PANICKÁ PORUCHA 6 DÍL

Romano, no já ležela měsíc v super nemocnici na protekčním pokoji s TV, videem a Evou Holubovou:-) Bohužel pak tam další měsíc malovali, tak nás rozfrcali po celé Praze, takže já jsem se z třílůžkového pokoje dostala do pokoje s deseti nastávajícíma maminama a jelikož rizikové oddělení bylo zavřené, měly jsme pokoj na oddělení šestinedělí. Bylo to skvělý, pokoje měly místo zdi Luxfery, takže každé noční krmení znamenalo pro nás budíček. Po porodu jsem se naštěstí dostala zase na dvoulůžkáč a jelikož kluci hezky prospívali, tak jsem po týdnu frčela domů. Nikdy nezapomenu na moment, kdy mě manžel přivezl domů a já se sklonila s prckama k Honzíkovi. Jak jsem byla zvyklá na ty malé hlavičky, tak ta jeho čtyřletá hlava mně připadala tak hrozně abnormálně velká :-) Jednou hlídal Jirku, protože jsem ve vedlejším pokoji přebalovala Kubíka a vracím se a slyším jak Honza šeptá bráchovi..tak a teď ti uříznu ručičku a pižlal mu ji svoji umělohmotnou červenožlutou pilkou:-)

Tak jsem se dozvěděla od doktora, že mám moc velkou spotřebu xanaxu.. což v nejhorším případě, když mi bylo opravdu hnusně dělalo 1,5mg za den. Takže mi k nynějším AD napsal ještě Prothiaden. to jsem na to zvědavá. Začínám si připadat jak chodící lékárna.
Jinak Pajko, ty boží mlýny fungují.... později jsem se dozvěděla, že dotyčná potratila:-(

Jestli chcete někdo ještě vidět fotky, tak mi napište na: romana21_2005"post.cz

Pajko, mňammňammňam. Zkusím oboje :-)))

Lenko, já jsem ležela před porodem v nemocnici 2 a půl měsíce, ale bylo to tam super :-))) Mám odtud moc dobrou kamarádku. Setřičky i doktoři byli prostě skvělí. Za to ten šok potom na šestinedělí, kde to bylo příšerné, připadalo mi to trochu, že jsem se dostala z nebe do pekla. Já jsem byla velice ukázněná pacientka, jelikož jsem se bála o dětičky, zažila jsem tam několik komplikací ( naštěstí ne u sebe).

Když jsem tam ležela 14 dní, tak tam přivezli Kamču - dneska moje výborná kamarádka. Byla ve 27 týdnu a přivezli ji s tím, že rodí. Byla z toho tak v šoku, že prvních pár hodin vůbec nemluvila, nakonec jí to těhotenství udrželi ještě 8 týdnů, celou dobu jsme ležely vedle sebe. Měly jsme na pokoji svou televizi, své video, zvlhčovač vzduchu, varnou konvici. Koukaly jsme na telku, kamarádi nám nosili VHS kazety a povídaly a povídaly a vařily kafíčka a čajíčky :-) Nakonec jsme po těch 2 měsících věděly o sobě všechno, ona směla vstávat jen na záchod, takže měla návštěvy u lůžka a já všechno slyšela, co si povídají. Já jsem sice mohla chodit, ale lavička byla na chodbě jen jedna, takže moje návštěvy byly také u mého lůžka a zase vše slyšela ona. Takže jsme se nakonec znali všichni navzájem a všichni si povídali dohromady a čas pěkně utíkal. Později jsem směla chodit i ven.
Zezačátku jsme si potom po propuštění volaly denně, ten čas tam tenkrát, to byla taková pohoda a klid, to už jsem pak s dětma nikdy nezažila :-)
Jo a je to učitelka :-)))

Lenko, jsem trpělivá. Nestresuj se tím. Ano na odložení piv to bříško vypadalo. Příjemnou sestřičku bych dala do hlášení za týrání a nepéči při monitorování... však jí se to odněkud vrátí nebo už se stalo. Boží mlýny melou...

