Úmrtí pejska

Tuhle poslední reakci,nebo...Andrejko,Tvoje rána na duši je ještě moc čerstvá a dokážu se do Tvé bolesti na 100% vžít... ale samozř.i do bolesti Vás všech :-( ...
Příspěvek paní Olinky jen dokazuje,že nás"úchylných" je víc,než jsem si myslela,když jsem objevila tyto stránky...
I s Jejím příspěvkem NAPROSTO SOUHLASÍM...
Voříšek by se měl ZAMYSLET nad tím,co mi sem napsal...
Za prvé jsem jeho příspěvek vůbec NEPATŘÍ-s tímto smutným tématem NEMÁ VŮBEC NIC SPOLEČNÉHO !!!
A kdyby si jen letmo přečetl mé předchozí příspěvky,tak by Mu asi došlo,že mi nemůže být 18,jen proto že mám řidičák...???!!!
Probůh,proč to sem plete ???!!! Vždyť míchá hrušky z jabkama !!!
Takže naprosto souhlasím s Andrejkou... !!!
A Ty si voříšku DEJ ODCHOD na jinou diskusi,takovéto NEMÍSTNÉ POZNÁMKY A OTÁZKY SEM OPRAVDU NEPATŘÍ... !!!
Moji milí přátelé,moc a moc na Vás myslím a hluboce s Vámi cítím...
A přeji Vám všem hodně sil...
Mám toho o svém VĚRNÉM PŘÍTELI LUMPÍKOVI ještě hodně co psát...
Ale dnes jsem měla náročný den,taj jsem"jen" nahlédla,abych se s Vámi podělila o naši bolest a aby jste věděli,že jsem a stále bubu s VÁMI...
Tak se dnes rozloučím,myslím na VÁS a zase VÁS CO NEJDŘÍVE NAVŠÍVÍM...
Přeji VÁM všem ještě jednou hodně sil,ahoj Zdenka.

Tuhle poslední reakci,nebo otázku od tzv.voříška,který neumí napsat ani své civilní jméno jsem nepochopila.A radím mu at své emoce přemístí a nechá si do nějakých jiných diskusí a nám tady dá pokoj.O takové nemístné příspěvky tu rozhodně nikdo z nás nestojí.Jinak děkuji všem co tu občas napíšou,myslím na vás,souhlasím se všema,taky poslední jmenované p.Olině.Všemu rozumím,i proto jsem psala,že mám sice 3 letou dcerku Terezku,ale přesto pro mne byla a je smrt mé Kety opravdu velice těžká,vidíte,je dnes 11.9.,takže je to měsíc,bylo to 11.8. ve středu v 17.45.hod.

Zdenko ...kolik ti je let? Řidičák máš, autem jezdíš, takže minimálně 18?

Dobrý den. Přidávám se ke všem, kteří bojují za to, aby pejskové a kočičky bly stavěny na rovinu lidí. Zřejmě je nutné, aby na této planetě panovala rovnováha, proto jsou lidé, kteří více tíhnou ke zvířatům než k lidem a je to tak i opačně. Ve svém životě jsem měla celkem 5 pejsků. 3 z nich museli být uspáni a u 2 jsem o tom musel arozhodnout sama. Nejtěžší rozhodnutí v životě. Ale nemoc si nevybírá ani tam. Bylo to nutné. Zvládla jsem to natřikát, kdy jsem se od veterináře pokaždé vrátila a věřila na zázrak. Nepřišel. Dnes bydlí můj dáreček k narozeninám u mých dětí a dosud předčil i touhu po vlastním dítěti. Mnozí to hodnotí jako nenormální, úchylné. Není to tak. Pouze patříme k té druhé polovině, která ví, že zvíře nikdy nezradí, že nás přivítá bez ohledu na náladu, na bolest. Vždy bude u nás s vděčností a láskou. Toto vše chybí lidem. Malé mimino vyroste a stane se mnohdy dost špatným člověkem. Štěně vyroste také, ale zůstane až do konce svého života věrným, spravedlivým, radostným a férovým přítelem. a TO SE O LIDECH V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ŽÍCI NEDÁ.

