existuje posmrtný život?

http://jezis-kristus-varovanie.webnode.sk/poselstvi-varovani-cesky/

Nemůžu si pomoct. Zaručeně má nejlepší písemný projev,ach...

Podívej. už tisíce lidí...Prožitek tak úžasně blízké smrti?
Holka moje milá, já si to prožil opakovaně.

Ten nepostižitelný moment, kdy mizí jakákoliv bolest.
Neustále se zrychlující pohyb exponenciálně se zužujícím prostorem, trychtýřem, ke světlu.
Náhlý přechod do nekonečného prostoru, plného jasu, plného neuvěřitelně jemné, zlatavě zářivé "fraktálové" struktury.
Opouštění těla, které náhle vnímám jako cizí objekt. Pocit naprostého osvobození.
Pocit "expanse vědomí", pocit toho, že náhle vím odpověď na všechny otázky existence své i světa.
Pocit toho, že osvobozen od svého těla stoupám kamsi vzhůru a zcela nezúčastněně pozoruji všechno to pinožení se tam dole. Registruji to, ale to vše je mimo mne, nedůležité, marginální. Protože zde, v tomto oceánu absolutního blaha, mizí i samotný čas. Je jen tady a teď. Konečné naplnění.
Jenže to absolutní blaho už nějak není tak absolutní. Jakoby mi nějaká neviditelná hráz bránila hroužit se do toho oceánu nekonečné blaženosti. Jakoby mne něco vleklo zpět. Proti mé vůli, protože jediné co chci je zůstat zde, nechci zpět… marně.
Už je tu zase to tělo. Neodbytně se mi připomíná, vnucuje, neovládám jej, dělá si co chce, peru se s ním. Nevím, kdy zmizel ten neskutečný pocit blaha, kterým jsem byl pohlcen. Opět jsem plný drsných, syrových pocitů – ale ne bolesti, ta teprve přijde, později, mnohem později… jsem zpět.

Cesty tam jsou si podobné. Někdy je to „ideenflucht“, co plní moji mysl. Neuvěřitelně hustý proud vzpomínek, jejich náhodně poskládaných útržků. Jsou to tváře, které opět poznávám, jsou tu útržky vět i slov, které v tomto podivném světě nabývají zvláštních významů. V mysli vytanou vzpomínky, o kterých jsem vůbec nevěděl, že je někde v sobě mám. Nepodstatné detaily náhle nabývají obrovské důležitosti…

Když se vracím, uvědomuji si, že zvolna a neodvratně zapomínám vše, co si přináším z onoho úžasného světa. Úplně stejně, jako zapomínám sen, ze kterého se probouzím.
Ale pak zapnu magnetofon – a náhle si uvědomuji, že tohle jsem přece slyšel – a přesně vím, které zvuky, tóny,slova teď přijdou. Vzpomínám i na to, co jsem viděl…
No, a tady už začíná problém. To, co jsem slyšel, to mám zaznamenáno v paměti docela přesně. To, co jsem „viděl“, to se ukazuje jako dodatečně vyfabulované, jako by si mysl dodatečně ilustrovala slyšené.

A další problém.
Celý ten prožitek blízké smrti jsem si poprvé vychutnal jako úplně malé děcko,které se sotva batolilo. Nahromaděný kysličník uhličitý, potměšile se plížící při zemi, ze kterého mne tenkrát táta s mámou na poslední chvíli vytáhli. Nevěděl jsem, že něco takového mám v paměti, dokud mi to nepřipomenula několikavteřinová srdeční synkopa.
Další „cestu tam“ mi přineslo pár minut zablokovaného dechu, úplně stejný prožitek přineslo připoutopení se na vodáckém táboře i poněkud prodloužené sevření hrdla judistickým chvatem; což už byl cílený experiment.
U jednoho experimentu nezůstalo, zvědavost mi nedala; takže jsem si ten svět „tam“ procestoval docela důkladně.

To není vše. Zjistil jsem, že prožitek stejného kalibru přinese intoxikace psychotropními muchomůrkami; Amanita muscarina a zejména Amanita regalis. Je to nejspíš základ oné pověstné „Sómy“, kterou se sjížděli v iniciačních obřadech dávné Indie, stejně tak jako v někdejších mysteriích starých Řeků.
Prožitek blízké smrti, navozený kysličníkem uhličitým je téměř totožný s experimentální intoxikací ketaminem. Ale tyhle „staré známé“ prožitky přinesou se stejnou silou ve své nejhlubší fázi i další psychedelika… opět prožitek stejné kategorie.