Ahoj a brý večír:-)
Romano, sice jsem Tvoje bříško neviděla, ale představuji si ho jako svoje...mám fotku asi tak ze 7 měsíce a to jsem si na něj mohla postavit dva půllitry vedle sebe. Pak jsem taky trávila poslední dva měsíce v nemocnici a díky jedné "milé" sestřičce jsem byla skoro každý den v hlášení... nedokázala jsem celý den jen ležet, tak jsem se procházela..no a jí se to nelíbilo, tak šup a už jsem byla v hlášení. Naštěstí doktoři tam byli rozumní. Ale jednou si mě potvora vychutnala. Každý den jsem chodila na monitor..10 minut s Áčkem a 10 minut s Béčkem, nevím jak pro Tebe, ale ležet déle na zádech bylo pro mě opravdu utrpení. Když jsem tam ležela asi už půl hodiny, tak jsem se nakonec sama odpojila a odešla na pokoj. Samozřejmě ta mrcha kvůli tomu udělala děsnej bordel.
Pajko, na fotce s malýma dvojkama se už pracuje...páč jsem technický antitalent, tak to do PC musí naskenovat syn, až bude mít čas:-)

"vařit" nízkokaloricky :-) Jestli budeš mít dotazy, napiš mi klidně na mail. :-)

Lamko, lidi mě odsud vypískají :-)))
Většinou na másle kolečka mrkve, případně petržel, řapíkatý celer a balík na kousky nakrájeného oloupaného chřestu, pak zapráším moukou nebo dietně bez ní. Zaleju vodou, povařím s čerstvou bazalkou, polévkovými bylinkami, celým pepřem a novým kořením, případně bujónem cca 20 minut, přidám smetanu a může být hotovo, dietně i bez smetany. Oblibě se těší, když tohle vše se smetanou rozmixuju, přivedu do varu, přidám a 2-3 minuty povařím na drobné růžičky rozebranou nakrájenou brokolici. Zeleninu můžeš přidávat a kombinovat dle libosti, žádná jí neublíží. Anebo do klasického jíškového základu svazek (vařím vždy pro dost lidí, takže u mě 2-3 svazky) oloupaného nakrájeného chřestu, okořenit, povařit, přidat smetanu, lepší je zakysaná, případně citron. Možno pár kousků vylovit, zbytek rozmixovat a kousky vrátit. Při servírování patří na hladinu ještě kopeček šlehačky, ale já se snažím vyřit nízkokaloricky, nejen kvůli sobě... :) Podobně vyšiluju na podzim s dýněmi, to zase v německé zóne frčí tzv. kirbiscajt (Kürbiszeit). Jinak chřest už najdeš v každém supermarketu, lidi ho konečně i u nás přijali do jídelníčku a nejen do totalitních rudě karafiátových kytek :-) Dobrou chuť

Pajko, škemry škemry - ještě ten recept na polívčičku, pěkně prosím. Ve slinách se úplně topím, musím se jít uklidnit sušenkou.

Lamko, Pajka byla nasměrována. Děkuji Ti starostlivá, Lamko :-)
Chřest jsem právě dojedla :))) Protože jsem byla téměř do osmi v práci, tak jen příteli na přání uvařený s roztopeným sýrem, ale holandská omáčka taky frčí, já ji nemusím tolik jako lidi kolem mě. Mně chutná chřest i syrový. Často z něj vařím polévky, na víc způsobů, už jsem zkoušela i gulášek. Polévku všichni milují, včetně vnoučat. Zkusila jsem i zapečený v listovém těstíčku a stal se z něj rodinný hit. Oloupaný chřest napařím, mám dokonce správňácky hrnec na chřest :-), vychládlý balím do plátků šunky a sýra, buď každou špargličku extra nebo 4-6 najednou položené vedle sebe, když spěchám. Těsto rozdělím na 6 dílků, které rozválím, položím na každý plát 4 špargle a zabalím kapsičku tak, že špargle leží vedle sebe a z kapsičky jim nakukují hlavičky. Potřu máslem, žloutkem a posypu sezamovým semínkem. To, co vytáhnu z trouby je krásné, voňavé, chutné, syté a zdravé. Pojídáme k tomu hory hlávkového sálatu, případně ještě i holandskou omáčku dle libosti. No, nazdar! Už i já sem píšu recepty :-) Snad Ti nějakou chřestovou kapsičku pošlu, aby ses nám zase hezky zaoblila :)