Moji milí přátelé...
Moc s Váma všema cítím,tyto stránky jsem objevila náhodou a hned se mi ještě více oživila myšlenka na mého milovaného LUMPÍKA...
Také já Vám píši to,co neví ani moji nejbližší,neboť i když měli také Lumpíka rádi,tak prostě pro ně je Jeho odchod dávno uzavřená kapitola...
Jen občas se o Něm zmíní třeba když je u nás návštěva,jaký byl dobrák,ale to je vše...
Jak již jsem psala,Lumpíka jsem před 6-ti roky pochovala také v zákoutí naší zahrádky,netušíc,co se stane za 2 roky-že se budeme muset vystěhovat :-(
Jak píše Lina,i já jsem hrobeček drahého Lumpíka denně udržovala a měl tam vždy krásné květiny a na vánoce i vánoční věnec a svíčičky...
Lumpíkův hrobeček bylo pro mě místečko,kam jsem se chodila vyplakat,když mi bylo zle a povídala jsem si s NÍM...
V té době jsem měla jen Ťapinku a také jsem si s Ní sedla,či klekla k Lumpíkově hrobečku,přitulila jsem si Jí k sobě a začala jsem Jí o NĚM povídat...
Když jsme museli domek prodat,bylo to strašné,rvalo mi to srdce,po baráku i po zahradě nám denně chodili cizí lidi a já jen brečela a brečela u Lumpíkova hrobečku,že Ho budu muset opustit :-(
Vy všicni určitě víte,co to pro mě bylo za bolest a bezmoc :-(
Máminého bratra a jeho manželku jsem začala NENÁVIDĚT,mámin bratr se nechal zmanipulovat teta ho úplně zkazila,býval dobrák...
A pak mi ještě cynicky a jedovatě řekla,ať si ho tedy vyhrabu a abych se s toho neposr..a :-(
Od té doby tito lidi??!! nejsou už pro mě teta a strejda...
Ti,co koupili náš domek mi slíbili,že budu moci jednou za čas přijít a paní mi slíbila,že na Lumpíkův hrobeček naseje květiny a vše chápala...
Já jsem se naivně domnívala,že ti lidi budou moji přátelé,jsou jen o asi 5 let mladší,než já,ale opak byl pravdou...
V srpnu 2006 jsme se museli odstěhovat a ti noví majitelé mi umožňovali po předchozí domluvě návštěvu mého milovaného Lumpíka...
Rozsáhlé úpravy domku začali dělat až na jaře 2007,do té doby se tam přišli jen občas podívat a bydleli u rodičů...
Takže mě vždy nechali,abych si vlezla k nim na zahrádku přes sousedy a já jsem plakala a plakala,povídala jsem si s NÍM a přitom jsem MU hrobeček zase zkrášlila,dala jsem na něj květiny a zapálila světýlko...
Přišlo jaro a ti noví lidi,kteří mi slíbili,že budu moci Lumpíka navštěvovat a že mi paní nasází květiny na Jeho hrobeček,najednou úplně otočili...
Asi si mysleli,že přes zimu zapomenu !!!
Jak si to mohli myslet ??!!!!
A dali mi to najevo obzvláště krutým způsobem,že si nepřejí,abych už k nim nechodila...
Jednou jsem jako vždy,po telef.domluvě přijela,bylo mi zle,měla jsem veliké problémy a potřebovala se Lumpíkovi vyplakat a popovídat si s NÍM...
Domek i zahrádka-jedno obrovské staveniště,vše co jsme tam za ty roky vybudovali bylo rozkopané a zničené... Ale nejhorší ŠOK A BOLEST mi způsobil pohled na úplně zničený Lumpíkův hrobeček :-(
Umělé květiny,které jsem MU tam s láskou při poslední návštěvě dala byly rozdupány,květináče rozbité na kusy a pomníček povalen a rozmlácen... :-(
Tak takto odporným způsobem mi ti chápající???!!! lidičky ???!!! dali najevo,abych už za Lumpíkem mým milovaným nechodila :-(
Tenkrát,toho dne,jsem přijela autem...
A po tomto ŠOKU jsem 2 hodiny v autě brečela,celá jsem se třásla a říkala jsem si: Jak jen mohli ???!!!
A i když si troufám tvrdit,že jsem dobrá řidička a domů jsem to měla 15 km,byla jsem tak ochromená,že jsem ze sebe musela vydat poslední zbytky sil,abych dojela...
Cestiu jsem přes slzy neviděla na cestu a když jsem přijela domů,musela jsem se znovu pokusit se alespoň trošku se uklidnit,abych před mamkou svojí bolest zamaskovala...
Moc to nešlo,mámě jsem řekla,že jsem unavená a jdu spát a musela jsem jít k sobě do pokoje...
Ulehla jsem a plakala,vzala jsem si k sobě JEHO fotku a i Ťapinku jsem nechala mámě v obýváku...
Myšlenkama jsem byla s Lumpíkem a stále dokola jsem si kladla otázku,jak mě ti noví majitelé domku mohli takto zradit :-(
Vždyť jsem jen občas chtěla jít za Lumpíkem a být s nimi kamarádka...
NÉÉÉ... LIDEM SE VĚŘIT NEDÁ... !!!
I NEJLEPŠÍ PŘÍTEL-ČLOVĚK DOKÁŽE HNUSNĚ ZRADIT... !!!!
ALE MILOVANÝ PEJSÁNEK NÉÉÉ... !!!!
A jak už tu mí drazí přátelé všicni píšete,že milovaný pejsánek,je LEPŠÍ,než člověk SVINĚ...
Proto nesnáším lidi,kteří řeknou: Vždyť to byl,či vždyť to je"jen" pes... !!!
Ale kolikrát právě PES,DÁ ČLOVĚKU LÁSKU,POZNÁ,KDYŽ JEHO PÁNÍČEK-ČKA TRPÍ...
ALE ČLOVĚK... ???!!!
A naše zákony... NECHÁPU... VY TAKÉ NÉ... PES-TO JE PŘECI JEN VĚC... VŽDYŤ JE TO"JEN" ZVÍŘE... !!!!
A ještě dodám: Mamka se s novými majiteli našeho domku asi před půl rokem potkala a kyž přišla domů,tak mi vyprávěla,jak si popovídali... a mě nejen,že to NEZAJÍMALO,ale opět ta STRAŠNÁ BOLEST,JAK MOHLI ZRADIT... ???!!!
Jenže mamka je v tomto úplně jiná...
NECHÁPU,JAK MOHLA BRATROVI ODPUSTIT...
Lumpíka měla ráda,ale jinak,než já...
Prostě my jsme jiní a proto si tu píšeme,protože naší bolest nepochopí ani naši nejbližší z nejbližších...
Moji milí přátelé,jsem s vámi,chápu vás všechny tady,myslím na Vás a zatím ahoj vám všem: Zdenka

