existuje posmrtný život?

Ahoj D!
Fakt tohle plkání...Píšeš blbosti! V mozku to nevzniká, je to oddělení duše od těla a tím pádem skutečnost

píšeš: Napred zde prezentujes vyse zminene jevy jako nesporny argument proti evolucni teorii a kdyz ti clovek ukaze opak, tvrdis zase, ze vedecka pojednani, jejichz samotnou existenci jsi jeste vcera kategoricky popiral, udajne "nesouvisi s nasi problematikou".

To snad neni možný.
Ty si napsal, že pokud se chcete seznamit s nekterymi vedeckymi materialy tykajicimi se evoluci metamorfozy, neni nic jednodussiho nez si vygooglovat vyraz EVOLUTION OF METAMORPHOSIS.
Víš co to znamená EVOLUTION OF METAMORPHOSIS ? VÝVOJ PROMĚNY.
Tak jsem zadal do vyhledávače EVOLUTION OF METAMORPHOSIS a nic co by se týkalo vzniku motýlů tam nebylo. PROTO jsem napsal, že si nás odkázal na články, které s našim tématem nesouvisí, protože my přeci nediskutujeme o vývoji proměny lékáren atd.

píšeš: mozna mel na mysli meiozu a fertilizaci, pri kterychzto procesech opravdu vznika diploidni zygota...

Né neměl sem na mysli meiozu a fertilizaci, při kterýchžto procesech vznika diploidni zygota.
Já jsem psal o reprodukčních buňkách.

Píšeš: Kdyby ovsem znal evolucni teorii, vedel by, ze geneticka promenlivost (tj. schopnost potomku geneticky se lisit od rodicu) je v evoluci regulovana mechanismy prirozeneho a sexualniho vyberu. Jeho "nekoordinovane mutace" tak jsou pouze jednou z mnoha jeho utkvelych predstav.

Doporučuji nastudovat evoluční teorii, protože evoluční mechanismus se skládá z nekoordinovaných mutací v DNA a přírodního výběru. A tímto mechanismem právě není možné vysvětlit např. vznik motýlů, protože mechanismus zakuklování housenky nemá žádný důvod postupně vznikat a i kdyby i přesto vzniknul, tak by to bez nějakého plánu nějaké přestavby organismu stejně nemělo smysl.

Jestli se, vážení, v tomto...Nevím, může být, tohle je "found on the Web", teda něco jako masařka v pavučině :-)))
Taky to už dneska balím, užívejte si to tu co nejlépěji a nejradostněji!

Jestli se, vážení, v tomto...Foxyovske to bezesporu je.

Ahoj D!
Fakt tohle plkání...Zajimava cetba, neznabohu. Neni ale ten posledni odstavec trochu delanim z nouze ctnost? Ze by deficit naseho "vedomi" co do schopnosti uvedomit si svoji vlastni anihilaci konstituoval schopnost prozivat nejaky vecny zivot v raji, byt treba v nejakem vnitrnim, subjektivnim case? No - faktem je, ze kdyby tomu tak melo byt, bylo by to celkem fajn...

Jestli se, vážení, v tomto báječném slzavém údolí něčeho dožijete, tak to s naprostou jistotou bude smrt... hele, neznabohu, není tohle Foxy? Je mi to nějak povědomé...

Receno je to opravdu...D, ano, máš pravdu, je to tak.
Ale, jak se dá parafrázovat jedna kdysi populární písnička: I kdyby snad padli všici, vstanou noví argumenti... neznaboh má pravdu, že tenhle typ diskuse je nekonečný.
Končím, hezký večer!

Ahoj D!
Fakt tohle plkání má na první pohled málo společnýho s tím, jestli posmrtnej život je nebo není. Jenže Marek (a nejspíš i Jenda) se chytaj každýho nesmyslu, aby "vědecky" dokázali existenci nějakýho jemnohmotnýho biblobožskýho metafyzična. Takže tahle diskus nebude mít konca.

