antipsychotika

Yossarian,
tak nám pověz, jak se stalo, že ses konečně začala léčit? Co se musí stát, aby si nemoc připustil?

Dragono, já už jsem to dá se říct vzdala, odstěhovala jsem se od manžela i s dětmi, už jsem to nemohla vydržet a hlavně mě ničila ta bezvýchodnost a žádná naděje do budoucna, manžel stál před volbou léky nebo můj odchod, řekl, že se léčit nebude, je mi to moc líto, ale děti mají přednost,potřebují mámu v pohodě, a taky nechat manžel samotného je zřejmě jediná cesta, jak ho nechat padnout na úplné dno. Drž se Dragono.

Žabko, drzim ti palce, jsem v podstate ve stejne situaci jako ty!

Mion, Yossarian a další, kteří berete antipsychotika, moc vám držím pěsti a obdivuji vas za to, jak se perete s duševní nemocí a ještě se snažíte pomáhat druhým. Mám bohužel osobní zkušenosti - manžel je na tom ale podobně jako Monika nebo Britta, nechápe, proč by měl brát léky, když divně se chovají ti okolo, nenechá si to vymluvit ani po dobrém ani po zlém, ještě mi nadává za to, jak jsem nic nepochopila, že se proti němu spikla celá republika a věřím těm hajzlům doktorům, kteří jsou proti němu rovněž - místo,abych věřila vlastnímu manželovi. Vím, že manžel se z toho bez léků zřejmě nedostane, ale dobrovolně je brát nebude, je to beznadějná situace, děsí mě, že u Yossarian to trvalo tak dlouho, než si to byla ochotna připustit.

Dragona: přesně tak. U mě zesílení dávky AD způsobilo nástup hypománie. Naopak po nasazení stabilizátorů se nálada upravila. Tím pádem bylo potrvzeno, že se jedná o BAP...

Mione, ja dokonce slysela, ze diagnoza se stanovuje dle toho, jake leky zaberou...
Napr.u BAP se konecna diagnoza stanovuje az tehdy, kdyz lekar potvrdi hypomanickou nebo manickou ataku!

Já měl právě to štěstí, že se mi nemoc neobjevila náhle, ale že se rozvíjela plíživě a společně s nourózou. Po neúspěšném dvouměsíčním léčení sloními dávkami antidepresiv jsem byl odeslán za psychiatrem, tam do mě naládovali ještě víc antidepresiv a teprve až při druhém sezení vyšlo najevo, že léčíme špatnou nemoc.

Stále ještě mám v hlavě pořádný zmatek, ale po těch antipsychotikách se to lepší. Mé bludné myšlenky stále mám, pořád je pro mě těžké vyjít ven mezi lidi, ale myslím, že se to lepší. Halucinace jsem nikdy neměl, u mě se spíš objevily negativní příznaky. Mohlo mě to ale trknout, už od mala trpím děsivými nočními můrami a zlými, velmi živými sny. Zvykl jsem si na to a nikomu jsem to neřekl, protože jsem se za to hrozně styděl. Byla to chyba. Diagnózu mi nemůžou přesně říct, protože se mi nemoc terpve vyvíjela, ale blbé na tom je, že pokud to mám od dětství, prognóza pro mě není vůbec dobrá, takže budu muset pravděpodobně brát léky celý život.

Mion: ..... Ale nakonec zvítězily ty zbytky zdravého rozumu a informace nabyté z knížek a já jsem poznal.......

No já se pamatuju, že mě to všichni vysvětlovali horem dolem a já sama dělala psí kusy, cvičila autogen 5 krát denně s autosugescí a dělala jogu a sportovala a měla dál bludy jak hrom.....podle mě zabere až ten lék, Monice to nemá cenu vysvětlovat , jí pomůže jen chemie , jako mně .....ale už chápu, proč můj psychiatr za těch 10 let, co ho znám, úplně zešedivěl, když tady čtu Britu a Moniku......to je tak beznadějný , ře to bere síly...

Teda psychiatři musej mít nervy jako lana!