AHOJ LINO KONTAKTOVAl...Ahoj, Mirku, strašně trpíš, i já tak trpěla a dodnes se mi zdá, že žiju jen setrvačností. První rok přežít je nejtěžší, všechna čtyři roční období bez přítele nejmilovanějšího, který u všeho byl a náhle není. A lidem,jako jsi Ty a já se k takovým také počítám, není rady, která by byla vyslyšena. Prostě to nejde, nejde nám to tak, jak se ti ostatní domnívají, že by to mělo být. Odborníci říkají, že hluboký smutek, trvá-li déle než půl roku, je již na lékařskou péči. A já na to říkala-a kdo si osobuje právo nám říkat, jak dlouho máme trpět, nikdo nemá právo určovat nám délku smutku.Co víc ti mohu napsat,než to, že ti rozumím,sdílím tvůj žal, chápu.....
Samozřejmě neznám v jakém prostředí žiješ, v jaké společnosti žiješ a kde máš
svou Alku, kterou nechceš opustit a jsem daleka vyzvídání, proč taky. Já mám svého
nenahraditelného Stima v klidném zákoutí zahrady,i já u něj bývám velmi často a
nikdy bych ho neopustila. Nikdy bych ho nenechala samotného, tak strašně chtěl být pořád s námi. V noci mu již třetím rokem svítí na hrobečku světýlko, večer rozsvítím až ráno když ho jdu pozdravit, ho zhasínám... Mám tu možnost ho mít u sebe pořád. Bojím se, že i toto, jak jsi naznačil, tě bude trápit...
Ještě jednou, jsem v duchu s tebou a zajímá mne kterými cestami se bude tvůj život dále ubírat. Též jsem chtěla odejít za svým Stimíkem, a zatím jsem si "jen" poničila zdraví a bez radostí žiju dál... "

