Posílám Ti s tím dopisem léčivou energii.Prosím ostatní, aby se připojili. Po přečtení nemysli na nic, jen to prociť.

Ti okolo nas su taki, akych si zasluzime...:)
Preco tolko veci, ktore by si na nom tak rada menila? Skus zmenit seba, to je jedina zmena, na ktoru mame pravo. A zmenou seba menime svet. (Nie ucelovou, samozrejme.)
Bud ho milujes takeho aky je, alebo....?
Pretoze ozajstna laska je, ze milujeme cloveka takeho aky je, nie svoje predstavy o tom, aky by mal byt.

Díky! ... hm, manžela už ukecávám jít na ples asi 7 let, šel se mnou jednou za tu dobu. Sama chodím také, ale jemu se to někdy dost nelíbí. Když však mám všeho dost, tak jdu, i když se mu to nelíbí. Vytáhla jsem si na manžel tarotovou kartu a ta vypráví za vše - má v sobě blok, jakoby zkameněl, má i strach vytáhnout paty a nakonec nechce trochu sobecky nic ve svém pohodlném životě měnit. bude to ještě fuška - ale už jsme zvládli mnohem těžší problémy. Dřív, když jsem měla něčeho pokrk, tak jsem i křičela, teď se toho snažím vyvyrovat a o problému mluvit mile a ne s nátlakem. Teď večer jsme to opět probírali. Zdá se, že situaci chápe, ale když má přijít na věc, tak málem dostane průjem. Jeho ale mimořádně včera chytl "houser", tak máme důvod, proč na ples nejít a mě se zmocnily zase dvánácterníkové bolesti po včerejším prohřešku - snědla jsem nevědomky vyvařenou cibuli v polévce od mé matky, kterou vůbec nesmím jíst:( Vím, že pokud situaci trochu promedituji, tak s tím můžu něco podniknout. Také můj muž léta odkládá jeden minichirurgický zákrok. Vždycky mu dám termín, do kdy musí jít k dr., ale on ho rád zase přejde a říká - vím, že tam musím, ale teď prší, je příliš vedro, máme velký fofr v práci atp. Aby se vztah zharmonizoval, dá to velkou dřinu. Myslím, že jsme udělali v našem manželství velké pokroky, no tak se musíme tužit dál. Přidám k tomu ty meditace a uvidíme. Mějte se fajn - M.

Krásné odpoledne všem!

Milá Martino, Tvé psaní mě zaujalo, pokusím se něco písnout, ale určitě to nebudou žádné rady :) na to nemám školy :)))
Zdá se mi, že když se člověk dá na duchovní cestu, tak ho to nejprve velmi táhne do samoty. Zjišťuje, že jinak přemýšlí, jinak vnímá, vidí věci, které dříve neviděl, cítí se být najednou jiný, s přáteli, s nimiž dříve vycházel, si najednou nerozumí, nemá si co říct. A tak je opouští. Jenže samota je krásná jen na čas, na omezenou dobu, pak se dostaví potřeba po sdílení. Jenže kde jsou přátelé? Najednou nejsou. Dokud na ostatní lidi bude myslet s pocitem, že oni jsou ti, kteří jdou špatným směrem, ti, jež si nezaslouží jeho přátelství, protože jsou takoví nebo onací, bude sám sebe vnímat jako "duchovnější", potud se žádné blízké duše neobjeví. Až si sám v sobě procítí, že každý člověk si zaslouží jeho zájem, jeho naslouchání a pochopení, až zboří tu pomyslnou zeď mezi ním a světem, pak do jeho života zavítají blízké bytosti.
Zkuste se domluvit na kompromisu. Některé akce bys mohla absolvovat sama, na některé by třeba manžel mohl jít s Tebou. Jako nejdůležitější však vidím, abyste si dokázali vyhovět s láskou, bez citového vydírání a pocitů vzájemného obviňování. Pokud se rozhodneš jít sama, pak jdi s radostí a stejně tak by Tě měl manžel pustit s radostí samotnou. Pokud se manžel rozhodne jít s Tebou, pak by čas tam strávený měl vnímat jako příležitost ke svému duchovnímu růstu, nikoli jako oběť a nudu. I taková akce jako ples se dá pojmout jako duchovní cvičení :) I já dnes jdu jedno takové absolvovat :)))
Drž se, vše se spraví.
:)