Abysem to vrátil k tématu, vrazím sem něco, co jsem našel v arschivu na flešce:

Jestli se, vážení, v tomto báječném slzavém údolí něčeho dožijete, tak to s naprostou jistotou bude smrt. Tak co, těšíte se? Jste už teď nezřízeně zvědaví, jaké to bude?
Každý jeden z nás žije s vědomím, že jednou zemře. Tato neradostná pravda stojí v pozadí našich skutků, i kvůli tomu nám záleží na kvalitě vyměřeného života; i proto se jej snažíme naplnit prací, skutky, požitky tělesnými a psychickými, radostným sexem se replikujeme, abychom žili dál alespoň ve svých dětech, některým jedincům se dokonce podaří vytvořit předměty nebo díla, které je přežijí. Tak se chová nejen jednotlivec, ale i celé kultury a civilizace.
Druhou cestou jak minimalizovat stres ze smrti jsou náboženské představy posmrtného života, idea nesmrtelné duše. Je téměř jisté, že tyto představy v pradávnu vznikaly také proto, aby člověka v hrůze ze smrti utěšily. A všechna náboženství, velká i marginální, sekty i okultismus se o mystérium smrti a o život věčný opírají, stejně jako hrají roli ve fenoménu, pro nějž vzniklo označení „zážitky blízkosti smrti“. Tyto zážitky věřícím, kteří si je prožili, a vrátili se na „tento svět“, nejen poskytují důkazy pro jejich víru v posmrtný život, ale zbavují je i obav z umírání.
Jenomže tyto prožitky nastávají i u těch, kteří v sobě žádný z oněch věroučných systémů nemají - zřejmě se jedná o jev fysiologický, obecný.
Ti, co se skutečně dostali až na práh smrti, a měli to štěstí (či smůlu?), že se vrátili zpět, se pohybovali tunelem vstříc nevídanému jasu. Někteří mluvili o „světelné postavě“. Světlá postava v bílé říze jim kynula vlídně rukou, vítala je na onom světě.
Cítili přitom blaženost a nekonečnou harmonii. Slyšeli hudbu, zvonky, šumění.
Někdy spatřili své vlastní tělo, obvykle z nadhledu, dalším se zrychleně promítl v obrazech jejich celý život.
V závěru bývali „taženi“ zpět do života, většinou pocitem povinnosti vůči svým blízkým, nedokončeným dílem.
Je to formativní prožitek, který svou silou obvykle zcela změní náhled na život. Takové zážitky si obvykle navrátilý pamatuje jako zážitky příjemné, euforické, přitom předsmrtný prožitek může začínat jako úzkostná reakce na bezprostřední hrozbu neodvratně nastávající smrti.
Co se to děje v umírajícím mozku?
1. Především se mění poměr krevních plynů, kyslíku a kysličníku uhličitého. Při různých stupních bezvědomí provázejících předsmrtný stav přestává v určitém okamžiku mozek dostávat dostatečné množství kyslíku. Na jeho nedostatek je velmi citlivý hlemýžď v uchu, a jeho zvýšená aktivita má za následek produkci různých zvuků, především zvonění, šumění, někdy ale i nedefinovatelnou hudbu.
Kyslíkový deficit je pravidelně spojen s hyperkapnií – zvýšeným obsahem oxidu uhličitého v krvi. Už v padesátých letech L. J. Meduna, psychiatr na univerzitě v Illinois, podával pacientům směsi kyslíku a kysličníku uhličitého v různém poměru. Vyvolal tak u nich pocit lásky všehomíra, dále sugestivního přesvědčení chápání všeho, pocity souznění a extáze. Větší množství CO2 v krvi mělo za následek vidění kruhů vtahovaných do trubky nebo nálevky, tanec jasných barev, pocit oddělení vědomí od těla.
Pocity euforie, popisované obvykle lidmi, kteří přežili klinickou smrt, mohou souviset s náhlým poklesem krevního tlaku. Když přestane pracovat srdce, ve tkáních rychle klesá hladina kyslíku a naopak přibývá oxidu uhličitého. Pro nastartování zážitků blízkosti smrti je důležité, jak rychle k úbytku kyslíku v krvi dochází. Zjistilo se, že podobným zážitkům nepřeje, je-li úbytek náhlý, v takovém případě člověk prostě padne do bezvědomí, příliš rychle pro rozvinutý prožitek. Je-li úbytek příliš pomalý, mozek zase stihne jeho důsledky průběžně kompensovat.
Jen středně rychlý, „přirozený“ úbytek kyslíku je klíčový pro vznik předsmrtných zážitků.
2. Částí mozku, která je na snížený krevní tlak obzvlášť citlivá, je spánková oblast. Zásobují ji totiž nejjemnější cévy na samém konci rozvětveného krevního řečiště. V hloubce spánkového laloku přitom sídlí limbický systém, který zodpovídá za naše emoce.
V důsledku toho například piloti stíhaček při prudkých změnách směru, kdy vzniká přetížení a mozek se částečně odkrvuje, často pociťují příjemnou závrať a euforii. Totéž umí i horská dráha a podobné atrakce. Podobné pocity mívají také lidé s nižším krevním tlakem, když rychle vstanou.