Mirku, jak to u Tebe vypadá,... AHOJ LINO KONTAKTOVAl jsem chovatele v Řecku ale stále váhám slíbil jsem věrnost své ALCE a tak nevím, děti mi říkají ať už se vrátím domů ale opravdu to nejde ALKU tam samotnou nenechám.Rozum mi říká něco jiného a srdíčko je mnohem silnější,nedovedu se jen tak sebrat a jít,bolesti je stále moc a kdyby to jen trošku šlo odešel bych za svou ALKOU.Děti mají své rodiny nechyběl bych ale vím že ALKA by tam semnou strávila úplně všechen čas a já sní,moc mi tu chybí,aspoň že fotky a videa si občas pustím a zavzpomínám a slibuji že se mně brzi dočká. MIREK

Mirku, jak to u Tebe vypadá, máš nějaké nové zprávy? Jak zvládáš žití? Myslím na Tebe a Tvou Alku, stále dojatá Tvým příběhem. Až se budeš cítit, napiš alespoň řádku. Za všechny, kteří rozuměli Tvému zármutku Lina.

Lino,
Vám také děkuji i...Díky za Vaše slova, cítím Vás jako své přátele. Ani já nemohu sdělit ani svým nejbližším to, co sděluji vám. I můj Stim byl láska, věrnost, krása a dobrota, i já bych mohla psát o tisících krásných chvil, s ním prožitým, on byl a jeho hrobeček dodnes je mým nejbližším důvěrníkem,všechny své smutky si chodím dodnes vybrečet k němu, položím hlavu k
zemi, co nejblíže k němu a cítím jakoby mne slyšel, cítím jeho přitulení...
Nedávno jsem v jednom testu na otázku
které slovo mi zní nejkrásněji napsala: "Stim".
Proto všechno mne dojímají Vaše příběhy, proto jste mi blízké (blízcí). A život jde dál, jak říkávám, lhostejný k našim
osudům a tak musím i já "nasadit masku"
a jít bojovat s dalším dnem, dát se do pracovního procesu.
Nashledanou. Lina.

Mirku, Honzo, Radko,...Lino,
Vám také děkuji i za ostatní smutné lidičky za Váš příspěvek od srdíčka a myslím na vás na všechny lidičky tady a soucítím...

