www.vesmirni-lide.cz-LIDÉ, PROBUĎTE SE !!!

F.L.VĚK,ty se všichni rádi maj,na sebe se nedívaj! Manon Lescaut ze své díže koblížky má čerstvé jen.. ČERVENÝ A ČERNÝ HUMOR dojatě nás naladí,modiglianni a jeho zhrzená kráska s karafou kolem tlustého,krátkého,kurva krčku!pouťovou panenku uschová..v trávě v rose na kolejích chřástal svoje přání sní,POUŤOVOU PANENKU NEZAVOLÁŠ!

tak co by neutíkali.Kéž by bylo zběhů co nejvíc.

Lidi utikaji od reseni problemu na zemi do vesmiru

2056.

V L E Z L Í C I!

polovina vesmirnych lidi blud, druha polovina podvod

Tam,kde bydlí kazatel!KÝM JSI SOBĚ? Tím,kým tě přece chce mít soused,lékař!UČITEL!..VIDÍŠ,KOLIK VOLŮ TĚ VZDĚLÁVÁ?

Obrázek..www.vesmirni-lide.cz.. 2220.

Obrázek..www.vesmirni-lide.cz.. 2220.

Jsem zde správně v oddělení pro duševně choré?

To čumíš, pičo co.

Tady máte něco, kurvy, ať se kurva trochu vzděláte.