Probádal jsem tuhle hranici mezi životem a smrtí skutečně velice důkladně; a prostudoval jsem co nejdůkladněji i prožitky jiných, tak, jak byli schopni je zaznamenat.
Výsledek?
Prožitek blízké smrti i vystoupení z těla je prožitkem změněného vědomí; rozhodně nedokazuje jakékoliv „metafyzično“.
Tento prožitek je dán změnami vnitřní (biochemické) rovnováhy v mozku – veškeré prožitky blízké smrti jsou jejich důsledkem.
Vědomí umírajícího se blíží ke svému zániku, aniž jej kdy dosáhne. Dřív totiž zmizí subjektivní čas – a vědomí splyne s oceánem nekonečného blaha – rozpustí se v něm.
Nebo se rozpustí v děsu nekonečné hrůzy – to když svědomí nechá skrytou vzpomínku na způsobené zlo přerůst do strašlivého, nekonečného horortripu. Ti, co měli to štěstí, a ten prožitek pro ně nebyl konečný, pak mohli vyprávět o pekle tak příšerném, že pro ně jen těžko najít slov.
Ti, co věří v Boha, se s Ním setkají. Co na tom, že je to jen iluse; pro vědomí, hroužící se do oceánu nekonečné blaženosti, je to v tu nikdy již nekončící chvíli ta nejskvělejší a jediná platná skutečnost. Ti co pevně věří ve Velkou Bohyni, v Nekonečnou Moudrost… i ti se s ní nakonec stejným způsobem setkají a splynou.
A pokud zatím ještě ne, i oni budou po svém návratu mluvit o setkání se „světelnou bytostí“, která v tu chvíli byla tak skutečná a vábivá…
Všichni ti navrátilci budou pevně přesvědčeni o nepochybné realitě toho setkání – jejich víra bude o to pevnější… a strach před smrtí? Proč strach, když to bylo tak krásné…

Prožitek blízké smrti je možná ten nejsilnější zážitek, se kterým se lze setkat. Je hluboce formativní; zcela změní náhled na život. Hrůza umírání se stane jen vstupní branou do světa za hranou vědomí, který přece již známe – a odkud se nám vlastně vůbec nechtělo zpět. Víme, že tam, za tou branou se setkáme s těmi, které si držíme už jen ve vzpomínkách – a budou takoví, jaké si je v onom světě blaženosti vybavíme, vlastně v té nejkrásnější vzpomínce znovu stvoříme.

Ten, kdo v prožitku blízké smrti nahlédl za okraj toho nejhoršího pekla a měl to štěstí,že se vrátil, na tuhle návštěvu už nikdy nezapomene. Ta hrůza, která v něm už zůstane zadřená, už mu nedá pokračovat v cestě zla. Nejspíš se změní; jeho další život bude veden snahou to zlo odčinit. I zde to bude formativní prožitek – a dojde k obrácení, příkladů kterých se v historii dá jistě najít dost.

Prožitek blízké smrti, prožitek opouštění vlastního těla je úžasný sám o sobě. I bez haraburdí metafyzična, duchařiny, astrálu atd zůstane tím nejsilnějším, co má každý z nás šanci potkat.

Tož asi tak.

Porád jsem si říkal, co to je za sloučeninu ta paramatma. Teda jestli existuje třeba i orthomatma, metamatma nebo pyromatma.
Tak jsem se zeptal strejdy Gůgla a on mi nasypal tohle:
Podle véd a upanišad se individuální átma (džívátmá) a neprojevený átma (paramátmá) nacházejí v těle jako dva ptáci na jednom stromě. Jejich vzájemnou interakci lze vysvětlit na moderním příkladu počítače. Fyzické tělo lze přirovnat k hardware, subtilní či astrální tělo k software, jáství (ahankára) k rozhraní, duši (átmu) k uživateli a neprojeveného átmu (paramátma) k systémovému operátorovi ovládajícímu síť ostatních počítačů (těl). Funkčnost systému je dána stavem těl. Když jsou těla nepoužitelná, duše je opustí a systémový operátor (paramátmá) jí přidělí jinou duši (átma) podle zásad karmy a teorie reinkarnace.
Jenže existence jakýhokoliv "sysopa" NEBYLA dosud věrohodně a nade vší pochybnost prokázána, takže celá tahle důmyslná konstrukce je pouhou fantaskní hypotézou.
Se všemi důsledky, které z toho vyplývají.