Báro, opravdu se často názorově potkáváme :) Doplnila bych jen, že pokud se někde před lékaři zmíním o panické poruše, musím vysvětlovat nebo upřesňovat, o co jde. Vždy šlo o mladé lidi, kteří studovali v době, kdy už byla jako diagnóza známa. Paradoxně ti starší o ní už něco věděli. Někdy si říkám, jestli jsme si ji tady nevymysleli :-)

Pajko, mohla bys svoji Pajku nasměrovat k mailu? Nastaly nějaké změny. Jinak ahoj a tvoji náklonnost k chřestu sdílím. Zapíkáš ho taky nebo vychutnáváš s holandskou omáčkou? mňam, už se mi zase vrátila chuť k jídlu. Předpokládám, že si mě brzo najdou i ta kila, která jsem někde vytrousila.

NO, Pajko, zase reagujem nezávisle na sobě podobně. A já taky všude, kde musím odpovídat na zdravotní stav říkám, že jsem zdravá, s ničím se neléčím, jen užívám AD na panickou poruchu. ?ádná pojišťovna mě kvůli tomu neodmítla pojistit, žádný lékařský zákrok nemusel být odložen, když je potřeba, makám jako bulhar - je to prostě nepříjemná porucha ale jinak jsem zdravá!

Ahojda všichni, tak jsem přelouskala aspoň včerejšek a dnešek. Martinko, jdi hodná, netroufala jsem si tě otravovat, vím, že toho máš dost a vyčerpává tě to, ale Pajka mi to poradila, když se mnou minulý týden při mé atace telefonovala. Je fakt, že se mi poslední dobou stav zhoršil, jsem úzkostlivější a častěji mívám náběhy na ataky a když už ataka přijde, je to síla. V poslední době mám trochu víc starostí a nepohody, tak je to možná i tím. Zdenku vyplašilo, že se nám to některým pořád vrací a nebo Pajka, že s tím žije už od 13 let. Jenže člověk se s tím naučí žít, je fakt, že ty ataky jsou hnusné a já se pořád nemůžu naučit přesvědčit sama sebe, že i tentokrát je to jen epizoda, která přejde, ty fyzické příznaky jsou tak intenzivní a mozek tak mimo, že při záchvatu se bojím, že tentokrát už ho nepřežiju a udusím se nebo se mi utrhne to zběsile bijící srdce. Ale mezi tím nás většina žije normálně, cestujeme, máme různé zájmy, děláme si drobné radosti a dokážem se těšit. Život je fajn i s tou Pepkou. Nejdůležitější je, aby člověk měl něco, co dělá rád, u čeho se cítí dobře a na co se může těšit - ať už je to pohyb, četba, muzika, nějaké to kutění nebo třeba jen pohoda u dobrého filmu či oblíbeného pořadu.
Tak, zítra nás čeká slunečná sobota, tak si ji užijte. ahoj.Bára