Dobrý den,děkuji vám za...Dobrý den paní Andrejko,

to,co jste napsala-jako bych to psala já,přesně,ale úplně přesně tak...
Akorát bych se opakovala,kdybych psala o Lumpíkovi-prostě mi úplně mluvíte z duše...
Jen dodám,že Lumpík byl kříženeček jezevčíčka a ještě měl moc rád děti...
Neteř Mu jako maličká holčička-dnes už je Jí 16-to to letííí
-prováděla vše možné a Lumpík nikdy nedal najevo,že by se Mu něco nelíbilo,natož aby malé ublížil-naopak...
Když jsem šla s malou v kočárku po ulici,ani si pomalu neudělal potřebu,protože cítil,že by mohl malé i mě třeba někdo ublížit a prostě měl tu potřebu nás chránit...
V té době jsem ještě bydlela v domku,jak už jsem se zmínila a tenkrát jsme
měli předzahrádku a právě tam,když jsem neteřinku hlídala,tak když bylo hezky,uložila jsem Jí do kočárku na zahrádku a Lumpík se od Ní nehnul,i na té zahrádce Jí chránil i když určitě cítil,že i já malou pozoruji z okna a vrátka jsou zamčená...
To jsem si vzpomněla na tuto dobu,kdy byla neteř malinká,přesně tak ve věku Vaší dcerušky a Lumpíka stále nějak pošťuchovala...
A když odešel na věčný spánek do psího nebíčka,neteři už bylo 10 roků a také pro Něj moc plakala...
Teď už je z Ní slečna,já bydlím s mamkou a 2-ma pejsánky...
Muže nemám,ale ani mi to nevadí,před 8-mi lety mě málem zabil můj bývalý přítel...
Lumpík byl zavřený a nemohl nic dělat,jen jsem slyšela Jeho zoufalý štěkot a naříkání,jako mi chtěl příjít na pomoc...
Pak jsem se probrala až v nemocnici a když jsem se vrátila a sotva lezla,ON to vycítil a pochopil... že s NÍM nemohu jít na dlouhou procházku...
Prostě ta Jeho hnědá očička mluvila a smála se...
Nikdy na NĚJ NEZAPOMENU,ALE MOC MĚ MRZÍ,ŽE UŽ MU NIKDY NEDÁM KYTIČKU,NA JEHO HROBEČEK :-(
ALE V MÉM SRDÍČKU ZŮSTANE DO KONCE MÉHO ŽIVOTA,i když mám zase pejsky...
Ale LUPMPÍK-BYL VYJÍMEČNÝ,ZROVNA TAK JAKO VAŠE KETYNKA a pejskové VÁS všech,kteří jste šli s bolestí na"trh"-na tyto stránky...
Jinak bychom se zde nepotkali... Zdenka

Moc mi cybí,opravdu HODNĚ.Paní Zdeno,u vás to vlastně vyřešili rodiče.Myslím,že dobře.V naší vzdálenější rodině taky přišli o pejska,srazilo jim ho auto.A už za 14 dnu si pořídili.Stejnou rasu,jen fenku a dali jí těměř stejné jméno.Mají ji rádi,ale taky hodně pořád mluví o tom předchozím.Každý to má jinak.I to,že vzít si z utulku má určitě taky něco do sebe.Snad až mi dcera povyroste,má zatím jen 3 roky,pujde do školky,tak snad až později,ted je to ještě bolavé,tak uvidím.Moc všem děkuji za pochopení a podporu.Dobrou noc.

