Panická porucha PP7

text

Pajko,i já na období po porodu vzpomínám hrozně ráda. Měla jsem štěstí, že se mě vyhnuly poporodní deprese a naopak u mě propukla vlna euforie. Ale mám kamarádky, co kvůli špatným vzpomínkám na začátky s miminkem už nechtějí druhé dítě - taky jim rozumím. Mám kamarádku, co má tak silně negativní vzpomínky na porod, personál a pak těžké období se svou nedonošenou holčičkou, že už to nechce zažít. Já jen pevně věřím, že hormonální bouře způsobí u mě vlnu euforii i tentokrát.
O školství - Ano, bylo by správně, abych se za ty slabší děti, co je učitelky ponižovaly, postavila, ovšem já nebyla ten typ. Já se učitelek bála, seděla jsem v lavici, ani jsem nedutala a celou hodinu se bála.Opravdu na školu nemám dobré vzpomínky.Na střední škole jsem sice měla také pořád nervy, ale zase jsme tam měli super partu holek, se kterými byla sranda, takže na tohle období už vzpomínám ráda, i učitelky se k nám chovaly mnohem lépe. Já jsem se ale bohužel autoritám neuměla postavit, to až věkem jsem se začala měnit a až vlastně v práci jsem dokázala nesouhlasit s nadřízeným. I když je pravda, že mojí "velké" šéfové jsem se neuměla postavit nikdy - měla jsem z ní respekt jako z těch učitelek na základce.

Asi přišel čas se z toho vybrečet. Myslela jsem si že je to už pryč. Je to tak dávno a teď mi to připadá jako dnes.

Myslela jsem si že ta bolest je už pryč, ale asi jsem si lhala. Tak moc se mi po něm stýská. Myslím na to jaký by byl kdyby ještě žil, kdyby byl se mnou, jestli by se mnou mluvil, jestli by mě ochánil. Pamatuji si jak seděl v obýváku a četl noviny, jak voněl tabákem, jak dobře vařil, jak jsem čekala večer až přijde z práce, jak mi nosil do postele dárky k svátku a k narozneninám. A pak když umřel a já jsem to nevěděla a koupila jsem mu pěnu na holení na táboře a máma mi pak řekla že už ji táta potřebovat nebude a já jen odpověděla že "on už se nebude holit ?". A máma jen řekla z posledních sil že táta už se nevrátí. Jen si pamatuju jak jsem klekla na zem a držela se mámy. Je mi hrozně, všechno se to vrací.

Zrovna tady koukám na fotku, táta je se mnou v lese, jsem ještě malá, drží mě za ruku. Je to snad jediná fotka co s ním mám. Slzy se mi kutálejí po tvářích, dnes jsem si prvně povídala s mamkou o jeho smrti a je mi hrozně, strašně to zas bolí, asi to ještě není venku :o((

Poslouchám při tom Hapku a Horáčka a to bere hodně za srdce. Manžel i holky hajají a tak mám soukromí si trochu zabulet.

Tak tady tak sedím nad fotkama a vzpomínám na tátu a bulím. Ach jo, proč to nevymaže čas :o(((

Tak já je pohladím :-)
A co Ty, jak se máš?

Romi, Ty to zvládneš! Hledej, co na ně nejlíp platí. Děti ocení upřímnost a otevřenost, jsou schopny brzy zpracovat spoustu informací, o kterých si dospělí myslí, že jsou na ně ještě malé. Tomášek je možná ambiciózní, to není žádná negativní vlastnost, naopak, je potřeba ji jen správně nasměrovat. Je ještě tvárný, je potřeba ho přesvědčit, že pomáhat slabším je správné a chvályhodné a nemůže to ublížit jeho známkám, naopak tím bude ještě lepší v očích všech. V tom by Ti mohla pomoci jejich učitelka. Stačí pár dobře volených a cílených poznámek pronesených ve vhodném okamžiku. Učitelka by mu měla dovolit pomáhat, pomáhat nerovná se podvádět, opisovat atd... Tak je za mě pohlaď, zlatíčka :-)

