strach z řízení auta

Tak to já mám malinko jiný problém... Řidičák mám už 5 let, od té doby jezdím jen párkrát do roka, když mě někdo pustí za volant... Provozu se až tak nebojím, s rozjezdem do kopce je to horší, ale věřím si (a ne nadarmo mám polepený zadek auta zetkama a upozorněníma, ať se na mě nikdo nelepí ;)). Z čeho mám však, nevím proč, hrůzu, je, že se stane něco s tím autem. Protože já tomu, jak to funguje, absolutně nerozumím, a třeba kdyby mi "zdechlo" na křižovatce, tak zatímco taťka vyleze ven, otevře kapotu a za minutu odjede, já bych skončila. Ještě větší strach mám z toho, že někde začne něco hořet nebo že se něco z ničeho nic pokazí. Když třeba řídím a mám pocit, že cítím z ničeho nic nějaký smrad, nebo že se nějak změnil zvuk motoru, tak začnu panikařit, že se něco děje. Z toho důvodu se ani moc nehrnu do toho řízení bez spolujezdce. Zkusila jsem to jen jednou, čtvrt hodiny v noci, a celou cestu jsem se modlila, ať proboha z ničeho nic nezhasnou světla. ;-D Shrnuto podtrženo - prostě nevěřím technice. :-/

Přenést se přes něj!!!

Ale co proti tomu strachu?

Fred ma pravdu. Helgo, nikdy nevis, co te v budoucnu potka a jako ridicka jsi na tom vzdycky mnohem lip.
Moje znama, ktere je pres 60 take cely zivot spolehala na manzela, vsude ji dovezl, vse zaridil. Jednoho dne dostal mozkovou mrtvici a zustal na voziku. Asi neni potreba vysvetlovat, jaky je i ona ted chudak, kdyz je odkazana stale na cizi lidi, aby ho odvezli k doktorovi, na rehabilitace, apod. Vsechny nakupy delat na desetkrat a jen tam, kde to je nejbliz.
Nemuze jezdit na vylety, navstevovat zname. Prestehovat se taky nemuze.

Helgo, je to tvé rozhodnutí a nikdo tě nenutí. Jen je někdy to auto potřeba a tak se to šikne, když i ženy jezdí a myslím, že většinou jezdí dobře. Asi se bojíš moc a tak radši nejezdi, fakt je to tvá věc, ale neříkej to jako návod pro ostatní. Myslím si, že sem spíš píšou, proto, aby nabraly odvahu a ne jí ještě víc ztratit a ujistit se v tom jak je správné nejezdit.
Toť jen můj názor :-)

kdo chce jezdit ať jezdí a kdo nechce, ať si to přizná. Já jezdit nechci. Jinak v autoškole mě chválili, i při zkoušce a když jsem před pár lety jezdila, tak taky. Ale prostě na to nemám nervy a využití MHD mi připadá pohodlnější.

No, presne tak! Akorat mozna holky maji vetsi blok a ty vytky od chlapu je vic znejisti.
Jeste jsem si vzpomnela na tu automatiku, jak tady o ni psali. Ja taky tehdy v tech mych zacatcich stravila desitky dnu shanenim auta s automatikou. Aby bylo ojete, ale vypadalo jako nove a bylo levne a manzel s koupi souhlasil.
Ale je to zbytecne. Pokud neni clovek nuceny denne jezdit v kolone vic nez pul hodiny, tak, ze dostava do leve nohy krece z ustavicneho stani na spojce, tak to nema cenu. Provoz auta s automatikou se dost prodrazi.