Dobrý den,děkuji vám za příspěvky.Ano,jak píše paní Lina,člověk jde na trh se svou bolestí.Mně osobně to pomáhá,někdo to třeba řeší jinak.I u nás doma ten život prostě plyne dál.Bez ní.Věnuji se svým kytkám,o které ráda pečuju a dělají mi trochu radosti.Dále s dcerou jezdíme na kole.Strašně ten čas letí,za chvíli bude zima,vánoce.O těch raději ani nepíšu.Pořád když si vzpomenu mám ten pocit u srdce,to pálení v očích....Je to prostě ztráta a ta bolí.Vím,že ještě určitě nějaké další zažiju a také jsem už zažila a nemalé.Někdo se třeba "oklepe" dřív a rychleji a prostě jde dál.I já prostě musím.Člověk se denodenně setkává s bolestí,překážkami,problémy.Jsou samozřejmě i radosti.Asi to tak celkově špatně nesu i kvuli jiným,ruzným změnám,které očekávám,kterých se bojím.Kety se ke mně vždy přitulila,podívala se na mne těma svýma krásnýma,hlubokýma,věrnýma,upřímnýma,hnědýma očima,jakože to chápe.Kolik krásných přívlastku člověk pro ni mohl nalézt.Věděla jsem,že je tu pro mne,že jí mužu všechno povědět,vyplakat se.To také každému člověku nemužete povědět,nebo ani dítěti,at není zmatené,nebojí se,nerozumí proč maminka pláče,co se dějě.Jí jsem mohla říct všechno,byla trpělivá,nikam nespěchala,kdykoliv jsem chtěla a potřebovala,mohla jsem cítit to porozumění..- a lásku.Velice ji postrádám,pomáhala mi svou přítomností.Mám sice kolem sebe lidi,přátele.Ale tohleto například co píšu tady jim neříkám.Kety pro mě prostě byla přítel,kamarád,prostě nevím jak to nazvat,ale myslím,že mi rozumíte.Byla tu v dobrém pro radost a ve zlém pro smutky a trápení.Prostě nerozlišuju v tomto případě ji,jako zvíře,s člověk,kdyby někdo namítl,že je to jenom pes.Nemluvila sice,ale my jsme si rozumněli beze slov,těm jejim pohybum,i jak se smála,...a pak i jak trpěla.V mnohém jsem si s ní rozumněla více než s lidma.Dala mi tolikrát klid,s ní jsem nabyla pohodu po například nevydařeném dnu.-A hlavně mi dala svou lásku,-nezištně,bez nějakých nároku na něco.Vždy za každých okolností,bez ohledu jaký byl den.

Mirku, Honzo, Radko, Andreo,Zdeno,
při odpolední práci na zahradě se mi hlavou honily myšlenky... Myslím na Vás všechny a jsem si jistá, že jste všichni těmi, kdo vroucí láskou milovali své psy.
Proč byste jinak šli na "trh" se svou bolestí, proč byste i vy, ti, kteří odchod pejska na věčnost poznali třeba již před lety a přesto na Netu znovu otevřeli tyto stránky, které mají v titulu smutné "Úmrtí
pejska". Jsem ráda, že i bolest lidi spojuje, když je nenajdem kolem sebe, najdeme je tady a víme, že nejsme
sami... Jsem ráda, že jste, vy, citliví, dobří lidé, ať už jsou naše osudy jakékoli
a názory na budoucnost (bez nebo s novým pejskem) rozličné). Lina.