Danush, ta pohádka je velice pěkná, ale autora netuším, prozradíš? Vypadá to jak z kočičí dílny naší Klidné kočky. :))
>Ahoj Martino,nevzdávej to, určitě se potřebuješ dostat mezi lidi jakýmkoliv způsobem. Zkus se manžela zeptat, jestli by ti toleroval, kdyby sis vyšla sama. Jestli ano, máš vyhráno. Doma mu buď milou ženou a pěkně mu povykládej jak bylo a možná časem půjde s tebou, když uvidí, že jsi to nevzdala. Každopádně se nenech vtáhnout do pasivity. Nedej se! Držím ti palce :)))

Všem děkuji děkuji děkuji na stotisíckrát:)
hosti jdou..
Tobě Martino někdo jistě napíše. Já pak taky. Přinejhorším půjdem spolu:)

Ahoj všem,
jdu duchovní cestou už víc než jedno desetiletí - hodně jsem si toho musela prožít, podobně jako každý druhý.

Moc se mně líbila úvaha o začlenění do kolektivu. To teď řeším s manželem. Těžce jsem onemocněla a manžel začal mít také dost zdrav. problémů. Několik let jsme byli vytrřeni ze společnosti. Co se mi zdraví víc zlepšilo a manželovo je také o trochu lepší, nechce se mnou chodit nikam do společnosti, protože jsme zažili pár zklamání od našich bývalých kamarádů - manžel. párů. Jedni se rozvedli, on začal chlastat, druzí a třetí začali být sobečtí nebo spíše my s manželem jsme se nějak oduchovněli a začali jsme tu sobeckost pořádně vnímat. Párkrát jsme dostali přes prsty a nakonec, já která vždy všechny omlouvala, jsem řekla DOST a přestali jsme se s "přáteli" scházet. Já mám hodně známých, ale pravidelně se scházím jen s hrstečkou, manžel sám nemá nikoho, jen chodí na akce se spolupracovníky. Na všech mých známých něco vidí - je to prostě důvod, aby k nim nešel na táborák, jednou za rok, když nás pozvou na návštěvu, s nimu na bowling atd. Prý se mezi "cizími" nudí, nemá si s nimi co říct atd. Tak někdy někam chodím sama, ale např. na ples nemůžu, to uznáte. Tak jsem mu řekla, že mě to mrzí, že ani kvůli mě se nedokáže přemoct a jednou za rok to na plese se mnou přečkat. Totiž od dob, co kvůli zdraví nestense víc alkoholu - motoru pro zábavu, tak nemá chuť ani na tancování ani na poslech našho oblíbeného např. cimbálu ve společnosti. Vše jen doma z CD. Nevím, mám-li to s ním zase řešit, dnes jsem kvůli tomu i brečela, on říkal, že mně je mu líto, přesto se nepřekoná a na ples nepůjde - prý nemáme s kým jít atd. Neumí se bavit jen sám se mnou, což já s ním ve společnosti "cizích" dokážu. Mám tedy na společnost zapomenout, nebo už několikátý rok mu to mám v době plesů připomínat. Trápí to jak mě, tak jeho. Jsem v inv. důchodu, nechodím ani do práce, tak bych občas do spol. prostě chtěla. Co dělat? Vyčkávat nebo to vzdát a ve svých 35 a muži je 39 zůstat nadobro doma? Jo, kam spolu chodíme, to je příroda, ještě že to!

Všechny srdečně zdravím, Nice přeji i když opožděně všechno nejlepší k 30.narozeninám, hodně světýlka na cestě.
> dneska vypadá, že venku bude hezky, příroda volá!! tak kdo máte ruce, nohy, všichni běžte do přírody!!
>Zvou Vás lesní zvířátka :)))

Ahojky všichni,

dovolím si taky příspěvek, určitě poznáte
odkud pramení, je trošku delší a není celý.

O malé dušicce a slunci

Byla jednou jedna malá dušička a ta řekla Bohu, "Já vím, kdo jsem!"

A Bůh řekl, "To je báječné! Kdo jsi?"