3. Do mozku přestanou zvnějšku proudit smyslové informace, a začne si tedy vytvářet své vnitřní obrazy, vznikají halucinace. Halucinace ovšem není nic mlhavého, naopak, má pro halucinujícího všechny rysy reality, a není to ani věc tak vzácná, jak se běžně soudí.
Přechodné halucinační zážitky může mít i jedinec zcela střízlivý a netrpící žádnou duševní poruchou. Halucinační zážitky psychicky zdravých osob při absenci smyslových podnětů zvnějšku – tedy při tak zvané smyslové deprivaci jsou známou činností mozku.

Se smyslovou deprivací pracuje experimentální psychologie již od šedesátých let. Pokusné osoby leží v naprosté tmě ve zvukotěsné místnosti do chvíle, než se objeví halucinace. Častý je intenzivní pocit vznášení.
Podobné experimenty potvrzují teorii britského neurologa Jacksona, který už ve třicátých letech minulého století tvrdil, že paměť a vnitřně vytvářené obrazy jsou brzděny proudem smyslových informací. Pokud informace z vnějšího světa nepřicházejí, nebo je člověk nevnímá, je například v bezvědomí, mohou vznikat halucinace. (O takových zážitcích vypovídají i lidé, kteří byli na čas uvězněni ve tmě a tichu, například při závalech. Je znám případ dvou horníků, kteří byli šest dní uvězněni 300 stop pod zemí v naprosté tmě a tichu, Vypovídali pak, že vnímali podivná světla, viděli dveře, mramorové schody, ženy se zářivými těly a nádhernou zahradu…)
4. Přímo v mozku jsou uvolňovány endorfiny, anandamid a další vnitřní hormony zklidnění, štěstí a slasti. Ty mají v prvé řadě chránit mozkové a míšní buňky, potlačují však přitom i bolest, navozují pocity radosti, míru a klidu. Jejich zvýšená hladina byla především vystopována u lidí, kteří poté vypovídali o zážitku jakési revize vlastního života v obrazech, a o vizích jiných světů. Endorfiny tvoří skupina takzvaných opioidních peptidů (endogenních morfinů). Vznikají štěpením prekursorové bílkoviny v mozku a pravděpodobně i v dalších tkáních. Působí jako neurotransmitery a neuromodulátory. Váží se, podobně jako morfin, na opiátové receptory v plasmatické membráně cílových buněk a mají i podobné účinky: příznivě ovlivňují náladu, tlumí bolest a ovlivňují výdej některých hormonů. Obdobně se anandamid a příbuzné látky váží na receptory kanabioidní.

5. Dochází ke zrušení běžného útlumu, mozek je vybuzen a jsou potlačeny zábrany ve zrakové kůře. Změny v metabolismu mozku mají za následek nervový šum. Další a další buňky jsou aktivovány, což navozuje vnitřní vidění intenzivního světla, které samozřejmě neoslňuje, protože nemá nic společného se zrakem, je to světlo nadzemské, všepohlcující, takže mívá za následek zážitek extáze.

