jsem milenka ženatého muže

Děvčata, říkejte tomu jak chcete, hlavně aby na nás zbylo trochu obyčejnýho, teplýho, lidskýho štěstíčka.
Sienno, myslela jsem, že napíšeš víc!

To, co popisuješ Rozárko není feminismus, ale ženský šovinismus. Feminismus je rovnost, ozdravění vztahů, rozboření konvencí, které staví ženu pod muže.

umím si udělat radost Marlen a rozumím. Asi ano, Sienno - svým způsobem mám některé feministické názory, ne ve všech směrech, taková skalní feministka je schopna tvrdit, že muži jsou v podstatě v dnešní době neužiteční trubci a že ženské pohlaví je silnější ( což je pravda jen v určitém směru ) a že ženy ovládly všechny profese a vystačí si bez mužů - což neberu, potřebujeme se navzájem - kus pravdy máš, ano. Ale myslím, že potřebnou dávku ženskosti jsme si podržely a podržíme. dobrou noc milé holky.

Ahoj Sienno, ahoj Rozi, možná by tě překvapilo, že já jsem mnohem starší než ty. :-)
Taky pamatuju všechno to, co ty, ale jsem kdykoliv ochotná se všem konvencím vzepřít a rozbíjet staré, zaběhnuté modely chování. Píšu to tak, jak to cítím, pokud se někdo nějak dotýká žen, probudí se ve mně taky feministka, všeobecně ale proti mužům nic nemám, třeba sex si bez nich (rozuměj: bez něj) neumím představit.
Rozi, jsi určitě hodná holka, jen si občas udělej radost. Je to zdravý.
A Sienna?

Hele Rozárko, máš ve všem pravdu, akorát se mi nelíbí, jak jsi užila to slovo feministka, jakoby to byla nějaká nadávka. Feministka je každá žena, která se vzepře konvencím a to jsi ty udělala a nabádáš k tomu druhé. Tak se za to nestyď a přiznej si, že jsi taky svým způsobem feministka. Já jsem se taky vzepřela konvencím a nestydím se za to.

Marlen, Sexando - já už jsem prošla lecjakým obdobím, opravdu. V určitém věku člověk prožívá některé věci bouřlivěji, lehce se nadchne, má svoje touhy, chvilku jsme dole, chvilku nahoře. Ještě nejsem úplně stará, minula mi čtyřicítka, ale životní události mně naučily opatrnosti a přišel i určitý nadhled. Dnes. Když se ohlédnu zpět-a nemyslím tím jen svůj život, ale i životy mnohých žen, se kterými jsem mluvila o jejich osudech, údělu, životě, myslím si, že velká část z nás má jeden problém, připadá mi, že mnohé se sobě v jedné podstatné věci podobáme. Byla nám dána určitá výchova, zakořenily v nás určité návyky, určitý pocit uvědomnění si místa v životě, svého údělu, zodpovědnosti nejen za sebe, ale časem hlavně za druhé a jakási vštěpená představa dělat to, co od nás okolí očekává. Kolik je žen, které vybočují z kolejí jaksi předem zajetých, nalajnovaných, kolik jich nežije v jakémsi předem daném scénáři ? Řekla bych, že málo. My si mnoha věcmi kdovíproč lámeme hlavu a jde o věci, které muži tolik neřeší, spíš žijí. Jsem ještě z generace, kdy matky chystaly dcerám výbavu, kdy v určitém věku děvčat dávaly sousedky hlavy dohromady a šeptaly si, proč se ta nebo ona ještě nevdala, když po maturitě už má, být bezdětná dva roky po svatbě zavdávalo příčinu k dohadům a nemístným drbům, bylo samozřejmostí, že muž chodil do práce a byl brán za živitele rodiny a žena vydělávala a starala se o jeho pohodlí, děti a domácnost a pokud se nestarala v souladu s představou tchyní, sousedek i matek, byla terčem narážek. Generace žen před námi tak žily, i já jsem k tomu byla vychovávána. To všecko se pomalu mění, opravdu pomalu, dodnes přetrvává model ženské a mužské nevěry - nevěrný muž-borec, nevěrná žena-děvka, proto se muži často před tlupou kamarádů pochlubí milenkou a žena dlouho váhá, než se svěří nejlepší kamarádce, pořád existují matky, které omluví i nevěru ženatého syna a pořád existují matky, které by rozcupovaly na kusy nevěrnou vdanou dceru, o tchyních takových žen ani nemluvě. Tak to prostě je, z toho možná pramení to, co na vás působí smutně z mého psaní a zavání pesimismem. Pokud jste děvčata nedospěla do mého věku a nebilancovala svoje životy tímto způsobem, pak s lety k tomu dojde. Chtěla bych říct, abyste se nebály v životě občas riskovat a vyjet ze zajetých kolejí. I já jsem to udělala a i když to nezní moc pravděpodobně, v dobách, kdy jsem nežila tak zcela podle představ matek rodu, tchyní, mužů, podle šablon vnucených nám lidskou společností, konvencemi, představami o postavení ženy a manželky, v takových dobách jsem paradoxně byla nejštastnější. O rodinu jsem se starala myslím vzorně, děti, muže i domácnost, jen přišly chvilky, kdy mně to nenaplňovalo a v jisté době jsem pochopila, že ta péče práce, která mně stojí tolik času, sil i energie je brána jako samozřejmost a oceněná nikdy nebude. Já si myslím, že úplně každé z nás je někdy smutno, že v životě každé z nás přijde chvilka, kdy náruč, do které bychom se mohly stulit není ... obrazně řečeno. Já nejsem feministka. Jen přišly v mém životě chvilky, kdy jsem cítila, že daleko víc dostávám než dávám, že především veškerý svůj čas věnuji druhým, hodně citu a energie a nebyla to vždycky rodina, kde bych se mohla dobíjet a síly dočerpat. Na mně samu nezbývalo dlouho nic. Než jsem se konvencím aspoň částečně vzepřela, uvědomila si svou vlastní identitu a tím i nutnost žít život taky sama za sebe tak jak já chci a tím se začala cítit nesrovnatelně svobodnější, na čemž mi záleží daleko víc, než na mínění anonymního davu nebo davu tetiček a roky udělovaných rad tchyně.
Ničeho nelituji a výčitky nemám, snad jen mi je líto, že některé věci jsem si neuvědomila dřív. Názor okolí, sousedů, tchyní, švagrů, tetiček je nepodstatný, i konvence a zažité schéma se asi musí někdy obejít, když jde o kousek prostého lidského štěstí. Mnozí smýšlejí jinak. Někdo zvolí plout klidnými vodami bez vln za souhlasného pokyvování okolí, proplouvá životem monotónně a ve stále stejném neměnném tempu, jiný má rád, boj s vlnami a občas třeba peřejemi i za cenu toho, že ho ti z břehu okřikují a on neustojí některá tempa a vlny jím smýknou na balvany a kamení a zraní jej ... těm druhým jsem vždy v dobrém záviděla, pro mně ti druzí ví lépe proč žili a že stojí za to žít, když doplují k moři věčnosti.