A malá dušička vykřikla, "Já jsem světýlko!"

Bůh se zeširoka usmál. "Velmi správně!" Zatleskal. "Uhodla jsi."

A malá dušička zářila štěstím, protože přišla na to, s čím si lámaly hlavu všechny dušičky v království.

"Teda," říkala si malá dušička, "to je senzace!"

Ale brzy už jí nestačilo jenom vědět, kdo je. Malá dušička v sobě cítila podivné nutkání a chtěla teď to, kým je, skutečně zažít. A tak šla zpátky k Bohu (což vůbec není špatný nápad pro každou dušičku, která opravdu chce být tím, kým je) a řekla, "Ahoj Bože! Když teď vím, kdo jsem, mohu to také prožít?"

A Bůh řekl, "Chceš říct, že chceš prožít to, kým už jsi?"

"No," odpověděla dušička, "vědět, kdo jsem, je jedna věc, ale skutečně to prožít je něco jiného. Já chci vědět, jaký je to pocit, když je člověk světýlko!"

"Ale ty už přece jsi tím světýlkem!" opakoval Bůh a znovu se pousmál.

"Ano, ale já to chci prožít!" plakala malá dušička.

"Dobrá," pravil Bůh a usmál se pod vousy, "Že mě to hned nenapadlo. Ty jsi měla vždycky ráda dobrodružství." Pak se výraz Božího obličeje změnil. "Je tu jen jedna věc..."

"Jaká?" tázala se malá dušička.

"No, na světě je pouze světlo, nic jiného. Vidíš, já jsem stvořil jenom to, co jsi, a proto pro tebe nebude jednoduché zažít, kdo jsi, neboť neexistuje nic, co nejsi."

"Cože?" zeptala se malá dušička, která teď byla celá popletená.

"Představ si," řekl Bůh, "že jsi svíčka ve slunci. Tam je tvoje pravé místo. Jsou tam s tebou miliony, miliardy jiných svíček a všichni dohromady tvoříte sluníčko. A to sluníčko by nebylo sluníčkem, kdybys tam ty chyběla. Nebo kdyby chyběla jakákoli jiná svíčka... to už by nebylo to pravé sluníčko, protože by tak nezářilo. Ale otázka zní, jak můžeš prožít, že jsi světýlko, když se nacházíš uprostřed světla."

"Hm," broukla si malá dušička, "ty jsi Bůh, tak něco vymysli!"

Bůh se opět usmál. "To už jsem udělal," řekl. "Protože si neuvědomuješ, že jsi světýlko, když stojíš ve světle, obklopím tě temnotou."

"Co je to temnota?" otázala se malá dušička.

Bůh odvětil: "To je to, co nejsi."

"Budu se té temnoty bát?" popotahovala malá dušička.

"Jenom když budeš chtít," odpověděl Bůh. "Vůbec se není čeho bát, pokud se nerozhodneš, že se bát chceš. Vidíš, my sami jsme strůjci všeho. Stále něco předstíráme."

"Aha," řekla malá dušička a oddechla si.

Bůh potom vysvětloval, že pokud chce člověk něco prožít, objeví se pravý opak. "Je to velký dar," řekl Bůh, "protože jinak se nedá zakusit vůbec nic.

"Neuvědomila by sis teplo bez chladu, nahoře bez dole, rychle bez pomalu. Nevěděla bys, kde levá, bez pravé, tady bez tam, teď bez potom.

"Takže," řekl Bůh na závěr, "až budeš obklopena temnotou, nehroz jí, nekřič na ni, ani ji nezatracuj."

"Raději buď světýlkem ve tmě a neměj kvůli tomu zlost. Tak budeš moci zažít, kdo jsi, a všichni ostatní to také ucítí. Dovol svému světýlku, aby zářilo tak silně, že každý uvidí, jak jsi jedinečná!"

"Ty si myslíš, že mohu ostatním ukázat, jak jsem jedinečná?" zeptala se malá dušička.

"Samozřejmě!" uculoval se Bůh. "To víš, že můžeš! Ale nezapomeň, ' jedinečná' neznamená ' lepší' . Každý je svým způsobem jedinečný! Ale hodně lidí na to zapomnělo. Když ty však budeš dávat svou jedinečnost najevo, odváží se toho i oni."

