Kněz a žena ...

Ahoj Jano, Kačko a Motýlku:)
Chci se taky podělit o svůj názor na tuto věc a to z pohledu obyčejného člověka, který se účastní života farnosti, ve které náš pan farář

Zdravím Motýlka a Kačku :-)
Jojo, pěkně to Motýlek napsal, jen co je pravda. A děkuji za odpověď na mou otázku, zda je možný vztak mezi ženou a knězem.
Shodou okolností jsem zrovna včera večer byla na mši svaté a předtím u zpovědi(po dost dlouhé době, naposled na Velikonoce). Nezpovídal mě ten pan farář co se mi líbí, ale jiný, u nás ve farnosti jsou totiž dva. Svěřila jsem se mu že se mi líbí jeden zadaný muž (tím jsem myslela zadaný Bohu), nechtěla jsem mu říkat že to je přímo farář. Doufám, že takto jak jsem to formulovala, že to stačilo. Samozřejmě si nepřeju aby ten "můj" zběhl ze svojí cesty kvůli mě. To néé, a proto se musím modlit, pravidelně modlit.

Motýlku, to jsi napasala krásně. Já to cítím stejně. Někdy se stane, že kněz "zběhne", ale pak je důležitý způsob, jakým to udělá. Aby bylo možno si ho i dál vážit a aby si i on mohl dál vážit sebe. Všichni víme, že kněží jsou jen lidé a i mezi nimi jsou černé ovce. Nejvíc potíží jejich činy pak stejně přináší jejich farníkům. Většinu si to ale ani neuvědomují.
Já mám stejné pocity jako ty, když vidím svého kamaráda kněze. Někdy na něj myslím, zvlášť, když přemítám o duchovních věcech, občas ho prostě potřebuju vidět a těším se na společné chvíle. Taky si jen povídáme. Prostě si rozumíme, máme něco společného za sebou, rozumíme si i beze slov. Na této rovině náš vztah zůstane. To co bylo, bylo kdysi, byli jsme mladí a dost zmatení.
Je krásné, že se za kněze modlíte, taky to občas dělám. Nemají to lehké.

Zdravím všechny, kdo tyhle příspěvky píše a čte.
Nejprve odpovím na původní dotaz Jany, zda je možný vztah kněze a katoličky...ano je - ten kamarádský, přátelský. A fyzický? To asi podle toho, jak se k celé věci postaví samotný kněz, druhá osoba a hlavně Kristus. Jedno vím určitě chce to čas na promodlení a pokoru s tím spojenou.
Ze své zkušenosti vím a znám jednoho kněze, který tři roky ve svém srdci bojoval a ptal se Boha otce, jaký je jeho směr nyní, co má udělat a pod. Je (byl) to skvělý kněz. Uměl zaujmout svým slovem, uměl dojmout svým příkladem a kázáním, uměl zabavit děti, uměl strhnout mládež pro odevzdání se Kristu, pro akce. Mě učil písničky, mě učil hry, mě učil poslouchat Krista, mě učil hodně věcí..... a nejen mě... v místech jeho působiště zůstala skvělá půda a skvělí lidé.. dnes žije onen kněz se ženou, jsou šťastni. Ale jak píšu, po celou tu dobu v sobě sváděl boj a ptal se co dál. Dnes má podanou žádost o dispenc, ke svátostem nechodí... a já si tohohle člověka nesmírně vážím - dokázal přiznat, že se "něco" stalo.
Takže v tom vidím čistotu a krásu jednání. Myslím si, že není nutné hned jít za panem farářem a říct mu, že ho miluji.... pokud tohle má mít nějaké trvání není potřeba něco uspěchat, něco říkat... vše má svůj čas a pak by si člověk mohl vyčítat své jednání, která jsou často založena na pudových jednáních, nebo z momentálních pocitů bez promodlení.
Na druhou stranu ze svého okolí mám zkušenost ještě s jedním panem farářem, který již dva roky udržuje vztah s mou kamarádkou. Ani jeden z nich neví, že o tom já a hrstka několikati lidí ví. Tento vztah je opakem onoho příběhu, který jsem psala výše. Tento pan farář jedná na základě pudů a momentální situace. Kamarádka je tak zamilovaná, že se jej nechce vzdát. Pere mu, vaří mu a slouží mu k sexu. On ji za odměnu vozí do divadel, do ciziny, kde se spolu mohou držet za ruce. Ale má ji uklízenou pěkně v klícce, kde jí navštěvuje a do rána u ní zůstává - jak říká kamarád -"breviář se spolu určitě nemodlí". To je ukázka jen jakési laxnosti a falešnosti onoho pana faráře. Když ho někdo na jeho chybu upozorní, začne kopat kolem sebe a skončí to vyhrožováním. Je to smutné. Hodně na tom smutný je náš pohled "obyčejných" lidí, kteří byli vychováváni v myšlence, že pan farář udržuje určitá pravidla. Jeho rodinou je jeho farnost. To je kamenem úrazu. Tento pan farář zkalil naše představy, ba i naše cítění. Pokud se necítí a pokud to tak cítí, že nemá být již knězem, ať tohle promodlí, ať je trochu pokornější a ke své "chybě" se postaví reálně, poprosí lidi(kteří o tom ví) o čas a porozumnění. A pokorně dál promodlívá tuto svou situaci. Časem ať se pak ke své lásce přizná a nese s tím spojenou zodpovědnost, či tento vztah ukončí a prosí o sílu fyzicky neupadat.Cítíme však, že tohle je jen jeho marnivý vrtoch, který jak víme není první. Prostě tomuhle panu faráři nevěříme. Vnímáme ho jako chledného svůdce, který v momentě, kdy dostane od biskupa dekret s místem jeho nového působiště, tak tento vztah ukončí - co chudák kamarádka? - a v novém místě si najde slečnu novou (tak trochu u něj zkušenost). V nás - v té hrstce lidí, kteří to o něm vědí - zůstává otázka co dál? Řešit to s nadřízeným děkanátu nebo vikariátu?
Tak tohle jsou dva pohledy na věc z našeho okolí - možná trochu mimo otázku, ale váže se to k věci.
Jinak mám také kamaráda, který se stal knězem v době, kdy jsem byla do něj dost zamilovaná... ale dnes chápu, že Kristus je pro něj lepší "partie" než já, že nemůžu být tolik sobecká. Dnes máme spolu krásný přátelský vztah. Moc ráda ho vidím, srdce se mi rozbuší jako bláznu když ho vidím, ale dnes tomu říkám radost nad chvílemi, kdy ho vidím a nad časem, který vím, že budeme trávit spolu mluvením a následným klaněním se Kristu.
takže je možný vztah kněze a katoličky? ano je - kamarádský, přátelský. A fyzický? ...je tato situace dost promodlena? Musím hned s panem farářem chodit, či skočit do postele, když cítím, že se mi líbí? Nemůžu to prostě promodlit a fyzično odsunot stranou?... jak píše příspěvek někde přede mnou - jsem schopna pak nést to vědomí, že jsem svedla kněze?.... že jsem svedla Kristova učedníka, kterému byla dána moc proměňovat a působit?
Hodně zdaru a kdo má krásný vztah s panem farářem, tak gratuluji.... za pány faráře je třeba se modlit (my s kamarádkou jsme spojeny každý večer ve 20.00 hod, kdy jeden Otčenáš letí vzhůru za naše kněze - hl. za ty hříšné)...

