PANICKÁ PORUCHA 6 DÍL

ROMANO
TO ŽE NEMOHU BYDLET U RODIČU ŽENY JSEM POCHOPIL PO PŮL ROCE SPOLEČNÉHO ŽITÍ A OKAMŽITĚ JSEM TO VYŘEŠIL...TAKE MÁ MATKA NAM CHTĚLA DO ŽIVOTA KECAT....NEJSOU SCHOPNI SI UKOČIROVAT SVŮJ ŽIVOT (JE ROZVEDENÁ) A CHTĚJÍ KOČÍROVAT JINÉ....PROSTĚ POSLAL JSEM JE TAM KAM PATŘÍ A ŠEL JSEM SE SVOU ŽENOU PO SVÝCH...A ŽE TO BYL SPRÁVNÝ KROK SVĚDČÍ ŽE JSME SPOLU PŘES TŘICET LET....JENŽE MUSÍ BÝT OBOUSTRANNÁ SHODA MANŽELŮ A JESTLI JE TVŮJ MANŽEL TRUBEC TAK SI NIC JINÉHO NEZASLOUŽÍ NEŽ ABY SKONČIL OPUŠTĚNÝ VE VELKÉM BARÁKU.....NA OKRAJ KDYŽ MI UMŘELA TCHYNĚ KTERÁ SE STARALA O DOSPĚLÉHO SYNA DO ČTYŘICETÍ JEHO LET, TAK SE SAKRA RYCHLE NASTĚHOVAL K MLADŠÍ ŽENSKÉ....JO MATKY TU NEJSOU NAPOŘÁD OSTATNĚ NIKDO TU NENÍ NAPOŘÁD...

AHOJY LIDI,tedy vy jste toho napsali:)),že to čtu celé dopoledne ,ale bohužel budu muset ,jít taky něco dělat :))

Romano,jseš toho plná to je pochopitelný,to je smutný ,když vám tchyně takto rozvrátila vztah:(
moje tchyně je "čuňas",ale do výchovy a mezi mě a muže se naštěstí neplete.
Romano,možná ,že až čas všechno obrousí,budeš všechno i tvůj muž vidět jinak a třeba si i ještě porozumíte.

Dituš,jak píšeš,je vidět ,že nejsi dvakrát v pohodě,ty ES příjemný nejsou,to vím .A jak píšeš ,že jsi pořád ve stresu ,to není dobrý,vysiluje tě to a ještě hodně stres podporuje ES,ale to ty víš.

Evi krk ,pohřbyjsou na nic ,akorát to lidi rozruší ještě víc ,snad to ustojíš!HERGOTto radši nějakou SVATBU :))
HOLKY NECHCETE SE VY NĚKTERÁ MLADICE TAKY VDÁT AŤ TU MÁME NĚCO NA ROZVESELENÍ :))

JOHANZ.zasmála jsem se opět :))jak jsi řádil s komínem :))
A ta teorie o slunovratu a působení na psychiku to opravdu stojí za zamyšlení!

MISS VYDRŽ UŽ TO BRZY BUDE,SAMKO VYSKOČÍ A PAK UŽ BUDETE JEN SPOLU:))

MOJE Anička mi večer povídala v posteli :maminko já tě mám láda ,přitiskla se ke mě a ručičkama objímala :))To jsou krásný hvíle ,který tě taky se Samíkem čekají :))DRŽÍM MOC PALCE !!!

VŠEM KRÁSNÝ PÁTEK

Pajko, Jitko K. a Johanzi moc děkuju za vaše příspěvky a úplně s váma souhlasím. Problém je ale v tom, že ve škole kde dcera studuje se hodně hlídá absence studentů. Nika už měla problémy z toho že kvůli nevolnosti musela odejít párkrát ze školy dřív.Ve škole ji totiž měli za flákače. Ale vysvětlujte to někomu, kdo to nechce nebo nemůže pochopit.U nich ve škole to funguje tak, že když mají děcka větší absenci, tak musí dělat zkoušky, aby se zjistilo, jestli dohnaly zmeškané učivo. Ale jestli to bude třeba určitě zůstane nějakou dobu doma. Když jsem já měla potíže s PP věděl to jen manžel a mamka. S tím svěřováním ve škole budu opatrná, mám strach že narazím na lidi, kteří to nepochopí. Uvidím co řekne v pondělí psycholožka.Ještě jednou díky moc.