"No tohle," řekla malá dušička a tančila, poskakovala, smála se a výskala radostí.

"Já mohu být tak jedinečná, jak chci, hurá!"

"Ano, a můžeš začít hned teď," řekl Bůh, který tančil, poskakoval, smál se a výskal radostí spolu s malou dušičkou. "Čím chceš být jedinečná?"

"Čím chci být jedinečná?" opakovala malá dušička. "Tomu nerozumím."

"No," vysvětloval Bůh, "být světýlkem znamená být něčím zvláštním, lišit se od ostatních. A lišit se můžeš čímkoli. Třeba tím, že budeš hodná. Nebo tím, že budeš laskavá. Nebo tím, že budeš vynalézavá. Nebo trpělivá. Napadá tě něco jiného, jak by ses mohla lišit?"

Malá dušička chvilku seděla beze slova. "Přišla jsem na hodně způsobů, jak bych se mohla lišit!" vykřikla poté malá dušička. "Mohu pomáhat. Mohu být štědrá. Mohu být přátelská. Mohu být ohleduplná!"

"Ano!" souhlasil Bůh, "a v každém okamžiku můžeš být vším najednou nebo se lišit kterýmkoli dílčím způsobem. To všechno můžeš, protože jsi světýlko."

"Já vím, co chci být, já vím, co chci být!" oznámila malá dušička s bezbřehým nadšením. Chci být jedinečná tím, že budu odpouštět. Copak to není zvláštní, když budu odpouštět?"

"Ale ano," ujistil Bůh malou dušičku. "To je velice zvláštní."

"Dobře," řekla malá dušička. "Tím budu. Chci odpouštět. Chci zažít, jaké to je, když někomu odpustím."

"V pořádku," řekl Bůh, "ale je tady jedna věc, kterou bys měla vědět."

Malá dušička začala ztrácet trpělivost. Pořád jako by se objevovaly nové a nové komplikace.

"A jaká?" povzdechla si malá dušička.

"Neexistuje nikdo, komu bys mohla odpustit."

"Nikdo?" malá dušička nechápavě zírala na Boha.

"Nikdo!" opakoval Bůh.

"Všechno, co jsem stvořil, je dokonalé. Mezi všemi tvory není ani jediná dušička, která by byla méně dokonalá než ty. Rozhlédni se kolem sebe."

Milá Niko, k narozeninám, a především k těm kulatým, se přeje obvykle vše nej... Já nevím, přišlo mi to vždy takové megalomanské. Takže já Ti přeju všeho s mírou - zdraví, lásky, štěstí, námětů k přemýšlení, pohody, klidu a míru. Protože, když je toho dobrého moc, tak je trochu nuda, no ne?.-))
Slíbila jsem pohádku, ale bohužel nebude. Poctivě jsem zkoušela několikrát začít, ale dnes nemám ten správný psavý den, nebylo by to ono. Omlouvám se a jako malou satisfakci prosím přijmi alespoň dvě veselé básničky (opět z knihy Kdo nevěří, ať tam jede, napsala A. Vostrá r. 1977 - rok Tvého narození, že? Mého taky...)

Cestující do Baku
vezl pytlík tabáku
dále žebřík, lva a lulku.
Když vystoupil, přesně půlku
z toho nechal ve vlaku.

Školník z Mělnického Vtelna
neví, kde je ředitelna.
Na to, že tu slouží léta,
zdá se býti tato věta
vskutku neuvěřitelná.

A neboj, pohádka časem bude, máíš jí slíbenou. Jo, gratuluju k odložení cigaret, to je velký krok na cestě k lepšímu. Vydrž, stojí to za to (hehe, jsem taky odvyklačka, tak vím, co píšu).
Jinak držím palečky Koťátku, ať se z choroby brzo vylíže, všechny tyhle dlouhotrvající kašle dělá to divné počasí, taky se s tím potýkáme...