Zuzko, vždycky, když si přečtu, že délka mé PP někomu ubírá naději, lituji, že jsem se o tom někdy zmiňovala. Mám ji tak dlouho, že jsem nemohla být léčena, když ta choroba prostě nebyla popsána, co do diagnózy, průběhu ani terapie. Takže bych si moc přála, aby mě si nikdo za vzor nebral a pokud tak za vzor člověka, který vzdor téměř celoživotní PP a agorafobii zcela bez problému vystudoval, porodil a vychoval 3 děti, je existenčně soběstačný a nezávislý, poznal lásku, má rád lid a smích, miluje svůj život i svět kolem sebe... myslím, že tohle vše nevnímá mnoho zdravých lidí. Nepřipadám si politováníhodná, mám jednu poruchu, která mi semtam zkoušela otrávit život a zatlačit mě do kouta já jsem se jí pokaždé dokázala vysmeknout. Kdybych měla v dotazníku vyplnit kolonku "Zdraví" napsala bych, že jsem a nemlě bych dojem, že lžu.

Jsem ráda, žes použila slovo diskuse. Vždycky, když si tu lidi vyměňují názory a někdo napíše, tak už se nehádejte, mám dojem, že komunikaci zcela zbytečně posunuje do konfliktu. Mám ráda výměnu názorů, vítám ji víc, než alibistické přitakávání...

Pajko...ty myšlenky jsou zlé..připadám si jak cvok a to na náladě nepřidá ,,,Je fakt ,že se musím nebo bych měla něčím zaměstnat ,,,synáček chce hrát karty :-))teď si vzal dekoraci mám 2 koule na stole skleněné dal si je pod tričko a dělal ,že má prsa pak mu jedna sjela dolů a říká,že je stará babička :-))je vtipný miluji ho :-)Pujdeme s pejskem ven pročistíme hlavu i duši :-)Stále vymýšlí nějaké lotroviny a to mi drží nad vodou .MILUJI SVÉHO SYNA ,,tak je mi lépe vykřičet ...mějte se pa pa

Ahojky všem! Tak jsem mezi vámi, psychicky a fyzicky na dně.
Jsem moc ráda, že jsem nastoupila do toho stacionáře, je to velká zkušenost, ale na druhou stranu, mě to dost psychicky rozhodilo. Když člověk na skupině poslouchá příběhy, a z toho vyplývající skutečnosti, jiných a ty se pak zpětnou vazbou osobně dotknou jeho nebo mu pomůžou vlastně rozkrýt jeho vlastní pocity či problémy, je to dost náročné a já mám momentálně stav, že je mi do pláče a nemůžu o tom ani psát. Ale myslím, že ten efekt je správný. Dr. nás na to předem upozorňoval, že se nám stav v prvních týdnech zhorší. Ataky zaplať pánbůh nemám, jen ve středu se mi motala hlava, což přisuzuji spíš změně počasí a menstruaci.(opět ze mě lije jak z konve)
PAJKO psala jsi, že mé příspěvky už nejsou tak veselé jako dřív.Je to celkem logické.
Rok a půl jsem na tento chat chodím jen tak šmírovat, zcela sobecky, když mi nebylo dobře, přečetla jsem si příspěvky, jen ty, které mě oslovily a pomohly mi překonat krizi. Když jsem mezi vás, vstoupila, byli jste pro mě vlastně cizí lidé a mé příspěvky byly jen takové plkání. Ale čím víc sem píšu, tak mám pocit, že vás znám čím dál víc,jste mi bližší, takže víc se otvírám já a naopak víc se mě dotýkají vaše boly a strasti.( Např. když JIŘKA psala o Šárce a jejím omdlévání - byla jsem z toho úplně v pytli, protože taky mám Šárku a představa, že přede mnou omdlévá je prostě hrozná.Nebo ten záchvat Báry!!) Taky, jak už jsem psala, mě trochu přepadla skepse, zda je možné PP vyléčit úplně, když vidím na příkladu PAJKY bojující od 13 let, ale i mnoha dalších zde, že je to běh na dlouhou trať - možná až do cíle.
Co se Týče LUCKY a jejího názoru na AD - Když by ses mě LUCI, zeptala před rokem - tak jednoznačně odpovím, že AD mi pomohla vrátit se do normálního života a že na ně nedám dopustit!! Ale jak už jsem psala, poté, co se mi ataky začaly vracet, už o jejich zázračnosti přesvědčena nejsem,vlastně také proto zkouším ten stacionář,ale jak psala LUCKA o své sestře, i já se AD bojím vysadit - mám strach, aby mi nebylo ještě hůř - takže je to trochu začarovaný kruh. Ale uvidíme, uvidíme. Já si osobně myslím, že rozhodně nejsi smutná nebo v nepohodě, ale,že se tě prostě dotýkají příhody ostatních, které většinou moc radostné nejsou a snažila ses sdělit pouze svůj názor na věc. Lucko hlásím, že mail jsem dostala, chodila jsem do pošty, každý den s nadějí, že tam najdu ten od tebe. Večer přišel, zajásala jsem v duchu, ale byl od mé sestry. Tak jsem fakt byla moc ráda, že při návratu domů jsem našla konečně tvůj.Připadala jsem si jako dítě na pionýráku, když dostane očekávaný dopis od někoho milého.
EVO 12 - absolutně rozumím tvým pocitům. Já to nazývám pocit nezaviněné viny. Něco někomu v dobrém řeknu, nebo něco udělám, ale můj vnitřní pocit je, že jsem to dělat nebo říkat neměla, ale ten dotyčný to třeba tak vůbec necítí