Vás už nejkdy vodepsali?Ňebeu léky,žiju bez práce.S léky se do práce nedostanem už vubec.Já jsem ten najposlednejší človek na téhle zemi,kterého pustí lékar do práce, lékare nazajímá,jestli má človek co žrát,že?Mne ani minisr republiky nepomuže,i když mne vzala solidní firma do solidního pracovního pomneru.Psychóza na celej život,další skurvenej doktor,ktorí mne nepustí do práce.Jsou to svine.Nezasloužila jsem si to ,že má prácu nemohu kvuli doktorkým hovadam nastoupit do práce.Kolik lidí ve meste takle vodepsali?

Moc se mi líbí, jak píšeš, že musíš hodně věcí napravit, to já také. Ještě donedávna jsem žila v přesvědčení, že chybu dělají ti ostatní, nechápala jsem, proč jsou na mě tak zlí, atp. Semlelo se toho tolik, že teprve teď se rozkoukávám, rozhodnutá, že se nedám, že to zdolám, i když přesně ještě nevím co. Je to pár dní, co jsem se dozvěděla, že se to táhne už nějkolik generací z otcovy strany, tetka v Kroměříži, no supr. Já se s tím chci porvat, otec, ten je přesvědčený, že všichni ubližují jemu, že on je ten chudák, toho už asi nikdo nepřesvědčí. Jinak oporu u rodiny mám, jen manželovi nevím, jestli vysvětlím co se se mnou dělo a děje, ten se mnou nemluví, vím že zdravému se těžko chápe. 2 měsíce jsem byla doma, myslela jsem si že to zvládnu, šla na konkurz, vyhrála, nastoupila a vydržela 2 dny, pak jsem cítila, že končím. Takže v pořádku to není, musím na sobě pořádně zamakat. Jsem objednaná k novému psychiatrovi, tak uvidím. Také mám našetřeno, teď jsem na nemocenské, asi to chce trpělivost a pevnou vůli. Tak si musíme držet palce.

No já doufám, že tak za dva tři měsíce. Psychóza se u mě vyvíjela plíživě, takže jsem postupně ztrácel své zájmy, začal se uzavírat do sebe, zhoršil se mi výkon v práci. Stále mám obrovské výkyvy nálad, něco jako hodně rychlá bipolární porucha. Nakupuji normálně, ale mám problémy s tím, že mám pocit, že mě všichni pozurjí. K psychóze mám přidruženou sociální fobii, panickou poruchu a agorafobii. Musím toho hodně naprvit. V poslední době jsem ztratil schopnost mít radost z čehokoli, dokážu cítit pouze smutek.

Mion: chtěla jsem se zeptat, za jak dlouho si myslíš, že budeš práceschopný? Jak Ti jde komunikace s cizími lidmi, nebo jen známými, ne úplně blízkými? Co nakupování? dokážeš mít radost z obyčejných maličkostí, dokážeš mít radost z radosti jiných, nebo je to všechno ještě moc brzy se na to ptát?

Jo Moniko, co tu děláš? Proč sem píšeš?

Já to vzdávám. Má slova tu bohužel nic neznamenají. Máš pravdu v tom, že v budoucnu budeš muset být hospitalizovaná. Teď už ti můžu opět doporučit, aby sis přečetla celé vlákno od Tvého prvního příspěvku. Možná Ti to dojde. Já už nevím, jak bych Ti poradil. Měl bych na tebe ještě jednu otázku. Proč jsi šla na tohle fórum? Nabízíme ti tu rady, které Ti mohou pomoci k lepšímu životu, ale ty pořád píšeš to samé dokola. Proč?