6. Někdy dojde k zážitku odosobnění, k takzvaným mimotělním zážitkům. Termínem mimotělní zážitky, anglicky out of body experience, se označuje pocit odloučení svého já od vlastního těla. Jedinci s tímto prožitkem vyprávějí, že viděli své tělo, obvykle z výšky a nezúčastněně, jakoby z pohledu druhé osoby. Takové pocity vůbec nejsou vzácné, zažil je ve svém životě téměř každý. Objevují se někdy v průběhu snů, při snění během dne a často je prožíváme i ve vzpomínkách. Dostavují se i při poruchách vědomí po těžších traumatech nebo pod vlivem narkózy a také pod vlivem drog. Mnozí lidé takové zážitky popsali, když se zotavovali z těžkého stavu na hranici života a smrti. V tom případě tedy i to patří do komplexu zážitků blízkosti smrti.
K takovýmto prožitkům dochází tehdy, když se mozku nedaří normálním způsobem zkombinovat přicházející smyslové vjemy: informace od dotykových senzorů, které tělu říkají, že ležíme, signály od vnitřního ucha, které zodpovídá za rovnováhu a pomáhá určit polohu těla, sluchové vjemy, což může být třeba i dialog lékařů nad pacientovým tělem. Mozek sice funguje a všechny tyto informace přijímá, ukládá do paměti, ale nemá šanci je správně zpracovat a interpretovat.

Limbický systém považují odborníci za „centrum duchovních prožitků“. Jeho umělá stimulace elektrickým proudem navozuje transcendentální pocity. Silné duchovní prožitky a zjevení popisují také pacienti trpící temporální epilepsií - tedy druhem epilepsie, která má sídlo ve spánkové oblasti.
„Předpokládá se, že touto chorobou nejspíš trpěla například Johanka z Arku, proto byly její činy podpořené hlubokými náboženskými prožitky.“ Tedy alespoň tak to říká odborník na epilepsii, profesor Pavel Mareš z Fyziologického ústavu AV ČR.
Při záchvatech epilepsie se někdy objevují záblesky hluboce zasetých vzpomínek, jindy má epileptik pocit, že je vševědoucí, což je přesvědčivý zážitek podobný deja vu, tedy prožitek již kdysi viděného. Vědomí toho, že něco znám, je stejně jako mnoho dalších pocitů kontrolováno nervovou aktivitou v limbickém systému mozku. Pokud jsou skutečnosti a znalosti opravdu známé, je aktivován hippokampus, který danou skutečnost signalizuje. Ale tentýž mechanismus se zapojí i při abnormální situaci, jako je například blízkost smrti, takže pak může dojít k sugestivní představě, že znám, že poznávám, i když objektivní skutečnost je jiná. Umírající tak mohou znovu vidět a plně vnímat své dávno již zemřelé blízké, příbuzné

Hele, Marku, když už je...Receno je to opravdu priserne, ale mozna mel na mysli meiozu a fertilizaci, pri kterychzto procesech opravdu vznika diploidni zygota, jez v sobe jiz obsahuje unikatni DNA jedince nove generace, s DNA lisicim se od DNA kterehokoli z jeho rodicu.

Kdyby ovsem znal evolucni teorii, vedel by, ze geneticka promenlivost (tj. schopnost potomku geneticky se lisit od rodicu) je v evoluci regulovana mechanismy prirozeneho a sexualniho vyberu. Jeho "nekoordinovane mutace" tak jsou pouze jednou z mnoha jeho utkvelych predstav.