Zdenko, Ty bys hlavně neměla ztrácet naději, že se uzdravíš, uklidníš, že bude zase dobře. Přinuť se něco udělat. Činnost velice pomáhá. Něco Tě určitě baví, líbí se Ti, zajímá a i když máš teď ponurou náladu a strach, zkus se přinutit. Nebo si každý den zapiš, jak Ti bylo, co všechno ajak prožilas a pak srovnáš, jestli je líp nebo hůř. Když mi bývalo hodně zle, přinutila jsem se zpívat si, nebo jsem napsala vnukovi rozvernou básničku (vnučka byla tehdy docela malinké miminko), ale to, že jsem musela myslet na rýmy a ještě dětsky rozverně, docela přeladilo mysl na optimističtější frekvenci a opravdu pomohlo. Navíc jsem měla dobrý pocit, že v ringu s PP získávám cenné body. Možná by ses měla rozjet na chalupu a kochat se přírodou. Nic se Ti tam nemůže přece stát... Jestli máš ráda ruční práce nebo kreslení, zkus něco vytvořit, zaměstnej se duševně i tělesně. Nečekej pasivně a smutně na zázrak, můžeš jít naproti...

Romano, představuju si, jak si vesnice užívala radosti s Tvojí babičkou :-) To bříško je úúúúžasné :) Asi to není dlouho, cos ji ztratila, kluci jsou ještě malí... :(

Lamo je to od tebe moc uklidňující co si mi napsala a já ti za to moc děkuji.
Krásný víkend Kačka

A s těma narozeninama souhlasím, rodiče si to užívají pomalu víc než děti.
Já už bych svoje narozeniny snad ani nemusela slavit.

Pajko, jsou to už velcí kluci :-)
Tu fotku, co o ní píšeš tu milovala moje babička. Já jsem ležela na rizikovém odd. v nemocnici poslední 2 měsíce před porodem, je to focené před nemocnicí a poslala jsem jí babičce, ona za mnou nemohla. Co následovalo...babička je z vesnice, měli pole, zvířata, no prostě venkov, své fotky měla jen svatební a pak až od dětí a vnoučat. Ona s tou fotkou chodila po vesnici, každému jí ukazovala, ta byla tenkrát tak šťastná... doteď mi to tam lidi připomínají. Bohužel, už nežije, moje zlatá babička, úplně mi tečou slzy, jak na ní myslím.