Jojo, Květo, máš pravdu, já se vždy také hrozně bál a nikdo by mě za volant nedostal. Až po vojně, mě do toho nějak vyhecoval brácha a zaplatil mi autoškolu a tak už jsem z toho nemohl vycouvat. A když už jsem to začal dělat a došlo na jízdy, tak jsem to bral už nějak normálně. Instruktor se ptal jestli nejezdím na černo, říkal jsem, že ne.
Tak jsme jezdili všude možně, jen ne uvnitř Prahy, což mi asi potom chybělo, že nebyla praxe. Jo a to jezdit nějakou dobu po méně frekventované silnici a naučit se vůbec tu techniku, je asi to nejdůležitější, zbytek vyplyne už potom sám z toho, co jsme se naučili. Jo a já se moc těšil, až budu moci jezdit sám, bez toho instruktora co mi do toho kecal a občas mi bral i volant z ruky a šlapal na brzdu, když jsem to měl já pod kontrolou a jemu se to nějak nezdálo. Prý jsem jezdil moc rychle. Ale právě, že jsem si to mohl dělat podle sebe a jezdit si kam jsem chtěl a jak jsem chtěl, tak jsem se to nějak naučil, hlavně tu techniku. Potom jsem se po letech něco ještě zdokonalil, když jsem jezdil služebně od kolegy, říkal mi, že třeba vytáčím moc jedničku, že to stačí méně a naučil mě nějaké ty finty, on jezdil perfektně. Jo, ale jezdit do Prahy, pokud nemusím, tak do středu radši ne a to jezdím už 30 let. Ne, že bych to nezvládl, ale nějak mě nebaví jezdit v tom silném provozu a koukat do všech možných stran a také se ploužit v kolonách. Už jsem jednou měl bouračku, když jsem se koukal v koloně do boku a přede mnou na to hamtnul. Naštěstí jsem to odnesl jen já, on vyšel z toho dobře.
Chce to fakt zkoušet jezdit na nějakých odlehlejších místech a trénovat třeba stokrát a pak to zkoušet jinde. Je dobré zkoušet si rozjezdy i bez přidávání plynu, jen na volnoběh, jde to a tak se člověk naučí mít cit pro spojku. Prostě poznávat a srůst s autem, cítit co a jak to auto potřebuje a tak.
Jde to a když jsem se to naučil i já a že jsem se bál jako malej harant....nebojte se a zkoušejte to, pomalu a půjde to.

Holky neblbnete! Chce to jen odvahu a nevzdavat to. Samozrejme, ze nekdo je nadanejsi a rizeni zvladne rychleji, nekomu to trva dele, ale o to prece nejde. Mne od meho cile odrazovali vsichni (manzel, rodice, kamaradky, ktere neridily, i ty, co ridily, ze uz v tomhle veku by si zacinat netroufly, apod.). Jen jedna znama, tehdy uz duchodkyne, mi rikala, ze to musim dokazat, ze to jde v kazdem veku (samozrejme cim je clovek mladsi, tim to jde rychleji).
Ja jsem si zacala delat autoskolu skoro na 40 letech. Kdyz jsem mela prvni jizdu, tak jsem po pulhodine vylezla z auta a mohla tricko i dziny zdimat. Zdalo se mi, ze neudrzim auto na uzke silnici, ze se srazim s protijedoucimi, atd.
Vyslechla jsem si ledaccos od instruktoru, od manzela, ktery mi pustil za volant az s ridicakem. Potom jsem ho dva mesice musela vozit do prace (nazpatek jezdit tramvaji). Celou dobu na me jecel co delam spatne. Pak uz kriku ubyvalo a po tech dvou mesicich uz mi dovolil, abych jezdila sama.
Ted po letech mam pocit, ze ridim lip nez on a pro zmenu mu do rizeni kafram ja :o).
Ale chce to - jak uz tady psali lide prede mnou - jezdit dlouho porad stejnou nenarocnou trasu a zautomatizovat si zvladnuti auta. Pak jde uz jezdit i jinam, kde clovek musi premyslet nad dopravnima situacema.

jsem na tom taky tak, řidičák mám 15 let , před několika lety jsem začala jezdit ale pak jsem zase přestala. Vždycky jsem měla hrozný strach a bolelo mě břicho když jsem měla jet. A mám pár známých kteří jsou na tom taky tak. A jiní zase jezdí každý den do práce autem i když mají MHD. Zkrátka každý jsme jiný a nemá cenu se do toho nutit když máme pocit, že na to nemáme. Chirurgem, učitelem nebo pojišťovákem taky nemůže přece být každý, a s tím řízením auta to bude podobné. Prostě auto řídit nebudu a je to.