Je to blbost. Kterákoliv chemická reakce v živém organismu je principielně proveditelná in vitro, žádný zázrak v tom není. Neexistuje chemická reakce, která by měla jiný princip v živém a neživém prostředí.
Živá entita je charakteristická zápornými zpětnými vazbami, které ji udržují v (homeostatické) rovnováze. Jednoduché (neživé) systémy jich mají malý počet, živé systémy jich mají řádově více - v tom je hlavní rozdíl.
Když se nějaký děj dostane mimo stabilisační rozsah zpětné vazby, už jej není možno udržet. Pokud ani jiný zpětnovazebný proces tohle nevyrovná, dojde k nevratné změně, kolapsu homeostázy či rozvratu vnitřního prostředí a to je to, čemu se říká smrt. Žádné nadpřirozené čarovno v tom není.
Rozdíl mezi "živou" a "neživou" hmotou je pouze v množství oněch autostabilisačních (zpětnovazebních) procesů.

Hele, Marku, když už je tvým nejvyšším důkazem odkaz na Autoritu, máš se držet bible a ne Palečka :-)))

Jinak mám takový pocit, že genetická informace úplně všech buněk v jednom jedinci je totožná. Právě kvůli tomu je možný klonování. Rozmnožovací buňky v tomhle nejsou privilegovaný.

píšeš: je nutné uvážit nečekanou rychlost, s níž se oko může vyvíjet. V roce 1994 ji prokázal počítačový model uveřejněný D. Nilssonem a S. Pelgerovou: představte si, že se nějaká vývojová změna, například vznik savčího oka s čočkou, děje v krocích. Představte si, že každý krok znamená pouze jednoprocentní změnu v porovnání s výsledky předchozího kroku...

Ano, v koordinovaných drobných krocích je možné dojít do cíle a to tento počítačový model prokázal.
Tento počítačový model ale nedokazuje, že anatomie oka mohla vzniknout nekoordinovanými mutacemi v DNA rozmnožovacích buněk (aby to bylo dědičné).
Nehledě na to, že k tomu, aby si mohl tohle číst, by to stejně nestačilo.

Molekulární biolog Prof. RNDr. Emil Paleček, DrSc. řekl:
Vidím kus pravdy v tom, co říka známý darwinistický filozof Michael Ruse: „Ačkoli boj mezi kreacionismem a evolucionismem bývá často vnímán jako konflikt mezi náboženstvím a vědou, jde spíše o konflikt mezi náboženstvím a náboženstvím.”

píšeš: Takze nazev...Marku, to jsi rekl celkem pravdu, ze problematika evoluce motyli transformace ci evoluce zrakoveho ustroji pramalo souvisi s otazkou existence posmrtneho zivota, a mela by se probirat jinde.

Napred zde prezentujes vyse zminene jevy jako nesporny argument proti evolucni teorii, pak tvrdis, ze se tim biologicka veda vubec nezabyva, a kdyz ti clovek ukaze opak, tvrdis zase, ze vedecka pojednani, jejichz samotnou existenci jsi jeste vcera kategoricky popiral, udajne "nesouvisi s nasi problematikou".

Celkem se ti nedivim. Daleko pohodlnejsi je nadale verit svym kreacionistickym skolitelum, ze veda na neco nema odpovedi, a jakmile te nekdo s temi odpovedmi konfrontuje, prohlasit ty odpovedi za irelevantni.

Prostudovat pod nos naservirovane, nerku-li samostatne aktivne vyhledane, zdroje, ze kterych by se dal rekonstuovat soucasny stav vedeckeho poznani v oblasti evoluce motyli (a obecne hmyzi) transformace, to by vyzadovalo radu znalosti a dovednosti: vyznat se na internetu, ovladat slusne anglictinu, a mit vseobecny prehled pokud jde o vedecke poznani obecne, a biologii zvlaste; chtelo by to i znat evolucni teorii, a mit trochu potuchy i o existenci takovych oboru, jako je napriklad endokrinologie.

Ale abych byl uprimny, od nekoho, kdo vyvraci evolucni efekt geneticke promenlivosti poukazem na to, ze vybuchy atomovych elektraren maji neblahy mutagenni efekt na zivocisne tkane, nebo kdo neguje podpurnou roli blan mezi koncetinami a trupem u stromovych zivocichu pro jejich plachteni poukazem na to, ze umela blana zabudovana do bundy by nepomohla cloveku skacicimu z mostu, od nekoho takoveho by se zrovna takove intelektualni pociny nedaly ocekavat ani ve snu.