Léčbu nechci,vím že budu muset být nekdy v budoucnu hospitlizovaná, a ne jednou.z dlouhodobého hlediska,nevidím svoji budoucnost,chci si užívat,ne prožívat,neschopne existovat.Každý má rád narozeniny,možná si nekdo na mne spomene a nekoupí mi tabletky.Zatím nežiju v paranoidním nereálním svete.Žiju "sama",bohudík, mne pomáha vodka a krizové centrum, do kterého se možná nedostanu.Kolik lidi,je ochotnejch zrát celej život tabletky?Jaká je nejvhodnejší práce pro psychotick.chor.lidi?(kromne umejvání toalet,hajzlíku)?Najradeji by se nekde ukryla,abychom mne lidi neznali,lebo neumím s touhle nemocí žít,s tabletkami jen prožívam trápení,a stejne bych se trápila,i kdybych tuhle nemoc nemnela,no lítam v prázdnych dnech Natura,Mion mne proste ranil,já nemohu jít pucovat ty hajzle.Za fabrikou,nerval fakt nikdo.Udelala jsem správne, že jsem nejela na psych.síce nemám práci ,ale nejem zavrená v kleci.Už jsem si tam vytrpela svoje, a zavíraní se nevyhnu.Životopisy si do firem rozposílat nechci,je to stejne sbyteční.Mne nepustí delat.Nechápu,nechápu.Comu verí psychotici najčasteji,duvera?Končím.

Moniko, já samozřejmě neznám poměy u vás doma. Jediné, z čeho můžu vycházet, je, jak to bylo u mně doma. Znáš ten starý vtip, jak v rádiu hlásí:

Pozor, na dálnici D1 na 135 km ve směru na Brno jedede jedno vozidlo značnou rychlostí v protisměru... Né kdyby jenom jedno, tady jedou v protisměru všichni!

Skvěle to sedne na psychózu. Zrada psychotických onemocnění je ta, že nemocnému připadá, že on je naprosto v pořádku, jen všichni okolo něj se začnou chovat nějak divně a nepřátelsky. Nepřipustí si, že by mohl být nemocný a že všechny problémy způsobuje on sám. Postupně se začne uzavírat do vlastního světa a nemoc propukne naplno. To je samozřejmě velká zátěž na lidi okolo, protože domluva s nemocným je stále horší. Znám to z vlastní zkušenosti. Stále mám veliké výkyvy nálad a dokážu být hodně protivný, stále jsem se nezbavil pocitu, že mi lidé vidí do hlavy. Já mám ale to štěstí, že mám chápavou rodinu, která mě podrží, dobrého doktora se kterému věřím a úspory, ze kterých můžu rok žít bez jakéhokoliv příjmu. Taky jsem v minulosti přečetl spoustu knížek o neurózách a psychózách a říkal jsem si, že tohle mě nikdy nemůže potkat, jenže ono se to rozvíjelo plíživě a já jsem měl čím dál tím víc hádek s rodinou, myslel jsem, že se všichni proti mě spikli, že je jídlo otrávené, aby se mě konečně zbavili a v tu chvíli jsem si došel do knihovny pro knihy, které psaly o schizofrenii a dalších psychózách a úplně jsem se vyděsil, jak to na mě sedí. V tu dobu jsem se léčil s panickou poruchou, která, jak už teď vím, vycházela z mojí psychózy.

Když jsem měl začít brát antipsychotika, tak jsem se samozřejmě proti tomu vzpíral, protože když jsem si přečetl možné nežádoucí účinky, tak jsem si řekl, že takovej sajrat do sebe cpát nebudu. V tomhle mi moc pomohl internet, kde jsem si přečetl, co všechno léčba antipsychotiky obnáší, jaké jsou nežádoucí účinky a projel diskuze se zkušenostmi uživatelů. Když jsem si konečně přiznal, že ty léky musím brát, tak jsem začal první pilulkou, které mě totálně odrovnala a okamžitě jsem s braním přestal. Jenže jakmile jsem byl pár dní bez léků, tak jsem sice nebyl ospalej, ale zato mi bylo příšerně zle, nemohl jsem jíst a měl jsem bludy. Opět jsem tedy s velkým sebezapřením začal brát léky (Risperidon). Moc pomáhal a já jsem si konečně uvědomil, že trpím psychózou, protože mi na to zabírají léky. Po týdnu jsem ale dostal hrozné extrapyramidové reakce a musel jsem opět léky vysadit. V tu chvíli jsem si řekl, že to prostě musím vydržet bez léků, že budu brát jenom antidepresiva a že ta to zvládnou. Prostě jsem už nechtěl brát léky, protože jsem se hrozně bál, že zase skončím v křečích. S mým psychiatrem jsem měl tedy velmi dlouhou rozpravu o lécích a nakonec jsem začal brát Seroquel, který mi zatím vyhovuje. Samozřejmě, že mě to tlumí, ale jelikož jsem doma, tak mi to nevadí. Vím, že z něho taky můžu dostat křeče, ale je to prý méně pravděpodobné, než u Risperidonu a navíc už vím, že nějaké léky brát musím, jiná cesta pro mě v tuhle chvíli není.

