Jak se o sebe postaráte, když zestárnete?

nevím jak se o sebe postaráte a esi zestárnete,jestli vás dřív ten múj venceslav klaus nezabije.

proč vyloudit, když nechci tak prostě nedám, tohle je možné jen u nás, že se ty děcka nestydí.

myslím,že jsi udělala dobře.je dobré mít v rezervě nějakou korunku,kterou z nás nemohou mladí/děti nebo vnoučata/ vyloudit.vím o čem mluvím

Tak jsem si založila teď v 57 letech důchodové připojištění na 5 let. Co myslíte,udělala jsem dobře,nebo špatně ?

Rád bych tady vyjádřil upřímný obdiv lidem,kteří se dokáží starat o své nemocné členy rodiny a néjen o důchodce. Já osobně jsem ještě velice mladý (21 let) a do důchodu mám ještě spoustu času. Nicméně bych rád řekl všem mladým lidem,aby neřešili co s nimi bude,až budou staří. Je to naprostý nesmylsl se s tím zatěžovat. Kdybychom měli všecko řešit tak dopředu,tak bychom nebyli nikdy šťastní. Podle mě je dobré žít pro sílu okamžiku. Samozřejmě až někdy budu mít děti,tak budu muset hledět trošku více dopředu,abych je dokázal uživit,ale i tak prostě nemá cenu řeši příliž vzdálenou budoucnost. Buďme rádi za každý den,který můžeme prožit,ostatně nikdo z nás neví kdy zemře a to je právě na životě to krásné,jeho naprostá nevyspytatelnost.

Ta básnička je tak nádherná, že mě to rozbrečelo...

z toho mi jde mráz po zádech.
Tak jednou všichni skončíme.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice tuto báseň nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál...

Mladá dívka je pořád ve mně

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte, řekněte, koho to před sebou vidíte...

Ach ano, je to jen ubohá stařena s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá, o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohle to vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte...

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala, než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami sladký život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti.

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je amen. Kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však uprostřed zkázy té mladičká dívka žije a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně, já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu...

Teď už - MNE uvidíte!

Ja bych si prala abych se...No, to bychom si asi přáli všichni...

Máte někdo představu o...Vendulo, nevím to přesně, ale myslím, že je to podle trvalého bydliště seniora - konkrétně podle krajů, takže jako Pardubačka byste se asi do Prahy (a středočeského kraje) nedostala.

Máte někdo představu o tom, kde si smíte dát žádost o přijetí do penzionu pro seniory? Hraje v tom roli trvalé bydliště? Kdybych byla např. z Pardubic, můžu si zažádat v Praze?
Díky za odpovědi.

Hmmm, na tom něco...Však on se lidský věk zase začne zkracovat, protože lidi jsou nucení pracovat a pracovat, tak v práci i umřou. Díky odporným mezilidským vztahům v práci se ještě nikomu věk neprodloužil.

Ja bych si prala abych se dokazala ve stari ktere se blizi dokazala o sebe postarat.A jednou ve spanku skonat.

já vím že jednou budu stará ,pokud se dožiju ale nedokážu si to představit mám důchodové pojištění ale to není všechno.Každý člověk je jiný a ve stáří nemusí být přizpůsobyvý to je potom problém ,nechtěla bych být na stáří někomu na obtíž ale kdo ví????Ráda bych byla soběstačná až do konce ale svůj osud neznám.

Starobince jsou plné lidí,...Hmmm, na tom něco bude.
Lidský věk se prodlužuje, ale je stále méně "in" být starý a neproduktivní.
Doufám, že umřu včas.

Starobince jsou plné lidí, co se o sebe dobře starali... Teď můžou sklízet plody svého snažení - budou umírat o pár let déle...

Tak se vyblinkáváme, no a...Leo, máš pravdu. Je to nejspíš gaučový kritik. byla by šťastnější, kdyby se starala o sebe. :-))

Děkuju za odpověď.Pro mě...Možná jsem světoběžník: jenže nemilovala jsem své bydliště.Přišla jsem tam za prací.Žádný sentiment.Když pak práce párkrát nebyla, a mě bylo už kolem 50 let, bylo mi jasné, že mladí draví manažeři, nejspíš školení v Německu, ale s absencí základů slušného chování, mě přeskočí. Než se nechat tahat za nos a dělat nevolníka, radši jsem odešla hrdě středem. To pak můžu bydlet kdekoliv. Jsem dost bezelstný člověk a v ČR se mi nežilo pěkně. Umím spokojeně žít ve světě, kde na sebe nejsou lidi naštvaní a závistiví. Možná jsem byla moc citlivá, teď už nejsem. Vlastně tady nemám ani písemnou smlouvu, ale zaměstnavatel do puntíku splnil, co slíbil. Milé dámy,přeji Vám hezký den a mnoho radosti.

tak se vyblinkejte babicky,...Tak se vyblinkáváme, no a co? Od toho tato diskuse je! Ty, co to píšeš, budeš mít se svou záští stáří ještě těžší, než máme my!
To ti garantuji!!!

Děkuju za odpověď.Pro mě...Souhlas s Hankou. Mary je větší "světoběžník". Vím co to je, žít v cizině.
V mladším věku jsem to dokázala, později bych to už nikdy neudělala a teď, když stárnu, vůbec neumím pochopit, jak jsem to dokázat vlastně mohla!
A Hani, nový život jsem začínala též 2 x,
bylo to těžké. Spoustu věcí bych s pohledem zpět udělala zcela jinak. Ale tak už to bývá...