Není co obdivovat. Nikdy jsem se do toho neměla dostat. Ale říkám si, že nějaký důvod má všechno. Možná všechno až moc řeším. Možná jsem měla být průbojnější, drzejší, přímější a jeho city přijímat a podporovat, jak tu někteří radí. Ale na to nejsem ten správný typ. Měla jsem ho moc ráda na to, abych ho nechala kvůli mě tohle udělat. Nechtěla jsem být příčinou výčitek svědomí, nejistoty, tápání. Navíc v té době jsem chodila s někým jiným a brala ho jako přítele. Aspoň jsem si to myslela. To, že jsem na něj nemohla 7 let zapomenout, trápila se a nedávno jsem dostala odvahu za ním jet a vyřešit to, svědčí o něčem jiném. V outku duše jsem do něj byla zamilovaná taky, ale nechtěla jsem si to připustit. Teď bych ho ráda měla za přítele, ale navazuje se těžko, po těch letech a nedorozuměních.

Kačko moc obdivuji tvůj příběh. Kupodivu máme hodně společného...

PODPOŘTE ČESKOU REPUBLIKU A POROVNEJTE JEJÍ INTELIGENCI S OSTATNÍMI NÁRODY. ZAPOJTE SE DO IQ TESTU NÁRODA NA ADRESE: http://cz.iq-test.eu/?d=2910

No tak to není moc dobrý nápad. Asi stejný, jako by někdo radil někomu, aby sbalil ženatého chlapa od rodiny. To se přece taky nedělá, nebo by nemělo a morální člověk by to ani neudělal. Kněz žije pro svou farnost, pro Boha, pro lidi, dlouhá léta se na tuto službu připravoval a co by se stalo, kdyby najednou tohle všechno hodil za hlavu, to čím a pro co dlouhá léta žil. Nikdo si neumí přestavit jak těžké to musí být. Pocit že selhal, že opouští to čemu věřil a pro co se rozhodl, pocit vykořenění, pohrdání, toho, že neví co bude dělat dál? Musí se naučit žít jinak v tomhle světě, dělat něco jiného (myslím zaměstnání), chovat se jinak.
Samozřejmě existují kněží, kteří podlehnou, všechno co dosud měli zahodí a stanou se "normálními lidmi". Pokud to všechno ale opustili bez pocitů viny, bez problémů, tak asi nebrali svou službu tak vážně jak to vypadalo a takových asi není škoda. Ale těch je menšina. Věřím, že většina kněžích se někdy v úřadu zamilovala, ale pak je nutné myslet hlavou a ne...a hlavně to promodlit. Pak lze mít pěkný platonický kamarádský vztah se ženou s níž si kněz rozumí a přitom neslevit ze svých iděálů.