zlobí mě píča

zlobí mě píča

Zlobí mě internet.

Rozárko, píšeš to všechno krásně - ale stejně to na mě působí smutně. Já vím, že tak by to mělo v životě být, ale znám to jen z amerických filmů. Život je mnohem prozaičtější a tak trochu jsem zažila spíš "nepodvedeš - budeš podvedena", tím chci říct, že kdykoliv jsem byla v životě moc zamilovaná, vždycky přišla nějaká nečekaná rána. Když to bylo z mé strany takové vlažnější, chlap se na mě pověsil. Mně už teď moc času nezbývá, rozhodla jsem se užít život se vším všudy, co mi nabízí. Ale snažím se "nejít přes mrtvoly".
Nevím, jestli Sexanda žije tak příkladně jako ty, ale působí na mě vesele a pozitivně. A čtu vás ráda obě.

píčo

píčo

Ano, tak s tímto úplně souhlasím, taky to tak podobně cítím, akorát bych to nenapsala asi tak výstižně jako ty. Supr.

Sexando, to není o tom, že ty úděly jsou natolik trpké, že je dobré nebýt tím ani oním a žít sama bez muže, bez lásky ... je to v umění, umět si zařídit život tak, abych zažila co nejméně zklamání v lásce. Umění být takovou manželkou, abych uměla ustát i případné zklamání a umělala se jim postavit,umění vytěžit dobré i ze špatných zkušeností, umění, jak si muže, který v mých očích za to stojí, udržet, když pominu nějaký ten odskok, který prožije téměř každý v dlouholetém vztahu a který je s odstupem času většinou příjemnou, leč bezvýznamnou životní epizodou, být manželkou, ke ktré se vrátí a s kterou chce ve cti zestárnout, umění být takovou milenkou, která má soudnost a neztrácí krom srdce nikdy i hlavu a která nežádá víc, než může dostat, umění být v pravý životní čas milenkou a v pravý životní čas manželkou, umění zachovat si vždy ženskou hrdost a důstojnost, vědět, že lásku nelze vyprosit, vyškemrat a i když srdce bolí, mít vztyčenou hlavu. Asi to neumím napsat dost dobře, tohle všechno žijeme ve svém životě, o to všechno při svém pozemském putování tady usiluju. Je trpké být dlouhodobě manželkou zhrzenou, smutnou, zapšklou a neumět se situaci postavit, trpně snášet ponížení a donekonečna odpouštět a čekat a je trpké být donekonečna oddaně čekající milenkou, která se nedočká ... je dobré umět splácet dobré dobrým a umět zareagovat adekvátně i když nám někdo ubližuje a když planě slibuje, co splnit nemůže a ví to...
Snad mi malinko porozumíte - hezký den děvčata.