Pěkný večer všem:)
Žádná bujará oslava se nekoná. Dneska je to 30let co se se mnou motá svět. Deprese jsem si snad už vybrala ve dvaceti, tak že mě čeká jen to dobré. Ctím své tělo a hledám svou duši, krotím svůj rozum a moc mi to sluší. A zvláštní je převelice, že bez cigár jsem odpadlice. Celá má rodina a všichni moji přátelé hulí dál vesele a možná ještě víc a z plných plic. Tancovala bych i s čertem, ale zatím z toho nic nebude:( Nevím co se vám nezdá, na dýzách bývám hvězda. Škoda , že přijdu o maškarní ples, ten je ze všeho nejlepší. Minule se o mě porvaly dvě ženský. Šla jsem za hajnýho. No byly dost pod vlivem ale ten můj zabarvený bariton(baryton) mohly prokouknout. Lovila jsem ho až pod ohryzkem. Alespoň mě pořádně protancovaly. Ten muj kočičák se mnou nechce chodit, říkal že mi nebude dělat bodygarda. A vůbec s ním mám život rozmanitý. Nedávno jsme ho s koťátkem učili nadávat Propána Krále, protože u těch stříleček nadává ku..a a Kotě to krrrásně vyslovuje.
Zdravé kotě ještě není má ošklivý kašel. Po cibuli s medem se mu zvedá kufřík ale musí! Já taky musela!
Ponížená jsem se cítíla až do morku kostí. Přirovnala bych to k bolestivé křeči v duši. Jak známo negativní emoce způsobují nemoce a z nepříjemného se dá vytěžit.
K tomu kolektivu. Jsem kombinace vás dvou Evelyn a Klidná Čiči plus další a další. Dalo by se říct, že z(s)tmeluju (změna stavu je s nebo z?) kolektiv a často jdu příkladem ale zárove? se snažím být nenápadná a rozhodně nedůležitá. Už se mi i stalo, že jsem šla na procházku s prckem a před námi se dělila cesta. Do prava a do leva. A já jsem šla a vůbec jsem nemyslela kam odbočim no a šla jsem a šla a když už jsem se musela rozhodnout kam, tak jsem fakt asi 6x šlápla do leva a pak do prava a takhle jsem se na rozcestí přešlapovala. No jo jsem dílo..
Tak jsem se nějak rozepsala.
Máme tu nováčky že? A copak ty Hele tu pořát helejuješ není to ilegální?
Jste moji nejlepší přátelé. Nekouříte a máte mě přečtenou:)

Víš, Evelyn, rozdíl mezi námi je v tom, že Ty pokorně a s láskou přijímáš vše, co Ti život klade do cesty a zpracováváš to z pozice člověka, který VÍ a plyne s proudem. Já bláhová ještě stále válčím, snažím se a bojuju. No, tahle fáze se asi nedá jednoduše přeskočit, ale jsem ráda za to, že to tak je a vím, že časem a duševní prací se to změní.

Klidná kočko, jsou ale situace, které vyžadují mou přítomnost... Takže je lépe nerozlišovat, zda baví či nebaví, a být v pohodě vždy. :)

Evelyn, jen bych ještě doplnila, že já se taky snažím nehodnotit a nesoudit. Každému co jeho jest, lidé se kterými si nerozumím nejsou o nic lepší nebo horší než já, jen jiní. Jen pokud mě něco nebaví, netrávím tím čas. A pravda je taková, že pocit štěstí, naplnění a radosti či naopak nudy, samoty a smutku záleží výhradně na mém rozhodnutí.

Zdravím všechny nové tváře v diskusi :)
Ahojky všichni!

Milá kočičko, velmi podobně bych mohla napsat i já svůj příběh s kolektivem :) Prostě jsem nezapadala a do kolektivu, který se sdružuje kolem manžela nezapadám také. Dříve jsem jako Ty spíše mlčela a nebo se nutila do úsměvu a konverzace, podle mě o ničem, a uvnitř jsem se cítila děsně osamělá, opuštěná a nakonec i otrávená a znuděná. Teď už vše prožívám trochu jinak. Rozhodla jsem se, že se chci cítit klidná, radostná a spokojená v jakékoli společnosti a pochopila, že to záleží jen a jen na mně. Úsměv na mé tváři už není nucený a hraný, usmívám se sama pro sebe v nitru a on pak prozařuje i ven. A řeči o "ničem"? Už nelpím na tom, o čem je řeč, když druzí mají potřebu se takto bavit, ať se tak baví. Všimla jsem si, že velmi často ani není žádáno, abych se vyjadřovala, zapojovala se do rozhovoru, stačí, když naslouchám. Přestávám hodnotit.
A pak mám i své přátele, přátele mého srdce, s kterými je mi nádherně :) Našli jsme se... :)