Opět musím opakovat -...Podívej. už tisíce lidí prožilo klinickou smrt...tzn. byli mrtví, ale pak se díky moderním lékařským přístrojům vrátili do života. Oni vlastně zažili smrt, ale prostě se museli vrátit zpět do těla, které "obživlo". Klidně si mysli, že tento pocit vzniká v mozku, ale není to pravda. Potvrzuje to existenci duše a to z toho důvodu, že ti lidé věděli, kde se co děje, pohybovali se po nemocnicčním pokoji nebo sále a věděli, který doktor co řekl, která sestřička odešla nebo přišla atp. Prostě zažili smrt...potom cestovali tunelem, na jehož konci bylo světlo a nějaká světelná bytost, která jim řekla, že se tam (na ten onen svět) mohou podívat, ale vrátí se za chvíli zpět. Tak tam byli, viděli krásnou krajinu, jasné barvy, něco krásného...potkali se se svými blízkými, kteří tam již odešli a ti jim řekli, že je milují...Pak se jako lousknutí prstem vrátili zpět do hmotného těla. prostě je to skutečnost. Při různých regresích si lidé vzpomínají na minulé životy, ví kde bydleli a když si to oveřovali, byla to pravda. také jsem četla knihu "Život mezi životy" a tam se lidé při regresích dostali na onen svět a vyprávěli, jak to tam probíhalo.
Za pohádky to můžeš považovat ty, ale mně takovou hloupost laskavě nevnucuj!

Jenda: Vjemy jsou jen reakce na okoli zpracovavane mysli.
Vjem je transformace části objektivní reality do reality subjektivní. Změníš li transformační algoritmus (psychotropní látka, poškození mozku atd), změní se tvá subjektivní realita, tvé vidění světa.
Vědomí je pouhou funkcí mozku, nic víc.

B:

Beru to jak namet pro materialisty, aby to vysvetlili v ramci sveho paradigmatu. Zadnou metodiku zjistovani specialnich (ala Penfield) vlivu na cinnost mozku jsem v Dennetove clanku nezaznamenal. Uved odstavec, kde se ma neco takoveho nachazet.

Vubec jsem nemel na mysli solipsismus. Poukazal jsem na jeho jasny omyl.
Vjemy jsou jen reakce na okoli zpracovavane mysli. Vedomi je z vedskeho hlediska sac-cid-ananda, vecnost-poznani-blazenost. Je mysli nadrazene, nebot ji muze pozorovat.

Ten wiki clanek nevysvetluje, jak dochazi k soucasne shodne reakci velkeho mnozstvi jedincu v hejnu.

To hybani ocima by slo snadno testovat - jestli skupina x-lidi bude nezavisle na sobe na dany podnet soucasne sledovat urcity predmet z mnoha moznych. Podle me nebude.

Z vedskeho hlediska slouzi pri hybani ocima atd. jako interface Paramatma.

Hari Hari

píšeš: Jakkoli se komukoli muze jevit lihnuti jedincu s nozickami a kridelky jako lepsi strategie preziti...

Problém je jinde.

Z vajíčka, ve kterém jsou geny pro vytvoření housenky a motýla, se vylíhne housenka a z housenky motýl.

Z vajíčka, ve kterém jsou jenom geny pro vytvoření nymfy se vylíhne jenom nymfa, která se tvarem těla již neliší od dospělce.

Tím, že se nymfa bude líhnout z vajíček ve stále ranější fázi vývoje, tak tím se jenom ukončí vývoj těla nymfy před dokončením.

Každý biolog ti potvdí, že líhnutí z vajíček ve stále ranější fázi vývoje, znamená stále větší pravděpodobnost smrti.

Evolucionisté jsou také v tomto v rozporu s emperickými poznatky a stále více se vzdalují od nových poznatků molekulární biologie.

Onen svět je neviditelný,...Opět musím opakovat - pohádky a báje.
Máš snad jeden jediný důkaz skutečné existence toho tvého vybájeného onoho světa?
Máš snad jeden jediný důkaz skutečné existence duše (teda když nepočítám tu v pneumatice od bicyklu)?
Nemáš, nemáš. Jen tu tvou víru.
Takže pohádka.
Nic proti tomu.
Moje vnoučátka taky zatím věří v existenci princezen a vícehlavých draků - proč ty bys nemohl(a) věřit v onen svět mimo Vesmír, co není tak proklatě hrubohmotný? Jen trochu složitější pohádka, nic víc.
Tu víru ti neberu. Když ti to pomáhá, je to jen dobře.