Nicmene v dobe, kdy je - podle slavneho vyroku jisteho prvoradeho myslitele - buh mrtev, je podobna mentalni mdlost spojena s aroganci nespornou evolucni vyhodou. Ostatne i uplne pominuti se na rozumu jiste prodlouzilo samotnemu Nietzschemu jeho tragicky a absurdni zivot.

J@V se kus zpátky zmiňoval o jakýmsi elektromagnetickým vyzařování živý hmoty a o chemických reakcích typických pouze pro zivot. Není to můj obor, ale zdá se mi to jako totální krávovina. Specielně ten elektromagnetizmus. Na jakým kmitočtu to jde naladit a jaký je vyzářený výkon? Pokud je to elmag záření, pak tohle je jednoznačná a nezpochybnitelná veličina.
Vždycky mě baví plkání o tajemnejch neměřitelnejch energiích, co je zaregistruje pouze obzvlášť vychytralý médium :-)

Ten Penfielduv pokus jsi...Čau neznabohu!
Penfieldova teorie permanentní paměti - ale tam nic nadpřirozeného není, aspoň si nevzpomínám. Taky netuším, co to má být.

Nemám zdejší diskuse nějak zvlášť proskenované, ani by to nemělo smysl.
Svého času tady byl jeden, co měl celý obsah diskusních vláken indexovaný snad dva roky zpátky a mohl okamžitě citovat, ale ten to tu už dávno zabalil. Vůbec se mu nedivím.

Ten Penfielduv pokus jsi ucelove prehledl, ze?
Vo co gou, jakej zas pokus?

Kurňa, kvákni sem nějaký odkaz, ať to nemusim v týhle nepřehledný diskuzi dolovat nebo složitě gůglit. Nejsem takovej praštěnec jako Zvědavec, abych si provrtával celou diskus buhvíjak hluboko zpátky.

> Faktem zůstává, že pokud nehmotné působí na hmotné a naopak, tak je obojí stejné podstaty a nehmotné se dokáže projevovat v hmotném a skrze hmotné i poznávat. Pokud by nějaká část nehmotného nemohla působit na hmotné, tak by pro něj byla nepoznatelná, neměla by pro něj smysl, neexistovala by pro něj. To je základní problém tvýho idealistickýho dualismu. A to je taky důvod, proč lze pomocí "hmotné metody" poznat vše, co se poznat dá.

To je omyl, ale nepochopis to, dokud budes povazovat hmotu apriori za jedinou realitu. Hmota sama nic nepoznava, protoze je netecna, pasivni, jak uz jsem tu mnohokrat zminoval. Pan Koukolik to take nechape ("Opravdu se nevyplácí přírodu podceňovat.").
Ten Penfielduv pokus jsi ucelove prehledl, ze?
John Lorber z Uni of Sheffield popsal pripad nadprumerne inteligentniho studenta s minimalni mozkovou hmotou (asi 10% bezneho mnozstvi), za coz si vyslouzil kritiku skeptiku (tj. ideologu, strazcu paradigmatu, ne vedcu v pravem slova smyslu).

Hari Hari

B:

> když je neumíš rozeznat a nechápeš problematiku.

Tvrdit muzes cokoliv, ale nema to vahu. Pokud neumis argumentovat, i kdybys problematiku znal (coz jsi neprokazal), je to k nicemu.

> Bylo prokázáno, že evoluce obecně funguje. Tedy předpokládám, že funguje i u oka.

Nebylo, jde maximalne o adaptace. Predpoklad neni dukaz.

> JAK vzniklo, na to už jsou jiný odborný teorie, pro mě nezajímavý.

To je prave problem, davas prednost nevedomosti, kterou propagujes a branis pred poznanim.

> My se tady bavíme o definici života, o jeho kritériích. Co je to faktor? Převeď to do logiky.