Co tím vlastně chci říct. Může se ti Moniko zdát, že Tvá rodina tě chce vyhodit z bytu, ale mně spíš připadá, že už nejsou ochotni tolerovat Tvoje chování. Také mi hrozil vyhazov z bytu, proklínal jsem rodiče, nikdo mě nechápal, dokonce i když jsem měl diagnózu napsanou od psychiatra, tak odmítali uvěřit, že něco takového mi je. Nevěřil jsem svému doktorovi, když mi poprvé napsal antipsychotika, byl jsem naštvaný, když mi nabízel hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Ale nakonec zvítězily ty zbytky zdravého rozumu a informace nabyté z knížek a já jsem poznal, že ton všechno byly jenom bludy, které mi předkládala psychóza.

Říkáš, že před tím, než ti určili diagnózu jsi byla v pohodě, ale to je nesmysl, tu diagnózu ti určili právě proto, že jsi nemocná. Ano léky mají vedlejší účinky. Je po nich ucpaný nos, můžeš z nich dostat extrapiramidy, po některých se tloustne, mohou vyvolat cukrovku, některé špatně působí na játra. To všechno je ale jenom po vysokých dávkách, které bereš jen omezenou dobu. Jak už jsem říkal, jakmile se ti stav zlepší, budeš brát udržovací dávku, která je mnohem menší než ta, kterou musíš brát při atace. 900 mg Seroquelu je hodně velká dávka a je jasné, že po ní budeš mít velké nežádoucí účinky. Jenže Seroquel není jediné antipsychotikum na světě. Podívej, kolik jich je:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Antipsychotika

Pokud ti tedy nevyhovuje Seroquel, můžeš se s lékařem domluvit na některém jiném, třeba Dogmatilu, Zyprexe nebo Abilify. Pokud si najdeš nějaké, které ti vyhovuje, uvidíš, že se ti uleví. Máš teď jenom dvě možnosti.

1) Budeš dál proklínat doktory, nebudeš brát léky, budeš dostávat jen invalidní důchod, úplně se odcizíš rodině a může se stát, že skončíš pod mostem.

2) Přiznáš si, že jsi nemocná a potřebuješ brát léky, začneš spolupracovat s lékaři, Tvůj stav se začne zlepšovat, udobříš se s rodinou, najdeš si Tvojí kvalifikaci odpovídající práci a budeš šťastná.

Co myslíš, která varianta je lepší?

Ty brďo, tak to je síla, no, Monice už asi popřání hodně úspěchů nepomůže.

Ano, také si myslím, že na příspěvky Moniky již nemá smysl reagovat. No, i to se bohužel stává...

Mion, klobouk dolů za Tvůj příspěvek. Dal sis s tím pěknou práci.
Když už to nedá nic Monice, dá to jistě zajímavé informace všem ostatním.
Ne ve všem se s Tebou asi shodnu, ale v zásadě souhlasím všemi deseti, ano Monika potřebuje léčbu, nebo přímo tu "polévkovou lžíci" (PL) jako sůl, páč v tom dost lítá.
Léky ji nevyléčí, ale pomohou docela dobře fungovat. Lepší možnost momentálně neexistuje. Dojde to nakonec k tomu, že se buď zhroutí, nebo někomu ublíží a tu léčbu v PL bude muset mít stejně.
Jo, a taky (stejně jako "želva") děkuji Bohu, že jsem na tom ještě tak dobře, že své problémy ještě umím vidět a jsem je ochotna řešit.