Můj ex je sobec. Děti má rád, ale nejraději má sám sebe a proto děti nemůže mít moc často, on přece taky potřebuje svůj volný čas, že. Což chápu, jen kdyby ten volný čas pro sebe neubíral i z času pro své děti.
Spojence si možná z Tomáška udělám, ale ono to není tak jednoduchý :-( Ale určitě je to výborný nápad.
Už jsem mu několikrát říkala, že má kdyžtak Románkovi poradit, ale on se na mě vždycky tak rozumně podívá a říká, nene, to se nesmí, to p. učitelka zakázala, to bych mohl potom 5 dostat já.
Známky bych v 1. třídě taky zrušila!

No vidíš :-) sama jsi slůvko zlatíčka použila :-) Když tatínek děti příliš nechce, je to smutné a nepochopitelné pro všechny. Tohle znám :-(

Dášo, zrovna takové nádobí bych taky potřebovala :-)
A jak se máš Ty? Co tchyně?
Já už tchyni neřeším vůbec, mám to v sobě vyřešené. Chodím už půl roku k psycholožce. Radila mi, že mám důvěřovat klukům a tomu, jak jsem je vychovala, a že oni v 7 letech si už přeberou, co říká ona a jak je to doopravdy. Já se s tchyní nevídám a s dětma se o ní nebavím, nanejvýš jí pochválím, když mi třeba říkají, že jim udělala pohár a tak. Nebo je pošlu rozloučit se s ní, když si pro ně přijedu a oni letí bez rozloučení do auta. Každopádně psycholožka mi radila dobře, že to mám již nechat na dětech. Když jsem minule pro ně přijela, měli jít teprve večeřet. Kluci mě hrozně přemlouvali, ať jdu s nima dovnitř, že beze mě nebudou jíst a tak. Tak jsem jim vysvětlila, že se babi vařila s večeří a jen ať jdou pěkně jíst, ale že já dovnitř nepůjdu. Já jsem si zatím sedla na schody a čekala jsem. Do minuty byli kluci zpátky i s talíři, sedli si vedle mě na ty shcody se slovy, že beze mě jíst nebudou, a že nechtějí abych tam byla sama. Jsou to moje zlatíčka, udělalo mi to dobře :-) Oni už moc dobře vnímají, že jsem to já, kdo jim vaří, uklízí, učí se s nima, vozí do školy, ze školy. Kdo s nima absolvuje všechny jejich kroužky, kdo jim fandí při zápasech... Ale musím říct, že tchyně se asi před nima o mně už nebaví, za což jsem jí i vděčná. Exovi se je snažím dávat co nejvíc, jak to jen jde, už tam i spinkají, jen ať si taky užívá své dětičky. Problém je v tom, že on je tak často ani nechce.

Romano, nešlo by udělat si s Tomáška spojence, je určitě inteligentní chlapeček. Kdyby ses s ním domluvila, že budete Románkovi pomáhat oba dva, neměl by pocit, že ho odstrkuješ, naopak posílila bys jehio sebevědomí, nemlě by potřebu přesvědčovat Tě o tom, že je lepší. Jen se neboj dát mu najevo, že sis toho všimla, ale že spolu musíte bráškovi pomoci, aby nebyl smutný, že se mu tak nedaří. Pokus se změnit pohled na úspěšnost, nespojovat ji se známkami, vzdělaný bude, můžeš to ovlivnit i Ty, když jim budeš rozšířovat obzory. Proto bych ty známky zrušila, aspoň na počátku, když děti se školou začínají. Škola má být hravá a radostná a na počátku plná povzbuzující chvály. Vždyť ti drobci přejdou ze školky, kde si jen hrají, papkají a sinkají do docela drsného života plůného povinností a když u toho narazí na neharmonické dospělé, může to na nich nechat šrámy po celý život. Copak je normální, že Eduša na školu nerada vzpomíná? Vzpomínky na dětsví by měly být laskavé, úsměvné, pěkné... I pro Tebe je těžké zvládnout přístup ke svým dvojčátkům, ale prostě každý z nich potřebuje, abys na něj šla trošku jinak, aby žádný neměl pocit křivdy, ústrku ani protekce. Někdy je to moc těžké, ale jsou to přece Tvá zlatíčka! :-)