LAKOMÁ
BARKA
(53)
Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. Třeba
Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela
zbytečně, protože v Hrdlořezích, a to je statisticky dokázáno, hrdla
se neřežou o nic víc než kde jinde.
Nebo nedaleko Konstantinových Lázní je vesnice Úterý. Přijďte
tam ve středu a jste zase v Úterý. Šest dní v týdnu to jméno lže.
A zrovna tak lhalo jméno vesnice Dejvice, když ještě Dejvice
byly vesnice, když z Dejvic do Prahy se chodilo buď Píseckou
branou nebo oklikou.
Nejspíš ještě se dalo věřit vesničce nedaleko Dejvic, která se
jmenovala Černý Vůl. S ohledem na starostu to bylo jméno
pravdivé, i když barvoslepé, neboť starosta byl zrzavý.
Vraťme se však do Dejvic. Řekli byste Dejvice, dej více! Tam
se asi lidi předhánějí v rozdávání.
Vůbec ne. Lakotili a hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni.
Ani ponocného si nedrželi. Nevadilo jim, že nevěděli, jak v noci
čas plyne. To prý by byl drahý čas, kdyby měl ponocného uživit!
Starosta to rád viděl, protože chodil pytlačit do Královské obory.
Když nebyl ponocný, nemusil se bát, že někoho v noci potká. Koně
koval kovář tak, že jim přendával podkovu z pravé zadní na levou
přední, tu zase na levou zadní, a tu pak na pravou přední, až byla
kobyla bosa.
Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka,
a to bylo každému známo. Nejenomže schraňovala slupky od buřtů
a šila z nich záclony, nejenomže se do zrcadla nepodívala, aby se
neopotřebovalo, ale to byla ona, co tenkrát, když jela do Loun
dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, k čemuž
nedošlo jen proto, když kočímu to koleno ukázala, raději ji nechal
jet zadarmo, než by zneuctil nebozez.
A téhle Barce povídá farář: „Co kdybychom to druhé prase
dali...“
„Ani pomyšlení...!“
(54)
„Počkejte, Barko! Myslil jsem na učitelovic, mají tolik dětí,
a nám jeden čuník stačí.“
„Proč maj tolik dětí, to je jejich věc!“
„A co má ten člověk dělat? Z lakoty tu lidé ani děti nemají,
a on, aby v té škole měl koho učit, musí být samozásobitel.“
„Tak mu dáme vejslužku, když už musíte rozhazovat, velebný
pane.“
„Říkejte si co chcete, dva čuníci pro nás dva je moc,“ chabě
trval farář na svém.
Je zajímavé, že přibližné v téže chvíli učitel došel k podobnému
závěru: „Já tu mám hladovejch krků jako píšťal u varhan a na faře
jsou dva vepři a dva lidi.“ Načež se zamračil. Čím víc se mračil,
tím usilovněji přemýšlel. Když se mu tvář vyjasnila, vzal do kapsy
kladivo a hřeb a že prý sejde nadýchat trochu večerního kyslíku.
Farář míval psa ovčáka, hlídače, ale Barka ho umořila hladem.
To se teď učitelovi šiklo. Šel k faře od lesa a nebylo psa, aby štěk.
Ani prve, ani teď, když se vloudil do chlívka k prasatům. Tomu
většímu se zdálo něco pěkného, protože kanilo a občas si
zachrochtalo jako piják piva. Menší spalo jako dudek. Když mu
učitel přiložil hřeb mezi oči, hnulo ovarem, ale maloučko. Učitel
sáh do kapsy pro kladivo a ani se mi nechce podrobně popisovat,
jak ten hřeb snadno vjel do prasečí hlavy.
Ráno Barka budila faráře větou: „To menší prase je v troubě!“
Povídá rozespalý farář: „A jak se vám tam celé vešlo?“
„Ježíšmarjá, ne že ho peču, ale že je kaput!“
„To jste je asi hladem umořila, osobo!“ zívl farář a obrátil se ke
zdi.
Barka seběhla k učitelovům. Jestli by prý pan učitel neodklidil
prasátko, pan farář se dává poroučet. Lhala, aby se zamezilo panice
mezi chovateli. Do rána jim na faře jedno zgrejzlo a lidi jsou zlí
a ještě by mohli říct, že na faře zatajili červenku nebo co.
„Ale to víte, Barko, s radostí, pro vás všechno!“ Učitel vzal
(55)
pytel a trakař a šel pro prase, že už ho prý někde zakope.
Toho dne se začalo z učitelovic komína kouřit a kouřit už
nepřestalo.
Když se Barka ptala učitelovic Toníka u kašny, co tolik topěj,
vždyť ještě nemrzne, Toník dělal, že ji neslyší, a Barka si dobře
všimla, že má mastnou bradu. Jak jí cestou na faru voda v putně
šplouchala, Barka každý třetí krok se zastavila a usedavě
přemýšlela, co to učitelovic, ta chamraď setsakramentská, může
kuchtit? Tonda má mastnou bradu přece od něčeho mastného. Že
by to prase... dyť přece pošlo, ne? Nebo že by nepošlo? Ten učitel
ňák přeochotně chtěl vyhovět...
Žralo ji to.
Sotva se setmělo, Barka šla courem kolem kostela ke škole.
Vpředu se svítí, z komína se kouří, Barka větří, čmuchá, přece
takhle voní vepřová! Teď ji ovanulo zelí, tohle jsou zase škvarky!
Vzala za kliku. Opatrně proklouzla do chodby. Na konci chodby
dveře a nad nimi výklenek s oknem pro větrání. Barka se šourá až
ke dveřím a poslouchá. No ovšem, tam se debužíruje, asi už je po
všem. Talíře, vidličky a nože cinkají do dětských hlasů a smíchu,
co to xakru jedli? Přišoupla bednu, co stála v rohu, dala na ni
škopík, co visel na zdi, a souká se nahoru, aby si to všechno
okénkem nad dveřmi zkontrolovala. Přišla o chlup pozdě, učitelová
už poklidila se stolu a všechny děti stály v řadě jako čestná rota,
od nejstaršího po nejmladší.
Učitel právě uzavíral: „... a pomodlíme se ještě za
Barku...“Barka napjala uši. Přitáhla se výš, stála na škopíku na
špičkách jako baletka.
„... aby nebyla tak lakomá,“ povídá nejstarší Žofka a po ní Pepa:
„... aby nebyla tak závistivá!“
„...a tak špinavá...“ vpadl Tomáš.
„... a neučesaná...“ mladší Xaver, a ještě mladší Felix:
„...ne tak ošklivácká...“
(56)
Bobeš: „... aby nemořila prasátka hladem...“
Růženka: „... a kočičky a ...“
Libuše: „... a pejsky...“
„... a aby nežrala žížaly,“ uzavřel Tonda s mastnou bradou.
Barka byla vztekem bez sebe. Ty žížaly ji dodělaly.
Chtěla zahrozit pěstí, leč zapomněla, že zpola stojí na špičkách
na škopíčku na bedně a zpola se přidržuje výklenku. Dřív než mohla
vychrlit nadávky, svět se pod ní zbortil, škopíček ucukl, Bárce se
zvedly nohy ke stropu, vzala bradou o spodek výklenku, jekla
a letěla, jako když žebřík podrazíš, ztuha naznak na dlaždice
v chodbě.
Našli ji tam s očima v sloup.
Dětem namluvili, že se Barce udělalo mdlo, a poslali je spát.
Jenomže Barčino mdlo trvalo trochu dlouho na to, aby to bylo
jenom mdlo.
„To vypadá, že je po ní,“ šeptal ženě učitel.
„Skoč pro faráře.“
„Jo, a jak to všechno vysvětlím? Řeknou, že jsme ji zabili, že
jsme byli v komplotu kvůli praseti, znáš lidi.“
Učitelová ztratila hlavu a navrhovala manželovi, aby emigrovali,
nebo aby zapálil dům, a podobné hlouposti. Učitel ji neposlouchal,
vzal pytel po čuníkovi, vecpal do něho Barku, hodil si to všechno
přes rameno a šel.
„Kam jdeš, Láďo, Ládíčku, tebe chytnou, já už tě neuvidím!“
učitelová se mu věšela na krk.
„Za chvíli jsem tu,“ konejšil ji, „nikomu neotvírej!“ a spolkla
ho tma.
Nevěděl přesně, co s Barkou. Chtěl ji posadit ke kašně, ale
Bureš se potácel z hospody, a jen taktak se nestřetli. Také se
zabýval nápadem, že by ji vynes na zvonici a tam by ji pak našli
a řeklo by se, že vybírala holubí vejce, to se o ní vědělo, a že ji
zvon vzal do lebky. Už zahýbal ke zvonici, když si vzpomněl na