Je mi tě líto....věříš...Existuje.Ovšem,dokud naše vědomí hostí a uzavírá tělo,nepředstavíme si ho.Byla jsem tam nedávno,bez ovlivnění léky,mé tělo bylo naprosto čisté,bez návykových látek,či čehokoliv jiného.Nelze tvrdit,že by to byl "svět" tak ideální,jak někteří popisují,ale spadly ze mně veškeré stresy,pocity,nesmysly,myšlenky odpluly,je to jiná forma bytí,dokud jsme v těle,nelze to popsat,snad-jen-splyneme s tím,co nazýváme časem a zároveň se zastaví,vše je teď a zároveň víš,že začátek a konec není,je to nevysvětlitelný ekvivalent našeho času,ale všude a napořád.

píšeš: Zamerne jsem...Jak myslis, ale obavam se, ze by se ti kazda housenka vysmala, kdyby te slysela.

Jakkoli se komukoli muze jevit lihnuti jedincu s nozickami a kridelky jako lepsi strategie preziti nez daleko casnejsi lihnuti daleko mene vyvinutych a daleko mene mobilnich jedincu bez nozicek a bez kridelek, budou to konec koncu vzdy tvrde a nekompromisni selektivni mechanismy v divoke prirode, jez budou mit posledni slovo pri rozhodovani o uspesnosti nejen hmyziho holometabolismu, ale i jakekoli jine evolucni adaptace jakychkoli jinych zivych organismu.

V teto souvislosti neni mozna bez zajimavosti, ze u suchozemskych obratlovcu se ontogeneticke cykly vyvijely zcela jinak nez u hmyzu. Narozdil od nasich obojzivelnych predku, my, evolucne mimoradne uspesni blanati obratlovci, larvalni stadium dnes naopak postradame...

Jako pohádka dobrý.
Ale...Je mi tě líto....věříš na pohádky? Asi jsi ještě dítě nebo někdo velmi mladý. Opravdu by sis měl číst pohádky místo tohoto tématu, zřejmě je to ještě nad rámec tvého chápání.

A kde je ten Domov, prosim...Onen svět je neviditelný, tedy pro nás, pokud žijem ve fyzickém těle. Když ho opustíme, dostaneme se tam. Je v nás, je v naší duši. Je mimo Vesmír, ale přesto je našemu světu tak blízko a tak s ním souvisí. Je to tam krásné a každý z nás už jsme tam několikrát byl a každý tam zas jednou budem. My onen svět sledovat nemůžeme, ale obyvatelé onoho světa náš hrubohmotný svět sledovat mohou.

Je, určitě je něco po...A kde je ten Domov, prosim tě?

Je, určitě je něco po...Jako pohádka dobrý.
Ale se skutečností to má společnýho jen moc málo.
Jako každá pohádka.

Je, určitě je něco po...Pro někoho má život smysl i bez víry v posmrtný život.

Je, určitě je něco po smrti.
jaký by měl jinak život smysl? Žádný!
Smrt není zlá, je naopak krásná, možná hezčí než narození (samozřejmě pro toho dotyčného). Jen umírání je hrozné, zvláště v bolestech.
Smrt je naopak začátek, začátek skutečného života, života na druhé straně, odtamtud pocházíme a tam se také vracíme. TAM je náš skutečný Domov, ne tady na Zemi. Po určitém čase, až se nám zachce, se inkarnujeme sem zpátky na Zemi. Naše duše musí být dokonalá, aby se mohla dostat do Nejvyšších dimenzí a nemusela se vracet zpět na tento svět ;)

B: Jestli sis nevsim, tak...Ano, Penfield skutečně klade otázku (imo dost neopodstatněnou), ale ty to hned bereš jako důkaz nehmotné duše. (Pokud ne, tak není jasný, proč se o tom pokusu vůbec zmiňuješ.) "Metodiku fungování" jsem ti předložil s odkazem na toho Dennetta. Existenci nějakých zvláštních sil není potřeba vyvracet - prostě se s nimi nepočítá, dokud všechno vychází i bez nich. To je vědecký postup.