Michale, rozumím Ti. Ale i to, že se lidé narodí v určité zemi, i to, že se jim duchovno otevře až v jejich pozdějším věku života, má svůj, pro nás možná skrytý, smysl. Asi mají zatím jako prvořadé jiné úkoly.

Niko, už slavíš nebo až o víkendu? Co Tvé koťátko, už je zdravé?

Mějte se všichni moc krásně. :)

Já bych ten svůj názor doplnil.Indove mají
jinou mentalitu co se týče duchovna, pro určitou životní dráhu už se formují v dětství,takže když si vybere dráhu jogína tak do žádné práce nenastoupí a zpravidla se
ani nežení.U nás žádné ašrámy nejsou a když
se nějaký adept najde,a má pocit,že ho jóga
oslovuje tak je mu obyčejně 30 let a více,je ženatý a má děti.

Jo, to bude tím :-))
Já se naopak zpravidla směju, když všichni ostatní nechápavě kroutí hlavou (v kině či divadle je to obzvlášť pikantní.. :-). Moje zájmy jsou jiné než zájmy většiny (místo fitka, solárka, hypermarketu a hospody jezdím na koni a courám se po lese atd.). Zase mi až tak nesejde na tom, zda vypadám úžasně nebo méně úžasně. Nedokážu se moc bavit o takových věcech, jako co si kdo koupil, chystá se koupit nebo touží mít nebo o tom, kdo s kým ... či kdo jak ... Nerada vedu plané plky o ničem, to radši mlčím, nebo spíš odcházím dělat něco užitečnějšího. Pročež se sama z kolektivů vyčleňuji, jsem za podivínku. Dřív mě to vadilo, teď už ne. Možná, kdybych potkala lidi podobného ražení, bylo by to jinak. Něco jsem o tom četla ... není to náhodou syndrom ošklivého kačátka? Které až mezi labutěmi zjistí, že je vlastně krásné?
A proč Ty zůstáváš s většinou, směješ se a vtipkuješ, i když to tak necítíš?

asi nezapadáš, protože jsi kočka :-),
mě to zajímá, protože v kolektivu ne že nezapadám, směju se když se smějou ostatní a děsně vtipkuju, ale vnitřně se tak necítím, ale nedokážu to popsat. Co myslíš tím vnější projevy jsou jiné? díky !

Hele, napíšu ke kolektivu, jasně, proč ne. Ano, na jednu stranu se cítím "jiná", ale je to tím, že každý z nás je jiný. To, co jsme si zvykli nazývat osobností, je přece u každého člověka jedinečné. Vím, že všichni jsme ve své duchovní podstatě stejní, takže na druhou stranu - ne, nejsem "jiná" než ostatní a nemám ze sebe žádný pocit výjimečnosti. Možná jen mé vnější životní projevy se liší od průměru trochu víc, než je v Čechách zvykem.
Problém bude asi někde jinde - spíš jsem si lety vytvořila mylnou představu (tedy blud) o svém fyzickém vystupování ve skupině lidí, a to takovou, že prostě nezapadám. A samozřejmě, kde je prvotní myšlenka, tam je i následek a myšlenka se stane skutečností. No, mám alespoň na čem pracovat :-)) Jo, a chillifazole miluju :-))
Michale,nemyslím, že Indové žijí odtrženě od reality života, jejich realita je jen odlišná od naší a jóga je její součástí. Součástí naší reality není, dokud jí tou součástí neučiníme. Což je věc osobní volby. Jak moc chceš to nové přijmout a jak moc si chceš ponechat to staré.

hele,
hehe, to jo. Voni ty indové asi nemakaj a nemaj rodiny. Bejt echt duchovní, to nesmíš vo rodině a zaměstnání ani mluvit!
Natož vo jídle, ňam třea chilifazole. To je fest neduchovní.