Rozárko, myslím si, že to vidíš moc pesimisticky, píšeš, že ani manželce ani milence není co závidět..z toho vyplývá, že nejlepší je být svobodná bez chlapů????

To snad ne, kam bychom to dopracovali:)

Jinak přeju oběma pěknou neděli!

Rozi, napsalas to moc hezky.
Hlídej si to své štěstí, já ti ho moc přeju, ale mně se tohle nepodařilo a tak beru jinde. Doufám, že bezbolestně.

milá Sexando a Marlen, možná smutné, ale pravdivé, jinak se ve mně malinko pletete, já nejsem smutná ... jsem dnes v pohodě a prožila jsem taky leccos. Jsem vdaná dvacetjedna let a náš vztah je hezký, takový pohodový, jsme dobří kamarádi a pochopitelně spolu spíme, děti odrůstají, my máme oba dobrou práci, cestujeme, chalupaříme - byly i krize, kotrmelce - jako v každém vztahu. Já jsem prožila i tu vichřici, kterou popisujete, měla jsem bokovku, je to jen krásná vzpomínka, nakonec jsem přišla stejně na to, že to , co mám doma je to nejlepší, musela jsem projít určitou zkušeností - píšu hlavně o tom, co vidím kolem sebe, nikdy jsem se nedozvěděla o žádné nevěře svého muže, nebylo mi ublíženo, ale upřímně řečeno, hodně se ženám líbil a mně se nechce věřit, že by nikdy nic nebylo ... trampot z úletů jsem zůstala ušetřena a kdybych se dnes o nevěře svého muže, která kdysi proběhla dozvěděla - odpustím ... jakoby doufám odpustil i on mně. Nevím, co ještě může přijít, nikdy neříkej nikdy, kdyby jednou přec jen odešel, zůstala by mi vzpomínka na dvacet nebo víc hezkých let a musela bych žít dál ... přeju vám lásku holky ... sama jsem spokojená a zklidněná ...napsala jsem jen jak vidím teoreticky postavení podváděné manželky a jak milenky - ani jedné není nakonec moc co závidět, je ale jen na nás, jak se s tím, co život přinese, dokážeme vyrovnat. Se vším, co vztah nese se dá vyrovnat se ctí, důvod žít je vždy.

Sexando, určitě se budu snažit si vzpomenout, ale možná budu myslet na úplně jiné věci.
:-)
Rozárko, je mi líto, že píšeš tak smutně. Ten nápis na hrobě, o kterém píšeš, to kdysi zpíval Slávek Janoušek.
Já to mám ve svém životě trošku obráceně, léta jsem byla krutě podváděná manželka a teď jsem šťastná milenka a s nějakými výčitkami si nedělám hlavu. Nejsem ale žádná bezohledná potvora a vím, že kdyby se u přítele něco provalilo, musíme skončit. Bojím se toho, protože ho mám moc ráda. Pravda je, že mi říká, že s manželkou nespí, a já mu to věřím. Některým tvrzením prostě věříme rády.
Jo, a přeju ti, aby do tvého života přišlo něco, z čeho bys měla velkou radost. A hodně brzy.

Marlen, ty užívej lásku a až budete ležet na louce bez repelentu, tak si na mě vzpomeň:)

Rozárko,
tvůj manžel nevěru asi neutajil dost dobře. To mě mrzí, ale opravdu. Jak píšeš, chlapi se kvůli minelence nechtějí většinou rozvést, ale o to víc by měli dbát na to, aby jejich vztah s milenkou byl dobře utajen. Když se vše dobře utají, po několikati letech se většinou vrátí zpět do původních kolejí amanželka je v pohodě, protože o milence neměla ani ponětí. Pokud se to tají málo, trápí se mamnželka, milenka i manžel a podle mě je to úplně zbytečný. Jenže to není tak lehký, jak už jsem psala, u mě na vesnici to taky prasklo:-(

Jinak nevíš co potlá tebe Rozárko, jak napsala Marlen, přišlo to jako vichřice - zčista jasna a byla velmi silná...ted třeba řekneš, že v žádném případě, ale Bůh ví:)