Aspekt, projev, atd.

> Nedavno s mi tvrdil, že schopnost reprodukce je nutná podmínka k životu jedince. Asi uznáváš, že to tak není. Takže je to podmínka postačující? Potom je ale živej i robot, kterej je napojenej na elektriku a nějak kopíruje sám sebe...

To jsem uvedl na pravou miru, ze jde o druh. Jenze ty ses chytl jedne veci, jako by to melo vyvracet mou argumentaci. Jenze jsou dalsi aspekty zivota - rust, zpracovani potravy, atd. To robot jaksi nekona, ze? Aby kopiroval sam sebe, nejdriv ho musi nekdo zivy naprogramovat, sam to neudela, a ani tu elektriku si sam nevyrobi.

> V žádným případě neutíkám před rozdílem mezi živým a mrtvým tělem. Možná tím chceš říct, že mrtvý a živý tělo je "hmotně stejný"? Ale to není pravda. Mrtvý tělo už je rozbitý, to je ten podstatný rozdíl.

Neni uplne stejny, i kdyz jsou tam stejne chemikalie. 'Rozbity' neni dostatecny popis, to snad uznas. To by se tykalo jen smrtelnych zraneni, napr. padu z vysky. V cem spociva zakladni rozdil pred smrti a po ni u prirozene zemrele osoby, kde nedoslo k zadne fyzicke ujme?

> Je mi ukradený, jak se indicky nazývá to či ono.

To je dukaz, ze nema cenu ti davat pozadovane vysvetleni, protoze te ve skutecnosti nezajima.
Nechces vest diskusi, ale veris ve svou pravdu navzdory protidukazum.

Jo, Marku, a abych předešel tvé standardní námitce; je velikananánský rozdíl mezi počítačovým modelováním a počítačovou animací.
Hezký den!

píšeš: JAK vzniklo (oko),...Oko? Už zase?