Skutečně si myslíš, když někomu vyznáš lásku, že s tebou bude chtít ten vztah ukončit? Možné by to snad bylo jen v tom případě, že by city nebyli vzájemné, ale pokud jsou oboustrané, věř, že mu za a) uděláš obrovskou radost
a za b) už bude záležet jen na vás, ale v Bibli se o celibátu nic nepíše, takže....nenavádím vás snad k hříchu, ale pokud jsi svobodná a líbí se ti, sbal ho a založte rodinu.

text

Takový lidé jsou fajn. Taky se snažím každému pomoct, když můžu

Není za co. Je dobré se někomu svěřit. Budu držet palce, ať je to zas dobré všechno. S chlapama je někdy kříž.
No, mamka mi vždycky říká, že jsem až moc hodná a důvěřivá a každému chci pomoct, že se mi to pak vymstí. Ale já to skoro vždycky risknu. Asi už jsem taková. Možná proto mě zas mají lidi rádi. Každý jsme nějaký, no.

Díky, tak hezky mi to tu píšeš. Moc si toho vážím. Takových lidí moc není. Jsem rada, že jsem natrefila na tuhle diskuze. Jinak je to těmi chlapy ale těžké... Ale bez nich to nestojí za nic...

Nedivím se ti. Neptám se, kolik je mu let, jen předpokládám. Ani nevím, kolik je tobě, to není důležité. Je to jedno, já bych se stejně bála o bratra nebo otce. Všichni jsou to muži a mají jinou psychiku a jiné uvažování. Věřím, že se ti brzy svěří, jsi jeho blízký člověk a taky věřím, že to nebude nic závažného. A kdyby ano, určitě to zvládnete, bude potřebovat tvou oporu.

Hm, to zní rozumně. Mi je to totiž strašně líto. Vím, že vyrůstal v jiné době, kdy se o intimních věcech nemluvilo. Bojím se o něj.

No je to složité. Určitě bych z něj nic nepáčila, ani se mu nehrabala ve zdravotní dokumentaci. Prostata to klidně být může, nebo cokoliv jiného. Můj muž se mnou někdy taky nekomunikuje, když má problémy v práci, tak je lepší se od něj držet dál a nechtít po něm nic, tím méně vysvětlení. Většinou mi to pak řekne sám.
Můžeš mu ale říct, že tě trápí, že nevypadá dobře, že sis všimla že zhubnul a že se k tobě chová jinak a nabídnout mu pomoc kdyby chtěl, že ti může cokoliv svěřit. a nechat ho. Když bude chtít, přijde. Když ne, tak ho stejně nijak nedonutíš.

Nevím, spíš se bojím, že je nemocný-typla bych to zas na prostatu. Už mě napadlo, že mu překontroluji lékařské zprávy, ale asi by to nebylo dobré a fér. Jak bys to řešila u svého muže? Vím, že ho znám nejlépe, ale neměla jsem jiného muže. Nevím, jak dál... Jak si s ním promluvit. Celkově jak mluvit s mužem na takovéto citlivé téma.

Nevím, spíš se bojím, že je nemocný-typla bych to zas na prostatu. Už mě napadlo, že mu překontroluji lékařské zprávy, ale asi by to nebylo dobré a fér. Jak bys to řešila u svého muže? Vím, že ho znám nejlépe, ale neměla jsem jiného muže. Nevím, jak dál... Jak si s ním promluvit. Celkově jak mluvit s mužem na takovéto citlivé téma.

No nevím, jak bychom ti my mohly poradit. Ty ho znáš lépe. ty víš, co za tím může být. Pokud se o tom s tebou nechce bavit, asi má důvod a nebylo by dobré ho lámat a dolovat to z něj. Je to chlap, přesto jak je vnímavý a hodný a všecko, chlapi svoje problémy a bolesti většinou moc neukazují. Já bych měla starost o každého dobrého přítele, který by se takto jevil, to je normální, ale nedá se asi nic moc dělat. Jen čekat, jestli se svěří sám. Nechci tě strašit, ale vždycky je možnost, že na něj dolehla nesprávnost vašeho vztahu. s tím se musí počítat vždycky. I to je možnost, proč se chová divně a straní se tě.

Holčiny, prosím zkuste mi poradit. Prožívám si takovýhle vztah už řádku let, ale poslední dobou něco není v pořádku. Bude to spíš komunikační problém mezi mužem a ženou. Mám totiž pocit jako by se mě začal trošku stranit. Zhubnul a bývá unavený. Bojím se, že je nemocný, ale nechce se na tohle téma vůbec bavit. Divné je, že jsme nikdy předtím skoro žádné problémy neměli a stydlivost v tom taky není