(58)
Kubáta.
Kubát pro halíř byl schopnej hnát blechu přes strniště. Noc co
noc chodil hlídat do stodoly obilí, aby mu je někdo nevykrad, ale
sotva se usadil ve stodole, už ho popad strach, že by ho mohli
vykrást v chalupě, a letěl hlídat domů. Když tak proběhal celou
noc, ve dne spal. Říkal, že ušetří, že být ve dne vzhůru se při té
drahotě nevyplatí.
Učitel počkal, až Kubát přeběhl ze stodoly do chalupy. Potom
mu posadil Barku na hromadu zrní, dal jí do ruky lopatu, aby se
nekácela, a za chvilenku byl doma.
Kubát hlídá v chalupě. Asi za půl hodinky ho popadne obvyklý
strach o zrní a letí do stodoly. A vida ho! Nachytal zloděje
s lopatou, zrovna jak se chystá okrást ubožáka! I ty prevíte! I ty
padouchu! Kubát vzal cep a BÁC, BÁC! Zloděj se skácel.
„Ani se nehni!“
To se ví, že se ani nehnul. Totiž nehnula. Kubát poznal, teprve
až rozškrt sirku, že to není ten zloděj, nýbrž ta zlodějka, a to farská
Barka.
„Ženská, co vás to napadlo?“
Barka ani muk.
„Ženská, hej, hej, hej!“ to už s ní notně třás. „Snad jsem vás...
propánakrále, Barko!“
Barka ani muk.
Teď sedí oba ve stodole, koukají na sebe, jenže Barka Kubáta
nevidí.
Kubát je z toho zoufalý. Kam ji dát? Najdou ji u mne a řeknou,
že jsem ji z lakoty utlouk, znáte lidi! Co s ní?
Ze všech nápadů se mu zalíbil jeden velice škodolibý. Vzpomněl
si, že učitel nezamyká a že by mu mohl Barku donést do školy
a posadit ji do lavice. To se bude učitel divit, že má o žákyni víc.
Zase se octla Barka v pytli, zase se nesla nocí. Jak si chtěl Kubát
nadejít kaštanovou alejí směrem ke Královské oboře, byl by málem
(59)
vrazil do chlapa, který přicházel od obory. I on nesl pytel na zádech.
Když spatřil Kubáta, zařval, pustil pytel a odskočil do tmy. Kubát
zrovna tak.
Teď stojí oba chlapi za kaštanem, jeden druhého pro tmu nevidí,
a mezi nimi na silnici dva pytle. Čekají, co se bude dít. A ono nic.
Čekají, až konečně ten jeden, byl to Kubát, to riskne. Skočí,
popadne pytel a upaluje pryč. Ten druhý to vidí, oddechne si,
zvedne pytel a také upaluje.
Je to starosta z Dejvic. Byl si zapytlačit v Královské oboře
a nese domů statného koloucha. Jenže je v tom přece jenom malý
háček. Starosta nese pytel, to je pravda, ale je to pytel, který upustil
Kubát, zatímco Kubát útek s pytlem, ve kterém byl starostův
kolouch.
Tak se stalo, že Kubát potmě posadil učitelovi do školní lavice
místo Barky koloucha, zrovna když starosta vcházel doma do
kuchyně a povídá ženě: „Jen se koukni, co jsem dneska ulovil!“
Nás nemůže překvapit, že z pytle se vykutálela farská Barka, víme
přece proč. Ale starostová to nevěděla, a když spatřila, jak se Barka
kutálí, zajala ji mdloba a praštila sebou.
Teď tu obě ležely vedle sebe jako dva špalky. Starosta, bývalý

Tady někdo kadí bobky!!!!!!!

NESLUŠÍ TI TO!

NESLUŠÍ TI TO!

NESLUŠÍ TI TO!

NESLUŠÍ TI TO!

NESLUŠÍ TI TO!

NESLUŠÍ TI TO!

NESLUŠÍ TI TO!