Dito, ještě Tobě, nedivím se, že táta nebyl v psychické pohodě, a že se to podepsalo na Tobě. Můj muž je hrozně nešťastný, on je na matce a na tom domě sice závislý, ale zároveň se k matce nechová moc dobře. Je na něm znát, že ho to všechno ubíjí. Já jsem se k ní chovala lépe než on. To já jsem jí vyprávěla, co dělají děti, co bylo nového a tak, on si s ní nepovídá nikdy. Mají takový zvláštní vztah. Tchyně a její muž se vzájemně nenáviděli, nadávali si před dětma, ale nikdo z nich nebyl ochotný vystěhovat se z toho domu, který společně postavili. Tak tam spolu žili, nemluvili spolu, bydleli v oddělených místnostech, takže si pro sebe zabrali celý barák a můj manžel neměl ani dětský pokoj. Spal na gauči v obýváku. Já jsem to nikdy nepochopila, oni mají barák a syn neměl ani svůj pokoj. Ale tchám zemřel již před 8 lety. Já jsem s rodiči žila v paneláku a já i můj bratr jsme měli každý svůj pokoj, dopisy nám nikdo nečetl a balíky nám rodiče nepřinášeli otevřené. Prostě každý jsme s manželem z jiného prostředí a měli jsme jinou výchovu i jiné vztahy s rodiči, neklapalo nám to.
No už je to jedno, s manželem jsme se na všem co se týká dětí zatím domluvili a s tchyní se dál už stýkat nebudu.

Dito, někdy si prostě 2 lidé do noty nepadnou :-(
Tchyně není typ člověka, s kterým bych se normálně spřátelila, ale jelikož to je matka mého muže, byla sem k ní slušná a jezdila jsem k ní na návštěvy, ovšem bydlet tam -nikdy. Raději budu bez manžela, než bydlet a žít s tchyní, kterou nemám ráda.

Dito, no právě, společné bydlení chce moc tolerance z obou stran. Nevím, proč moje tchyně nikdy nepochopila a nesmířila se s tím, že bude pro všechny lepší, když vše zůstane tak jak je a budeme bydlet odděleně.
Můj manžel si na panelák nezvykl, já jsem mu nabízela, že já prodám byt, on chatu, vezmeme hypotéku a zakoupíme tedy domek, ale to taky nešlo. Já jsem byla ochotná bydlet kdekoli, jen ne s tchyní a můj muž byl zase ochotný bydlet jen na jednom místě :-(

Johanz, to je i pro tebe, dobře jsi udělal, když soužití 2 generací neklape, je určitě v zájmu zachování si vlastního rozumu a rodinných vztahů nejlepší najít si bydlení vlastní.

JO A DÍKY ZA MAILLY

A STEJNĚ ...NASTĚNKU MÁM NEJDRADŠI...

ELA

SOUHLAS IM Z JITKOU K

ŠKOLU BYCH ZATÍM VYNECHAL LIDÉ NEJSOU NA UROVNÍ ABY POCHOPILI CO SE DĚJE PORAD SE S PSYCHOLOGEM NEBO PSYCHIATREM CO DOPORUČUJE A KAŽDOPÁDNĚ NECHEJ DCERU DOMA NEDOVEDU SI PŘEDSTAVIT TA MUKA CO BY PROŽÍVALA V HODINÁCH.....

TAK JSEM ZAPÁLIL KOMÍN.....

KOTEL KOUŘIL A KOUŘIL A V BARÁKU SMRAD A JA TAKY SMRDĚL JAK ROPOVOD NABO ASFALTOVOD...TAK JSEM VYTÁHL ROURU Z KOMÍNA A MÍSTO NÍ TAM STRČIL ZAPALENÉ NOVINY CHVÍLI SE NIC NEDĚLO A PAK TO ZAČALO HOKOT JAK VČERA VEČER V TELEVIZI U TORNÁDA ..Z KOMÍNU SE VALIL DÝM KTERY BY POKRYL DENNÍ SPOTŘEBU STŘEDNĚ VELKÉHO KREMATORIA...OBLOHA SE POKRYLA KOUŘEM A AUTA PROJÍŽDĚJÍCI KOLEM ZAPINALA MLHOVKY...JEŠTĚ ŽE JSEM TEN KOMÍN STAVĚL SE ŠAMOTEK ....NO A VÝSLEDEK SE DOSTAVIL.