A ještě i myslím,že k...Andrejko,je to velmi smutné,jako všechny příběhy tady..
Pejsek dokáže být super kamarád,který člověka NIKDY NEZRADÍ a to mu stačí málo-"jen" trocha lásky,pohlazení,bašty,procházky.. a pejsínek za toto svého páníčka BEZMEZNĚ a ODDANĚ MILUJE..
Nejlepší kamarád-ka zradí.. ale pejsánek NÉÉÉ.. !!
Já měla od r-1992 pejska z útulku-2-3 roky Mu byly,když jsem si Ho vzala..
Byl to PAN PES,prožila jsem s NÍM 14 krásných roků a MOC MI POMOHL,KDYŽ JSEM VÁŽNĚ ONEMOCNĚLA..
Málem jsem se psych.zhroutila,když onemocněl a pak jsem Ho musela nechat uspat,aby se netrápil..
Lumpík byl pro mě jako dítě,tím spíš,že vlastní mít ze zdrav.důvodů mít nikdy nebudu..
Nechtěla jsem hned dalšího pejska,ale naši mě tenkrát postavili před hotovou věc-přivezli mi domů štěňátko,ani né za týden po odchodu Lumpíka..
CHtěla jsem se vysmutnit a pak dát šanci alespoň jednomu pejskovi a zase z útulku..
A místo toho mi už za týden lítalo doma štěnňátko..
Bylo to fakt mmoc těžké,stále jsem viděla Lumpíka před očima a do toho starost o psí miminko..
A k tomu smíšené pocity,zažívala jsem okamžiky,kdy jsem se na naše i zlobila,protože jsem za prvé nechtěla pejska hned a za druhé když,tak zase z útulku..
Dnes je Ťapince téměř 7 let a ještě jsem se ujala pejska mé sestry-synovec je alergik a bylo mi ho líto dát právě do útulku,tak už mám 2 roky pejsánky dva :-)
Ale i když je mám moc ráda,je pravda,že Lumpík pro mě byl.. je a do konce mého života bude PAN PES..
Ale ty dva rošťáky mám samozř.moc ráda :-)
Andrejko a ostatní !
Popřemýšlejte o pejsánkovi z útulku !
Kolik jich tam je a čekají na hodného páníčka-čku !
Nebudete litovat a k tomu budete mít dobrý pocit z toho,že jste pomohli jednomu chudáčkovi,který vám do konce života bude VĚRNÝ A VDĚČNÝ po celý Jeho život..
Já toto zažila s Lumpíkem-když jsem si Ho brala z útulku,byl hrobníkovi na lopatě-vyhublý,zablešený,nemocný..
Ale nikdy toho litovat nebudu.
Lumpík měl tuhý kořínek,do měsíce se ze všeho dostal,nelituji dovolené a peněz,které jsem nechala na veterině,kde jsem s Ním byla zpočátku i každý den..
A pak už jsme si krásně žili,těch 14 let..
Najednou začal kašlat a dusit se-nemocné srdíčko..
Do 2 měs.jsem doufala.. že to bude lepší,ale bylo to naopak a pak přišel víkend a já musela udělat mé nejhorší a nejtěžší rozhodnutí v životě.. A v pondělí mě švagr odvezl na veterinu a konec..
Do posledního okamžiku jsem byla s Ním a plakala.. a palkala do Jeho kožíšku.. :-(
Měla jsem Ho pochovaného na zahrádce,chodila jsem se vybrečet na Jeho hrobeček..
Ale mámin bratr se postaral o to.. že jsme se museli vystěhovat,bez nějakého varování,jinak bych si Lumpíka pochovala na chatě,kterou máme na horách ale Lumpík umřel 1.3.04 a u nás na chatě-metr sněhu..
Ale kdybych věděla.. jak to dopadne.. tak by mě švagr odvezl na chatu.. a pochoval mi ho tam..
Je to hrozně těžké,vím,jak to bolí :-(
Naši pejsánci se na nás koukají ze svého psího nebíčka..
Držím všem palečky,je to opravdu moc bolestivé a těžké.. odejde-li psí kamarád-ka..
Sama beru své pejsky jako děti a nechápu lidi,kteří zase nechápou toto..
Cítím s vámi všemi..

A ještě i myslím,že k dalšímu psovi bych si už neutvořila takový vztah.Kety byla muj první pes,prostě číslo 1.Snad někdy,až dcera povyroste,bude větší,když bude chtít hlavně ona a měla by ho jako svého.Ale je to velmi předčasné.Kety je prostě v mém srdci a navždy bude.