Já myslim, že tu Humovu citaci sis vyložil velmi špatně. Hume nebyl solipsista (že by uznával jako existující jen svoje já). Ten odstavec podle mě zpochybňuje existenci jakýhokoli já, protože jediný, co vnímáme, jsou vjemy, ale nikdy přímo sebe. Vyznívá to jako dost diskutabilní argument, protože nebere v úvahu, že vědomí se skládá právě z vjemů, ale možná jsi to nějak vytrhnul z kontextu a rozhodně jsi to nepochopil. I kdyby Hume byl solipsista (jakože nebyl), být tebou bych z toho nevyvozoval, že nemá pravdu vůbec v ničem. Podívej se na jeho nástupce Berkeleyho: solipsista jak víno a pámbíčkář jak stehno. Taky jeho názory byly značně kontradiktorický. Možná by sis s ním rozuměl :)

J@V: "Popis, jakym hmotnym zpusobem napr. hejno ryb _najednou_ a _stejne_ zmeni smer, pokud "každej jedná sám za sebe a podle chování svých sousedů"."

To "najednou" by mělo být v uvozovkách, ne v podtržítkách. Když připustíš, že ryba umí reagovat tělem stejně rychle jako ty umíš hýbat očima, nepotřebuješ k tomu žádnýho boha.
Přijde mi poměrně legrační, že by se po oceánu přelévala nehmotná síla paralelně se všema hmotnýma změnama (jako jsou pohyby ryb i hejn, jejich dělení a slučování), ale "nezávisle na nich". Trošku pokrytecká představa, nemyslíš? Mnohem logičtější je, že ta "nehmotná síla" je přímým projevem hmoty a vzniká jen díky hmotnýmu uspořádání.
To chování hejna jsem si nevycucal z prstu, čum např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Inteligence_hejna

B: Jestli sis nevsim, tak Penfield nedela zaver, ale nakonec klade _otazku_.
Pokud tvrdis, ze jde o dalsi hmotny mechanismus (coz jedna z moznosti), predloz metodiku jeho zjistovani a funkce. To je vedecky postup.

> As David Hume noted, no one has ever seen a self, either.
"For my part, when I enter most intimately into what I call myself, I always stumble on some particular perception or other, of heat or cold, light or shade, love or hatred, pain or pleasure. I never can catch myself at any time without a percepton, and never can observe anything but the perception.... If anyone, upon serious and unprejudiced reflection, thinks he has a different notion of himself, I must confess I can reason no longer with him. All I can allow him is, that he may be in the right as well as I, and that we are essentially different in this particular. He may, perhaps, perceive something simple and continued, which he calls himself; though I am certain there is no such principle in me." (Treatise on Human Nature, I, IV, sec. 6.)

Cili Hume se svoji "jistotou" pasoval do role absolutni autority: "co nevnimam ja, nemuze vnimat nikdo jiny". Tohle uplne staci, aby se jako filozof odepsal.

Vedskou odpovedi je realizace svetla Brahmanu, ktere je nirupadhi (bez pridomku) a nirvisesa (bez rozlisujicich aspektu) a s nimz je "ja" kvalitativne totozne. Jde o pocatecni uroven realizace Boha.

> Hejno či stádo (neřkuli mraveniště), jako velká skupina samostatných jedinců, se taky chová dost jako jednotnej organismus. Přitom ani nemá žádnýho vůdčího člena, každej jedná sám za sebe a podle chování svých sousedů. Přihodil bys mu taky jednu duši z metafyzických zásob? Nebo si ji nezaslouží?

Ditto. Popis, jakym hmotnym zpusobem napr. hejno ryb _najednou_ a _stejne_ zmeni smer, pokud "každej jedná sám za sebe a podle chování svých sousedů".

Vedska odpoved: Paramatma (druha uroven realizace Boha).

Hari Hari

píšeš: Zamerne jsem nemluvil o nymfe, lihnouci se ve stale ranejsim stadiu sveho vyvoje, ale obecne o jedinci.

Píšeš: evolucni zanik faze "nymfa" u superradu Endopterygota, a jeji nahrazeni fazemi "larva" a "kukla", musel probihat velmi pomalu v geologickem case. Na jedne strane, jedinci se museli v pubehu postupne evoluce lihnout z vajicek ve stale ranejsi ontogeneticke fazi...

Dobře, budeme předčasně vylíhlé nymfě říkat jedinec.
Ty si myslíš, že tento jedinec, který není ani nymfa ani housenka, ale jenom nevyvinutý jedinec ("díky" mutaci v DNA, která způsobila předčasné vylíhnutí), že má nějakou evoluční výhodu před plně vyvinutou nymfou ?

Tato mutace nezpůsobí evoluční výhodu, ale smrt.
Líhnutí z vajíček ve stále ranější fázi, znamená stále větší pravděpodobnost smrti.