KAMNA OPĚT VESELE TÁHNOU OHEN PLÁPOLÁ A NEČOUDI JEN JA JSEM ZASE O KOUSEK POSUNUL ZEMI KE ZKÁZE....ALE CO TO JE PROTI..... MITTALU

A jestli dostane AD, tak souhlasím s tím, nechat ji po určitou dobu doma.Určitě bych na ni hodně dohlížela. Doprovázela bych ji do školy a ze školy. Podporovala bych rozvoj kamarádství a určitě bych ji nestresovala známkama.

Já chci reagovat jen na příspěvek Ely.Při té komunikaci se školou opatrně. Řekla bych, že tvoje dcera prožívá strach a stresy ze školy.Víš, jak jí musí být, když tam vydrží jen silou vůle. Je statečná.Já bych zvolila školu alternativní - Valdorfskou nebo Montessori. Nevím ale, jestli máš tuto možnost.Podrobnosti léčby sděluj jen lidem, kterým opravdu věříš. Mám na mysli i učitele. Dcera potřebuje podporu a povzbuzení. Možná jí to ve třídě chybí a nenaplňuje ji to tam.S tou psycholožkou souhlasím. Pak uvidíš.

Elo, PP mám od dětství, ve 13 letech sjem měla první ataku. Pro mě bylo nejšetrnější být v akutním stavu v bezpečí domova. Jestli dostane antidepresiva, měla bych na Tvém místě tendenci nechat ji v době, než zaberou, v domácí prostředí.

Pěkné páteční ráno celému vašemu kolektivu.Píšu do vaší diskuse poprvé ale pročetla jsem už hodně vašich příspěvků. Co dokáže PP udělat s člověkem vím moc dobře, protože jsem se s ní rvala 8 let. Teď jsem už delší dobu OK a bez léků ale bohužel se PP projevila u mé starší dcery. V pondělí s ní jdu k psycholožce a budu to muset oznámit u ní ve škole. Chtěla bych tímto poprosit Jiřinku, protože jsem se dočetla, že její dcerka má stejný problém jako ta moje, jestli by mi nepředala své zkušenosti jak v tomto případě se školou komunikovat. Nika ve škole vydrží prozatím celé vyučování ale spíš jen silou vůle. Dělá se jí špatně a nemůže se ve škole najíst, protože se bojí, že bude zvracet nebo že omdlí. Pak ji chytne ataka začne se třást a potit. Bojím se aby to ve škole pochopili a nějakým způsobem se jí snažili pomoc než jí zabere léčba. Budu moc vděčná, když mi poradíte. Předem děkuju.

P.S. Je to sice story o spovi, ale je to tím, že je ještě čerstvá. Maminka mi zemřela náhle den po narození vnuka, kdy jsem byla dokonce snaše u porodu. Takže uragán emocí. Nemohla jsem se rozloučit s její vůni, důlkem v posteli, stopách... chodívala jsem si tam poplakat. Odchod rodičů je moc smutný a těžký, i když zákonitý :(

Marti, cítím to podobně jako Ty. Měla jsem dva hysterické záchvaty, když ještě žila naše fenka a nic jí nebylo, jenom spala jako mrtvá. Zpanikařila jsem a ječela na celý dům, že je mrtvá. Když byl pak po čase vysloven ortel, že má diagnózu a čas života vyměřen, nehysterčila jsem, ale měsíc jsem byla v těžké depresi a pak už jsme ji všichni jen zahrnovali mořem lásky, hlazení, něhy a byl konec, který mě loni zastihl v lázních. Vzpomínám, že mi bylo líto, že jsem ji nemohla držet a hladit v okamžiku konce. Byly jsme na sebe dost vázané, chovala jsem se k ní jako k dalšímu svému bezbrannému dítěti, které ze svého dětství, závislosti a odkázanosti na nás nikdy nevyroste, nedospěje. Tekly mi slzy při plavání v bazénu, naštěstí voda se ve vodě ztratí... Vždycky jsem měla obrovský panický strach z odchodu blízkých a říkávám si, že jestli vše půjde podle přírodních zákonů, tak už by mi snad nikdo neměl umřít...

Evikrk, Slovácko jasno, nevím kolik celsia plus, ale ono to od vás k nám zákonitě přijde.