Jitko, je to už víc než rok a byla´s strašně rozklepaná. Úporně ses bránila začít brát AD a vymlouvala ses na tlak v očích. No, vidíš a dnes je všechno jinak a Ty se dokonce těšíš na vánoce, což Ti loni vůbec nešlo :) Jsi evidentně jiná, děláš obrovské pokroky!!! A máš pravdu, je to jako by to bylo včera...

Eduš, víš, že bych to vzala? :-) Ne, že bych porod musela, ale kdybych si mohla zopakovat kopkání miminka v bříšku i hloubku štěstí, když se narodí a zakřičí růžové klubíčko a kojení, i praní plen jsem měla ráda. Asi jsem cvok, už když jsem čekala své třetí dítě, bylo smutno z toho, že už je to naposled, že už si to nezopakuju...A taky měla jsem veliké štěstí, že vždy těhotenství bylo pro mě po všech stránkách tak příjemné, včetně toho, jak jsem se ke konci koulela světem :-) A školství? Nesnesla jsem bezpráví už na zakládce a byla jsem schopna postavit se nejen spolužákům, kteří měli tendenci trápit slabšího, ale dát nesouhlas i učitelům a později nadřízeným. Možná se s tím člověk rodí. Měla jsem úžasné rodiče, už dříve jsem si všimla, že maminka byla a je Tvoje opora, měla jsem to podobně, maminka mě držela, když mi vypukla PP. MOje maminka byla tak zvláštní, že koncem 60.let, když moji vrstevníci prožívali pubertu, nabádala jejich rodiče k tomu, jaké mají mít pochopení pro ten hormonálně rozbouřený stav svých potomků a jak jim mají pomoci a ne jít metodů rozkazů a zákazů. Musím se tomu, až usmívat, byla to doba, kdy dětská psychologie a psychologie vůbec byla u nás v plenkách a moje maminka byla obyčejná úplně ženská, která měla ráda lidi... Když jsem učila na škole, kam chodily i mé děti, ještě před 20 lety se mnou učila češtinářka, která odmítala akceptovat dyslexii. Ve sborovně vypukl pěkný boj, když to prohlásila a nejen ze strany učitelek, které dyslektické děti učily. Určitě se přístup k osobnosti dítěte za těch 20 let změnil k lepšímu, dítě není majetek v rukou dospělých, je třeba dát mu prostor, lásku a naučit ho, aby i ono bylo schopno dávat jiným lásku i prostor... S ponižováním jsem se potkala ještě i na gymnáziu a taky lehce na VŠ. Typy, které tu tendenci mají, potkáš všude, jen je potřeba se nebát postavit se jim.
Měj se krásně, porodu se neboj, půjde to snáz a trocha bolesti za ten zázrak stojí :)

Edito, já jsem měla školu ráda. Zejména 1. a 2. třídu. Měli jsme hodnou p. učitelku, uměla krásně chválit a já dělala, co jsem jí na očích viděla. Měla jsem jí hrozně ráda. Nevzpomínám si, že bych kdy v 1. třídě někdy vůbec dostala nějakou dvojku. Proto jsem z toho docela na větvi, že můj prvňáček má už jednu 3 a jednu dokonce 3-. Není to líto mně, ale je mi to líto za něj. prostě mně je líto, že jemu je to líto :-)

