PANICKÁ PORUCHA 6 DÍL

Jo, tak to bude ono. Mně moje potíže eskalovaly smrtí tety, se kterou jsem byla spojená pupeční šňůrou. Umírala na rakovinu, povzbuzovala nás všechny (sama se těšila, až z toho těla vypadne směrem nahoru, ať už je nebe lokalizováno kdekoli)a moc mi chybí. Dívat se na konec někoho je blbý, protože člověk zároveň oplakává vlastní smrtelnost, že jo. Teda spíš vlastní umírání.

TAK JSEM SI MYSLEL ŽE MNE VIROZA PŘEJDE A JE TO TADY ....BOLEST (ZATÍM SLABA NA PRŮDUŠKACH)SE OBJEVILA....TAK VYSOKE DÁVKY CEČKA AŽ 3.5 GRAMU...ČAJÍK Z BYLINEK ZBÍRANÝCH LONI NA ZAHRADĚ A KLID BEZ ŽEN.....

JITKA B.
KDE JSI JITKO CHYBÍŠ TADY......

A navíc, v tomhle stavu nemám na nic chuť. Máme jet na výlet a já se dopředu bojím, že mi bude divně. Mám jít do obchodu a předem mám obavy, že se mi bude točit hlava. Mám udělat něco doma, co dlouho odkládám a zase obavy, k čemu to vlastně je a tak pořád dokola :(

Jeden takový mi před rokem "odešel". Myslím, že ty problémy s tlakem a ty další následky byly díky úmrtí tchána po roce strávené v LDN (ochrnutý, nekomunikující, postižený...).

Tyhle lidi člověk nemusí hledat dlouho, když se pro to rozhodne. Jenom škrábni pod povrch v širší rodině, mezi známými, utrpení se rozlilo všude, akorát se s tím zavíráme do sebe. A ty jsi navíc muž, chlapi nepláčou, takže "coming out" bude asi těžší. Ale najdeš ho, neboj, a budete se posilovat vzájemně.

Aha, no ale já nikoho takového v okolí nemám. O mých problémech ví jen žena.

Zefire,
já nemyslela děti, ale někoho, kdo je na tom taky blblě, ale můžeš si s ním "pobrečet" jako rovný s rovným. Vsadím se, že jako správný otec jim všechno tajíš a trpíš tiše. Měla jsem na mysli někoho, kdo je jako ty utrpením odhalenej na kost a zmoudřel, takže neudílí hraběcí rady.

Lamo, extrasystoly jsem měl poslední měsíc před tím záchvatem. Léčil jsem se od ledna (loňského) s vysokým tlakem a ty prášky mi asi nesedly. Teď už vím, že ES nejsou nic hrozného. Občas je mívám večer třeba po námaze, nebo když si lehnu, ale nevšímám si jich. Kdybych to věděl tehdy, možná bych teď byl v pohodě.

A k tomu, aby mě někdo potřeboval? Mám doma dvě děti, takže tohle problém není :-)

Zefire,
cítím s tebou a je mi líto, že za tebou nemůžu vyslat nic než soucit. Ráda bch věděla něco víc o těch extrasystolách - kdy a jak dlouho, bez příčiny nebo v tom byla i nějaká námaha?
Jenom jedna moje zkušenost, jak mě přešla depersonalizace, asi je nepřenosná, ale přesto. Měla jsem takový ten nereálně tupý pocit, jaký u mě následuje po atace (ta moje se převlíká za astmatický záchvat) a natrefila jsem na známou, jednu starou paní, které bylo nějak blbě a divně dýchala. Jako já předtím, ale ona má anginu pectoris. Zůstala jsem s ní, až si vzala prášek, popovídaly jsme si a moje snaha ji přivést do normálu tak nějak znormálnila i mě, prostě ta situace, kdy mě někdo akutně potřeboval, moje tělo i mysl donutila k akci. Možná potřebuješ, aby tě někdo potřeboval.

Dlouho tu nebyla Lily, rád bych zas pokonzultoval s někým, kdo má víc depersonalizaci/derealizaci, než paniku. Já se v tom nějak přestávám orientovat. Depersonalizaci mi spustila zjevně panická ataka (loni v červnu), kdy jsem jel s manželkou na pohotovost s extrasystolama, bolestí na hrudi a klepal jsem se jak čivava na výletě na severní pól a nechtělo to přestat. Od té doby jsem něco jako panickou ataku nezažil (a v duchu trpím s vámi, kteří ji máte obden :-(, ale za to žiju jakoby ve světě za mlhou hustou tak, že by se dala krájet (depersonalizace). Někdy je slabší, někdy silnější, ale je tady pořád (člověk alespoň není nikdy sám ;-)
Někdy si musím jakoby uvědomit, kdo jsem a kde jsem a jedu dál. Ale na pozadí je strach (a to je asi PP), že jednou se budu snažit si uvědomit a ono to nepůjde. Po probuzení ráno se vždycky "otestuju", jestli jsem relativně ok (malá násobilka, velká násobilka, atd.) - no mišuge. Pak jdu do práce, cestou se dvakrát třikrát rozhlédnu kolem sebe a znovu si uvědomím, kde jsem a že ten stav trvá, což mě lehce zatlačí víc do depky. V práci makám, sezobnu půlku dalsanu, do hodinky se mi udělá motavě (poslední tři dny) a dopoledne prožiju v obavách, co bude odpoledne (obzvláště mám-li něco zařídit). Pak přijdu domů, kde se snažím normálně fungovat (třeba včera super, nabitý energií, radost, veselo), ale ne vždy se to daří. Pak jdu spát v naději, že se konečně ráno probudím a bude ta noční můra pryč, ale ráno je to stejné. Nepomáhá nabíjení opakováním pozitivních vět ("Jsi zdravý, nic ti není, jsou to jen následky AD"), ani nic jiného. Navíc mi dlouhodobě ochuravěla psycholožka, tudíž se cítím tak nějak bez opěrných bodů. Řečnická otázka: skončí to někdy?!

Přirovnal bych to k permanentnímu ne příliš příjemnému marihuanovému tripu (dvě zkušenosti za život), ze kterého se nedaří dostat...

Omlouvám se za extra dlouhý příspěvek. Je to jako s deli super - 30 procent navíc za stejnou cenu.

Jdu už fakt hajíííííí. Pa a dobrou:-)

Lucko, kvůli mé nevymáchané hubě to problém je:-(

Leni,a to je takový problém se k těm slonům

dostat zpátky? Oni tě měli určitě rádi!!
Petře....heslo SUPER!!! Díky

A čím dál častěji mi leze na nervy ten stereotyp, fakt bych raději zase "utírala zadky "slonům, tam se alespoň pořád něco děje.

Děkujeme šéfe,to jsem zvědavá,cos vymyslel za heslo,jdu to zkouknout,dobrou noc

Lucie, to samozřejmě nejni, ale když si šéfové vybírají, jestli vyhodí kolegyni nebo druhou nebo mě, tak to stres je.

Lucko, no jasně, já jsem pro každou špatnost. Ale musíme dát bacha na školníka...já už bych jinak měla si 4 z chování.

Hliníku,když maluješ voči,to je nějakej stres??

Tak, teď už máte, co jste chtěli. Kdo si nezadal majlovou adresu, tak ať teď šmejdí a čenichá. Váš šulda. A noste si přezůvky!!!

Lucie, musím souhlasit. Klidný život je nutný. Vidím to na sobě..... deset let jsem měla klídek a v poslední době stres kvůli práci manžela, kvůli mé práci, kvůli milenkám a táááák.... a huuuups je tu mrcha zase.