Dnes jsem toho teda nenaspala, usnula jsem ve 2 a ve 4.30 bylo po spánku. Včera z práce odchod mezi 20-21 a dnes příchod mezi 6-7. To není normální :( a zakládám si zase akorát na problémy. Jenže to budu řešit obratem, neboť: neděle směr lázně :-) snad se tam dám do pořádku ve smyslu aktivního i pasivního odpočinku...

Přeji všem pěkný pátek

Jitko,
cvič pomalu, s očima otevřenýma, ať nespadneš. Je dobré začínat střídavý cvik, pak "rovný" cvik a po chvilce odpočinku opakovat střídavý. Ale nejlíb bude, jak to budeš cítit Ty sama - i počet si můžeš změnit.

Lucko,
k Tvé i mé matce /je na tom mnohdy podobně/: není to jen deprese, ale neláska. Ti lidi v lásce nežili jako malí, nikdo jim ji v nich nedokázal probudit, tak se užírají. Kdyby milovali - vnuky, svoji práci doma, práci v zaměstnání, nebyly tak mišuge. Láska by ale měla být přirozeně v každém z nás - hold, někdo či něco jim to v jejich srdcích ubilo.

Evi,
nám před 9-ti lety zemřela, v 51 letech při astmatic. záchvatu, na Vánoce manželova maminka a pohřeb měla na Silvestra. Já jsem se o její smrti dověděla dřív než můj manžel, prtože zrovna nebyl doma a mně nevlastní jsem se zachovala strašně hystericky - prostě jsem ječela slovo néé! Uvědomila jsem si, že ve mně z dětství po dědečkově smrti dřímá obrovský strach ze smrti. Pak jsem se s tím léta srovnávala, hl. když nám můj taťka umíral před očima. Když ho záchranky odvážely v kolapsech záchvatů zvracení krve, byly to strašné šoky. Já nebyla ta, co u něj seděla, ale raděj jsem volala záchranku. Manžel a moje matka měli víc sil vydržet ty krvavé hrůzy. Ale když taťka umíral, tak jsem tu sílu v sobě konečně našla a držela ho celou dobu za ruku až než vydechl naposledy. Je to život, moc mě to vzmužilo. Přesto ze ztráty blízkého mám strach do dnes - bojím se samoty, nejsem úplně soběstačná, bojím se dalšího dívání se nebo prožívání trápení. Zažila jsem toho fyz. i psych. utrpení tolik, že jen modlím, abych to já ani mí blízcí nemuseli nikdy prožít. Třeba jsem to už za všechny vybrala já, když jsem se plazívala bolestmi po zemi, když mě manžel držel v náručí a říkal Vydrž, jsi silná, Ty to zvládneš? Nebýt jeho podpory, také bych tu už nebyla.

Ahoj z hor.
Včera nám vypadl intrnet, tak si vás přečtu odpoledne.
Venku chčije a chčije a z polí se valí hnědá voda, no fuj. To je leden.
Kamarádíčkové, tak jsem si přála lepší rok a zas ho začínám pohřbem . Ne teda v rodině, ale blízký soused a tak za chvíli jedem.
Vloni jsem začala úplně stejně, jenže to bylo horší. Byla to babička a švagrová.
Nechtěla jsem kazit náladu po ránu, jen na mě myslete, asi to budu ptřebovat.
Hlava třeští dál, ale i záda, takže jasně krční.
Ahojky po poledni.

MÍŠO
AHOJ DÍKY ZA FOTKY PĚKNÉ A DPOVIDAJÍCI VKUSU SVÉHO MAJITELE AT SE DAŘÍ VÁN I VAŠIM ZAMĚSTNANCUM....

Ahoj.
Já se na vás vždycky ráno tak těším. Včera jste toho zase napsali!

Někdo se ptal, jaký obor jsem vystudovala. Je to vychovatelství. Momentálně bez práce a práci v oboru neseženu.

K té seznamce. Už jsem o tom psala, že jsem to zkoušela. I kamarádku i partnera. S kamarádkama to dopadlo tak, že jsme si mailovaly a nikdy nedošlo na osobní setkání. Nakonec jsme si mailovat přestaly, protože už nebylo o čem psát.
S klukama to dopadlo ještě hůř. Dala jsem si inzerát i do novin, přišlo mi asi 10 odpovědí a já jsem na ně neodpověděla. Nikdo mě nezaujal a věděla jsem, že na schůzku stejně nepůjdu. Bojím se, stydím se, nevím, o čem mluvit...

Já vím - Pelhřimov volá.:-))