Ahoj,
jsem ráda, že jste na mě nezapoměli :-)
Pajko, to víš, že ho povzbuzuju a to všechno. On byl Románek vždycky ten slabší a menší a nemocnější. Taky je to moje sluníčko, které na mě nedá dopustit. Vždycky jsem ho nějak upřednostňovala, ale ne proto, že bych ho měla raději, ale prostě byl ve všem za Tomáškem trochu pozadu. Snažila jsem se, aby si toho Tomášek nikdy nevšiml, ale teď vím, že všechno dobře vnímal. Je ve všem lepší, to každý ví, ale on to při každé příležitosti zdůrazňuje a upozorňije na to. Takže když je třeba vyzvedávám z družiny, už v autě hlásí: Románek má zase 2- ne, že by hlásil, já mám dvě jedničky, ale hned upozorňuje, že Romík je zase horší a tak je to se vším, chce nad ním vynikat ve všech směrech a i kdyby nechtěl, stejně by vynikal. Tomáš je opravdu moc chytrý. Já vím, že se nemá srovnávat, ale je mi prostě strašně líto Románka, jakoby mu nadržuju. Je těžké to vysvětlit, ale je to asi tak, že Tomáškovi přisuzuji roli staršího bratra, což on ale není. No to je jedno, ne že bych nad tím dumala denně, jen jsem Vám chtěla napsat, jak se mám a co je aktuálně můj problém.
Pajko, ale máš pravdu, je prostě jiný :-) Ale je pravda, že bych si moc přála, aby měl úspěchy i ve škole, jelikož vzdělání bude čím dál víc k nezaplacení.
Jo a diktáty - tak to je boj a to jsou diktáty jen na psaní slabik a jednoduchých slov.
A jak se máte Vy? Pajko, Dášo, Dito? Evo?

Edito, Ty čekáš už druhé miminko? Pamatuji se, jak jsi se snažila o první a teď už budeš mít děti dvě :-) Tak si to užívej!

Holky a pamatujete na Martinu z Chorvatska? Nevíte, jak se má?

Ilono ,11 let je už dost dlouho, to bude spíš ze současných problémů.Jestli máš nízký tlak, tak je to na prd, egilok ho ještě sníží,ale jestli máš egilok 25, tak půlečka na noc ho nesníží tak dramaticky a navíc to ve spánku necítíš.Přes den se to ale nedá.Tu kombinaci egiloku a lexaurinu ti poradili na kardio?

Inko,tak mě napadlo,mám 11let po bouračce ze které jsem měla 10zlomenin(pětinásobnou tříštivou zlomeninu pánve s posunem,prasklou křížovou kost,naštíplé 2 obratle,zlomený 2žebra,otřes mozku,kontuzi ledviny,krvácení do plic,proraženej močák,natrženej stehenní sval a jediné šití mám na pravém obočí,jinak mě museli nechat srůst,ale zůstali mi z toho 3 vyhřezlé plotýnky,které mě těch 11let pořád trápí.Poslední dobou docela dost.Tak jsem si myslela,jestli to na to taky nemá nějaký vliv.11let vlastně žiju s bolestí,nekdy dost velkou.

Lenko,já je vysadila hned,jak mi po nich bylo tak týden špatně.Nevydržím to.

Inko,Holtra jsem měla 2x a teď mi ho napsali potřetí.Doma pochopení nenajdu,manžel se všem mým problémům směje,je mi dobře v práci,ale malá bývá často nemocná.Ten Egilok jsem si zatím vzala jen 2x.Jednou půlku při palpitaci a 1x čtvrtku.Nemůžu ho moc brát,mám nízký tlak,ale vždy mě pomohl.Lexaurin si vezmu taky jen někdy a to jen půlku 3mg růžového.Snažímse moc léky nebrat,protože už mám na pár léků alergii a z některých nežádoucí účinky.Jak jsem šla teď v pondělí po nemoci malé i moji do práce,tak mě tam nic takovýho nepřepadá.Nevím,jestli si mám jít pro nějaká antidepresiva nebo jestli to zvládnu bez nich.