-----------------

Jednou z oblíbených námitek "vědeckých" kreacionistů, lidí přesvědčených, že svět vznikl poměrně nedávno zázračným aktem stvoření, proti evoluční teorii, bývá otázka: "K čemu je půl oka?" Chtějí tím říci, že se něco tak složitého, jako je oko, nemohlo vyvinout postupně, krok za krokem. Polovyvinuté oko podle jejich názoru není k ničemu. Z čehož má vyplynout, že oko, jako jiné složité a "zázračné" jevy, nutně muselo vzniknout oním zázračným aktem stvoření.
Zkusím vysvětlit, proč je tato námitka mylná. Nejprve je nutné uvážit dobu, po kterou se oko mohlo vyvíjet. Většina z nás vyslechne velká čísla, ale málokdy si umíme představit, co vlastně znamenají. Naše zkušenosti i naše myšlení jsou daleko víc, než si uvědomujeme, podmíněny tím, kam dosáhneme, dohodíme nebo dohlédneme.
Oko je mnohobuněčný orgán. Mohlo se tedy začít vyvíjet až s mnohobuněčnými živočichy. Kolik na to mělo času?
Pro jednoduchost si představíme, že první mnohobuněční živočichové se na Zemi objevili před jednou miliardou let.
Představte si, že jedno století je délka jednoho průměrného kroku, asi 70 cm.
Celý náš letopočet tedy odpovídá necelým třiceti krokům.
Abychom došli k vzniku prvních mnohobuněčných živočichů, musíme ujít sedm tisíc kilometrů.
Takže oko mělo k vývoji spoustu času.
Pak je nutné uvážit existenci značného počtu docela odlišných postupů, jejichž prostřednictvím v průběhu takto dlouhé doby vznikají složité soustavy. Včetně oka. Řekne-li se oko, většina z nás si představí oko člověka, menší část oko dalších obratlovců a jen poměrně malý počet lidí další druh oka, například oko včely nebo mouchy. Zoologové vám však řeknou, že v průběhu vývoje vznikalo oko navzájem nezávisle u různých druhů bezobratlých živočichů 40-60krát. Nadto nejméně devíti odlišnými konstrukčními způsoby.
Opravdu se nevyplácí přírodu podceňovat. Obvykle si neuvědomujeme, z čeho jsme se vyvinuli a jak hluboce jsou naše představy o světě zakořeněny v našich smyslových, tedy vývojově podmíněných zkušenostech. Její události se dějí vždy, měřeno nejzákladnějším lidským měřítkem, o němž máme představu, to jest počtem prstů, v nezměrně velkém počtu, měřeno délkou našeho života nesmírně dlouhou nebo krátkou dobu, měřeno rychlostí našeho běhu nezměrně rychleji nebo pomaleji, měřeno rozsahem naší představivosti rozmanitěji nebo prostěji, a měřeno délkou našich paží v nesmírně velkých nebo malých vzdálenostech. Neuvědomujeme si, že jsou naše věcnější poznatky o přírodě dílem teprve našeho století. Kdo myslí na to, s jakou důsledností odlišujeme čas od prostoru, přestože jde o jediný jev, časoprostor, který si neumíme dobře představit? Jen prostřednictvím rovnic jej chápeme jako funkci gravitace, o níž přesně nevíme, co to je? Velký počet lidí je stále přesvědčen, že poznání světa a člověka je možné vyvozovat z ctihodných slov místo z pozorování, třídění, pokusů a modelů. Některé z nich dobře poznáte podle toho, že je ve chvíli řešení problému zdaleka nezajímá problém, ale názvosloví. To, jak se "správně", tedy podle nich, mají jednotlivé složky problému jmenovat.
A nakonec je nutné uvážit nečekanou rychlost, s níž se oko může vyvíjet. V roce 1994 ji prokázal počítačový model uveřejněný D. Nilssonem a S. Pelgerovou: představte si, že se nějaká vývojová změna, například vznik savčího oka s čočkou, děje v krocích. Představte si, že každý krok znamená pouze jednoprocentní změnu v porovnání s výsledky předchozího kroku. Připadá vám tato změna malá? R.Dawkins, známý anglický biolog, pro ni vymyslel vtipné přirovnání -- rajku, tropického ptáka s nádherným ocasním peřím, dlouhým jeden metr. Dejme tomu, že se rajčí ocas začne protahovat, v každém kroku o jedno procento. Jednoduché počítání ukáže, že ocasu dlouhého jeden kilometr rajka dosáhne v necelých sedmi stech krocích.
Počítačový model vývoje oka vyšel z vrstvy ploché kůže, v níž je vrstva buněk citlivých na světlo, kterou bral jako "danou". Není těžké představit si ji. I jednobuněčné organismy, například krásnoočko známé ze školní biologie, mají oblast citlivou na vliv světla. Program počítače napodoboval anatomické změny -- vchlipování pokožky do jamky, vznik čočky lámající světlo přesně tak, aby na vznikající sítnici dopadl ostrý obraz pozorovaného předmětu. Napodobování se odvíjelo krok za krokem tak, že anatomická změna každého dalšího kroku vůči kroku předchozímu byla jednoprocentní. Model je přirozeně v porovnání se skutečností velmi zjednodušený. Například pominul vznik duhovky i schopnost oka proměňovat tvar čočky. Ostrost, s níž modelové počítačové oko rozlišovalo zevní svět, se krok za krokem s vývojem zlepšovala. Z kůže vznikala "rohovka", průsvitná polovyklenutá tkáň, o něco později se oddělila čočka.
Modelování dokázalo, že vývoj rybího oka z místa, kde byla plochá kůže, mohl při velmi střízlivém odhadu trvat pouhých 400 000 generací. Uvědomíme-li si, že jedna rybí generace střídá druhou v průběhu jednoho roku, mohlo se rybí oko vyvinout v průběhu čtyř set tisíc let. Z geologického hlediska tedy v průběhu okamžiku.

(František Koukolík: Mravenec a vesmír, O hvězdách, atomech, životě a vědcích; Vyšehrad 1997)