Dobrý den,bude to měsíc po smrti Kety.Člověk si to musí odsmutnit.Dostávám se do fáze,kdy už chápu,že je to prostě realita,že je tam už jinde,odkud se prostě k nám nevrátí.Po krásném období,kdy jsem prožívala mateřskou dovolenou doma s rodinou a s malou dcerkou se stalo tohle.Toto smutné,špatné období.Ještě mi koncem srpna skončila mateřska a ocitám se na uřadě práce.Vím,že matku s čerstvě tříletým dítětem nikdo nechce.Takže je to prostě tak,jednou si dole,jednou je asi líp.Momentálně je to první,smutek,deprese.Počasí venku už podzimní,většinou sychravé.Ale musím se snažit být i pozitivní,dcerka si nezaslouží vidět uslzenou maminku.Ted když jsem zese brečela,to už kvuli práci,si myslela,že pláču po Ketynce.Jestli já někdy najdu sílu na to nové štěně,jak se zde píše,je ve hvězdách.Poslouchala jsem si včera Spáleného,písen Lady,zpívá tedy o koni,ale je tam-Zítra zas mořem aut se budu ploužit dál,a v dlaních cítit hebkou šíji,co rád jsem objímal.A zase mi to všechno bylo líto.Co mi ted už zbývá,je žít pro Terezku a vážit si,že máme střechu nad hlavou a zdravé dítě,jinak mne nic netěší,žádné nijaké hezké vyhlídky.Děkuji

A ještě k těm...Ach ten čas! Andrejko,přímého potomka své
Ketynky byste asi nezískali, ale třeba štěňátko jejích dětí, čili její vnouče, až byste jednou byli schopni a toužili mít její krev.
Jinak, Vám rozumím každému slovu, i tomu pohledu na malého ptáčka a uvažování o křehkosti života. Od odchodu mého Stimečka
vidím i já svět podobným způsobem, i pro mne to byl mezník v životě, všechno se zzměnilo, všechno. A máte pravdu, já vím, že tyto stránky pomáhají právě sdílením, nadějí se tu najde málo... Jen ti, kteří poslechnou rady těch, kteří doporučují co nejdříve si vzít nové štěňátko, jsou z těch šťastnějších, těm to přeji i závidím...
Ano, ten čas, musím se dát do práce, není vyhnutí... Držte se, musíte tím projít, musíte, jinak to nejde a odborníci, jak je zmňujete, nepomohou, já to poznala, i to jsem zkoušela. Jedině Vás utlumí antidepresivy, což já zásadně odmítám...
Už musím, nashledanou, moji milí přátelé z domu smutku... Lina

A ještě k těm štěnátkum-Ketynka mela 8-4 holky a 4 kluky.Měla je ve svých 3 letech,už to budou velcí,silní psi.Byli tak krásní,byla tak pyšná a perfektní.Škoda,že jsme ještě neměli digitální foto,poslala bych fotečky.Snad jsou v pořádku a mají se dobře.Jsou ruzně po republice,dál i blíž.Jeden,je tu asi do 30 km od nás,ale nemám asi odvahu a ani sílu tam ted jet,asi bych šíleně brečela.Byl to ten,co ho brali prvního,těsně po očkování,ještě jsem si říkala,jak to zvládne,jestli ještě není na odběr malý.Ale moc ho chtěli a vím,že jak jsme tam byli,byl skvělý,vypadal bezvadně a bylo vidět,že je v dobrých podmínkách.Byla jsem moc ráda a doufám,že je tomu tak doposud.

A co mi snad ještě i trochu zklidní dusi,říkám si,jestli teda něco nad náma je,tak tam nahoře je naše psí holka v dobré společnosti,má tam plno psích kamarádu,kamarádek,hraje si a už ji nic nebolí.Taky snad,že měla krásný,nádherný psí život,lepší by mít snad nemohla,plný lásky a všeho,nic jí nechybělo,jen byl tak krátký,na to už jsme prostě neměli.Ale tak je to i v lidském životě.Všude se mluví,píše,jak je to strašné,jak lidé umírají,jaké katastrofy se dějí.Málokdo se pozastaví nad tímto,jak je to prostě těžké,když nám odejde tento psí rodinný,věrný přítel,společník,kamarád.Proto moc děkuji,že to tady mužu napsat,at už si každý říká co chce,já jsem za to moc ráda.Velké dík za přečtení a za pochopení.