Já se taky hrozně bojím, největší strach mám z neočekávaných situací, že nebudu schopná rychle zareagovat. Teorii i techniku ježdění mám jakžtakž zmáknutou, ale co pak na silnici, když tam nebudu sama? Auto jsem podědila po našich a už mi rok a půl stojí před domem. Prostě na to nemám. Říkám si - radši nejet vůbec než jet jednou a někoho zabít...

Já se taky hrozně bojím, největší strach mám z neočekávaných situací, že nebudu schopná rychle zareagovat. Teorii i techniku ježdění má zmáknutou, ale co pak na silnici, když tam nebudu sama? Auto jsem podědila po našich a už mi rok a půl stojí před domem. Prostě na to nemám. Říkám si - radši nejet vůbec než jet jednou a někoho zabít...

Já žiji jen s mámou a s babičkou. Dlouho jsme měli jen starou Škodovku stodvacítku, se kterou jezdila jen babička. Máma si sice kdysi udělala řidičák, ale hned potom jezdit přestala. Všude nás potom vozila jen babička. Teď se máma rozhodla, že si koupíme lepší auto, ona začne znovu jezdit a já si udělám řidičák. Máma neměla sebemenší problémy. Je docela průbojná, takže se přihlásila na kondiční jízdy, které měla během měsíce za sebou, a koupila starší Felícii. Přestali jsme být závislí na babičce a tak ještě máma říkala mně, ať si taky udělám řidičák. Ale to už je problém. Zjistil jsem, že se strašně bojím. Auto už máme tři roky, mně je dvacet a pořád se to snažím oddalovat

Zrovna chodím do autoškoly, ale ne do sk."B" ale do "Ab.0" (motorky bez omezení).
Chci jen říct, že to co řekl Honza je pravda a pro motorkáře to platí dvojnásob, neli trojnásob..Ráda bych vzkázala všem frajerům že dojem z "adrenalinové jízdy" na motorce, udělá akorát na nějakou blbku z lontu.
Oceňuji řidiče, ať už motorek nebo aut, začátečníky, profíky..prostě všechny co jezdí ohleduplně. Díky :-)
Jooo a ještě něco, až Brně uvidítě černou Kawasaki s malou blondýnkou za řídítky, tak si držte odstup :-)

Honzo, máš pravdu - jen doufám, že tvé trojnásobné přemýšlení netrvá také trojnásobně dlouho.Hlavně chci na všechny znovu začínající apelovat, aby takhle uvažovali ve vztahu k vozidlům nad 12 t. Co ubrzdí osobák, kamion nezvládne,na předjíždění je dost dlouhej, atd. atd. Chce to klid a předvídat.

Dámy, určitě rekondiční jízdy.
Další věc, kterou bych viděl jako důležitou: Před každým manévrem (zejména předjíždění, průjezd křižovatkou, ..) bych doporučil se zamyslet a 3x se sám sebe zeptat, zda zamýšlený manévr není riskantní. Opravdu se nad tím zamyslet, 3x si prověřit situaci a pak teprve vykonat. Mě osobně (nějaké zkušenosti se řízením mám) to pomáhá mít jistotu a klid za volantem. ..Protože nejhorší je impulzivní jednání.

Ahojky,
taky jsem neřídila 8 let. Pak jsem potřebovala začít kvůli práci (nemohla jsem s sebou vždy brát nějakého řidiče - byla to pro něj ztráta času).
Přihlásila jsem se tedy na kondičky - měla jsem výborného instruktora, který mě hodně naučil, podpořil a pomohl mi zbavit se toho nejhoršího strachu.
Od té doby zase jezdím - už jsou to tři roky.
Souhlasím s Pavlem - kondičky stojí za to!
Nemějte strach z kondiček - nikdo se vám nebude smát. Je to lepší a hlavně pro všechny bezpečnější nový začátek.
Držím palce všem

A holky,které jste už úplně zapoměly jezdit šly jste rovnou na kondiční jízdy nebo ještě předtím nacvičovaly jízdu někde v poli.

Mám ty samý starosti. Pokud byste o nějaký takový autoškole pro kriplíky věděli, díky za kontakt.....:)))

Holky ( a kluci), poradíte mi nějakou dobrou autoškolu v Praze a okolí? Taky jsem za tím 10 let neseděla a potřebuju kondiční jízdy bez toho, aby se instruktor rozčílil, nebo ho klepla pepka...